at zebetin

at zebetin

kmotr

Hollywoodský Klub filmových osamělých srdcí (nazývaný tak mladými herci, jejichž účast byla povinná)

se scházel každý pátek večer v přepychovém studiu v domě patřícím Royi McElroyovi, tiskovému a

propagačnímu tajemníkovi Woltzovy Mezinárodní filmové společnosti. Večírek sice pořádal McElroy, ale

nápad se vlastně zrodil v praktickém mozku Jacka Woltze. Některé z jeho úspěšných hereček již stárly. Bez

pomoci speciálního osvětlování a geniálních maskérů vypadaly na svůj věk. Měly problémy. A rovněž

fyzicky a duševně dost otupěly. Už se nedokázaly „zamilovávat“. Už nedokázaly hrát úlohu obletovaných

žen. Staly se přespříliš panovačnými - způsobily to peníze, sláva, dřívější krása. Woltz tedy pořádal tyto

večírky, aby si snadněji mohly vybírat milence na jednu noc; ti, pokud vyhovovali, pak mohli postoupit na

stálé partnery a propracovat se nahoru. Tyhle zábavy se ovšem někdy zvrhávaly ve rvačky nebo sexuální

orgie, které vedly k oplétačkám s policií, a proto Woltz rozhodl, aby se pořádaly v domě tiskového

tajemníka; jeho přítomnost pomáhala rovnou na místě všelicos zaretušovat, podplatit novináře a policisty a

udržet všechno pod pokličkou.

Pro leckteré mužné mladé herce, kteří od studia dostávali pravidelný plat a dosud se nestali hvězdami či

nedostávali hlavní úlohy, byla účast na pátečních večírcích ne vždycky příjemnou povinností, protože se tam

pokaždé promítal nový film, který studio ještě neuvolnilo pro veřejnost Promítání bylo ovšem pouhou

záminkou pro večírek. Lidé říkali: „Pojďme se podívat na ten nový film, co natočil X Y!“ A tím se večírek

dostal na profesionální bázi.

Mladým filmovým herečkám byla účast na pátečních večírcích zakázána, či spíše byly od ní odrazovány.

Většinou se dovtípily. Předvádění nových filmů se konalo o půlnoci a Johnny s Ninem přišli o jedenácté. Roy McElroy vypadal

na první pohled jako neobyčejně milý  člověk, pečlivě upravený, krásně oblečený. Johnnyho přivítal s

výkřikem radostného překvapení. „Co k čertu ty tady pohledáváš?“ prohlásil s nelíčeným údivem.

Johnny mu stiskl ruku. „Ukazuji svému bratranci z venkova místní pamětihodnosti.Tohle je Nino.“

McElroy mu potřásl ruku a přejel po něm uznalým pohledem. „Snědí ho zaživa,“ řekl Johnnymu a odvedl

je do zadního patia.

Zadní patio se skládalo z  řady obrovských místností se skleněnými dveřmi, vedoucími do zahrady s

bazénem. Hemžilo se tam již asi sto návštěvníků, každý sklenku v ruce. Osvětlení pana bylo dovedně

seřízeno, aby lichotilo tvářím a pleti žen. Byly zde herečky, které Nino viděl na filmových plátnech, když byl

ještě chlapec. Když dospíval, zjevovaly se mu v jeho erotických snech. Ale teď, když je viděl před sebou z

masa a krve, připadalo mu, jako by na sobě měly nějaké mrtvolné nalíčení. Nic nedokázalo skrýt znavenost

jejich ducha a těla; jejich božství rozleptal čas. Postávaly a pohybovaly se stejně půvabně, jak je pamatoval,

ale byly jako umělé ovoce - nedokázaly mu už rozproudit krev. Nino si vzal dvě sklenky a odnesl je ke stolu,

kde mohl postávat v těsné blízkosti celé baterie lahví. Johnny tam šel s ním. Popíjeli spolu, dokud se za nimi

neozval kouzelný hlas Deanny Dunnové.

Nino, stejně jako milióny dalších mužů, měl tenhle hlas navždy vrytý do paměti. Deanna Dunnová

vyhrála dva Oskary a vystupovala ve finančně nejúspěšnějším filmu, co kdy byl v Hollywoodu natočen. Na

plátně z ní vyzařovalo ženské kočičí kouzlo, jemuž nemohl žádný muž odolat. Zato slova, která vyřkla, se ze

stříbrného plátna nikdy neozvala: „Johnny, ty parchante, zase jsem musela navštívit svého psychiatra,

protože ses se mnou vyspal jen tu jednu noc. Proč jsi vlastně ještě nepřišel, abysme si to rozdali podruhé?“

Johnny ji políbil na nastavenou líc. „Vyčerpala jsi mě na celý měsíc. Tohle je můj bratranec Nino. Milý,

silný italský chlapec. Třeba dokáže s tebou udržet krok.“

Deanna Dunnová se obrátila a změřila si Nina chladným pohledem. „Chodí rád na promítání?“

Johnny se zasmál. „Myslím, že se mu dosud nedostalo příležitosti. Nechceš ho zasvětit?“

Když Nino zůstal s Deannou Dunnovou sám, musel se pořádně napít. Snažil se tvářit samozřejmě, ale

dalo mu to práci. Deanna Dunnová měla vyhrnutý nosánek a čistě řezané rysy klasické anglosaské krásky. A

on ji tak dobře znal. Viděl ji opuštěnou v ložnici, se zlomeným srdcem, ronící slzy nad mrtvým manželem

letcem, který ji zanechal se sirotky. Viděl ji rozhněvanou, uraženou, poníženou, ale přesto zářivě důstojnou,

když ji hulvátský Clark Gable napřed zneužil a pak kvůli nějaké sexbombě opustil. (Deanna Dunnová nikdy

ve filmech nehrála úlohu sexbomby.) Viděl ji zmámenou opětovanou láskou, svíjející se v objetí

zbožňovaného muže. a přinejmenším půltuctukrát ji viděl krásně umírat. Viděl ji á slyšel ji a snil o ní, ale na

první slova, co mu řekla, když osaměli, přece jen nebyl vůbec připraven.

„Johnny je jedním z mála mužských v tomhle městě, co mají výdrž,“ prohlásila. „Všichni ostatní jsou

teplouši a nemocní idioti, kteří by s ženskou nic nesvedli, ani kdyby se do nich narval celý náklaďák

španělských mušek!“ Pak vzala Nina za ruku a odvedla si ho do tichého kouta, mimo konkurenci.

Tam, stále ještě chladně milá, se ho začala vyptávat na jeho osobu. Nino ji prokoukl. Pochopil, že hraje

úlohu bohaté dívky ze společnosti, která se mile chová k podkonímu nebo šoférovi, ale která by ve filmu buď

jeho milostný zájem odrazila (kdyby tu úlohu hrál Spencer Tracy), nebo by se pro něho ze šílené lásky všeho

vzdala (kdyby tu úlohu hrál Clark Gable). Na tom však stejně nezáleželo. Nino si totiž náhle uvědomil, že jí

vypráví o tom, jak s Johnnym společně vystupovali v New Yorku, jak spolu vystupovali jako zpěváci v

malých nočních klubech. Připadala mu neuvěřitelně sympatická a plná zájmu. Jednou se ho jakoby

mimochodem zeptala: „Víte, jak Johnny vlastně donutil toho parchanta Woltze, aby mu dal tu úlohu?“ Nino

ztuhl a zavrtěl hlavou. Dál už se na to nevyptávala.

Nastal čas, kdy se měl promítnout nový Woltzův film. Deanna Dunnová zavedla Nina, pevně vězníc jeho

ruku v teplé dlani, do velké místnosti uvnitř rozlehlého domu; byla bez oken a stálo v ní asi padesát malých

pohovek pro dvě osoby, rozmístěných tak, aby pro každého vytvářely jakýsi polosoukromý ostrůvek.

Nino si všiml, že vedle pohovky je malý stolek s nádobou s ledem, sklenkami, láhvemi alkoholu a

kazetou cigaret. Nabídl Deanne Dunnové cigaretu, připálil jí a pak jim namíchal drink. Oba mlčeli. Za

několik minut zhasla světla. Nino slyšel vyprávět legendy o hollywoodských nemravnostech, a proto

pochopitelně počítal s něčím pohoršlivým. Ale přece jen nebyl připraven na to, že se Deanna Dunnová na

něho bez jediného alespoň zdvořilého a přátelského úvodního gesta tak chtivě vrhne. Zatímco byla nad ním

skloněna, srkal dále svůj nápoj a sledoval film, ale nevěděl, co pije a co vidí. Byl vzrušen, jak ještě nikdy

nebyl, ale částečně to přece bylo asi jen proto, že ta žena, co se s ním ve tmě miliskovala, byla předmětem

jeho mladistvých snů.

Přesto bylo jeho mužství trochu uraženo. A když konečně světoznámá Deanne Dunnová dosáhla svého,

velmi odtažitě jí ve tmě namíchal další drink, připálil další cigaretu a co neuvolněnějším hlasem poznamenal:

„Tohle se zdá být celkem slušný film.“ Ucítil, jak Deanna Dunnová vedle něho na pohovce ztuhla. Čekala snad na nějakou poklonu? Nino si nálil

plnou sklenku z nejbližší láhve, které se ve tmě dotkl. K  čertu s tím! Zacházela s ním jako s nějakým

zatraceným mužským prostitutem. Ani nevěděl proč, ale v tu chvíli pocítil ke všem těmhle ženským

mrazivou zášť. Hleděli na film ještě dalších patnáct minut. Nino se od ní odklonil, aby se jí nedotýkal tělem.

Konečně mu tiše, chraplavě pošeptala: „Netvařte se přece jako nějaký dotčený usmrkanec. Vždyť se vám

to líbilo. To bylo jasné.“

Nino dále usrkával drink a odsekl svým neomaleným způsobem: „To nic nebylo. Měla byste mě vidět,

když jsem opravdu v ráži!“

Deanna Dunnová se krátce zasmála a do konce filmu ani nehlesla. Konečně film skončil a rozsvítila se

světla. Nino se porozhlédl. Jak viděl, dálo se tu za tmy všelicos, ačkoli kupodivu nic nezaslechl. Ale některé

z přítomných hereček měly v rozšířených očích onen zpupný, jasně zářivý výraz žen, které mají plné právo

být spokojeny. Promítací síň se pomalu vyprázdnila. Deanna Dunnová okamžitě odešla od Nina a připojila se

k jakémusi staršímu muži, ve kterém Nino poznal slavného herce; jenže teď, když ho viděl ve skutečnosti,

poznal, že je homosexuál. Zamyšleně usrkával drink.

Johnny k němu přistoupil a zeptal se ho: „Tak co, kamaráde, dobře ses poměl?“

Nino se zazubil. „Já ani nevím. Je to jiný. Teďka, až se vrátím domů, budu alespoň moct  říct, že mě

Deanna Dunnová schlamstla.“

Johnny se zasmál. „Tohle nic nebylo. Kdyby tě pozvala k sobě, tak ti něco předvede. Pozvala tě?“

Nino zavrtěl hlavou. „Ten film mě až moc zaujal.“ Jenže tentokrát se Johnny nezasmál.

„Neber to na lehkou váhu, kamaráde,“  řekl. „Ženská jako ona může pro tebe udělat leccos. A tobě se

přece kdysi líbila každá sukně! Člověče, dodnes mě straší ve snu, když si vzpomenu na ty šeredy, cos s nimi

spal!“

Nino zašermoval opile sklenicí a velmi hlasitě  řekl: „Jo, škaredy to byly, ale byly to ženské!“ Deanna

Dunnová v rohu obrátila hlavu a pohlédla na ně. Nino jí pokynul sklenkou na pozdrav.

Johnny si vzdychl. „Dobrá, jsi prostě taliánský buran.“

„A takový zůstanu,“ přitakal Nino se svým milým, opilým úsměvem.

Johnny ho dokonale chápal. Věděl, že Nino není tak opilý, jak předstírá. Věděl, že se přetvařuje jen proto,

aby svému novému hollywoodskému padronovi mohl  říci věci, které by mu ve střízlivém stavu připadaly

příliš drsné. Johnny ho objal kolem ramen a vřelým hlasem řekl: „Ty mazaný lotříku, ty dobře víš, že máš

jednoroční smlouvu, se kterou se nedá hnout, a že tedy můžeš  říkat a dělat, co chceš, a stejně tě nemůžu

propustit.“

„Ty mě nemůžeš propustit?“ zeptal se Nino s opilou vychytralostí.

„ Ne. „

„Tak jdi do prdele!“

Na okamžik se Johnnyho zmocnilo překvapení, až zlost. Viděl bezstarostný úsměšek na Ninově tváři. Ale

za minulá léta zřejmě zmoudřel, anebo ho vlastní sestup ze slávy učinil vnímavějším. V tu chvíli Ninovi

porozuměl, pochopil, proč jeho zpěvácký partner z mládí nikdy nedosáhl úspěchu , proč se dokonce i teď

snaží zničit každou vyhlídku na úspěch. Pochopil, že Nino odmítá jakékoli výhody, plynoucí z úspěchu, že

se cítí určitým zpúsobem ponížen, když mu někdo nějak pomáhá.

Johnny ho uchopil za paži a vyvedl z domu. Teď už se Nino sotva udržel na nohou. Johnny mu konejšivě

domlouval: „Dobrá, chlapče, budeš tedy Zpívat jenom pro mě, chci na tobě pořádně vydělat. Už se nebudu

pokoušet dirigovat ti život. Budeš si dělat, co budeš chtít! Jasné, paisano? Nemusíš už dělat nic jiného než

pro mě zpívat a vydělávat mi peníze, když já už teďka zpívat nemůžu. Chápeš, kamaráde?“

Nino se napřímil. „Budu pro tebe zpívat, Johnny,“ řekl tak mumlavým hlasem, že mu bylo stěží rozumět.

„Teďka jsem lepší zpěvák než ty. Vždycky jsem byl lepší zpěvák než ty, víš?“

Johnny se zamyšleně zastavil; tak v tom to vězí! Věděl, že dokud ještě měl hlas v pořádku, nebyl Nino tak

dobrým zpěvákem jako on, a nebyl jím ani po všechny ty roky, co spolu v mládí zpívali. Viděl, že Nino,

opile vrávorající v kalifornském měsíčním svitu, čeká na odpověď. „Jdi do prdele,“ řekl mu laskavě, a pak se

oba rozesmáli jako za starých časů, kdy byli oba stejně mladí.

 

Když se Johnny dozvěděl o útoku na dona Corleona, měl starosti nejen o svého padrina, nýbrž i o to, zda

financování jeho filmu není ohroženo. Nejraději by byl zajel do New Yorku prokázat v nemocnici padrinovi

svou úctu, ale protože měl pokyn, že se musí vystříhat jakékoli špatné publicity, neboť něco takového by si

padrino ani trochu nepřál, čekal. Za týden se k němu dostavil posel od Toma. Dohoda o úvěru platí, ale zatím

vždycky pouze na jeden film.

Mezitím nechával Johnny Nina, aby si šel v Hollywoodu a Kalifornii vlastní cestou, a Nino měl u

mladých filmových hereček slušné úspěchy. Johnny mu občas zatelefonoval, aby spolu strávili večer, ale nijak se na něho nevázal. Když hovořili o tom, co se donovi přihodilo, řekl Nino Johnnymu: „Jednou jsem

požádal dona o místo v jeho organizaci, jenže on odmítl. Měl jsem už toho šoférování náklaďáku po krk a

chtěl jsem si vydělat hromadu peněz. A víš, co mi pověděl? Řekl, že každý člověk má jenom jeden úděl a že

mým údělem je stát se umělcem. Tím chtěl říct, že bych nedokázal být gangsterem!“

Johnny se nad tím zamyslel. Padriao je opravdu nejbystřejším člověkem pod sluncem. Okamžitě poznal,

že by z Nina nikdy nemohl být gangster, že by si jenom nadrobil nepříjemnosti nebo přišel o život. Stačil by

jediný z jeho vtípků a zaplatil by za něj hlavou. Jenže jak padrino věděl, že z něho bude umělec? Protože

usoudil, že mu jednoho dne pomůžu! A jak si to představoval! Že mi to naznačí a já se vynasnažím mu

prokázat vděčnost. Nikdy mě o to pochopitelně nepožádal. Jen mi dal najevo, že by byl šťastný, kdybych to

udělal. Johnny vzdychl. Teď je padrino zraněný, má těžkosti a on se může s Oscarem rozloučit, protože

Woltz proti němu štve a nikdo se ho nezastane. Jedině don má osobní styky, kterými by se toho dalo

dosáhnout, ale famiglie Corleónových má teď jiné starosti. Johnny jim nabídl pomoc, ale Hagen rezolutně

odmítl.

Johnny měl plné ruce práce s realizací svého filmu. Autor knihy, v jejíž zfilmované verzi hrál hlavní

úlohu, dokončil nový román a na Johnnyho pozvání přijel na Západ, aby s ním jednal přímo bez vměšování

agentů  či filmových studií. Jeho druhá kniha dokonale vyhovovala Johnnyho záměrům . Nebude muset

zpívat, příběh byl poutavý a pikantní, s mnoha slečnami a sexem, a jedna z úloh byla, jak Johnny okamžitě

poznal, přímo šitá na Nina. Ta postava mluvila jako Nino, jednala jako Nino, dokonce vypadala jako Nino.

Bylo to až fantastické. Ninovi postačí postavit se před kameru a chovat se přirozeně.

Johnny pracoval rychle. Zjistil, že o produkci toho ví podstatně víc, než se domníval, ale přece jen si najal

šéfa produkce; byl to chlapík, který své  řemeslo velmi dobře znal, ale těžko sháněl práci, protože byl na

černé listině. Johnny toho nezneužil, naopak, uzavřel s ním slušnou smlouvu. „Počítám, že takhle mi uspoříte

víc peněz,“ řekl mu bez obalu.

Byl proto překvapen, když ho ten  člověk vyhledal a oznámil mu, že je třeba se postarat o předáka

odborového svazu; bude to stát padesát tisíc dolarů. Produkce prý bude mít haldu problémů s přesčasy a

najímáním pracovních sil takže těch padesát tisíc dolarů nebudou vyhozené peníze. Johnny v duchu

rozvažoval, zda ho šéf produkce nechce náhodou vzít na hůl, a proto ho vyzval: „Vzkažte tomu odborářovi,

ať ke mně přijde!“

Byl to Billy Goff. Johnny se podivil: „Domníval jsem se, že o odbory se mí přátele už postarali. Bylo mi

řečeno, že si s tím nemám dělat starosti. Vůbec žádné!“

„Kdopak vám to řekl?“ zeptal se Goff.

„Víte zatraceně dobře, kdo! Jeho jméno vám nepovím, jenže když on něco řekne, tak to platí.“

„Poměry se změnily. Váš přítel má těžkosti a dnes už jeho slovo nemá tady na Západě takovou váhu.“

Johnny pokrčil rameny. „Přijďte ke mně za několik dní, ano?“

Goff se usmál. „Dobrá, Johnny. Ale do New Yorku nevolejte, nic vám to nepomůže!“

Johnny do New Yorku zavolal a pomohlo to. Zatelefonoval Hagenovi do kanceláře. Hagen mu přikázal,

aby rozhodně nic neplatil. „Tvůj padrino by se setsakramentsky zlobil, kdybys tomu všivákovi zaplatil jediný

cent. Don by ztratil úctu a zrovna teď si něco takového nemůže dovolit.“

„Mohl bych mluvit s donem? Promluvíš s ním ty? Musím už totiž ten film rozjet!“

„Zatím nemůže s donem mluvit nikdo. Je na tom moc zle. Poradíme se se Sonnym, jak to spravit. Ale

rozhodnutí v téhle věci si vyhrazuji já! Nedávej tomu všivákovi ani cent! Kdyby se na tom mělo něco

změnit, dám ti vědět.“

Johnny zklamaně zavěsil. Potíže s odbory by mohly film podstatně podražit a vůbec dezorganizovat celou

práci. Chvilku rozvažoval, zda by neměl Goffovi těch padesát tisíc podstrčit tajně. Vždyť je přece rozdíl

jenom v tom, zda mu něco řekne don, nebo zda mu něco řekne či dokonce přikáže Hagen. Usoudil však, že

počká několik dní.

Čekáním ušetřil padesát tisíc dolarů. Dvě noci po onom rozhovoru našli Goffa zastřeleného v jeho domě v

Glendale. O těžkostech s odbory už nepadlo ani slovo. Ta vražda Johnnym poněkud otřásla. Bylo to poprvé,

co donova dlouhá paže zasadila smrtelnou ránu tak blízko něho.

Jak týdny plynuly a on byl víc a víc zaneprázdněn přípravou scénáře, obsazováním rolí a vypracováním

produkčních podrobností, úplně zapomněl na svůj hlas, na to, že už nedokáže zpívat. jenže když byly

oznámeny kandidatury na Oscara a mezi jmény našel i sebe, zklamalo ho, že nebyl požádán, aby při udílení

cen, které měly přenášet všechny televizní stanice Spojených států, zazpíval jednu z písní, rovněž

navrhovaných na Oscara. Nakonec to však odbyl pokrčením ramen a nepolevil v práci. Teď, když jeho

padrino nemůže vykonávat nátlak, nemá už stejně žádnou naději na Oscara, ale jistou váhu má i to, že je

kandidován. Deska, kterou s Ninem nahráli, ta s italskými písničkami, se prodávala mnohem líp než kterákoli z jeho

posledních nahrávek, ale Johnny si uvědomoval, že to byl spíš Ninův úspěch než jeho. Už se smířil s tím, že

nikdy nebude moci profesionálně zpívat.

Jednou týdně večeřel s Ginny a dětmi. Téhle povinnosti se nikdy nevyhnul, i když měl sebevíc práce.

Nespal však s Ginny. Jeho druhá žena se s ním dala v Mexiku rozvést, a tak byl opět svobodný muž.

Kupodivu se už nijak nehonil za mladými filmovými hvězdičkami, které by teď pro něho byly snadnou

kořistí. Ve skutečnosti se za tím skrýval snobismus. Byl totiž dotčen, že pro ty mladé herečky, které byly na

vrcholu slávy, byl stále ještě vzduch. Ale tvrdá práce mu šla k duhu. Většinu večerů přijížděl domů sám,

přehrával si své staré desky, napil se a zazpíval si několik taktů. Býval dobrý, zatraceně dobrý. Tehdy si

neuvědomoval, jak je dobrý. I přes zvláštní zabarvení hlasu, kterým ostatně mohla štěstěna obdařit kohokoli,

byl dobrý. Byl opravdovým umělcem a nikdy si to neuvědomoval, a nikdy si neuvědomoval, jak byl šťasten.

Zničil si hlas pitím, kouřením a ženskými a teprve pak pochopil, co to pro něho znamenalo.

Někdy k němu zašel Nino na drink, poslouchal s ním desky a Johnny se mu opovržlivě posmíval: „Ty

taliánský mizero, v životě jsi takhle nezpíval!“ A Nino ho obdařoval svým milým, půvabným úsměvem, vrtěl

hlavou a soucitným hlasem, jako by věděl, co si Johnny vlastně myslí, mu říkával:

„Ne, a taky nikdy nebudu!“

Za týden se mělo začít s natáčením nového filmu a večer udělování Oscarů byl přede dveřmi. Johnny

pozval Nina, aby ho doprovázel, ale ten odmítl. Johnny mu řekl: „Kamaráde, ještě nikdy jsem se tě o žádnou

laskavost neprosil, pravda? Prokaž mi tedy laskavost dneska večer a pojď se mnou. Jsi jediný, komu bude

upřímně líto, jestli nevyhraju.“

Nino jako by se na okamžik zatvářil překvapeně. Pak odpověděl: „Jistě, kamaráde, já si to už zařídím.“

Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: Jestli nevyhraješ, nic si z toho nedělej. Opij se, jak budeš moct

nejrychleji, a já se o tebe postarám. K čertu, dneska večer si raděj ani neloknu. Tak co, jaký jsem kámoš?“

Páni!“ řekl Johnny. „To jsi tedy kámoš!“

Nastal večer udělování Oscarů a Nino dodržel slib. Přišel do Johnnyho domu úplně střízlivý a spolu odjeli

do kina, kde se ceremonie konala. Nino se podivoval, proč Johnny nepozval na slavnostní večeři žádnou ze

svých přítelkyň nebo exmanželek. Zejména Ginny. Myslel si snad, že by Ginny pro něho nefandila? Jak rád

by si Nino vypil alespoň jednu skleničku, vypadalo to totiž na dlouhou, otravnou noc.

Průběh udělování cen Nina nudil, dokud neohlásili Oscara za nejlepší mužský výkon. Když zaslechl slova

„Johnny Fontane“, začal i on vyskakovat a tleskat. Johnny k němu natáhl ruku a Nino mu jí potřásl. Vycítil,

že jeho kamarád potřebuje lidský kontakt s někým, komu důvěřuje, a zaplavil ho nesmírný smutek, že v

tomhle slavném okamžiku nemá Johnny nikoho lepšího než jeho, koho by se mohl dotknout.

To, co potom následovalo, bylo jako zlý sen. Woltzův film získal všechny významné ceny, a tak večírek,

později pořádaný studiem, byl zaplaven novináři a kariéristickými štrébry obou pohlaví. Nino dodržel slovo,

zůstal střízlivý a pokoušel se dávat na Johnnyho pozor. Ale přítomné ženy neustále zatahovaly Johnnyho do

ložnic, aby si tam s ním trochu popovídaly, a Johnny byl čím dál tím opilejší.

Herečku, která vyhrála Oscara za nejlepší ženský výkon, stíhal mezitím stejný osud, ale jí se v něm víc

zalíbilo a líp si v něm vedla. Nino, jako jediný muž na večírku, ji odmítl.

Nakonec přišel kdosi na skvělý nápad: veřejná soulož obou vítězů za divácké účasti všech přítomných.

Herečku vysvlékli do naha a několik žen začalo svlékat Johnnyho. Nino, jediný střízlivý mezi všemi, uchopil

polosvlečeného Johnnyho, přehodil si ho přes rameno a prodral se ven z domu do jejich auta. A jak

Johnnyho vezl domů, řekl si v duchu: „Jestli je tohle úspěch, pak o něj nestojím!“

 

 

 

díl III

 

 

kapitola 14

 

Don byl hotovým mužem už ve dvanácti letech. Malý, snědý a štíhlý chlapec se narodil jako Vito

Andolini v nezvykle maursky vyhlížející vesnici Corleone na Sicílii a žil tam do té doby, než přišli nějací

cizí muži zabít syna člověka, kterého předtím zavraždili; matka ho tedy poslala do Ameriky k přátelům. V

nové vlasti si změnil jméno na Corleone, aby si zachoval alespoň nějaké pouto s rodnou vsí; bylo to jedno z

mála sentimentálních gest, která kdy učinil.

Na přelomu století byla mafie na Sicílii druhou vládou, mnohem mocnější než oficiální vláda v Římě.

Vitův otec se dostal do sporu s jiným vesničanem a ten předložil svůj případ mafii. Otec se odmítl podřídit a před očima všech zabil v hádce místního předáka mafie. Týden nato ho našli mrtvého. s tělem roztrhaným

kulkami z lupary. Měsíc po pohřbu přišli za mladým Vitem do vsi pochopové mafie. Usoudili, že Vito už

téměř dosáhl mužského věku a v příštích letech by se mohl pokusit otcovu smrt pomstít. Příbuzní chlapce

ukryli a poslali ho do Ameriky, kde se nastěhoval k Abbandandovým,jejichž syn Genco se později stal

consigliorim svého dona.

Mladý Vito pracoval v hokynářství Abbandandových na Deváté třídě v newyorské asfaltové džungli. V

osmnácti se oženil s mladou Italkou, která přijela ze Sicílie; dívce bylo teprve šestnáct, ale byla zdatnou

kuchařkou a dobrou hospodyní. Novomanželé si najali byt v činžáku na Desáté třídě, nedaleko Pětatřicáté

ulice, jen několik bloků od místa, kde Vito pracoval, a dva roky nato byli obdařeni prvním dítětem,

Santinem; chlapec tak visel na otci, že ho přátelé nazývali Sonny.1

V sousedství žil jakýsi Fanucci, rozložitý,  zarputile vypadající Ital, který nosil drahé světlé obleky a

měkký plstěný krémový klobouk. Tvrdilo se o něm, že je  členem  Černé ruky, odnože mafie, která pod

výhrůžkami fyzického násilí vybírala od rodin a majitelů obchodů výpalné. Jenže obyvatelé této čtvrti stejně

nebyli většinou žádní beránci a Fanucciho výhrůžky tělesnými tresty působily pouze na starší manželské

dvojice, které neměly žádného mužského potomka, aby je ochraňoval. Někteří z obchodníků platili

Fanuccimu nepatrné částky, aby měli pokoj. Ale Fanucci také vydíral ty, kdo nezákonně prodávali italskou

loterii nebo měli v bytech tajné herny. I Abbandandovo hokynářství mu odvádělo menší poplatek, a to přes

námitky mladého Genka, který otci prohlásil, že to Fanuccimu zarazí. Vito Corleone tomu všemu přihlížel s

pocitem, že jeho se to netýká.

Jednoho dne přepadli Fanucciho tři mladíci a prořízli mu hrdlo od ucha k uchu, ale ne tak hluboko, aby ho

zabili, nýbrž jen aby ho vylekali a zbavili nějaké té trošky přebytečné krve. Vito viděl Fanucciho s rudě

prýštící ranou prchat před mstiteli. Nikdy nemohl zapomenout, jak si Fanucci v běhu držel měkký krémový

klobouk pod bradou, aby do něho chytal tekoucí krev. Jako by si nechtěl zašpinit oblek nebo zanechávat za

sebou potupnou karmínovou stopu.

Jak se ovšem ukázalo, byl tenhle útok pro Fanucciho darem z, nebe. Ti tři mladíci totiž nebyli vrahové,

nýbrž pouze ostří hoši, kteří mu chtěli dát výstrahu a zarazit další vydírání. Jako vrah se projevil až Fanucci.

Za několik týdnů byl mládenec, který mu prořízl hrdlo, zastřelen a rodiny obou dalších zaplatily Fanuccimu

odškodné, aby se zřekl pomsty. Fanucci vzápětí zvýšil výpalné a byl přibrán za společníka do místních

heren. Vita Corleona se to všechno ovšem netýkalo. Ihned to pustil z mysli.

Za první světové války, kdy panoval nedostatek dováženého olivového oleje, získal Fanucci podíl v

Abbandandově obchodu, protože mu dodával nejen olej, nýbrž i  importované italské salámy, šunky a sýry.

Zaměstnal tam svého synovce a Vito tak přišel o místo.

Mezitím se mu narodilo druhé dítě. Frederico, a Vito musel krmit  čtyři krky. Do té doby byl tichým,

velmi mírným mladým mužem, který si své myšlenky nechával pro sebe. Jeho nejdůvěrnějším přítelem byl

Genco Abbandando a k velkému překvapení obou mu Vito vyčinil za to, jak se otec zachoval. Genco, zrudlý

hanbou, se zapřisáhl, že nebude muset mít strach, že jeho rodina nebude mít co jíst. On, Genco, bude z

krámu krást tolik jídla, aby přítelovy potřeby byly kryty. Vito tuto nabídku rozhodně odmítl; okrádat

vlastního otce je hanebnost.

K obávanému Fanuccimu však mladý Vito choval chladnou zášť. Nikdy ji nedával najevo, jen čekal na

příležitost. Několik měsíců pracoval u dráhy, ale po skončení války bylo méně práce a za měsíc si nevydělal

víc než několikadenní mzdu. Navíc byli mistři většinou Irové nebo Američani a dělníkům hrubě spílali; Vito

to snášel s kamennou tváří, jako by nerozuměl, ačkoli vzdor špatnému přízvuku uměl velmi dobře anglicky.

Jednoho večera, když právě seděl s rodinou u jídla, zaklepal někdo na okno vedoucí do světlíku,

oddělujícího jejich dům od sousedního. Vito odtáhl záclonu a k svému překvapení spatřil, jak se z okna na

protější straně světlíku vyklání Peter Clemenza, mladík ze sousedství. Podával mu jakýsi uzlík z bílého

prostěradla.

„Poslyš, paisano,“ vyhrkl Clemenza. „schovej mi to u sebe, dokud si pro to nepřijdu. Rychle!“ Vito

automaticky natáhl paži přes prázdný prostor a uchopil uzlík. Clemenzův výraz byl napjatý a naléhavý;

zřejmě se dostal do nějakého maléru. Vito mu instinktivně poskytl pomoc. Když však v kuchyni uzlík

rozvázal, našel v něm pět naolejovaných pistolí; prostěradlo bylo od nich zašpiněné. Schoval uzlík do skříně

a čekal. Dozvěděl se, že Clemenzu odvedla policie. Ve chvíli, kdy mu podával pistole přes světlík, zřejmě už

bouchali na dveře.

Vito se o tom pochopitelně nikomu ani slůvkem nezmínil a jeho vyděšená manželka se neodvážila otevřít

pusu ani při klábosení se sousedkami; tak se bála, aby jí neposlali muže do vězení. Za dva dny se Peter

Clemenza objevil ve čtvrti a jen tak mimochodem se Vita zeptal: „To mý zboží ještě máš?“ Vito přikývl. Byl

od přírody málomluvný. Clemenza šel za ním domů; Vito mu nalil sklenku vína a pak zašel do ložnice, aby

tam ze skříně vytáhl uschovaný uzlík. Clemenzo popíjel a očima v plné, dobrosrdečné tváři ostražitě pozoroval Vita. „Podíval ses dovnitř?“

Vito zavrtěl s nehybnou tváří hlavou. „O věci, které se mě netýkají, se nezajímám.“

Popíjeli spolu víno po celý zbytek večera. Shledali, že si jsou navzájem sympatičtí. Clemenza byl dobrý

vypravěč, Vito zase dobrý posluchač. Spřátelili se.

Několik dní nato se Clemenza zeptal Vitovy manželky, zda by nechtěla do pokoje pěkný koberec. Vita

vzal s sebou, že mu ho pomůže odnést. Clemenza zavedl Vita do domu s dvěma mramorovými sloupy a

bílým mramorovým podloubím. Dveře odemkli klíčem a octli se v elegantním bytě. Clemenza zabručel: „Jdi

na protější stranu a pomoz mi ho srolovat.“ Koberec byl ze sytě rudé vlny. Clemenzova štědrost Vita

překvapila. Spolu koberec srolovali a Clemenza ho uchopil za jeden konec a Vito za druhý. Zdvihli ho a

vykročili s ním ke dveřím.

Vtom zazněl zvonek u bytu. Clemenza okamžitě upustil koberec a přiskočil k oknu. Nepatrně odtáhl

záclonu a to, co zahlédl, ho přimělo, aby zpod saka vytáhl pistoli. Teprve v tu chvíli si užaslý Vito uvědomil,

že koberec kradou z cizího bytu.

Zvonek se ozval znovu. Vito přistoupil ke Clemenzovi, aby viděl, co se děje. Před vchodem stál

uniformovaný strážník. Jak ho pozorovali, zazvonil strážník potřetí, pak pokrčil rameny a sešel po

mramorových schodech na ulici.

Clemenza spokojeně zabručel a vyzval Vita: „Tak, jdeme na to!“ Zdvihl jeden konec koberce a Vito se

chopil druhého. Strážník zabočil za roh, právě když se s kobercem protáhli těžkými dubovými dveřmi ven na

ulici. Třicet minut poté ho už přistřihávali, aby se vešel do obývajícího pokoje ve Vitově bytě. Dokonce ještě

zbylo na ložnici. Clemenza byl šikovný chlapík a v kapsách širokého, špatně padnoucího saka (už tehdy

nosil rád volné obleky, i když nebyl ještě tak tlustý) měl všechny potřebné nástroje.

Čas plynul, nic se nezlepšovalo. Vitova rodina ten krásný koberec jíst nemohla. Nedalo se nic dělat, práce

nebyla, žena a děti prostě musely hladovět! Vito si nechával tohle všechno procházet hlavou a zatím přijímal

od přítele Genka balíčky s potravinami. Nakonec za ním zašel Clemenza s dalším ostrým hochem ze

sousedství, Tessiem. Oba si ho vážili, zejména proto, jak se drží; věděli přece, v jak zoufalé situaci je.

Nabídli mu, aby se stal členem jejich gangu, který se specializoval na loupeže nákladních aut odvážejících

hedvábné šaty z továrny na Jednatřicáté ulici. Nebylo v tom žádné riziko. Šoféři náklaďáků byli rozumní

chlapíci, kteří při pouhém spatření revolveru sebou praštili na chodník a zůstali tam ležet, zatímco jim lupiči

odvezli náklaďák do skladu nějakého přítele a tam ho vyložili. Část zboží se prodala jednomu italskému

velkoobchodníkovi, část lupu se prodávala od dveří ke dveřím v italských čtvrtích - na Arthurově třídě v-

Bronxu, v Mulberry Street a v Chelseaském obvodě na Manhattanu - prostě chudým, výhodnou koupi

hledajícím italským rodinám, jejichž dcery by si tak krásné šaty jinak ani nemohly dovolit. Clemenza a

Tessio potřebovali Vita jako šoféra, neboť věděli, že v Abbandandově krámě jezdil s dodávkou. V roce 1919

bylo zkušených šoférů jako šafránu.

I když se Vitovi do toho příliš nechtělo, přece jen jejich nabídku přijal. Rozhodujícím argumentem bylo,

že mu spoluúčast vynese nejméně tisíc dolarů. Připadalo mu však, že jeho mladí společníci jsou zbrklí, akce

není důkladně připravena a dělení lupu je příliš riskantní. Celý plán byl na jeho vkus zbytečně lehkovážný.

Jinak je ovšem pokládal za správné, spolehlivé chlapíky. Peter Clemenza, už tehdy statný, vzbuzoval jistou

důvěru a hubený morousovský Tessio působil seriózně.

Akce sama prošla hlace. Když oba přátelé zamávali pistolemi a přiměli řidiče, aby vystoupil z náklaďáku,

kupodivu ani nepocítil strach. Zapůsobila na něho Clemenzova a Tessiova chladnokrevnost. Nebyli nervózni,

s řidičem dokonce žertovali a slíbili mu, že jestli bude hodný, pošlou jeho ženě několik šatů. Vito pokládal za

hloupé, aby sám prodával šaty po domech, a proto přepustil celý svůj podíl překupníkovi; vydělal ovšem

pouze sedm set dolarů. Ale i tohle byly v roce 1919 slušné peníze.

Příštího dne zastavil Vita na ulici Fanucci v krémovém obleku a bílém plstěném klobouku. Fanucci

vypadal už beztak surově a přitom se ani nenamáhal, aby nějak zakryl jizvu, která se mu v bílém půlkruhu

táhla od ucha k uchu. Měl husté,  černé obočí a hrubé rysy, které, když - se usmál, působily kupodivu

přátelsky.

Mluvil se silným sicilským přízvukem. „Tak co, mladíku,“ oslovil Vita. „Lidé mi říkají, ze jsi boháč. Ty a

tví dva kámoši. Ale nepřipadá ti, že ses ke mně zachoval trochu šupácky? Tohle je koneckonců můj rajón a

ty bys mi měl dovolit, abych si smočil zobák.“ Použil úsloví sicilské mafie: Fari vagnari a pizzu. Pizzu

znamená zobák jakéhokoli malého ptáčka, například kanára. Touto větou se vyslovoval nárok na část lupu.

Vito, jak už bylo jeho zvykem, neodpověděl. Neprodleně pochopil, oč jde, a čekal, až se Fanucci jasně

vysloví.

Fanucci se na něho usmál; zlaté zuby se mu zablýskly a oválná jizva na obličeji se protáhla. Kapesníkem

si otřel obličej a na okamžik si rozepjal sako, jako by mu bylo horko, ale ve skutečnosti proto, aby ukázal

revolver, zastrčený za opaskem širokých kalhot. Pak si povzdychl a  řekl: „Dej mi pět set dolarů a já na tu urážku zapomenu. Koneckonců mladý lidi ani nevěděj, jakou zdvořilostí jsou povinováni člověku, jako jsem

já.“

Vito se na něho usmál a už tehdy, ačkoli dosud neprolil krev, bylo v jeho úsměvu něco tak mrazivého, že

Fanucci chvíli zaváhal, než pokračoval. „Jinak tě přijde navštívit policie, tvá žena a děti se dostanou do

hanby a budou třít bídu s nouzí. Jestli je ovšem má informace o výši tvýho zisku nesprávná, pak si zobák

smočím jen trochu. Ale pod tři sta dolarů nejdu. A nepokoušej se mě podvést!“

Teprve teď Vito promluvil. Hlas měl rozvážný, bez jakékoli stopy hněvu. Byl zdvořilý, jak se patřilo na

mladého muže, mluvícího se starším člověkem ve Fanucciho postavení. Řekl tiše: „Můj podíl mají u sebe

moji oba přátelé. Musím si s nimi promluvit.“

Fanucci se upokojil. „Můžeš svejm přátelům. vyřídit, že i od nich  čekám, že mě nechají smočit zobák

stejným způsobem. Nemusíš se bát jim to říct,“ dodal povzbudivě. „S Clemenzou se dobře známe, on tyhle

věci chápe. Dej si od něho poradit. V těchhle záležitostech má víc zkušeností.“

Vito pokrčil rameny. Tvářil se, jako by byl trochu na rozpacích. „Jistě,“ přitakal. „Pochopte, že tohle

všechno je pro mě nové. Děkuji vám, že jste se ke mně zachoval, jako byste byl můj padrino.“

Na Fanucciho to zapůsobilo. „Jsi dobrej kluk.“ Pak chytil Vita za ruku a sevřel ji do zarostlých rukou.

„Vážíš si druhejch,“ dodal. „To je u mladejch vzácnost. Příště se napřed obrat na mě, ano? Třeba ti budu

moct při tvejch plánech pomoct.“

Po letech Vito pochopil, proč dokázal tak obratně a takticky jednat s Fanuccim. Důvodem byla smrt jeho

vznětlivého otce, zavražděného na Sicílii mafií. Po celou tu dobu měl ovšem mrazivou zlost, že tenhle

chlapík ho chce oloupit o peníze, kvůli nimž nasadil vlastní život a svobodu. Strach neměl. Dokonce si v tu

chvíli říkal, že Fanucci je úplný blázen. Pokud znal Clemenzu, tak by ten tělnatý Sicilan spíš zemřel, než by

se vzdal jediného centu z. lupu. Vždyť Clemenza byl ochoten zabít strážníka jen proto, aby mohl ukrást

koberec. A štíhlý Tessio měl vražedný výraz zmije.

Jenže později téhož večera se mu v Clemenzově bytě na druhé straně světlíku dostalo další lekce ve

výchově, s níž právě začal. Clemenza klel, Tessio se mračil, ale za chvíli se oba muži začali dohadovat, jestli

se Fanucci spokojí s dvěma sty dolary. Tessio se domníval, že ano.

Clemenza namítl: „Kdepak, ten zjizvenej všivák se zřejmě domák, kolik nám ten velkoobchodník, co ty

šaty odkoupil, vyklopil. Fanucci nevezme ani o cent míň než tři sta dolarů. Budeme muset zaplatit.“

Vita to překvapilo, ale střežil se dát překvapení najevo. „Proč mu musíme zaplatit? Co nám třem už může

udělat? Jsme silnější než on. Máme zbraně. Proč mu musíme odevzdat peníze, co jsme si vydělali?“

Clemenza mu trpělivě vysvětloval: „Fanucci má přátele, hotový vrahouny. Má styky s policií. Uvítal by,

kdybysme ho informovali o svejch plánech, protože by nás mohl zradit policajtům a vysloužit si jejich

vděčnost. Oni by mu za to zase prokázali nějakou laskavost. Takový jsou jeho metody. A koncesi, že smí

pracovat v týhle  čtvrti, dostal od samotnýho Maranzelly.“ Maranzella byl gangster, jehož jméno se  často

objevovalo v novinách; byl prý předákem zločineckého syndikátu, specializovaného na vydírání, hazard a

ozbrojené loupeže.

Clemenza jim nalil víno vlastní výroby. Jeho manželka přinesla na stůl mísu se salámem a olivami a

pecen italského chleba; pak si vzala stoličku a odešla před dům poklábosit si s přítelkyněmi. Byla to mladá

Italka, která žila v Americe tepe ve pár let a dosud neuměla anglicky.

Vito seděl s oběma přáteli a popíjel víno. Zatím ještě nikdy nevyužil svého mozku tak, jako to činil teď.

Udivilo ho, jak jasně dokáže myslet. V paměti si vyvolal všechno, co věděl o Fanucčim. Vzpomněl si na den,

kdy mu prořízli hrdlo a kdy běžel ulicí s kloboukem pod bradou, aby do něho zachytil stékající krev.

Vzpomněl si na vraždu mladíka, který ho pořezal, a na jeho dva druhy, kteří se odplatě vyhnuli tím, že mu

zaplatili odškodné. A náhle si byl jist, že Fanucci nemá žádné velké styky, že je ani nemůže mít. Nemůže je

mít chlápek, co donáší policii. Nemůže. je mít chlápek, který je ochotný se za peníze vzdát pomsty. Pravý

capo mafioso by ty dva druhé mládence také dal zabít. Ne. Fanuccimu se poštěstilo zabít jednoho, ale věděl,

že ty druhé zabít nedokáže, protože už byli varováni. A tak svolil, aby mu zaplatili. Jen díky své hrubé

fyzické síle si mohl dovolit inkasovat poplatky od majitelů obchodů a provozovatelů tajných heren

umístěných v  činžácích. Ale Vito věděl přinejmenším o jedné herně, která nikdy Fanuccimu poplatky

neodváděla a její majitel přesto nedocházel úhony.

Ve hře tedy byl Fanucci sám. Nebo Fanucci s několika pistolníky, najímanými pokaždé pro určitou práci

za odměnu, vyplácenou výhradně v hotovosti. To postavilo Vita před další rozhodnutí, jakou cestou se má

brát jeho život.

Právě z této zkušenosti vyplynulo jeho  často opakované přesvědčení, že každý  člověk má jeden úděl.

Toho večera by byl mohl zaplatit Fanuccimu výpalné a byl by se opět stal příručím v hokynářském krámě s

vyhlídkou, že někdy v budoucnu se snad vzmůže na vlastní obchod. Jenže osud rozhodl, že se stane donem, a

poslal mu Fanucciho, aby ho přivedl na vytčenou dráhu. Když dopili láhev, Vito opatrně nadhodil Clemenzovi a Tessiovi: „Jestli chcete, dejte mi každý těch dvě

stě dolarů a já Fanuccimu zaplatím. Zaručuju vám, že ode mě tu částku přijme. Pak ale nechte všechno na

mně. Já už ten problém vyřeším k všeobecné spokojenosti.“

V Clemenzových očích se náhle zablýsklo podezření. Vito mu chladně  řekl: „Nikdy nelžu lidem, které

jsem přijal za přátele. Promluv si zítra s Fanuccim sám. Ať tě o ty peníze požádá. Ale nic mu neplat. A

rozhodně se s ním nepohádej. Vysvětli mu, že pro ty peníze musíš dojít a že je dáš mně, abych mu je

odevzdal. Dej mu najevo, že jsi ochotný zaplatit, o co požádá. Nesmlouvej. O té  částce se s ním budu

dohadovat já. Nemá smysl si ho prostě prchli sobě poštvat, když je to tak nebezpečný člověk, jak tvrdíte.“

Při tom zůstalo. Nazítří promluvil Clemenza s Fanuccim a ujistil se, že si Vito nic nevymyslel. Pak přišel

Clemenza za Vitem do bytu a dal mu dvě stě dolarů. Upřeně pohlédl na Vita a řekl: „Fanucci mi řekl, že pod

tři sta dolarů nejde. Jak ho přinutíš, aby vzal míň?“

Vito ho uklidnil: „Tohle už není tvá starost. Jen si zapamatuj, že jsem ti prokázal službu.“

Tessio se dostavil později. Byl mnohem zdrženlivější než Clemenza, bystřejší, chytřejší, ale méně

průbojný. Cítil, že tu něco neklape, že to není zcela v pořádku. Byl trochu znepokojený. Varoval Vita: „Dej

si na toho lumpa z Černý ruky pozor, je mazaný jako flanďák. Chceš, abych byl jako svědek u toho, až mu

budeš dávat ty peníze?“

Vito zavrtěl hlavou. Ani se neobtěžoval s odpovědí. Jenom řekl: „Pověz Fanuccimu, že mu je dám dnes v

devět hodin večer tady v bytě. Musím mu nabídnout sklenku vína a promluvit s ním, přesvědčit ho, aby vzal

menší částku.“

Tessio zavrtěl hlavou. „To se ti nepodaří. Fanucci nikdy neustoupí.“

„Budu ho přesvědčovat,“  řekl Vito. Tahle věta se v budoucích letech stala slavnou. Stala se varovným

signálem před smrtícím úderem. Když už se Vito stal donem a žádal protivníky, aby si s ním sedli a dali se

přesvědčit, ihned pochopili, že tohle je poslední příležitost, jak vyřešit problém bez krveprolití a vraždy.

Vito přikázal manželce, aby obě děti, Sonnyho a Freda, odvedla po večeři dolů na ulici a za žádnou cenu

je nenechala vrátit se nahoru do bytu dřív, než jim dovolí. Sama ať zůstane u dveří domu a dává pozor. Musí

si s Fanuccim mezi  čtyřma očima něco vyřídit a nikdo ho při tom nesmí rušit. Když uviděl její ustrašený

výraz, rozzlobil se. Přesto se jí klidně zeptal: „Myslíš si, že ses provdala za blázna?“ Neodpověděla.

Neodpověděla, protože se bála, už ne Fanucciho, ale vlastního manžela. Přímo před očima se jí hodinu za

hodinou měnil v jiného člověka, z kterého vyzařovala nebezpečná síla.

Až dosud by klidný, málomluvný, ale vždycky laskavý  a vždy rozumný, což u mladého Sicilana bylo

vzácností. A teď přihlížela, jak ze sebe svléká ochranné mimikry neškodného, bezvýznamného  človíčka a

chystá se vyrazit na cestu určenou osudem. Vyrazil pozdě, bylo mu už pětadvacet, ale vyrazil s fanfárami.

Vito se rozhodl, že Fanucciho zavraždí. Tím  činem získá na své konto dalších sedm set dolarů. Tři

stovky, které by musel sám zaplatit Fanuccimu, a po dvou stovkách od Clemenzy a Tessia. Kdyby Fanucciho

nezabil, musel by mu vyplatit sedm set dolarů v hotovosti. Živý Fanucci mu za těch sedm stovek rozhodně

nestál. Ani by ho nenapadlo zaplatit sedm set dolarů za to, aby Fanucci zůstal naživu. Kdyby Fanucci

potřeboval sedm set dolarů na operaci, která by mu zachránila život, nedal by těch sedm set dolarů za

chirurga. Nebyl Fanuccimu ničím zavázán, za nic mu nebyl vděčen, nebyli pokrevně spřízněni, neměl ho rád.

Proč by tedy měl Fanuccimu dát sedm set dolarů?

Z toho ovšem nutně vyplývalo, že chce-li mu Fanucci těch sedm set dolarů vzít násilím, proč by, ho tedy

neměl zabít? Svět se určitě obejde bez takového  člověka! Ale musel brát v úvahu i některé praktické

okolnosti. Fanucci by nakonec mohl mít vlivné přátele, kteří by ho chtěli pomstít. Sám je nebezpečný a zabít

ho nebude žádná hračka. A co policie, elektrické křeslo? Ale Vito Corleone už žil ve stínu smrti od otcova

zavraždění. Jako dvanáctiletý chlapec utekl před svými katy a přepravil se přes oceán do cizí země, kde přijal

cizí jméno. A roky poklidného sebezpytování ho přesvědčily, že má víc inteligence a víc odvahy než ostatní,

třebaže dosud neměl příležitost tuto inteligenci a odvahu uplatnit.

A přesto váhal, než učinil onen první krok vstříc svému údělu. Dokonce sbalil těch sedm set dolarů do

jednoho svitku a vložil do postranní kapsy kalhot. Dal je ovšem do levé  kapsy. Do pravé vsunul pistoli,

kterou mu dal Clemenza pro loupež nákladního auta s hedvábnými šaty.

Fanucci se dostavil přesně v devět večer. Vito postavil na stůl džbán domácího vína, které dostal od

Clemenzy. Fanucci položil svůj bílý měkký klobouk na stůl vedle džbánu s vínem. Uvolnil si širokou

květovanou kravatu; skvrny od rajské omáčky se ztrácely v pestrém vzorku.

Byla horká letní noc a plynové světlo svítilo jen slabě. V bytě panovalo ticho. Vita mrazilo. Aby dokázal

svou upřímnost, předal Fanuccimu svazek bankovek a pozorně ho sledoval, jak je přepočítává a vkládá do

velké kožené náprsní tašky, kterou vytáhl z kapsy. Pak Fanucci upil trochu vína a řekl: „Pořád mi ještě dlužíš

dvě stě dolarů.“ Tvář s hustým obočím zůstávala bezvýrazná. Vito mu odpověděl svým chladným, rozvážným hlasem: „Mám teď trochu hluboko do kapsy, byl jsem

moc dlouho bez práce. Dovolte, abych vám ty peníze zůstat ještě několik týdnů dlužen.“

Takový tah byl přijatelný. Podstatnou část peněz už Fanucci měl a mohl tedy počkat. Snad by si dal i říct,

aby už nevyžadoval zbytek anebo aby mu ještě počkal. Fanucci popíjel víno s úsměvem a řekl: „Jak koukám,

jsi celkem bystrej mladík. Jak to, že jsem si tě ještě nevšim? Jsi tak nenápadnej, až si škodíš. Třeba bych pro

tebe mohl najít nějakou práci, která by ti dost vynášela!“

Vito projevil zájem zdvořilým přikývnutím a z červeného džbánu mu dolil víno. Ale Fanucci usoudil, že

víc už neřekne, vstal ze židle a potřásl Vitovi rukou. „Dobrou noc, kamaráde, rozcházíme se v dobrým, co?

Kdy- bys něco potřeboval, dej mi vědět. Dnes večer sis to u mě vyžehlil!“

Vito počkal, až Fanucci sejde dolů po schodech a vyjde ven z domu. Ulice byla plná svědků; dokázali by,

že Fanucci odešel z bytu Corleonových zcela v pořádku. Vito ho sledoval z okna. Viděl, jak zabočil za roh

směrem k Jedenácté třídě, a z toho usoudil, že jde domů, nejspíš aby si tam uložil kořist, než zase vyjde do

ulic. A možná i proto, aby uklidil pistoli. Vito vyšel z bytu a vyběhl po schodech nahoru na střechu. Přeběhl

po střechách několika domů a po požárním schodišti prázdného skladiště seběhl dolů na zadní dvůr.

Kopnutím si otevřel zadní dveře a předními vyšel na ulici. Na druhé straně byl činžák, kde bydlel Fanucci.

Činžáky se táhly na západ pouze k Desáté třídě. Kolem Jedenácté třídy se rozkládaly většinou sklady a

haly pronajaté firmami, které své zboží dopravovaly Newyorskou ústřední železniční společností a

potřebovaly volný přístup k nakládacím skladištím, kterých byla oblast mezi Jedenáctou třídou a  řekou

Hudsonem plná. Činžák, v němž bydlel Fanucci, byl jedním z mála, které v této pustině zůstaly stát. Bydleli

tu většinou svobodní železničáři, skladištní dělníci a prostitutky nejnižší kategorie. Tihle lidé nevysedávali

na ulici a neklábosili jako poctiví Italové, nýbrž seděli v pivnicích a propíjeli výplatu. Pro Vita nebylo proto

nic těžkého nepozorovaně přeběhnout Jedenáctou třídu a vklouznout do chodby Fannuciho  činžáku. Tam

vytáhl revolver, z něhož ještě nikdy nevystřelil, a čekal na Fanucciho.

Vyhlížel ven zasklenými domovními dveřmi, protože věděl, že Fanucci přijde směrem od Desáté třídy.

Clemenza mu ukázal, kde je na revolveru pojistka, a Vito odjistil. Už jako devítiletý chlapec chodíval na

Sicílii s otcem na lov a střílel z těžké brokovnice, zvané lupara. A právě proto, že už v dětství dokázal s

luparou tak dobře zacházet, odsoudili ho otcovi vrazi k smrti.

Čekal v zšeřelé chodbě a náhle spatřil, jak přes ulici míří ke dveřím domu bílá skvrna Fanucciho postavy.

Vito ustoupil a zády se opřel o vnitřní dveře, vedoucí ke schodišti. Zbraň držel připravenou k výstřelu,

natažená paže byla jen dva kroky od domovních dveří. Dveře se rozlétly. Ve čtverci světla, dopadajícího z

ulice, se objevil Fanucci. Vito vystřelil.

Něco z třesku uniklo otevřenými dveřmi ven na ulici, ale zbytek exploze se rozletěl budovou. Fanucci se

zachytil veřejí, pokoušel udržel se na nohou a vytáhnout zbraň. Pokoušel se o to tak urputně, až si přitom

urval knoflíky u saka a to kolem něho volně vlálo. Bylo viděl jeho revolver, ale současně se vpředu na bílé

košili objevila rozlévající se splet tenkých rudých nitek. Velmi opatrně, jako by vpichoval injekční jehlu do

žíly, vystřelil Vito do rudé pavučinky druhou kulku.

Fanucci padl na kolena a vyrazil tak dveře dokořán. Z hrdla se mu vydral hrůzný sten, sten člověka ve

velkých fyzických bolestech, který působil až směšně. Sténal dál a Vito nikdy nezapomněl, že slyšel ještě

nejméně troje zasténání, než Fanuccimu přiložil revolver k zpocenému, mastnému spánku a střelil ho do

mozku. Za necelých pět vteřin se Fanucci zhroutil mrtev a tělem zatarasil otevřené dveře.

Vito velmi opatrně vytáhl z kapsy saka mrtvého muže náprsní tašku a strčil si ji za košili. Pak přešel přes

ulici do prázdné budovy, prošel na dvůr a po požárním schodišti se vyšplhal na střechu. Odtud vyhlédl dolů

na ulici. Fanucciho tělo leželo stále ve dveřích, ale na ulici nebylo živé duše. V činžáku se otevřela dvě okna

a Vito viděl, jak z nich vyhlížejí tmavé hlavy, ale jejich rysy rozeznat nemohl, takže ani oni určitě nemohli

zahlédnout jeho. A tihle lidé by stejně neposkytli policii žádnou informaci. Fanucci tam může zůstat ležet do

rána nebo do doby, než o jeho mrtvolu zakopne při obchůzce strážník. V tomhle domě se určitě nikdo

dobrovolně nevystaví policejnímu podezření nebo výslechu. Každý raději zamkne dveře a bude předstírat, že

nic neslyšel. Vito nemusel pospíchat. Přes střechy se dostal až k půdním dveřím jejich domu a dolů do bytu.

Odemkl, vešel dovnitř a zamkl za sebou. Pak prohledal Fanucciho náprsní tašku. Kromě těch sedmi set

dolarů, které mu dal, tam byly jen jednodolarové a pětidolarové bankovky.

Pod chlopní byla zastrčena stará pětidolarová zlatá mince, nejspíš talisman. Kdyby byl Fanucci bohatým

gangsterem, jistě by své jmění při sobě nenosil. Tohle potvrdilo leccos z Vitova podezření.

Vito věděl, že se musí zbavit náprsní tašky a revolveru (a už tehdy se dovtípil, že ten zlatý pětidolar musí

nechat v náprsní tašce). Vyšel znovu nahoru na střechu a překročil několik říms. Pak shodil náprsní tašku do

světlíku, vyprázdnil náboje z revolveru a třískl hlavní o římsu. Hlaveň se neroztříštila. Obrátil zbraň v ruce a

třískl pažbou o komín. Pažba se naštípla. Udeřil jí znovu a revolver se rozpůlil na dva kousky, na hlaveň a

pažbu. Každý kousek vhodil do jiného světlíku. Když dopadly na zem o pět poschodí níže, nebylo nic slyšet, protože zapadly do měkkého kopce odpadků, které se tam během času nahromadily. Ráno tam vyhodí z oken

světlíků další odpadky a ty při trošce štěstí všechno zakryjí. Vito se vrátil do bytu.

Trochu se třásl, ale jinak se dokonale ovládal. Převlékl se, a protože se obával, že na něho vystříklo

trochu krve, hodil kalhoty a košili do plechové vaničky, v níž jeho žena prala. Vzal louh a hnědé mýdlo na

praní, kalhoty a košili namočil a vydrhl na valše ve výlevce. Pak vaničku a výlevku vyčistil louhem a

mýdlem. V koutě ložnice našel uzlík čerstvě vypraných věcí a smíchal je se svými. Potom si oblékl čistou

košili a kalhoty a sešel dolů před dům k ženě, dětem a sousedům.

Ukázalo se, že všechna opatření byla zbytečná. Ráno objevila policie Fanucciho mrtvolu, ale Vita nikdy

nevyslýchala. Velmi ho udivilo, že se policie dokonce ani nedozvěděla o Fanucciho návštěvě u něho v bytě

onoho večera, kdy byl zastřelen. Alibi mu měla zajistit skutečnost, že Fanucci odešel z činžáku živý. Teprve

později se dozvěděl, že Fanucciho zavraždění policie uvítala a že se ani příliš nenamáhala vypátrat vraha.

Předpokládala, že jde o nějaké další vyrovnávání účtů mezi gangy, a vyslýchala pouze gangstery, kteří už

byli trestáni a o nichž bylo známo, že rádi sahají ke zbrani. Vito neměl dosud s policií oplétačky, a proto na

něho vůbec nepomysleli.

Policii se mu podařilo přelstít, nikoli však partnery. Týden, dva týdny se mu Clemenza s Tessiem

vyhýbali, ale pak ho jednoho večera přišli navštívit. Chovali se k němu se zjevnou úctou. Vito je pozdravil s

neúčastnou zdvořilostí a pohostil je vínem.

Jako první promluvil Clemenza. Tiše pravil: „Nikdo nevybírá poplatky od obchodníků na Devátý třídě.

Nikdo nevybírá poplatky od hazardních hráčů a heren ve čtvrti.“

Vito na ně upřeně hleděl, ale neodpověděl. Ozval se Tessio: „Mohli bychom převzít Fanucciho

zákazníky. Jistě by nám platili.“

Vito pokrčil rameny. „Proč s tím jdete na mě? Mě tyhle věci nezajímají.“ Clemenza se zasmál. Už v

mládí, ještě dlouho před tím, než mu narostlo obrovské břicho, se smál smíchem tlustých lidí. Prohodil k

Vitovi: „Kdepak máš tu bouchačku, co jsem ti ji dal na ten náklaďák? Teď už ji nepotřebuješ, můžeš mi ji

teda vrátit.“

Vito vytáhl velice pomalu a rozvážlivě z kapsy kalhot svazek bankovek a odpočítal pět desetidolarovek.

„Tady máš, zaplatím ti ho. Zahodil jsem ho, jen co jsme ten náklaďák vybílili!“ A na oba se usmál.

V téhle době Vito ještě neznal účinek, který jeho úsměv vyvolával. Byl zmrazující, protože nechtěl být

výhrůžný. Vito se usmíval, jako by šlo o nějaký soukromý žert, který dovede ocenit jen on. Ale protože se

tímhle způsobem usmíval jenom ve smrtelně vážných případech a protože ten žert v podstatě nebyl

soukromý a v očích přitom neměl úsměv, a protože navenek se obvykle choval uvážlivě a klidně, nahánělo

náhlé odhalení jeho pravé povahy každému strach.

Clemenza zavrtěl hlavou. „Ty peníze nechci.“ Vito strčil bankovky do kapsy. Čekal. Všichni tři věděli, oč

jde. Clemenza a Tessio pochopili, že zabil Fanucciho, a ačkoli se o tom nikdy nikomu nezmínili, za několik

málo týdnů to už věděla celá  čtvrt. V očích všech se Vito stal uomo di rispelto a všichni se tak k němu

chovali. Avšak k tomu, aby převzal Fanucciho vyděračský podnik a bral výpalné, se Vito neměl.

To, co následovalo, bylo nevyhnutelné. Jednoho večera přivedla Vitova manželka do bytu sousedku,

vdovu, Italku bezúhonné pověsti, která dře la. aby udržela domov svým osiřelým dětem. Šestnáctiletý syn jí

přináše domů po starém zvyku z vlasti mzdu v zapečetěné obálce; sedmnáctiletá dcera, švadlena, činila totéž.

Celá rodina přišívala po nocích knoflíky na kartónové destičky a za tuhle dřinu, placenou od kusu, brala

žebráckou mzdu. Vdova se jmenovala signora Colombová.

Vitova manželka řekla: „Signora tě chce požádat o laskavost. Má nějaké těžkostí.“

Vito čekal, že ho požádá o peníze, a byl ochoten je poskytnout. Vyšlo však najevo, že paní Colombová

má psa, kterého její nejmladší syn zbož ňuje. Lidé si stěžovali domácímu, že pes v noci štěká, a ten vyzval

paní Co lombovou, aby ho dala pryč. Paní Colombová mu naoko vyhověla, ale domácí zjistil, že ho

oklamala, a dal jí výpověď. Tak mu slíbila, že psa dá opravdu pryč, a učinila to. Jenže domácí byl tak

rozzlobený, že na výpovědi trval. Musí se vystěhovat, jinak prý zavolá policii a ta ji k tomu přinutí A její

ubohý chlapeček tolik plakal, když dala psa k příbuzným na Long Island. Přitom to bylo zbytečné, vždyť

stejně přijdou o domov.

Vito se jí vlídně zeptal: „A proč se obracíte o pomoc ke mně?“

Paní Colombová kývla směrem k jeho ženě. „Poradila mi to ona.“

To ho překvapilo. Manželka se ho nikdy nezeptala na ty kusy oděvu, které si přepral toho večera, kdy

zavraždil Fanucciho. Nikdy se ho neze ptala, odkud se berou všechny peníze, když teď nepracuje. I teď se

tvářila jakoby nic. Vito řekl paní Colombové: „Můžu vám dát nějaké peníze, abyste se mohla přestěhovat. O

to žádáte?“ Žena zavrtěla hlavou, oči plné slz. „Tady žijí všechny moje přítelkyně, všechna děvčata, co jsem s nimi

vyrostla v Itálii. Copak se můžu přestěhovat někam jinam, mezi samé cizí lidi? Prosím vás, promluvte s

domácím, ať mě tu nechá.“

Vito přikývl. „Dobrá, udělám to. Nebudete se muset stěhovat. Zítra dopoledne si s ním promluvím.“

Manželka se na něho usmála. Nedal najevo, že to postřehl, ale potěšilo ho to. Paní Colombová se zatvářila

trochu nejistě. „Jste si jist, že domácí bude souhlasit?“

„Signor Roberto?“ podivil se Vito. „Určitě bude souhlasit. Je to dobrosrdečný  člověk. Jakmile mu

vysvětlím, jak to s vámi vypadá, určitě se slituje nad vaším smutným osudem. Víc už si nedělejte starosti.

Nerozčilujte se. Už kvůli dětem si chraňte zdraví.“

 

Domácí, pan Roberto, přicházel do čtvrti každý den překontrolovat blok pěti činžáků; které tam vlastnil.

Byl to padrone, dohazovač, který rozprodával přímo z lodi italské nádeníky velkým podnikům a z výnosu

tohoto obchodu si postupně koupil těch pět  činžáků. Jako vzdělaný  člověk ze severní Itálie pohrdal

negramotnými jižany ze Sicílie a Neapole, kteří se hemžili v jeho domech jako havěť, vyhazovali odpadky

do světlíků a trpěli, aby mu švábi a krysy užírali zdi domů, a na ochranu jeho majetku nehnuli prstem. Nebyl

to zlý člověk, byl dobrým manželem a otcem, jenže neustálé starosti o investice, zisky a nezbytné výdaje,

vyplývající z jeho zámožnosti, mu tak opotřebovaly nervy, že byl neustále podrážděný. Když ho Vito

zastavil na ulici a požádal ho na slovíčko, pan Roberto ho odbyl. Ne hrubě, vždyť kterýkoli z těchto jižanů,

kdyby se cítil uražen, by mohl člověku vrazit nůž mezi žebra, i když mu zrovna tenhle mladý muž připadal

jako kliďas.

„Signore Roberto,“ oslovil ho Vito, „manželčina přítelkyně, chudá vdova, která nemá žádného muže, aby

ji chránil, mi pověděla, že jste jí z nějakého důvodu nařídil, aby se vystěhovala z bytu ve vašem domě. Je

zoufalá. Nemá peníze a nemá přátele kromě těch, co žijí tady v okolí. Slíbil jsem jí, že si s vámi promluvím,

vždyť jste rozumný člověk a určitě jste to udělal jenom z nějakého nedorozumění. Dala pryč to zvíře, které

všechny ty těžkosti vyvolalo, proč by tedy nemohla zůstat? Prosím vás o tuhle laskavost jako Ital Itala.“

Signor Roberto se pozorně zahleděl na mladého muže před sebou. Viděl muže střední, svalnaté postavy,

venkovana, ale nikoli banditu, i když se tak směšně opovážil nazvat se Italem. Roberto pokrčil rameny. „Už

jsem ten byt pronajal jiné rodině za vyšší nájemné. Kvůli té vaší známé je přece nemohu nechat na

holičkách!“

Vito uznale přikývl. „O kolik víc měsíčně?“

„O pět dolarů.“ Byla to lež. Vdově pronajal ten  čtyřpokojový tmavý byl u železniční trati za dvanáct

dolarů měsíčně a víc mu ani nový nájemník nebyl ochoten platit.

Vito vyndal z kapsy svazek bankovek a odpočítal tři desetidolarovky. „Tady máte na to zvýšení za šest

měsíců předem. Té vdově o tom raději neříkejte, má svou hrdost. Za šest měsíců za mnou zase přijďte. A

samozřejmě jí dovolíte, aby si ponechala toho psa!“

„Ani nápad!“ odsekl pan Roberto. „A kdo k čertu vlastně jste, abyste mi tady dával rozkazy? Chovejte se

slušně, nebo se i s tím svým sicilským zadkem octnete venku na ulici!“

Vito rozhodil překvapeně ruce. „Žádám vás přece jenom o laskavost, o nic víc! Člověk nikdy neví, kdy

může potřebovat přítele, nemám pravdu? Tady máte, vezměte si ty peníze jako projev mé dobré vůle.

Rozhodnutí je na vás. Ani ve snu by mě nenapadlo, abych vám je nějak vyvracel.“ A vtiskl peníze panu

Robertovi do ruky. „Prokažte mi tuhle malou laskavost, klidně si ty peníze vezměte a nechte si to projít

hlavou. A jestli mi ty peníze chcete vrátit, tak to zítra ráno udělejte. Když tu ženu nechcete mít ve svém

domě, jak vám v tom můžu zabránit? Koneckonců je to váš majetek. A chápu, že tam nechcete mít toho psa.

Sám nemám rád zvířata.“ Vito poklepal pana Roberta po rameni. „Prokažte mi tuhle službu, ano?

Nezapomenu vám to. Zeptejte se na mě svých přátel tady ve čtvrti, potvrdí vám, že jsem člověk, který umí

být vděčný.“

Panu Robertovi už ovšem začínalo svítat. Téhož dne se vyptal na Vita Corleona. A pak už na příští ráno

nečekal. Hned večer zaklepal na dveře Vitova bytu, omluvil se, že přichází tak pozdě, a dal si od signory

Corleonové nalít sklenku vína. Pak ujistil  Vita, že všechno je nesmyslné nedorozumění, že signora

Colombová může samozřejmě zůstat v bytě, že si tam smozřejmě může nechat svého psa. Co jsou zač tihle

mizerní nájemníci, že si stěžují na štěkot chudáka psa, když platí tak nízké nájemné? Nakonec hodil na stůl

těch třicet dolarů, co mu Vito dal, a velmi upřímně prohlásil: „Vaše dobré srdce, s nímž jste se ujal té ubohé

vdovy, mě zahanbilo a chci.dokázat, že i já cítím křesťanskou lásku k bližnímu. Její činže zůstane taková,

jaká byla.“

Všichni zúčastnění dokonale hráli divadélko až do konce. Vito naléval víno, dal přinést koláče, tiskl panu

Robertovi ruku a chválil jeho velkomyslnost. Pan Roberto vzdychal a prohlásil, že teď, když se seznámil s

člověkem, jako je Vito Corleone, se mu vrátila víra v lidské dobro. Nakonec se přátelsky rozloučili. Pan Roberto, ještě roztřesený strachy, že unikl o vlásek, odjel tramvají domů do Bronxu a šel si lehnout. Příští tři

dny do svých činžáků ani nepáchl.

 

Z Vita Corleona se stal ve čtvrti uomo di rispetto. Tvrdilo se o něm, že je členem sicilské mafie. Jednoho

dne k němu přišel chlapík, kterýsi v jednom pokoji zařídil hazardní hernu, a dobrovolně mu začal platit

dvacet dolarů týdně za jeho „přátelství“. Stačilo, aby párkrát týdně zašel do herny a dal tak karbaníkům

najevo, že jsou pod jeho ochranou.

Obchodníci, kteří měli těžkosti s chuligány, ho prosili, aby zakročil. Vyhověl jim a dostal za to příslušnou

odměnu. Brzy už měl příjem na onu dobu i onu čtvrt obrovský - sto dolarů týdně. Protože Clemenza a Tessio

byli jeho přátelé a spojenci, musel každému z nich dávat část peněz, ale udělal to, aniž ho sami požádali.

Nakonec se rozhodl, že se svým kamarádem z mládí, Genkem Abbandandem, založí podnik na dovoz

olivového oleje. Genco se měl zabývat obchodní stránkou, tedy dovozem olivového oleje z Itálie, nákupem

za přiměřenou cenu, skladováním v otcově skladišti. V téhle oblasti podnikání měl Genco zkušenosti.

Clemenza a Tessio se měli zabývat prodejem. Měli zajít do každého italského hokynářství na Manhattanu,

potom v Brooklynu a v Bronxu a přesvědčit jejich majitele, aby odebírali výhradně olej značky Genco Pura.

Se skromností sobě vlastní odmítl Vito pojmenovat jejich druh oleje po sobě.) Vito se ovšem měl stát šéfem

firmy, dal přece k dispozici většinu kapitálu. Měl být také přivolán v těch mimořádných případech, kdy

majitelé obchodů nebyli ochotni se s Clemenzou a Tessiem dohodnout o kupních podmínkách, aby zde

použil své vlastní, tak důrazné přesvědčovací síly.

Několik příštích let žil Vito Corleone spokojeným životem obchodníčka, soustředěného na budování

svého podniku v rámci dynamicky se rozvíjející ekonomiky země. Byl oddaným otcem a manželem, třebaže

mu na rodinu zbývalo málo času. Olivový olej Genco Pura se postupně stával nejlépe prodávaným italským

olejem v Americe a jeho podnik se rozrůstal. Jako každý dobrý obchodník pochopil výhody plynoucí z

podbízení konkurenčních cen a z toho, že bude konkurenci zabraňovat v získávání dalších odbytišť. Musel

ovšem obchodníky přesvědčovat, aby skladovali méně zboží svých značek. Jako každý dobrý obchodník si

vytkl za cíl získat monopolní postavení, a proto nutil konkurenty, aby vyklízeli pole nebo splynuli s jeho

společností. Protože však začal s malým kapitálem, protože nevěřil v reklamu a spoléhal se pouze na síly

mluveného slova, a protože po pravdě řečeno nebyl jeho olivový olej o nic lepší než olej konkurence, nemohl

se uchýlit k běžným trikům obchodníků respektujících zákony. Musel se spoléhat na sílu vlastní osobnosti a

svou pověst uoma di rispetto.

Už jako mladý muž si Vito vysloužil pověst rozumného člověka. Nikdy nevyhrožoval. Vždycky použil

logiky kterou nebylo možno vyvrátit. Vždycky se postaral, aby partner dostal svůj podíl na zisku. Nikdo

neprodělával. Tohle ovšem dělal ze zřejmých důvodů. Tak jako mnozí rození obchodníci pochopil, že volná

konkurence znamená plýtvání, monopol naopak efektivnost. A proto se tedy věnoval cíli dosáhnout tohoto

efektivního monopolu. Někteří brooklynští velkoobchodníci olivovým olejem, muži výbušní, tvrdohlaví a

nepřístupní rozumné argumentaci však odmítali vidět a uznat vizi Vita Corleona, a to i poté, když jim

všechno neobyčejně trpělivě a podrobně vysvětlil. Nad těmito lidmi rozhodil Vito zoufale ruce a poslal do

Brooklynu Tessia, aby se tam načas usadil a problém vyřešil. Sklady lehaly popelem, celé náklady zeleného

olivového oleje byly shazovány z aut a vytvářely na dlážděných ulicích newyorských doků jezírka. Jeden

zbrklý chlapík, arogantní Miláňan, který měl větší víru v policii, než jakou měli světci v Krista, si dokonce

na své italské krajany stěžoval u úřadů; tím ovšem porušil tisíc let starý zákon omerty. Než se v té věci vůbec

něco podniklo, velkoobchodník zmizel a už ho nikdo víc nespatřil, zanechal po sobě opuštěnou milující

manželku a tři děti, které, budiž Bohu poděkováno, byly již plnoleté, takže mohly převzít jeho obchod a

dohodnout se s Genco Pura Oil Company.

Jenomže velcí muži se velkými nerodí, velkými se stávají, a tak tomu bylo u Vita Corleona. Když byla

uzákoněna prohibice a nesměly se prodávat lihoviny, učinil Vito Corleone definitivní krok od docela

obyčejného, poněkud bezohledného obchodníka k velkému donu ve světě zločinného podnikání. Tato

přeměna se ovšem neuskutečnila za jediný den nebo rok, ale ke konci prohibice - a na začátku velké

hospodářské krize - se Vito Corleone stal padrinem, donem, donem Corleonem.

Začalo to zcela nenápadně. V té době už měla Genco Pura Oil Company šest dodávkových náklaďáků.

Prostřednictvím Clemenzy se na Vita Corleona obrátila skupina italských pašeráků, dopravující z Kanady do

Spojených států whisky a jiné lihoviny. Potřebovali nákladní auto a lidi,  aby mohli své zboží rozvážet po

New Yorku. Potřebovali lidi spolehlivé, mlčenlivé, rázné a do jisté míry ke všemu odhodlané. Byli ochotni

Vitovi za jeho auta a lidi zaplatit. Odměna byla tak vysoká, že Vito  drasticky omezil obchod olivovým

olejem, aby mohl náklaďáky dát téměř výhradně k dispozici pašerákům. A to přesto, že tihle pánové

doprovodili svou nabídku skrytou výhrůžkou. Ale už tehdy byl Vito natolik zralým mužem, že ho ani

nenapadlo, aby se pro tuto hrozbu urazil  či rozzlobil a kvůli ní odmítl výhodnou nabídku. Jejich hrozbu zhodnotil, zjistil, že je nepřesvědčující, a cena jeho partnerů tím v jeho očích jen klesla; jak jsou hloupí, když

použili hrozby tam, kde jí nebylo zapotřebí! Bylo to užitečné poznání, které mu jistě přinese ovoce, až

nastane vhodný čas.

A znovu kvetly obchody. Mnohem důležitější ovšem bylo, že tím získal poznatky, styky a zkušenosti. A

také hromadil dobré skutky, jako bankéř hromadí cenné papíry. V příštích letech se totiž jasně projevilo, že

Vito není jen člověk nadaný, nýbrž svým způsobem i geniální.

Ustavil se ochráncem italských rodin, co si doma zřídily tajné výčepy a svobodným nádeníkům

prodávaly

whisky, sklenku po patnácti centech. Stal se při biřmování kmotrem nejmladšího syna paní Colombové a dal

mu pěkný dar, zlatý dvacetidolar. Protože se v té době nedalo vyhnout tomu, aby některé z jejich nákladních

aut nezastavila policie, najal Genco Abbandando schopného advokáta s bohatými styky na policejním

ředitelství a u soudů. Byl vypracován systém úplatků a zanedlouho měla Corleonova organizace dlouhý

seznam úředníků, kterým se měsíčně vyplácela určitá částka. Když se advokát snažil udržet seznam v mezích

a omlouval se za výši výdajů, Vito ho uklidnil: „Ne, ne. Dejte do seznamu pokud možno každého, i když

nám právě teď nebude nic platný. Věřím v přátelství a jsem ochoten dokázat své přátelství první.“

Jak  čas plynul, corleonovská  říše se rozrůstala, přibývalo nákladních aut a výplatní listina se

prodlužovala. Vzrůstal také počet lidí, pracujících přímo pro Tessia a Clemenzu. Celý podnik se pomalu

začal stávat nezvladatelným. Proto nakonec Vito  vypracoval novou strukturu organizace. Clemenzovi a

Tessiovi dal hodnost caporegimů,  čili kapitánů; muži, kteří jim podléhali, měli hodnost vojínů. Genka

Abbandanda jmenoval svým poradcem, consigliorim. Dále vytvořil mezivrstvy, které ho oddělovaly od

operačních skupin. Když vydal nějaký rozkaz, dal ho pouze Genkovi nebo jednomu ze svých caporegimů. A

kdykoli ho vydával, zřídkakdy byl při tom další svědek. Později vyčlenil Tessiovu skupinu a svěřil jí

odpovědnost za Brooklyn. Tessio tím přestal být Clemenzovým podřízeným a Vito jim oběma dal záhy jasně

najevo, že si nepřeje, aby se stýkali, a to ani společensky. Vysvětlil to inteligentnějšímu Tessiovi, který

okamžitě pochopil, oč jde, i když to Vito zdůvodňoval jako bezpečnostní opatření proti silám zákona. Tessio

pochopil, že by byl Vito nerad, aby jeho oba caporegimové měli možnost proti němu intrikovat, a rovněž

pochopil, že nejde o projev zlé vůle, nýbrž o taktické bezpečnostní opatření. Za to dal Vito Tessiovi volnou

ruku v Brooklynu, ale Clemenzovo léno v Bronxu držel pevně pod palcem. Clemenza byl totiž vzdor

navenek projevované bodrosti výbojnější. bezohlednější a krutější a potřeboval pevnější ruku.

Hospodářská krize ještě zvýšila moc Vita Corleona. A právě v té době ho začali nazývat don Corleone.

Všude po celém New Yorku marně žadonili poctiví lidé o poctivou práci. Hrdí muži ponižovali sebe i své

rodiny jen proto, aby mohli od pohrdlivé byrokracie přijímat úřední milodary. Ale lidé dona Corleona chodili

po ulicích s hlavami vztyčenými a kapsami napěchovanými stříbrem a papírovými bankovkami. A neměli

strach, že přijdou o práci. Ani don Corleone, ten nejskromnější z lidí, se neubránil pocitu hrdosti. Staral se o

svůj svět, o své lidi. Nezklamal ty, kdo na něm byli závislí a kdo pro něho dřeli v potu tváře a v jeho

službách riskovali svobodu i životy. A když nešťastnou náhodou některý z jeho zaměstnanců byl zatčen a

poslán do vězení, dostávala nebožákova rodina výživné; nikoli ubožáckou, mizernou, trapnou almužnu,

nýbrž stejnou částku, jakou si ten muž vydělával, dokud byl na svobodě.

Nešlo tu ovšem o čistě křesťanskou dobročinnost. Ani nejlepší přátelé by nebyli dona Corleona nazvali

světcem. V jeho šlechetnosti byl kus sobectví. Zaměstnanec poslaný do vězení věděl, že postačí držet jazyk

za zuby, a o rodinu a děti bude postaráno. Věděl, že nevyzradí-li nic policii, má zaručeno vřelé přijetí, až se

vrátí z vězení. Doma na něho bude  čekat večírek, nejlepší pokrmy, podomácku  vyrobené ravioli, víno,

paštiky, a shromáždí se tam všichni přátelé a příbuzní, aby se s ním radovali z nabyté svobody. A někdy

během večera k němu zaskočí consigliori, Genco Abbandando, a snad dokonce i sám don, aby tak oddanému

spolubojovníkovi prokázal úctu, pozdvihl na jeho počest sklenici vína a odevzdal mu pěkný peněžitý dar,

aby si před návratem ke každodenní dřině mohl dopřát s rodinou jeden či dva týdny dovolené. Tak nesmírně

laskavý a moudrý byl don Corleone.

V té době si don řekl, že řídí svůj svět mnohem lépe, než jak vedou jeho nepřátelé onen větší svět, který

mu neustále klade překážky do cesty. A tohle přesvědčení v něm živili i všichni chudáci ze sousedství, kteří

se na něho neustále obraceli s prosbami o pomoc: aby pro někoho zařídil sociální podporu, aby obstaral

nějakému mladíkovi práci nebo jiného dostal z vězení, aby půjčil menší obnos někomu, kdo ty peníze

zoufale potřebuje, aby zasáhl u domácích, kteří proti zdravému rozumu vymáhají činži od nezaměstnaných

nájemníků.

Don Vito jim všem pomáhal. Nejen to, pomáhal jim ochotný, s povzbuzujícími slovy, aby milodary, které

jim poskytoval, zbavil trpké příchuti. A když si pak tihle Italové nevěděli rady a byli zmateni, koho zvolit

jako zástupce do státní legislatury, do městské správy, do Kongresu, nebylo divu, že se obraceli o radu k

svému příteli donu Corleonovi, k svému padrinovi. A tak se stal politickou mocí, se kterou se zkušení

političtí předáci museli radit. Svou moc upevňoval s prozíravou státnickou moudrostí; dokonce podporoval na studiích nadané chlapce z chudých italských rodin, chlapce, z nichž se později stávali advokáti, zástupci

okresních prokurátorů a dokonce soudci. Don Corleone plánoval budoucnost své říše s veškerou prozíravostí

velkého státníka.

Odvolání prohibičních zákonů zasadilo jeho  říši těžkou ránu, ale don už stejně učinil nutná preventivní

opatření. V roce 1933 vyslal emisary k muži, který ovládal všechen hazard na celém Manhattanu, hry v

kostky v dokách, lichvu, která k tomu patřila jako párky k fotbalu, sportovní sázkové kanceláře a koňské

dostihy, tajné herny, kde se hrál poker, a loterii v Harlemu. Jmenoval se Salvatore Maranzano a byl to pezzo

da novanta, jeden z hlavounů newyorského podsvětí. Corleonovi emisaři navrhli Maranzanovi rovné

partnerství, výhodné pro obě strany. Vito Corleone se svou organizací a svými policejními a politickými

styky by mohl Maranzanovým akcím poskytnout  silnou záštitu a dodat mu nové možnosti na rozšíření

činnosti do Brooklynu a Bronxu. Jenže Maranzano byl krátkozraký a Corleonovu nabídku pohrdlivě odmítl.

Jeho přítelem byl velký Al Capone a sám měl vlastní organizaci, vlastní lidi a navíc velký arzenál. Nehodlal

podpořit toho zbohatlíka, který měl pověst spíš parlamentního diskutéra než opravdového mafiosa.

Maranzanovo odmítnutí vyvolalo velkou válku z roku 1933, která změnila celou strukturu newyorského

podsvětí.

Na první pohled to byl nerovný boj. Salvatore Maranzano měl mocnou organizaci a zdatné pistolníky. Byl

spjat přátelstvím s Caponem v Chicagu a mohl ho požádat o pomoc. Udržoval také dobré vztahy s famighí

Tattagliových, která ovládala newyorskou prostituci a  ten nepatrný obchod s drogami, co tehdy existoval.

Měl rovněž politické styky s vlivnými velkopodnikateli, kteří využívali jeho ozbrojených lidí k terorizování

židovských odborářů v konfekčním průmyslu a italských anarchistických odborů ve stavebnictví.

Proti tomu všemu mohl don Corleone postavit dva malé, ale výborně zorganizované regimy, vedené

Clemenzou a Tessiem. jeho politické a policejní styky ztratily na účinnosti v důsledku toho, že

velkopodnikatelské kruhy podporovaly Maranzana. Výhodou pro něj však bylo, že nepřítel nevěděl nic o

vysoké úrovni jeho organizace. Podsvětí neznalo skutečný počet jeho ozbrojenců a navíc je zmátlo i to, že

Tessiova organizace v Brooklynu byla navenek vyčleněná a samostatná.

Ale přesto byl boj nerovný, dokud Vito Corleone  jediným mistrovským tahem nevyrovnal soupeřovu

převahu.

Maranzano vzkázal Caponovi, aby mu poslal do New Yorku své dva nejlepší pistolníky kteří by toho

zbohatlíka odstranili. Famiglia Corleonových měla v Chicagu přátele a informátory a ti jim dali vědět,

kterým vlakem oba pistolníci přijedou. Vito Corleone vyslal Luku Brasiho, aby se o ně postaral, a pokyny

které mu dal, odstranily zábrany, udržující nejnižší pudy tohoto zvláštního člověka v mezích.

Brasi a jeho lidé - celkem  čtyři -  čekali na chicagské gangstery na nádraží. Jeden z Brasiho lidí si pro

tuhle příležitost opatřil taxík a nádražní nosič, nesoucí jejich zavazadla, zavedl chicagské pistolníky přímo k

němu. Jen co nastoupili, vtrhli za nimi dovnitř Brasi a jeden z jeho lidí, revolvery v rukou, a přinutili

chicagské hochy, aby si lehli na podlahu. Taxík zajel k připravenému skladišti blízko doků.

Oba chicagské pistolníky spoutali na nohou a na rukou a ústa jim ucpali ručníky, aby nemohli křičet.

Pak Brasi uchopil sekeru, která byla opřená o zeď, a začal jí sekat do jednoho z pistolníků. Napřed mu

usekl chodidla, pak nohy u kolen, pak stehna v místě, kde se napojovala na trup. Brasi byl mimořádně silný

chlap, ale musel mockrát zvednout sekeru, než dokončil svůj záměr. Do té chvíle už ovšem oběť vypustila

duši a podlaha vypadala jako na jatkách. Když se Brasi obrátil k druhé oběti, shledal, že další námaha je

zbytečná. Druhý Caponův pistolník spolkl z čiré hrůzy - bylo to téměř k neuvěření - ručník nacpaný do úst a

udusil se. Když policie provedla pitvu, aby zjistila příčinu smrti, našel se ručník v jeho žaludku.

Za několik dní došel Al Caponovi do Chicaga vzkaz od Vita Corleona. Zněl asi takto: „Teď víte, jak

zacházím s nepřáteli. Proč se Neapolitán míchá do sporu mezi dvěma Sicilany? Pokud se rozhodnete

pokládat mě za přítele, pak vám dlužím službu a prokážu vám ji, jakmile mě o nějakou požádáte. Muž jako

vy přece musí vědět, oč výhodnější je mít přítele, který - místo aby se na vás obracel s prosbou o pomoc - se

dovede postarat sám o sebe a je naopak vždy připraven vám poskytnout pomoc, budete-li mít v budoucnu

nějaké těžkosti. Pokud o mé přátelství nestojíte, budiž. V tom případě vás ovšem musím varovat, že podnebí

v tomhle městě je pro Neapolitány vlhké a nezdravé. Proto vám radím, abyste sem nikdy nezavítal.“

Arogance vzkazu byla záměrná. Don si Caponova gangu ani trochu nevážil, pokládal ho za smečku

omezených, vyložených hrdlořezů. Informátoři mu sdělili, že se Capone drzým vystupováním na veřéjnosti a

vychloubačným rozhazováním zločinně nabytého bohatství připravil o všechen politický vliv. Don si

uvědomoval - vlastně si tím byl zcela jist - že je-li Caponova  říše, a ostatně i každá jí podobná, zbavena

politického vlivu a společenské kamufláže, může být snadno zničena. Věděl, že Capone je na cestě ke zkáze.

A věděl také, že Caponův vliv, ať už je sebehrůznější a sebemocnější, nesahá za hranice Chicaga.

Donova taktika byla úspěšná. Ani ne tak pro krutost, ale pro mrazivou rychlost a pohotovost donovy

reakce. Jestli má don tak dobré informace, pak by každý další tah mohl být spojen s nebezpečím. Bude proto lepší a mnohem rozumnější přijmout nabídku přátelství i s naznačenou službou. Caponův gang tedy donovi

vzkázal, že nezasáhne.

Teď už byly síly vyrovnané..A pokoření Caponova gangu vyneslo Vitu Corleonovi nesmírnou „úctu“ u

podsvětí v celých Spojených státech. Po dalších šest měsíců vytlačoval don Maranzana soustavně z pozic.

Přepadával tajné herny, které ten člověk měl pod kontrolou, objevil jeho největší loterní sázkovou kancelář v

Harlemu a odlehčil ho o jednu celodenní tržbu nejen v hotovosti, nýbrž i v záznamech. Na všech frontách se

pustil do boje s nepřáteli. Clemenzu a jeho lidi dokonce poslal do konfekčního průmyslu, aby tam bojovali

po boku odborářů proti hrdlořezům v Maranzanově žoldu a majitelům konfekčních firem. A na všech

frontách mu jeho vynikající inteligence a organizace přinášely vítězství. Zvrat v boji také přivodila

Clemenzova dychtivá krutost, jíž Corleone cílevědomě využíval. A nakonec poštval don Corleone Tessiův

regime, který až dosud držel v záloze, na Maranzana samého.

To už Maranzano vyslal k donovi posly s prosbou o mír. Vito Corleone je odmítal přijmout a pod tou či

onou záminkou je odbýval. Maranzanovi lidé začali sbíhat od praporu, nechtěli totiž padnout za ztracenou

věc. Bookmakeři a lichváři začali platit výpalné Corleonově organizaci. Válka byla už téměř u konce.

A nakonec na Silvestra roku 1933 pronikl Tessio  až za hradby Maranzanovy osobní ochrany.

Maranzanovi důstojníci si přáli dohodu a slíbili, že šéfa přivedou sami pod nůž. Namluvili mu, že dohodli

schůzku s Corleonem v jedné brooklynské restauraci, a vešli tam s ním jako jeho tělesná stráž. Posadili ho ke

stolku s kostkovaným ubrusem. Když tam rozmrzele žvýkal kousek chleba, rychle utekli z restaurace, neboť

v tu chvíli vešel Tessio se  čtyřmi muži. Poprava se odbyla rychle a spolehlivě. Maranzano, ústa plná

rozžvýkaného chleba, byl prostřílený jako řešeto. Válka skončila.

Maranzanova  říše byla včleněna do corleonovské organizace. Don Corleone zavedl systém poplatků a

všem vazalům dovolil vést nadále sázkové kanceláře a loterie. Navíc získal opěrný bod v konfekčním

průmyslu, což se v pozdějších letech ukázalo jako nanejvýš důležité. Jenže teď, když si dal takto do pořádku

své obchodní záležitosti, zjistil, že mu to doma nějak skřípe.

Santinovi Corleonovi, Sonnymu, bylo už šestnáct; kupodivu se vytáhl do výšky téměř dvou metrů, měl

široká ramena a masitou tvář, která přes smyslný výraz nepůsobila nijak zženštile. Jenže zatímco Fredo byl

tichý chlapec a Michael samozřejmě ještě batole, měl Santino samé nepříjemnosti. Pral se, ve škole

neprospíval, a nakonec jednou večer zašel k donovi Clemenza, který jako chlapcův kmotr měl povinnost otce

upozornit, a sdělil mu, že syn se zúčastnil loupežného přepadení, takové hlouposti, která mohla velmi špatně

dopadnout. Sonny byl zřejmě vůdcem party a oba další chlapci mu jen pomáhali.

Byl to jeden z těch řídkých případů, kdy se Vito Corleone neovládl. Tom Hagen už žil u nich tři roky a

don se zeptal Clemenzy, zda je do toho zapleten i sirotek. Clemenza zavrtěl hlavou. Don poslal pro Santina

vůz a dal ho přivézt do kanceláře v Genco Pura Olive Oil Company.

Poprvé v životě utrpěl don porážku. Když se synem osaměl, dal volný průchod vzteku a zasypal

hromotluckého Sonnyho kletbami v sicilském nářečí, hodícím se víc než kterákoli jiná řeč k vyjádření zlosti.

Nakonec se ho otázal: „Kdo ti dal právo spáchat něco takového? Proč jsi vůbec chtěl něco takového

spáchat?“

Sonny stál, nasupen, odmítaje odpovědět. Don tedy dodal opovržlivě: „A přitom něco tak hloupého! Co

vám tahle noční práce vynesla? Každému padesát dolarů? Dvacet dolarů? To jsi riskoval život za dvacet

dolarů, co?“

Jako by ani nebyl poslední slova zaslechl, odsekl Sonny vzpurně: „Viděl jsem tě, jak jsi zabil Fanucciho.“

Don hlesl: „Ach,“ a klesl zpět do křesla. Čekal.

„Když Fanucci odešel z našeho domu,“ spustil Sonny, „řekla maminka, že smím jít nahoru. Zahlédl jsem

tě, jak jdeš na střechu, a šel jsem za tebou. Viděl jsem všechno, cos udělal. Zůstal jsem tam nahoře a viděl

jsem, jak jsi vyhodil náprsní tašku a revolver.“

Don vzdychl: „No, pak tedy nemůžu s tebou debatovat, jak by ses měl chovat. Copak nechceš dokončit

školu, copak se nechceš stát advokátem? Advokáti s aktovkou můžou ukrást mnohem víc peněz než tisíc

chlapů s pistolemi a maskami.“

Sonny se na něho zazubil a poťouchle nadhodil: „Chci vstoupit do rodinnýho podniku.“ Když spatřil, že

donova tvář zůstává kamenná a že se tomuto vtipu nezasmál, rychle dodal: „Můžu se naučit prodávat olivový

olej.“

Don chvíli mlčel, pak pokrčil rameny. „Každý člověk má jen jeden úděl,“ prohlásil. Nedodal, že o údělu

jeho syna rozhodlo, že byl svědkem zavraždění Fanucciho. Jenom se otočil a klidně dodal: „Přijď zítra ráno

v devět. Genco ti ukáže, co máš dělat.“

Jenže Genco Abbandando s bystrým postřehem, jaký už consigliori musí mít, pochopil, co si don ve

skutečnosti přeje, a používal Sonnyho většinou jako otcovy tělesné stráže; při této úloze se totiž mohl naučit lecjaké jemnosti, které musí takový don ovládat. A don Corleone tím dokonce v sobě objevil učitelské

vlastnosti a často nejstaršího syna poučoval o tom, jak dosáhnout úspěchu.

Kromě houfně opakované teorie, že  člověk má jen jeden úděl, vytýkal don Sonnymu neustále jeho

mladické výbuchy zlosti. Don pokládal vyhrožování za nejpošetilejší odhalení skutečných záměrů;

nerozvážně popustit uzdu hněvu považoval za nejnebezpečnější slabost. Nikdo nikdy neslyšel dona vyslovit

otevřenou hrozbu, nikdo ho nikdy neviděl neovladatelně rozzuřeného. Něco takového bylo prostě

nemyslitelné. Proto také se don snažil vštípit Sonnymu vlastní zásady. Tvrdil, že pro  člověka je v životě

nejlepší výhodou, jestli má nepřítele, který přeceňuje jeho nedostatky, leda že má ovšem přítele, který

podceňuje jeho dobré vlastnosti.

Caporegime Clemenza vzal Sonnyho do práce a naučil ho střílet a zacházet se škrtidlem, garrotou.

Sonnymu se italská šňůra moc nezamlouvala, byl už příliš amerikanizovaný. Dával přednost prosté,

přímočaré, neosobní anglosaské pistoli a to Clemenzu mrzelo. Ale Sonny se stal otcovým stálým a vítaným

společníkem, řídil jeho vůz a vypomáhal mu v různých drobnostech. Po další dva roky se choval jako každý

syn, který se zapracovává v otcově podniku - nepříliš bystrý, nepříliš snaživý, spokojený s nenáročnou prací.

Jeho kamarád z dětství a poloadoptivní bratr Tom Hagen studoval v té době na vysoké škole. Fredo byl

ještě ve střední škole; Michael, nejmladší bratr, chodil do obecné a sestřička Connie byla  čtyřleté batole.

Rodina se už před delším časem přestěhovala do činžáku v Bronxu. Don Corleone zamýšlel koupit dům na

Long Islandu, ale chystal se to udělat až v souvislosti s dalšími záměry, které chtěl uskutečnit.

Vito Corleone byl  člověk, který viděl daleko kupředu. Boje podsvětí o moc uvedly všechna americká

města do zmatků. Propukaly desítky drobných válek - ctižádostiví gangsteři se pokoušeli urvat pro sebe

kousky moci a muži, jako například Corleone, se snažili ubránit svá území a nezákonné obchody před zásahy

zvenčí. Don Corleone si uvědomoval, že tisk a vládní místa využívají tohoto krveprolévání k prosazování

stále přísnějších zákonů a k uplatňování stále bezohlednějších policejních metod. Předvídal, že pohoršení

veřejnosti by dokonce mohlo vést k dočasnému odvolání demokratických zákonných postupů, což by pro

něho a jeho lidi mohlo být osudné. Vnitřně byla jeho říše pevná. Don se rozhodl, že vnutí mír všem válčícím

skupinám v New Yorku a pak v celé zemi.

O nebezpečnosti svého záměru si ovšem nedělal iluze. První rok strávil schůzkami s předáky

nejrůznějších newyorských gangů, budoval základy k dohodě, zjišťoval různé názory, navrhoval sféry vlivu,

za které by ručil společný výbor, vytvořený na základě dobrovolnosti. Skupin však bylo příliš mnoho a bylo

také příliš mnoho rozporných zájmů. Dohoda byla neuskutečnitelná. A tak tedy don Corleone podobně jako

jiní velcí panovníci a zákonodárci v dějinách usoudil, že pořádek a mír mohou zavládnout teprve tehdy, až

počet svrchovaných států bude omezen na zvládnutelné množství.

Pět  či šest newyorských famiglií bylo příliš mocných, než aby se daly likvidovat. Musel však zmizet

zbytek, Černá ruka, terorizující italské  čtvrti, nezávislí lichváři i majitelé sázkových kanceláří, používající

násilných metod, kteří nedisponovali  řádnou, to jest podplacenou ochranou zákonných úřadů. Don tedy

zahájil proti těmto lidem jakousi koloniální válku a vrhl proti nim všechny síly corleonské organizace.

Pacifikace newyorské oblasti trvala tři roky a vynesla pár nečekaných plodů. Na začátku to vypadalo na

neúspěch. Skupinka šíleně odvážných a na loupežné přepady specializovaných irských gangsterů, které don

určil k likvidaci, se bránila s tak čistě irským zápalem, že téměř zvítězila. Jednomu z irských pistolníků se

díky náhodě i sebevražedné odvaze podařilo prolomit donův ochranný kordón a vpálit mu kulku do prsou.

Vraha okamžitě prostříleli jako řešeto, ale škoda se už napravit nedala.

Tím ovšem získal Sonny příležitost. Otec byl vyřazen, Sonny převzal v hodnosti caporegima velení nad

jedním oddílem, vlastním regimem, a stejně jako mladý dosud neznámý Napoleon prokázal svou genialitu ve

vedení pouličních bojů. Projevil také nemilosrdnou bezohlednost, jejíž nedostatek byl jedinou chybou dona

Corleona jako dobyvatele.

V letech 1935 až 1937 si Sonny Corleone získal pověst nejúskočnějšího a nejhouževnatéjšího kata, jakého

kdy podsvětí poznalo. Ve vyvolávání hrůzy ho předčil jen onen strach nahánějící chlap, Luca Brasi. Byl to

Brasi, který se pustil do zbylých irských pistolníků a sám, bez jakékoli cizí pomoci, je vyhladil. Když se

jedna z šesti mocných famiglií pokusila zakročit a stát se ochránkyní nezávislých, tak to byl opět Brasi, kdo

zcela sám na výstrahu zavraždil hlavu této famiglie. Krátce poté se don zotavil ze svého zranění a uzavřel s

touto famiglií mír.

V roce 1937 už panoval v New Yorku mír a soulad, až na drobnější incidenty a menší nedorozumění,

která ovšem někdy měla osudné následky, Tak jako panovníci antických měst nespouštěli z očí barbarské

kmeny rejdící kolem jejich hradeb, tak i don Corleone bedlivě sledoval, co se děje ve světě, který se

rozprostíral za hranicemi jeho světa. Zaregistroval Hitlerův nástup k moci, pád Španělska, nátlak Německa

na Británii v Mnichově. Nedal se tímto vnějším světem zaslepit, jasně viděl blížící se světovou válku a

pochopil její důsledky. Jeho vlastní svět se tím stane ještě nedobytnějším. A nejen to, obratní a prozíraví lidé si budou moci za války vydělat jmění. Proto ovšem bude třeba, aby v době, kdy ve vnějším světě bude zuřit

válka, panoval v jeho říši mír.

Tento svůj názor hlásal don Corleone po celých Spojených státech. Konferoval s krajany v Los Angeles,

San Francisku, Clevelandu, Chicagu, Filadelfii, Miami a Bostonu. Byl apoštolem míru amerického podsvětí

a do roku 1939 - zde byl úspěšnější než kterýkoli z papežů - se mu podařilo dosáhnout účinné dohody mezi

nejmocnějšími zločineckými organizacemi v zemi. Tato dohoda, obdobně jako ústava Spojených států, plně

respektovala vnitřní autoritu každého člena v jeho státě nebo městě. Týkala se pouze sfér vlivu a uplatňovala

shodu názorů, že v podsvětí je nutné udržet mír.

A když v roce 1939 vypukla druhá světová válka a v roce 1941 se do sporu vložily Spojené státy, vládl ve

světě dona Vita Corleona mír a pořádek a jeho organizace byla plně připravena sklízet zlatou úrodu za

stejných podmínek, jaké měl ostatní průmysl rozvíjející se země. Famigiia Corleonových se podílela na

zásobování  černého trhu potravinovými lístky poukázkami  na benzín a dokonce cestovními prioritami.

Pomáhala získávat vojenské objednávky a později materiál z černého trhu pro ty konfekční továrny, které

nedostávaly dost surovin, protože neměly vládní objednávky. Don dokonce mohl zařídit, aby všichni mladí

mužové z jeho organizace, podléhající vojenské službě, byli zproštěni povinnosti bojovat v téhle cizí válce.

Dosahoval toho s pomocí lékařů, kteří poradili, jaké drogy je třeba užít před lékařskou prohlídkou, nebo tím,

že některé mladé muže dal zaměstnat ve válečném průmyslu na místech, kde byli osvobozeni od vojenské

povinnosti.

Don tedy mohl být na svou vládu hrdý. Jeho svět skýtal bezpečí těm, kdo mu odpřisáhli věrnost; ti druzí,

kteří věřili v zákon a pořádek, mřeli jako mouchy. Jedinou stinnou stránkou byl jeho vlastní syn Michael; ten

pomoc odmítl a trval na tom, že se dobrovolně přihlásí k službě vlasti. A k donovu údivu ho následovalo i

několik dalších mladých mužů z jeho organizace. Jeden z nich se to snažil vysvětlit svému caporegimovi

slovy: „Tahle země mi prokazuje dobro.“ Když se tato slova donesla donovi, rozhněvaně  řekl onomu

caporegimovi: „Já mu prokazuji dobro!“ Pro tyhle mladé muže by to bylo mohlo zle dopadnout; když ovšem

don odpustil vlastnímu synovi, musel odpustit i ostatním, kteří tak nesprávně pochopili povinnost k svému

donovi i k sobě.

Ke konci druhé světové války don Corleone usoudil, že jeho svět bude opět muset změnit své metody že

se bude muset mnohem rafinovaněji přizpůsobit metodám toho druhého, většího světa. Věřil, že toho docílí ě

bez ztráty na zisku.

Toto přesvědčení vyplývalo z jeho vlastní zkušenosti. Na správnou stopu ho zavedly dva případy, jichž

byl sám svědkem. V začátcích jeho kariéry se na něho obrátil s prosbou o pomoc tehdy ještě mladý pekařský

tovaryš Nazorine, který se chtěl oženit. Spolu s nevěstou, počestnou italskou dívkou, ušetřili tři sta dolarů a

tuhle obrovskou částku zaplatili velkoobchodníkovi nábytkem, který jim byl doporučen. Velkoobchodník je

nechal vybrat nábytek, jímž chtěli zařídit byt v činžáku - hezkou bytelnou ložnici s dvěma nočními stolky a

lampami a obývací pokoj s velkou  čalouněnou pohovkou a  čalouněnými křesly, všechny potažené sytě

barevnou, zlatem protkávanou látkou. Nazorine strávil s nevěstou šťastný den v obrovském skladu

přecpaném nábytkem, kde vybírali to, po čem toužili. Velkoobchodník si od nich vzal peníze, jejich tři sta

dolarů vydřených v potu tváře, strčil je do kapsy a slíbil, že jim nábytek dodá během týdne do najatého bytu.

Jenže příští týden udělala firma bankrot. Velké skladiště naplněné nábytkem bylo zapečetěno a určeno na

úhradu pohledávek. Velkoobchodník  zmizel jako pára, aby dal věřitelům  čas vybít si zlost na

vzduchoprázdnu. Jeden z nich, Nazorine, zašel k svému advokátovi, a ten mu  řekl, že se nedá nic dělat,

dokud neuzavřou případ u soudu a nebudou uspokojeni i všichni ostatní věřitelé. To ovšem může trvat tři

roky a Nazorine bude šťastný, dostane-li zpátky za každý dolar deset centů.

Vito Corleone ten příběh vyslechl s pobavenou nedůvěrou. Není přece možné, aby zákon trpěl takovou

zlodějnu! Velkoobchodník byl vlastníkem obrovského domu  v New Yorku, usedlosti na Long Islandu,

přepychového auta, děti poslal studovat na vysokou školu. Copak by si mohl nechat těch tři sta dolarů, .co

mu ten chudák pekař Nazorine dal, a nedodat mu nábytek, který si zaplatil? Ale Vito se přesto chtěl ujistit a

nařídil Genku Abbandandovi, aby celou záležitost dal přešetřit advokátské firmě zastupující Genco Pura Oil

Company.

Advokáti Nazorinův příběh potvrdili. Velkoobchodník měl všechen svůj osobní majetek připsaný na

manželku. Jeho nábytkářský podnik byl akciovou společností a on osobně za nic neručil. Zachoval se ovšem

nečestné, že od Nazorina vzal peníze, ačkoli už věděl, že vyhlásí bankrot, jenže tohle je běžná praxe. Podle

zákona se nedalo nic dělat.

Všechno se ovšem snadno napravilo. Vito poslal svého consiglioriho, Genka Abbandanda, aby si s tím

velkoobchodníkem promluvil; mazaný obchodník podle očekávání hned pochopil, odkud vítr vane, a zařídil,

aby Nazorine nábytek dostal. Pro mladého Vita Corleona to bylo zajímavé poučení. Druhý případ měl dalekosáhlejší důsledek. V roce 1939 se don Corleone rozhodl, že se odstěhuje s

rodinou z města. Jako každý otec si přál i on, aby jeho děti navštěvovaly lepší školy a stýkaly se s lepšími

kamarády. Z osobních důvodů pak toužil po anonymitě života na předměstí, kde se o něm nic neví. Koupil

proto v Long Beachi pozemek,  na kterém tehdy stály jen  čtyři domy, ale bylo tam dost místa pro další.

Sonny už byl oficiálně zasnouben se Sandrou a měl krátce před svatbou, takže jeden z domů byl určen pro

ně. Další z domů byl pro dona, třetí pro Genka Abbandanda a jeho rodinu.  Čtvrtý byl zatím ponechán

prázdný.

Týden poté, co se tam nastěhoval, přijela do rezidence zcela nevinně vyhlížející skupinka tří dělníků v

nákladním autě. Tvrdili, že jsou longbeachskými městskými kontrolory ústředního topení. Jeden z donových

mladých tělesných strážců je vpustil dovnitř a zavedl je do suterénu ke kotli. Don, jeho žena a Sonny právě

odpočívali v zahradě a s radostí vdechovali slaný mořský vzduch.

Don nebyl právě nadšen, když mu tělesný strážce vyřídil, že má zajít do domu. Ti tři dělníci, samí statní

chlapíci, stáli okolo kotle. Rozebrali ho a jednotlivé  části byly roztroušeny po podlaze. Jejich předák,

autoritativně vyhlížející muž, prohlásil donovi nevrle: „Ten váš kotel je v hrozném stavu. Jestli chcete,

abychom vám ho opravili a dali dohromady, přijde vás to na sto padesát dolarů za práci a součástky a pak

vám jako okresní inspekce potvrdíme, že je v pořádku.“ A vytáhl červenou nálepku. „Tohle na něj nalepíme

a už vás nikdo z okresu nebude otravovat!“

Dona to pobavilo. Týden, který právě končil, byl otravný, nic se v něm neudálo, a on musel zanedbávat

obchody a starat se o všechny drobnosti, spojené se stěhováním rodiny do nového domu. Lámanou

angličtinou, nikoli s obvyklým slabým přízvukem, se otázal: „A jestli vám nezaplatit, co se stát s mým

kotlem?“

Předák pokrčil rameny: „Necháme ho prostě tak, jak je.“ A ukázal na části, roztroušené po podlaze.

Don řekl pokorně: „Vy počkat, já vám přinést peníze.“ Nato odešel do zahrady a řekl Sonnymu: „Poslyš,

jsou tu nějací chlapi a dělají něco s kotlem. Nevím, co chtějí. Běž tam a postarej se o to.“ Nebyl to jen žert;

don uvažoval o tom, že Sonnyho učiní svým zástupcem. Tohle byla jedna ze zkoušek, kterou by měl dobrý

obchodní organizátor úspěšně složit.

Sonnyho řešení se otci nezamlouvalo. Bylo příliš přímočaré, chyběla mu ona sicilská lehkost. Sonny byl

kyj, ne kord. Sotva vyslechl předákův požadavek, namířil na všechny tři revolver a tělesní strážci jim

uštědřili pořádný výprask. Pak je přinutil, aby kotel uvedli do původního stavu a uklidili suterén. Prošacoval

je a zjistil, že ve skutečnosti jsou zaměstnanci opravářské firmy ze suffolkského okresu. Zjistil i jméno

majitele firmy. Pak všechny tři dokopal k jejich náklaďáku. „Opovažte se ještě jednou ukázat v Long

Beachi!“ varoval je. „Zakroutím vám krk!“

Za mlada, než Sonny zesurověl, bylo pro něj typické, že svou ochranu poskytoval i společnosti, v jejímž

středu žil. Osobně vyhledal majitele opravářské firmy a varoval ho, aby už nikdy neposlal ani jednoho ze

svých lidí do longbeachské oblasti. Jakmile famiglia Corleonových navázala obvyklé obchodní spojení s

místní policií, dostávala informace  o všech podobných stížnostech a všech přestupcích spáchaných

profesionálními zločinci. Za necelý rok měl Long Beach ze všech amerických měst s podobným počtem

obyvatel nejnižší procento zločinnosti..Profesionální lupiči a vyděrači obdrželi vždy jedinou výstrahu, aby v

Long Beachi nevykonávali své  řemeslo. Bylo jim povoleno jen jedno provinění. Jakmile se dopustili

druhého, jednoduše se po nich slehla zem. Falešní opraváři a drobní podomní podvodníčci byli

upozorňováni, že nejsou v Long Beachi vítáni. Podvodníci, kteří na tuhle výstrahu nedali, dostali takový

výprask, že zůstali napůl mrtví. Místním chuligánům, kteří neměli v úctě zákon a úřady, otcovsky poradili,

aby utekli z domova. Long Beach se stal vzorným městem.

Nejvíce na dona ovšem zapůsobila zákonná platnost podvodů při prodejích. Tedy přece jen existuje pro

člověka jeho schopností místo v onom druhém světě, který byl pro něho uzavřený v době, kdy byl ještě

počestným mladým mužem. Don proto podnikl patřičné kroky, aby do toho světa vstoupil.

A tak žil šťastně ve své rezidenci v Long Beachi a upevňoval a rozšiřoval svou říši, dokud po skončení

války Turek Sollozzo neporušil mír, nevrhl donův svět do vlastní války a nezahnal dona na nemocniční

lůžko.

 

 

 

díl IV

 

 

kapitola 15

 V newhampshirském městečku nemohla žádná nečekaná událost ujít pozornosti paniček vyhlížejících z.

oken či obchodníků postávajících za dveřmi krámů. Takže když černý automobil s newyorskou poznávací

značkou zastavil před Adamsovými, věděli o tom už za několik minut všichni občané.

Z okna ložnice vyhlížela i Kay Adamsová, která přes své vysokoškolské vzdělání byla ve skutečnosti

děvčetem z malého města. Učila se na zkoušky a právě se chystala sejít dolů k obědu, když na ulici zahlédla

přijíždějící auto; vlastně ani nebyla překvapena, že se zastavilo před jejich domem. Vystoupili z něho dva

.velcí, rozložití muži, kteří jí připadali jako filmoví gangsteři, a Kay bleskurychle seběhla dolů, aby byla u

dveří první. Byla přesvědčena, že přicházejí od Michaela nebo jeho rodiny, a nechtěla, aby mluvili s otcem

nebo matkou, dokud je na to nepřipraví. Ne snad proto, že by se za kteréhokoli z. Michaelových přátel

styděla; ale otec a matka byli staromódní novoangličtí yankeeové a vůbec by nechápali, jak jen Kay

takovéhle lidi může znát.

Doběhla ke dveřím právě ve chvíli, když zazvonili, a zavolala na matku: „Já otevřu!“ Otevřela a ti dva

hromotluci tam stáli přede dveřmi. Jeden sáhl do náprsní kapsy, jako když gangster sahá po revolveru. a jeho

pohyb Kay tak zmátl, že slabě vyjekla. Muž vytáhl malé kožené pouzdro, rozevřel je a ukázal legitimaci.

„Jsem detektiv John Phillips z policejního  ředitelství v New Yorku.“ Druhého muže, snědého chlapíka s

velmi hustým a velmi černým obočím, představil slovy: „Tohle je můj kolega. detektiv Siriani, Jste slečna

Kay Adamsová?“

Kay přikývla. Phillips se zeptal: „Smíme na chvilku vejít a pohovořit si s vámi? Jde o Michaela

Corleona.“

Kay poodstoupila, aby mohli vejít. V tu chvíli se v úzké boční chodbičce, vedoucí do pracovny, objevil

Kayin otec. „Kdo je to, Kay?“ otázal se. Její otec byl šedovlasý. štíhlý, důstojně vypadající muž, který byl

nejen pastorem místní baptistické obce, nýbrž i věhlasným vědcem v církevních kruzích. Kay otce vlastně

nijak dobře neznala, byl pro ni záhadou. ale věděla, že ji miluje, i když se navenek tváří, jako by mu její

osobnost připadala nezajímavá. Nebyli si nikdy blízcí, ale přesto mu důvěřovala. Proto mu prostě sdělila:

„Detektivové z New Yorku. Přijeli se mě vyptat na jednoho známého mládence.“

Pana Adamse to zřejmě nijak nepřekvapilo. „Pojďme tedy do mé pracovny!“ navrhl.

Phillips uctivě namítl: „Raději bychom si s vaší dcerou pohovořili o samotě, pane Adamsi.“

„To snad záleží na Kay,“ poznamenal pan Adams zdvořile. „Miláčku, zůstala bys raději s těmi pány sama

nebo chceš, abych byl s tebou? Nebo mám zavolat matku?“

Kay zavrtěla hlavou. „Pohovořím si s nimi sama.“

Pan Adams řekl Phillipsovi: „Můžete si sednout do mé pracovny. Zůstanete na oběd?“ Oba muži zavrtěli

hlavou. Kay je zavedla do pracovny.

Sama si sedla do otcova pohodlného koženého křesla, zatímco oba muži rozpačitě usedli na okraj

pohovky. Phillips zahájil rozhovor slovy: „Slečno Adamsová, setkala jste se v posledních třech týdnech s

Michaelem Corleonem nebo dostala jste od něho nějaké zprávy?“ Už první otázka stačila, aby byla ve střehu.

Před třemi týdny  četla v bostonských novinách tučné otitulkované  články o zavraždění newyorského

policejního kapitána a jistého pašeráka drog Virgila Sollozza. Noviny psaly, že to byla jen další fáze

gangsterské války, do níž je zapletena famiglia Corleonových.

Kay zavrtěla hlavou. „Ne, naposledy jsem ho viděla před tím, než šel navštívit otce do nemocnice. To

mohlo být tak asi před měsícem.“

Druhý detektiv chladné prohlásil: „O téhle schůzce víme všechno. Setkala jste se s ním od té doby,

vzkázal vám něco?“

„Ne.“

Phillips ji zdvořile upozornil: „Jste-li s ním ve styku, uvítali bychom, kdybyste nás o tom informovala.

Musíme s Michaelem Corleonem velmi nutné mluvit.  ,a musím vás varovat - pokud s ním udržujete styk,

mohlo by vás to přijít draho! A jestli mu dokonce nějak pomáháte, pak se můžete dostat do pěkné

šlamastiky!“

Kay se v křesle napřímila. „Proč bych mu neměla pomáhal?“ zeptala se. „Budeme se brát, manželé si

přece navzájem pomáhají.“

Odpověděl jí Siriani: „Pokud byste mu poskytla pomoc, stala byste se spoluviníkem vraždy. Hledáme

totiž vašeho přítele proto, že zabil v New Yorku jednoho policejního kapitána a s ním informátora, s nímž

mel kapitán schůzku. A my víme, že to byl Michael Corleone, kdo je zastřelil.“

Kay se zasmála. Její smích zněl lak přirozené a nevěřícné, že to na policisty zapůsobilo. „Něco takového

by Mike neudělal,“ prohlásila. „Nikdy neměl s rodinou nic společného. Když jsme byli na svatbě jeho sestry,

chovali se k němu jako k úplnému outsiderovi, skoro jako ke mně. Jestli se teď skrývá, tak jen proto, že

nechce, aby se jeho jméno vláčelo po novinách. Mike není gangster. Znám ho moc dobře. Má příliš mírnou povahu, než aby se dopustil něčeho tak hnusného jako vraždy. Neznám nikoho, kdo by víc dbal zákonů, a

nikdy jsem ho nepřistihla při lži.“

Philips se jí přívětivě zeptal: „A jak dlouho se znáte?“

„Přes rok,“ odpověděla Kay a překvapilo ji, že se oba muži usmáli.

„Myslím, že tu je několik věcí, které byste měla znát,“  řekl Phillips. „Poté, co jste se tehdy večer

rozloučili, zašel do nemocnice. Při odchodu se dostal do sporu s policejním kapitánem, který tam přišel ze

služebních důvodů. Váš přítel ho napadl, ale doplatil na to. Skončil s přeraženou čelistí a přišel o několik

zubů. Jeho přátelé ho odvezli do rezidence famiglie Corleonových v Long Beachi. Příštího dne večer byl ten

policejní kapitán, co se s ním pohádal, zastřelen a Michael Corleone zmizel. Vypařil se. Máme své spojky,

své informátory. Ti všichni ukazují prstem na Michaela Corleona, jenže pro soudní řízení nemáme důkazy.

Číšník, který při vraždě byl, na fotce Mika nepoznal, ale možná že by ho poznal, kdybychom ho s ním

konfrontovali. Známe Sollozzova šoféra; cen odmítá vypovídat, ale snad by se nám podařilo přimět ho k řeči,

kdyby nám Michael Corleone padl do rukou. Proto ho hledají všichni naši lidé, proto ho hledá FBI, proto ho

hledá kdekdo. Až dosud marné, a tak jsme si mysleli, že byste nám třeba mohla poradit vy!“

Kay chladně řekla: „Nevěřím vám z toho ani slovo.“ Ale bylo jí trochu mdlo, protože věděla, že zmínka o

Mikově přeražené čelisti asi přece jenom odpovídá pravdě. Nikoli ovšem to, že by se Mike kvůli něčemu

takovému dopustil vraždy.

„Dáte nám vědět, kdyby se vám Mike nějak ozval?“ zeptal se Phillips. Kay zavrtěla hlavou. Ten druhý

detektiv, Siriani, se na ni hrubě osopil: „Podívejte se, my víme, že máte spolu poměr. Máme zápisy z hotelů

a svědky. Kdybychom tyhle informace podstrčili novinám, moc milé by to asi vašim rodičům nebylo. Takoví

slušní lidé jako oni by si asi přestali vážit dcery, která spí s gangsterem. Jestli tedy nekápnete hnedka

božskou, zavolám sem vašeho otce a naleju mu čisté víno.“

Kay na něho užasle pohlédla. Pak vstala, přikročila ke dveřím pracovny a otevřela je. Spatřila otce, jak

stojí u okna obývacího pokoje a žmoulá v ústech dýmku. Zavolala na něho: „Tati, můžeš sem přijít?“ Otec se

otočil, usmál se na ni a zamířil k pracovně. Když vešel do dveří, objal dceru kolem pasu, obrátil se k

detektivům a řekl: „Prosím, pánové?“

Když neodpovídali, vyzvala Kay odměřeně Sirianiho: „Tak mu nalejte to čisté víno!“ Siriani zrudl: „Co

vám povím, je pro dobro vaší dcery. Zapletla se s gangsterem, kterého oprávněně podezíráme z vraždy

policejního důstojníka. Právě jsem ji varoval, že se může dostat do těžkého maléru, jestli s námi nebude

spolupracovat. Ona si však zřejmě neuvědomuje, jak vážná je ta celá záležitost. Nemohl byste jí domluvit?“

„To zní zcela neuvěřitelně,“ zapochyboval pan Adams zdvořile.

Siriani vystrčil bradu. „Vaše dcera už chodí déle než rok s Michaelem Corleonem. Přespávali spolu v

hotelech a vždycky se přihlásili jako manželé. Michaela Corleona hledá policie, aby ho vyslechla v

záležitosti vraždy jednoho policejního důstojníka. Vaše dcera nám odmítá poskytnout jakoukoli informaci,

která by nám mohla pomoci. Taková jsou fakta. Můžete o nich klidně tvrdit, že znějí neuvěřitelně, ale já vám

můžu všechno dokázat.“

„Nepochybuji o pravdivosti vašeho tvrzení, pane,“  řekl pan Adams přívětivě. „Jenom pokládám za

neuvěřitelné to, že by se má dcera mohla dostat do vážných nepříjemností. Pokud ovšem nenaznačujete, že

je,“ a na obličeji se mu zjevil výraz pochybnbsti, „„gangsterský bobeček“ - tak se tomu, myslím, říká.“

Kay překvapeně pohlédla na otce. Věděla, že žertuje svým osobitým grandseigneurským způsobem, pro

něho tak typickým, ale udivilo ji, že celou záležitost dokáže brát na tak lehkou váhu.

Pan Adams dodal rozhodně: „Buďte ovšem ujištěn, že pokud by se ten mladý muž objevil tady, okamžitě

oznámím jeho přítomnost úřadům. A totéž učiní má dcera. A teď nás jistě omluvíte, vychladl by nám oběd.“

S veškerou zdvořilostí vyprovodil oba muže z domu a vlídně, avšak důrazně za nimi zavřel dveře. Pak

vzal Kay pod paží a vedl ji dozadu do kuchyně. „Pojď, miláčku, matka na nás čeká s obědem.“

Cestou do kuchyně se Kay z úlevy, že už nemusí být ve střehu, i z otcovy na nic se neptající lásky, tiše

rozplakala. V kuchyni se matka tvářila, jako by slzy ani neviděla, a Kay pochopila, že ji otec o těch dvou

detektivech zřejmě informoval. Sedla si na místo a matka před ni mlčky postavila jídlo. Když byli u stolu

všichni tři, otec sklonil hlavu a hlasitě se pomodlil.

Paní Adamsová byla malá obtloustlá žena, vždy úhledně oblečená, vlasy pečlivě přihlazené. Kay ji nikdy

neviděla neupravenou. I matka se k ní vždycky chovala s jistým nezájmem a držela si ji od těla. A tak se

projevila i teď. „Kay, přestaň vyvádět. To všechno je určitě mnoho povyku pro nic. Ten chlapec přece

studoval na Dartmouthu, nemůže tedy být do něčeho tak odporného zapleten.“

Kay překvapeně vzhlédla. „Jak víš, že Mike studoval na Dartmouthu?“ Matka jí shovívavě odpověděla:

„Vy mladí jste takoví tajnůstkáři a myslíte si, kdoví jak nejste mazaní. Celou dobu o něm víme, jenže jsme o

tom pochopitelně nechtěli mluvit, dokud ses sama neozvala.“ „Ale jak jste na to přišli?“ podivila se Kay. Stále ještě nedokázala pohlédnout otci do očí, teď, když věděl,

že s Mikem spí. Proto neviděla úsměv na jeho tváři, když jí odpovídal: „Otvírali jsme ti dopisy, jak jinak?“

Kay se zhrozila a popadla ji zlost. Teď se mu už dokázala podívat do očí. To, co dělal, bylo hanebnější

než její hřích. Tohle by si o něm nebyla nikdy pomyslila. „Tati, něco takového jsi přece nedělal, to je

nemožné!“

Pan Adams se na ni usmál. „Rozvažoval jsem, co je větší hřích - otevírat ti dopisy nebo žít v nevědomosti

o nebezpečí, jemuž se naše jediné dítě možná vystavuje. Volba byla snadná a správná.“

Paní Adamsová  řekla mezi dvěma sousty vařeného kuřete: „Má drahá, jsi prostě na svůj věk strašně

nezkušená. Museli jsme o té záležitosti něco vědět. A ty jsi o něm nikdy nemluvila.“

Kay byla poprvé v životě ráda, že Michael nikdy v dopisech neplýtval city. A byla ráda, že rodiče

neviděli některé z jejích dopisů. „Nikdy jsem vám o něm nevyprávěla, protože jsem se bála, že byste se

zhrozili nad jeho rodinou.“

„Však jsme se také zhrozili,“ ujistil ji pan Adams s úsměvem. „Mimochodem, máš o Michaelovi nějaké

zprávy?“

Kay zavrtěla hlavou. „Nevěřím, že by se Michael něčeho dopustil.“

Postřehla, jak si rodiče vyměnili přes stůl pohled. Pak jí pan Adams soucitně  řekl: „Jestli se ničeho

nedopustil a zmizel, pak se mu třeba přihodilo něco jiného.“

Kay jeho slova v prvním okamžiku nepochopila. Pak vstala od stolu a rozběhla se k sobě do pokoje.

 

Tři dny nato vystoupila Kay z taxíku před rezidencí Corleonových v Long Beachi. Zatelefonovala tam;

čekali ji.

U dveří ji přivítal Tom Hagen a Kay byla zklamána, že to je právě on. Věděla, že jí nic neřekne.

Zavedl ji do obývacího pokoje a nabídli jí skleničku. Kay si všimla, že se po domě potloukají nějací

chlapíci. Sonnyho však neviděla. Zeptala se Hagena přímo: „Víte kde je Mike? Víte, kde bych se s ním

mohla setkat?“

Odpověděl jí vyhýbavě: „Víme, že je v pořádku, ale nevíme, kde teď právě je. Když se dozvěděl, že toho

kapitána někdo zastřelil, vylekal se, aby z toho neobvinili jeho. Proto se raději rozhodl, že zmizí. Řekl mi, že

se nám ozve za několik měsíců.“

Jeho odpověď byla jasná lež, ovšem úmyslně průzračná; alespoň v tom jí chtěl pomoci. „Opravdu mu ten

kapitán přerazil čelist?“ otázala se. „Bohužel ano,“ ujistil ji Hagen. „Jenže Mike nikdy nebyl mstivý. To, co

se stalo, s tím určitě nemělo nic společného.“

Kay otevřela kabelku a vyndala z ní dopis. „Zaslal byste mu tenhle dopis, až se vám ozve?“

Hagen zavrtěl hlavou. „Kdybych tenhle dopis od vás přijal a vy jste před soudem prohlásila, že jsem ho

přijal, dalo by se to interpretovat v tom smyslu, že jsem věděl, kde je. Být na vašem místě, obrním se trochu

trpělivostí. Mike se vám určitě ohlásí!“

Kay dopila a zvedla se k odchodu; Hagen ji doprovodil do haly. Když otevíral domovní dveře, vešla

jakási žena - malá, obtloustlá,  černě oděná. Kay v ní poznala Michaelovu matku. Napřáhla k ní ruku a

pozdravila: „Dobrý den, paní Corleonová.“

Žena po ní krátce šlehla drobnýma,  černýma očima, ale pak se jí vrásčitá, vyschlá, olivově snědá tvář

prchavě rozjasnila v drobný úsměv, který působil nečekaně přátelsky a upřímně. „Ach tak, ona je ta Mikeyho

dívenka,“  řekla. Měla tak silný italský přízvuk, že jí Kay stěží rozuměla. „Chce něco sníst?“ Kay

odpověděla, že ne, míníc tím, že nic nechce jíst, ale paní Corleonová se rozhořčeně obrátila k Hagenovi a

italsky ho vyplísnila. Nakonec mu vytkla: „Tys té ubohé dívence nedal ani kávu, ty disgrazia!“ Pak ji svou

teplou dlaní, plnou života, vzala za ruku a zavedla ji do kuchyně. „Vypila si tady kávu a něco snědla, pak ji

někdo zaveze domů. Nechci, aby taková hezká dívenka jako ona jela vlakem.“ Přiměla Kay, aby si sedla,

stáhla z ní plášť a klobouk a položila je na židli. Za několik okamžiků byl na stole chléb, sýr a salám a na

sporáku bublala káva.

Kay ostýchavě řekla: „Přišla jsem se zeptat na Mika, nemám od něho žádné zprávy. Pan Hagen mi řekl,

že nikdo neví, kde je, Že se za nějaký čas objeví.“

Hagen rychle prohlásil: „Víc jí zatím nemůžeme říct, mami.“

Paní Corleonová ho obdařila pohledem plným zdrcujícího pohrdání. „Teď už i ty mi říkáš, co mám dělat?

Můj manžel mi nikdy neříká, co mám dělat, Bůh mu buď milostiv!“ A pokřižovala se.

„Jak se daří panu Corleonovi?“ zeptala se Kay.

„Dobře,“ odpověděla paní Corleonová. „Dobře. Stárne a hloupne, když připustil, aby se mohlo stát něco

takového.“ Neuctivě si poklepala na čelo. Nalila kávu a přiměla Kay, aby snědla trochu chleba se sýrem.

Když obě vypily kávu, uchopila paní Corleonová jednu z Kayiných rukou do svých hnědých dlaní a

klidným hlasem jí  řekla: „Mikey jí nebude psát, ona se od Mikeyho nic nedozví. On se dva tři roky musí ukrývat. Možná že déle, o moc déle. Vrátila se domů ke své rodině a našla si hodného mladého muže a

provdala se!“

Kay vytáhla dopis z kabelky. „Poslala byste mu tohle?“

Stará paní vzala dopis a popleskala Kay po tváři. „Ovšem, ovšem.“ Hagen začal protestovat, ale paní

Corleonová se na něho italsky osopila. Pak odvedla Kay ke dveřím. Tam ji rychle políbila na tvář a  řekla:

„Zapomněla na Mikeyho, ten už se pro ni nehodí!“

Před domem na ni čekalo auto s dvěma muži na předních sedadlech. Odvezli ji do New Yorku před její

hotel a po celou cestu nepromluvili jediné slovo. Stejně tak Kay. Snažila se zvyknout si na skutečnost, že

mladý muž, jehož milovala, je chladnokrevným vrahem. A že se tohle dozvěděla od pramene víc než jistého

- od jeho matky.

 

 

kapitola 16

 

Carlo Rizzi byl pořádně naštvaný na celý svět. Přiženil se sice do famiglie Corleonových, ale odbyli ho

malou sázkovou kanceláří v severovýchodní části Manhattanu. Spoléhal se, že se s manželkou přestěhují do

jednoho z domů v longbeachské rezidenci; věděl totiž, že don může podle libostí tamní nájemníky

vystěhovat, a byl přesvědčen, že k tomu dojde a on se tak octne ve středu dění. Jenže don se k němu

nechoval správně. Ten „Velký don“, pomyslil si opovržlivě. Starý paprika, co se dal nachytat od pistolníků

na ulici jako nějaký pitomý zlodějíček. Kéž by ten dědek zhebnul. Sonny byl kdysi jeho přítelem, a kdyby se

stal hlavou famiglie, třeba by se jemu, Carlovi, dostalo příležitosti stát se členem vnitřního vedení.

Pohlédl na manželku, jak mu nalévá kávu. Kristepane, jaká se z ní stala šereda! Pár měsíců po svatbě a už

je jako bečka, nemluvě o tom, že je v tom! Samé chovné krávy, tyhle východoamerické Taliánky!

Natáhl paži a poplácal Connii po měkké, kynoucí zadnici. Usmála se na něho, ale on ji jedovatě šlehl:

„Máš větší šunky než svině.“ její uražený výraz a slzy deroucí se jí do očí, ho potěšily. Tisíckrát může být

dcerou „Velkého dona“, teď je však jeho manželkou, jeho majetkem, a on s ní může zacházet, jak se mu

zlíbí. Skutečnost, že si o jednoho člena rodiny Corleonových může otírat boty, mu dodávala pocit moci.

Už od samého začátku to s ní vzal správně do ruky. Když se pokoušela ponechat si kabelku plnou

darovaných peněz, vrazil jí jednu, až měla monokl, a peníze jí vzal. Také jí nikdy neřekl, jak s nimi naložil.

Ostatně by z toho byl určitě měl jenom nepříjemnosti. Dokonce i teď ho ještě tak trochu hryzlo svědomí.

Kristepane, takhle rozházet téměř patnáct tisícovek na dostihách a s holkama po barech!

Cítil, jak se Connie na něho zezadu dívá; napjal tedy svaly a sáhl po míse koláčů na protější straně stolu.

Sice právě snědl šunku s vejci, ale chlap jako on přece potřebuje pořádnou snídani. Těšil se z pohledu, který

- jak věděl - své ženě skýtá. Neviděla obvyklého mastnotou se lesknoucího  černovlasého taliánského

manžela, ale plavovlasého, na ježka ostříhaného blonďáka s mohutnými pažemi, porostlými zlatými

chloupky, s širokými rameny a úzkým pasem. Carlo věděl, že je fyzicky silnější než kterýkoli z takzvaných

ostrých hochů, co pracovali pro famiglii, ať už to je Clemenza, Tessio, Rocco Lampone či ten Paul, kterého

někdo odpráskl. Rád by věděl, co za tím vlastně vězelo. Pak si z neznámého důvodu vzpomněl na Sonnyho.

Chlap proti chlapu bych na Sonnyho stačil, pomyslil si, třebaže je Sonny trochu vyšší a trochu těžší. Bál se

ovšem jeho pověsti, i když ho nikdy neviděl jinak než dobře naloženého a žertujícího. A vůbec, Sonny je

jeho kamarád. Třeba se všechno přece jen obrátí k lepšímu, až starý don zhebne.

Pomalu usrkoval kávu. Jak jen nenávidí tenhle byt! Na Západě si zvykl na větší prostory a za chvíli se

bude muset rozjet přes celé město do své sázkové kanceláře, aby zvládl polední nával. Byla neděle,

nejrušnější den týdne, protože baseballová sezóna se už rozběhla, basketbalová se chýlila ke konci a začínaly

noční dostihy klusáků. Tu si uvědomil, že Connie se za ním všelijak ochomýtá, a obrátil k ní hlavu.

Právě se oblékala do šatů typicky newyorského taliánského stylu, který mu byl proti srsti. Hedvábné

květované šaty rukávy s volánky pásek, nápadné náušnice a náramek. Vypadala o dvacet let starší. „Kam

sakra jdeš?“

Odpověděla mu chladně: „Do Long Beache, za otcem. Musí stále ležet a stýská se mu po společnosti.“

„A řídí Sonny pořád ještě celý ten tyátr?“ zeptal. se Carlo zvědavě.

„Jaký tyátr?“ otázala se Connie dotčeně.

Carlo se rozzuřil. „Ty všivá taliánská  čubko, takhle se mnou nemluv, nebo ti toho tvého parchanta

vykopnu z. břicha už teď!“ Connie na něho vystrašeně pohlédla a to ho rozzuřilo ještě víc. Vyskočil z židle a

dal jí tak pádný políček, až jí tvář rudě naběhla. Vzápětí jí vlepil ještě další tři přesně vypočítané rány. Vtom

však spatřil, že se jí horní ret roztrhl a opuchl. To ho zarazilo. Nechtěl zanechat stopy. Connie utekla do

ložnice, zabouchla za sebou dveře a Carlo zaslechl, jak se v zámku otočil klíč. Zasmál se a vrátil se ke kávě. Pokuřoval, a když nastal čas se obléci, zaklepal na dveře ložnice a vyzval ji: „Odemkni, nebo vykopnu

dveře.“ Žádná odpověď. „Dělej, musím se obléct!“ vykřikl. Zaslechl, jak vstává z postele, jde ke dveřím a

nato se otočil klíč v zámku. Když vstoupil, byla už k němu otočena zády, vracela se k posteli a ulehla na ni

obličejem odvráceným ke zdi.

Rychle se oblékal; přitom si všiml, že Connie má na sobě jen spodničku. Chtěl, aby šla navštívit otce;

doufal totiž, že přinese nějaké novinky. „Tak co se děje, to tě těch pár facek připravilo o všechnu sílu? Líná

couro!“

„Nikam nepůjdu!“ Hlas měla uplakaný, slova zněla nezřetelně. Netrpělivě po ní sáhl a obrátil ji obličejem

k sobě. A tu zjistil, proč nechce jít, a řekl si, že to snad přece jen bude lepší.

Zřejměji uhodil silněji, než chtěl. Levou tvář měla opuchlou, rozražený horní ret jí pod nosem směšně bíle

naběhl. „Jak chceš,“ řekl. „Ale domů se vrátím až pozdě. V neděli mám vždycky plno práce!“

Vyšel z bytu a na autě našel zelený patnáctidolarový pokutový lístek. Vložil ho do schránky na rukavice k

hromádce ostatních. Byl dobře naložený. Pokaždé, když tu zhýčkanou  čubku ztřískal, mu bylo dobře.

Zmírňovalo to alespoň trochu zklamání, které pociťoval, že s ním Corleonovi tak mizerně zacházejí.

Když ji takhle poznamenal poprvé, měl trochu nahnáno. Odjela rovnou do Long Beache postěžovat si

matce a otci a ukázat jim napuchlé oko. Tehdy se pořádně zapotil. K jeho překvapení se však vrátila jako

pokorná, poslušná italská ženuška. Několik příštích týdnů si dal záležet, aby se choval jako dokonalý manžel,

po všech stránkách s ní zacházel dobře, byl k ní láskyplný a milý, každý den s ní spal, ráno i večer. Nakonec

mu pověděla, co se stalo - domnívám se totiž, že se takhle už nikdy nezachová.

Rodiče ji přijali chladně, nezúčastněně a kupodivu pobaveně. Matka ji trochu politovala a dokonce

požádala otce, aby s Carlem promluvil. Ten však odmítl. „Je to má dcera, jenže teď patří manželovi. Ten své

povinnosti zná. Ani italský král by se neodvážil vměšovat do vztahu manželů. Běž domů a nauč se chovat

tak, aby tě už víckrát neuhodil.“

Connie se osopila na otce: „Uhodil ty jsi někdy svou ženu?“ Byla jeho miláčkem a mohla si dovolit být k

němu takhle drzá. Otec jí odpověděl: „Nikdy mi k tomu nezavdala příčinu!“ A matka přikývla a usmála se.

Pak jim řekla, že jí Carlo vzal peníze, které dostala darem od svatebních hostů, a že jí nikdy neřekl, jak s

nimi naložil. Otec pokrčil rameny. „Být má žena tak drzá jako ty, taky bych to byl udělal!“

A tak se Connie vrátila domů trochu vyvedená z míry, mírně vystrašená. Odjakživa byla otcovým

miláčkem a náhlý chlad si neuměla vysvětlit.

Jenže don nebyl tak bezcitný, jak se tvářil. Informoval se a zjistil, jak Carlo naložil s penězi, které Connie

dostala k svatbě. V Carlově sázkové kanceláři měl své lidi a jejich povinností bylo podávat Hagenovi zprávy

o všem, co Carlo dělá. Jenže zasáhnout don nemohl. Copak lze očekávat, že ten, kdo se bojí manželčiny

rodiny, bude řádně plnit manželské povinnosti? Do takovéhle nemožné situace se don neodvážil vměšovat.

Když potom Connie otěhotněla, řekl si, že jednal moudře; poté ovšem nehodlal zasáhnout ani tehdy, když si

Connie postěžovala matce, že ji Carlo zase několikrát ztloukl. Matku to  časem pochopitelně natolik

znepokojilo, že se o tom donovi zmínila. Connie dokonce naznačila, že se možná rozvede. Poprvé v životě se

na ni don rozhněval. „Je to otec tvého dítěte! Co může na tomhle světě vyrůst z dítěte, které nemá otce?“

obořil se na Connii.

Když se Carlo o tom všem dozvěděl, stouplo mu sebevědomí. Měl pocit absolutního bezpečí. Dokonce se

svým dvěma pomocníkům v sázkařskě kancéláři, Sally Ragsovi a Coachovi, vychloubal, jak ztloukl

manželku, když si na něj troufla, a viděl, jak se jim v očích objevil výraz úcty, že má odvahu vztáhnout ruku

na dceru velkého dona Corleona.

Jenže Carlo Rizzi by nebyl měl pocit bezpečí, kdyby byl tušil, že se Sonny o těch výprascích dozvěděl a

dostal záchvat vražedného vzteku. Zarazil ho pouze nejpřísnější a nejdůraznější rozkaz samého dona, rozkaz,

jehož se ani on neodvážil neuposlechnout. A proto se Carlovi vyhýbal - nevěřil si, že by se dokázal

ovládnout.

A tak se Carlo, ukolébán do pocitu absolutního bezpečí, hnal onoho krásného nedělního rána autem po

Šestadevadesáté ulici do Východní čtvrti. Neviděl ovšem, jak se z druhé strany blíží Sonnyho vůz.

 

Sonny opustil bezpečí rezidence a strávil noc ve městě s Lucy Manciniovou. Teď s ním jeli domů čtyři

tělesní strážci, dva před ním, dva za ním. Vedle sebe stráž nepotřeboval, s přímým útokem by si už uměl

poradit sám. Jeho strážci, kteří měli byty po obou stranách Lucyina bytu, jeli ve vlastních vozech. Návštěvy

u Lucy byly bezpečné, nesměl tam ovšem zajíždět příliš často. Teď, když už byl ve městě, si řekl, že by se

mohl stavět pro Connii a vzít ji s sebou do Long Beache. Věděl, že Carlo bude pracovat v sázkové kanceláři

a že jí ten krkoun ani nedá auto k dispozici. Proto ji tam vyveze sám.

Počkal, až oba strážci z předního vozu vkročí do domu, a vešel za nimi. Všiml si, že zadní vůz zastavil za

jeho autem a oba muži vystoupili, aby střežili ulici. Oči měl otevřené. Pravděpodobnost, že by nepřátelé věděli o jeho pobytu ve městě, byla sice milión ku jedné, ale Sonny byl neustále ve střehu. Naučil se tomu za

války v třicátých letech.

Nikdy nepoužíval výtahů. Byly to smrtelné pasti. Rychle vyběhl  čtyři poschodí ke Conniinu bytu.

Zaklepal na dveře. Předtím si na ulici povšiml, že ho míjí Carlův vůz, a tak věděl, že Connie bude sama.

Nikdo se neozýval. Zaklepal znovu a pak už zaslechl sestřin vystrašený, bojácný hlas: „Kdo je to?“

Strach v jejím hlase ho zarazil. Connie byla vždycky rázná a troufalá, stejně tvrdá jako ostatní členové

rodiny. Co se jí ksakru stalo? Řekl: „To jsem já, Sonny.“ Zástrčka vevnitř se odsunula, dveře se otevřely a

Connie se mu rozvzlykala v náručí. Byl z toho tak zmaten, že zůstal stát jako opařený. Nato ji od sebe

odstrčil, uviděl její oteklou tvář a rázem pochopil, co se stalo.

Odtrhl se od ní a chtěl seběhnout ze schodů za jejím manželem. Zlost v něm vzkypěla a zrůznila mu

obličej. Connie to postřehla a přitiskla se k němu, nepustila ho a nutila ho, aby šel dovnitř do bytu. Teď

plakala z hrůzy. Znala povahu staršího bratra a naháněla jí strach. Z tohoto důvodu si mu také nikdy na Carla

nepostěžovala. Nakonec se jí podařilo Sonnyho přimět, aby vešel do bytu.

„Můžu za to já,“ řekla. „Pohádala jsem se s ním a pokusila jsem se ho udeřit, a proto udeřil mě. Tak silně

mě ovšem uhodit nechtěl. Sama jsem mu vlétla do rány.“

Sonnyho masitá, smyslná tvář už byla jako z kamene. „Chceš jet dneska ven za tátou?“

Neodpověděla, proto dodal: „Myslil jsem, že pojedeš, proto jsem se tady zastavil, abych tě k němu zavezl.

Stejně jsem byl ve městě.“

Connie zavrtěla hlavou. „Nechci, aby mé viděli takhle zřízenou. Zajedu tam příští týden.“

„Dobrá,“ řekl Sonny. Pak sňal sluchátko telefonu v kuchyni a vytočil číslo. „Pošlu ti sem lékaře, aby se

na tebe podíval a dal to do pořádku. Při svém stavu musíš přece být opatrná. Za kolik měsíců se to má

narodit?“

„Za čtyři,“ řekla Connie. „Sonny, prosím tě, nech to být. Prosím, nech to, všechno bude v pořádku.“

Sonny se zasmál. S vědomě krutým výrazem  řekl: „Neboj se, neudělám z tvého nenarozeného dítěte

sirotka!“ Lehce ji políbil na nezraněnou tvář a odešel s lehkým srdcem z bytu.

 

Před cukrárnou na Východní Stodvacáté ulici, která byla hlavním stanem Carlovy sázkové kanceláře,

stály dvě dlouhé řady zaparkovaných aut. Na chodníku před krámem si házeli otcové míčem s dětmi, s nimiž

si vyjeli na nedělní dopolední projíždku; děti jim totiž dělaly společnost, zatímco umísťovali sázky. Jakmile

zpozorovali, že Carlo přijíždí, přestali si hrát a koupili dětem zmrzlinu, aby měli od nich pokoj. Pak začali

studovat noviny a tipy v nich uveřejněné a pokoušeli se určit vítěze dnešních baseballových utkání.

Carlo vešel do velké místnosti za krámem. Jeho dva pomocníci, malý šlachovitý Sally Rags a rozložitý

kolohnát Coach, už na něj čekali, aby začali se zapisováním sázek. Před sebou měli velké, linkované bloky,

do nichž psali sázky. Na dřevěném podstavci stála  černá tabule se jmény šestnácti předních ligových

baseballových mužstev, seřazených tak, aby bylo vidět, kdo s kým hraje. Vedle každé dvojice byl nakreslen

čtverec pro zanesení kursu.

Carlo se otázal Coache: „Už napojili telefon cukrárny na odposlech?“

Coach zavrtěl hlavou: „Ne, zatím ještě ne.“

Carlo přistoupil k telefonu, zavěšenému na stěně, a vytočil číslo. Sally Rags a Coach lhostejně přihlíželi,

jak si zaznamenává kursy všech baseballových zápasů toho dne. Carlo nevěděl, že oba již kursy znají a že si

ověřují, zda si počíná správně. V prvním týdnu nové práce se Carlo při přepiso-, vání kursů na tabuli zmýlil a

vytvořil sen všech hazardních hráčů, tzv. průměr“. Vsadil-li totiž u něho profesionální sázkař na jeho chybný

kurs a pak vsadil proti stejnému mužstvu na správný kurs u jiného bookmakera, nemohl prohrát. Prohrát zde

mohla pouze Carlova sázková kancelář. Za onen týden ho tahle chyba stála šest tisíc dolarů na prohraných

sázkách a utvrdila dona v názoru na zetě. Proto přikázal, že všechno, co Carlo bude dělat, musí být

kontrolováno.

Normálně by se vysoce postavení  členové famiglie Corleonových takovými operativními detaily ani

nezabývali. Pod nimi bylo ještě nejméně pět izolujících mezivrstev. Jenže tahle sázková kancelář byla

zkušebnou pro zetě, a proto byla dána pod přímý dohled Toma Hagena, jemuž se denně zasílalo hlášení.

Teď, když kursy už byly vyznačeny, nahrnuli se sázkaři do zadní místnosti krámu, aby si k tipům,

otištěným v jejich novinách, poznamenali kursy z  černé tabule. Někteří se postavili před tabuli i s dětmi.

Jeden z chlapíků, který uzavíral velké sázky, pohlédl dolů na děvčátko, které držel za ruku, a žertem se ho

zeptal: „Koho si dneska vybereš, miláčku, Obry nebo Piráty?“ Holčička, fascinována barvitými jmény, řekla:

„Jsou Obři silnější než Piráti?“ Otec se rozesmál.

Před oběma pomocníky se začala tvořit fronta. Jakmile každý z nich dopsal list, odtrhl ho, zabalil do něho

peníze, které vybral, a odevzdal ho Carlovi. Carlo vyšel zadním východem z místnosti a vystoupil po

schodech nahoru do bytu rodiny majitele cukrárny.  Odtamtud zatelefonoval sázky své centrále a peníze vložil do malého trezoru ve zdi, zakrytého širokou okenní záclonou. Pak seznam sázek spálil, popel hodil do

záchodu, Spláchl a vrátil se do cukrárny.

Vzhledem k zastaralým zákonům nezačínal ani jeden z nedělních zápasů před druhou hodinou odpolední,

a proto se po prvním návalu sázkařů, ženáčů, kteří museli včas vsadit a pospíchat domů, aby vyvezli rodiny k

moři, začali trousit svobodní sázkaři a sobci, kvůli nimž rodiny musely zůstávat o nedělích v horkých

městských bytech. Jedinými skutečnými hazardními hráči byli svobodní sázkaři; vysoko sázeli a kolem

čtvrté se vraceli, aby vsadili na druhé kolo dvojzápasů. Kvůli nim musel Carlo v neděli pracovat po celý den

a dokonce přes čas; někteří z ženáčů totiž ještě telefonovali od moře a dalšími sázkami se pokoušeli vyrovnat

utrpěné ztráty.

O půl druhé už sázení ustalo, takže Carlo a Sally  Rags mohli vyjít ven, usednout na terásku před

cukrárnou a nadýchat se trochu čerstvého vzduchu. Jak tak pozorovali děti hrající si na ulici, projelo kolem

policejní hlídkové auto. Nestálo jim  ani za pohled. Tahle sázková kancelář měla na místním policejním

okrsku zajištěnou bezpečnou ochranu a na tamní úrovni byla nedotknutelná. Razii by mohla nařídit pouze

nejvyšší místa, a i pak by se jim ještě včas dostalo varování.

Přidružil se k nim i Coach. Chvíli klábosili o baseballu a ženských a Carlo prohodil se smíchem: „Dneska

jsem zase svou starou zmlátil; musel jsem jí ukázat, kdo je pánem.“

Coach prohodil lhostejně: „Ta už má pořádné břicho, co?“

„To nic, dal jsem jí jen pár facek. To jí neublíží.“ Na chvíli se zadumal. „Pořád si myslí, že se mnou může

orat; to nesnesu.“

Před cukrárnou se dosud potloukalo několik sázkařů, klábosili, povídali si o baseballu a někteří z nich

seděli na terásce za Carlem a jeho pomocníky. Náhle do dětí hrajících si na ulici jako když střelí - podél

bloku se přihnalo auto a zastavilo před cukrárnou. Zabrzdilo tak prudce, až-pneumatiky zanaříkaly, a snad

ještě ani nestálo, když od volantu vyskočil muž a tak rychle se hnal k cukrárně, že všichni ztuhli. Byl to

Sonny Corleone.

Masitá, smyslná tvář s plnými, zkřivenými ústy se mu povlékla ohyzdnou maskou zuřivosti. Ve zlomku

vteřiny byl na terásce a chytil Carla za krk. Odtrhl ho od ostatních a pokoušel se ho vyvléci na ulici, ale

Carlo obemkl svalnatými pažemi železné zábradlí a pevně se ho držel. Celý se schoulil a snažil se chránit si

rukou hlavu a obličej, Jak ho Sonny chytil, roztrhl mu košili.

To, co následovalo, bylo odporné. Sonny začal do schouleného Carla bušit pěstmi a nadávat mu hrubým,

vzteky se zalykajícím hlasem. Carlo mu přes obrovskou tělesnou sílu ani nekladl odpor, ani neprosil o

milost, ani neprotestoval. Coach a Sally Rags se neodvážili zasáhnout. Bylo přesvědčeni, že Sonny chce

švagra zabít, a ani v nejmenším netoužili sdílet jeho osud. Děti, které si předtím na ulici hrály, se seběhly,

aby vynadaly řidičovi, že se kvůli němu musely rozprchnout, ale místo toho zaujatě a ohromeně přihlížely.

Byla to tvrdá děcka, ale pohled na rozzuřeného Sonnyho jim vzal dech. Mezitím zastavil za Sonnyho autem

druhý vůz a z něho vyskočili oba tělesní strážci. Ani oni se neodvážili zasáhnout, když postřehli, oč jde. Stáli

ve střehu připraveni přispěchat na pomoc šéfovi, kdyby snad někdo z čumilů byl tak hloupý a chtěl Carlovi

pomoci. Odporné na celé záležitosti bylo Carlovo bezvýhradné podvolení, jenže právě to mu možná

zachránilo život. Rukama se držel železného zábradlí, takže ho Sonny nedokázal vyvléci na ulici, a přestože

byl stejně silný, vytrvale se odmítal bránit. Tak dlouho strpěl, aby mu údery pršely na téměř nechráněnou

hlavu a krk, až Sonnyho přešel vztek. „Ty všiváku mizerný, jak ještě jednou zbiješ mou sestru, tak tě

zabiju!“

Tahle slova uvolnila napětí. Kdyby ho totiž Sonny opravdu chtěl zabít, nikdy by tuhle hrozbu nebyl

vyslovil. Vyslovil ji ze zklamání, že to nemůže udělat. Carlo se bál na Sonnyho pohlédnout. Hlavu měl

sklopenou a paže ovinuté kolem železného zábradlí. Zůstal tak, dokud auto neodjelo a nezaslechl Coache,

jak mu podivně shovívavým hlasem říká: „No tak, Carlo, pojď dovnitř do krámu. Ať jdem lidem z očí!“

Teprve teď se Carlo odvážil odpoutat od kamenných schodů a pustit se zábradlí. Jak vstával, uviděl, že

děti na něho hledí s vytřeštěným, odporem naplněným výrazem lidí, kteří byli svědky ponížení jiné lidské

bytosti. Trochu se mu motala hlava, zřejmě ze šoku, z onoho holého strachu, který mu ochromil celé tělo;

přes spršku pádných ran nebyl ani moc potlučen. Coach ho uchopil za paži a zavedl do zadní místnosti

cukrárny. Tam mu přiložil led na obličej; i když na něm nemět otevřené, krvácející rány, byl celý opuchlý

podlitinami. Strach už ustupoval a z ponížení, které zažil, se mu udělalo nevolno, a musel se vyzvracet.

Coach mu přidržel hlavu nad výlevkou a podpíral ho, jako by byl opilý; pak mu pomohl po schodech nahoru

do bytu a přiměl ho, aby si lehl do jedné z ložnic.

Sally Rags zašel na Třetí třídu a zatelefonoval Roccu Lamponovi, co se stalo. Rocco přijal zprávu klidně

a předal ji dál svému caporegimovi, Petu Clemenzovi. Clemenza vzdychl a řekl: „Panenko skákavá, ať jde už

ten zatracenej Sonny i s tou svou vzteklostí do háje!“, jenže mezitím prozíravě prstem zmáčkl vidlici, takže

Rocco jeho poznámku už neslyšel. Clemenza zatelefonoval do rezidence v Long Beachi a dal si zavolat Hagena. Hagen chvíli mlčel a pak

rozhodl: „Vyšli co nejdříve několik svých lidí a aut na silnici do Long Beache, aby byli po ruce, kdyby snad

Sonnyho cestou zdržela dopravní zácpa nebo nějaká nehoda. Jakmile se jednou takhle rozzuří, tak ani neví,

co dělá. Třeba se některý z našich přátel na druhé straně mezitím dozvěděl, že je v městě. Člověk nikdy

neví!“

Clemenza zapochyboval: „Než se mi podaří někoho na tu silnici dostat, bude už Sonny dávno doma. A

tohle platí zrovna tak pro Tattagliovce.“

„Vím,“ přitakal Hagen trpělivě. „Jenže vždycky může nastat něco nepředvídaného a Sonny se třeba zdrží.

Dělej, co dokážeš, Pete!“

Clemenza nerad zatelefonoval Roccu Lamponovi a nařídil mu, aby sehnal několik aut a hlídkoval s nimi

na silnici do Long Beache. Sám nasedl do svého milovaného cadillaku a s třemi  členy své  čety strážců,

kterou teď měl usazenou v domě, zamířil k mostu přes Atlahtic Beach a dál do New Yorku.

Jeden z čumilů postávajících před cukrárnou, drobný sázkař, informátor placený famiglií Tattagliových,

zatelefonoval spojce, která obstarávala styk mezi ním a jeho chlebodárci. Jenže famiglie Tattagliových ještě

nebyla plně připravena na válku a spojka  se musela propracovávat skrz  četné pojistné mezivrstvy, než se

konečně dostala ke caporegimovi, který se obrátil na hlavu famiglie. Ale to už byl Sonny doma v bezpečí

rezidence, v otcově domě, v Long Beachi, připraven čelit otcovu hněvu.

 

 

kapitola 17

 

Válka z roku 1947 mezi famiglií Corleonových a pěti famigliemi, které se proti ní spojily, byla nákladná

pro obě strany. Navíc ji komplikoval všestranný  nátlak, který vykonávala policie, aby vyřešila vraždu

kapitána McCluskeyho. Málokdy se stávalo, že by operativní složka policejního  ředitelství nedbala na

politický vliv, chránící hazardní hry a prostituci, jenže v tomhle případě byli politici stejně bezmocní jako

generální štáb zdivočelé, plenící armády, jejíž polní důstojníci odmítají plnit rozkazy.

Skutečnost, že policie přestala gangsterům poskytovat ochranu, poškozovala famiglii Corleonových méně

než její nepřátele. Většina příjmů totiž plynula Corleonovým z hazardních her a těžce bylo postiženo hlavně

jejich odvětví zabývající se provozováním „lotynek“. Výběrčí, jejichž úkolem bylo shánět sázky, padli do sítí

policie, a než je strčili za mříže, dostali většinou pořádnou nakládačku. Policii se dokonce podařilo objevit a

vybrat některé z „bank“, sázkových kanceláří, a způsobit tak značné finanční ztráty. „Bankéři“, jinak

stoprocentně spolehliví chlapíci, si stěžovali caporegimům, a ti zase přednesli jejich stížnosti rodinné radě.

Jenže nic se nedalo dělat. „Bankéřům“ se jen dostalo rady, aby se dočasně stáhli. Nezávislým místním

černošským organizátorům lotynky bylo dovoleno, aby převzali i harlemskou oblast, která byla

nejvýnosnější, a ti pak svou  činnost prováděli tak nepravidelně a porůznu, že je policie odhalovala jen s

obrovskými obtížemi.

Po smrti kapitána McCluskeyho otiskly některé noviny  články, dokazující jeho spojení se Sollozzem.

Uveřejnily důkaz, že McCluskey dostal krátce před smrtí hotově na ruku vysoké peněžní částky. Tyto články

umístil v tisku Hagen, který také novinářům opatřil potřebné doklady. Policejní  ředitelství odmítlo tyto

zprávy jak potvrdit, tak i popřít; tím víc ovšem zapůsobily. Pomocí špiclů a policistů v žoldu famiglie se

podařilo mezi  členy policejního sboru rozšířit názor, že McCluskey byl darebák. Ne snad proto, že bral

peníze či nevinné úplatky - to by mu z mužstva nikdo nevyčítal. Ale proto, že bral ze špinavých peněz ty

nejšpinavější: za krytí vrahů a pašeráků drog. A tohle bylo podle morálky policistů neodpustitelné.

Hagen už pochopil, že policista věří v zákon a pořádek jakýmsi podivně naivním způsobem. A věří v né

víc než veřejnost, které slouží. Vždyť právě zákon a pořádek tvoří onu magickou sílu, z níž vyvěrá jeho moc,

jeho osobní moc, kterou miluje stejně, jako ji miluje snad téměř každý člověk. Ale přesto v něm neustále

doutná odpor k veřejnosti, jíž slouží. Veřejnost je pro něj současně chráněncem i kořistí. Jako chráněnec j,e

nevděčná, bezohledná, náročná. Jako kořist je slizká, nebezpečná, plná zrady. Jen co někoho sevře

policistova pěst, mašinérie společnosti, kterou policista chrání, zmobilizuje všechny síly, aby ho připravila o

kořist. Vinu na tom nesou politici. Soudci vynášejí nad nejhoršími gangstery mírné, podmíněné rozsudky. V

případech, kdy ani vážení advokáti nevymohli zločincovi propuštění, udělí mu milost guvernéři jednotlivých

států či sám prezident Spojených států. Za nějakou dobu se tedy policajt poučí. Proč by neměl brát úplatky,

které dávají gangsteři? On toho má přece víc zapotřebí! Proč by neměly jeho děti studovat na univerzitě?

Proč by neměla jeho žena nakupovat v luxusních obchodech? Proč by nemohl sám odjet za sluncem na zimní

dovolenou na Floridu? Koneckonců riskuje krk, a to není žádná legrace!

Většinou však odmítá přijmout špinavý úplatek. Klidně vezme peníze od bookmakera a nechá ho

provozovat jeho činnost. Klidně vezme peníze od člověka, kterému se příčí dostávat pokuty za nedovolené parkování nebo za nepřiměřenou rychlost. Za úplatek klidně dovolí šlapkám i call-girls provozovat jejich

řemeslo. Tohle všechno jsou přirozené lidské neřesti. Obvykle však nevezme úplatek, jde-li o drogy,

ozbrojené loupeže, znásilnění, vraždu a všelijaké zvrhlosti, neboť v těchto případech jde o věci, které útočí

na samé jádro, jeho autority a které proto nelze trpět.

Vražda policejního kapitána se rovnala královraždě. Když však vešlo ve známost, že McCluskey byl zabit

ve společnosti známého obchodníka drogami  a že je podezírán ze spoluúčasti na přípravě vraždy, začala

žhavá touha policie po pomstě pomalu vychládat. Vždyť se přece i nadále musely platit splátky na hypotéky

a na auta a děti bylo třeba stavět na vlastní nohy! Bez úplatků se policisté měli co ohánět, aby vyšli. A tak

jim začali být pokoutní podomní obchodníčci dobří k tomu, aby měli peníze na obědy, úplatky za parkovací

pokuty jim začaly vynášet pěticenty a deseticenty, a ti, co byli v horší situaci, už zase začali dolovat peníze z

podezřelých homosexuálů a násilníků předvedených na policejní stanice. Nakonec tedy páni policejní

důstojníci kapitulovali. Zvýšili ceny a dovolili famigliím vykonávat činnost. A znovu se začal na policejním

okrsku vypisovat seznam všech, kteří mají nárok na úplatek; uváděl se v něm každý policista, přidělený k

službě do místních služeben, i podíl, který na něho každý měsíc z celkového úplatku připadne. Zdánlivě se

tedy zase obnovil dřívější vžitý a důsledně dodržovaný řád.

 

Najmout soukromé detektivy k strážní službě v donově nemocničním pokoji napadlo Hagena. Jejich

počet pochopitelně doplnili mnohem obávanější vojáci z Tessiova regima. Jenže Sonny nebyl spokojen ani s

tímto řešením. V polovině února, kdy už bylo možno dona bez nebezpečí přemístit, dal ho odvézt sanitkou

domů do rezidence. V donově domě byly provedeny úpravy a ložnice byla změněna v nemocniční pokoj

vybavený veškerým zařízením potřebným pro jakoukoli nepředvídanou situaci. Ke  čtyřiadvacetihodinové

službě bylo najato několik zvlášť pečlivě prověřených ošetřovatelek a dr. Kennedy se za obrovský honorář

uvolil ubytovat v rezidenci a stát se ošetřujícím lékařem této soukromé nemocnice. Alespoň do té doby, než

donovi postačí běžná ošetřovatelská péče.

Z rezidence se stala nedobytná pevnost. Nájemníci z ostatních domů byli na donův účet posláni na

prázdniny do rodných vesnic v Itálii a do jejich bytů se nastěhovali pistolníci.

Freddie Corleone byl vyslán do Las Vegas, aby se tam zotavil a přitom prozkoumal, jaké možnosti by

měla famiglia Corleonových pro rozvinutí  činnosti v luxusním komplexu hotelů a heren, který tam tehdy

vyrůstal. Las Vegas bylo doménou dosud neutrální Západopobřežní  říše a její don se zaručil za Freddieho

bezpečnost. A pět newyorských famiglií si nechtělo nadělat další nepřátele tím, že by Freddieho

pronásledovaly až do Las Vegas. Už tak měli dost starostí jenom v New Yorku.

Dr. Kennedy zakázal, aby se v donově přítomnosti projednávaly jakékoli obchodní záležitosti. Na tento

zákaz se nebral ani nejmenší ohled. Don trval na tom, aby válečná rada zasedala v jeho pokoji. Sonny,

Hagen, Clemenza a Tessio se lam sešli hned první večer po jeho návratu domů. Don Corleone byl příliš

zesláblý, než aby mohl mluvit, ale chtěl poslouchat a uplatňovat právo veta. Když mu vysvětlili, že

Freddieho poslali do Las Vegas, aby se tam naučil, jak se  řídí herny a kasina, přikývl souhlasně hlavou.

Když se dozvěděl, že corleonští pistolníci zavraždili Bruna Tattagliu, zavrtěl hlavou a vzdychl. Nejvíc ho

však zarmoutila zpráva, že Michael zabil Sollozza a kapitána McCluskeyho a byl nucen prchnout na Sicílii.

Sotva mu to sdělili, vykázal je posunkem z místnosti a porada pokračovala v rohovém pokoji, kde stála

knihovna s právnickou literaturou.

Sonny se uvelebil ve velkém křesle za psacím stolem. „Myslím, že bychom tátu měli ještě několik týdnů

nechat na pokoji, dokud nám doktor neřekne, že už smí pracovat.“ Odmlčel se. „Rád bych to všechno rozjel

dřív, než se nám zotaví. Policajti nám dávají zelenou, můžeme to tedy zase spustit. V první řadě nám půjde o

loterii v Harlemu. Ti  černí chlapci se tam už dost namlsali, musíte to zase dostat zpátky do svých rukou.

Pořádně to tam zbabrali, jako ostatně všechno, do čeho se kdy pustí. Řada jejich výběrčích vůbec nevyplatila

vítěze. Projíždějí se v cadillaku a hráčům vykládají, že na svý prachy musejí počkat, anebo jim jednoduše

vyplatí jen půlku výhry. Nechci, aby naši výběrčí vypadali v očích hráčů jako boháči. Nechci, aby chodili

příliš dobře ohozený. Nechci, aby se vozili v nových bourákách. Nechci, aby brali výherce na hůl. A nechci,

aby v tomhle obchodě zůstali ještě samostatný bookmakeři, to nám dělá špatnou reklamu. Tome, hned rozjeď

tuhle celou záležitost. Všechno ostatní bude zase klapat, jen co vyhlásíš, že máme zelenou.“

Hagen namítl: „S některými z těch harlemských chlapů bude dost těžké pořízení. Přičichli si k velkým

penězům a bude se jim zajídat, když se znovu stanou výběrčími nebo pomocníky bookmakerů.“

Sonny pokrčil rameny: „Jen dej jejich jména Clemenzovi. Ten už bude vědět, jak s nimi zatočit.“

„To nebude problém,“ ujistil Clemenza Hagena.

S nejdůležitějším problémem vyrukoval Tessio. „Jakmile zahájíme  činnost, začnou nás naši přátelé

přepadávat. Pustí se do našich bankéřů v Harlemu a do našich bookmakerů ve Východní  čtvrti. Není vyloučeno, že se i pokusí pořádně ztížit život konkurenčním továrnám, co jsou pod naší ochranou. Tahle

válka nás bude stát spoustu peněz.“

Třeba to neudělají,“ namítl Sonny. „Vědí přece, že bychom hned podnikli protiútok. Dal jsem sondovat

možnosti míru a snad budeme moct všechno srovnat tím, že za mladýho Tattagliu vyplatíme odškodný.“

„Zatím jsme se s tím vyjednáváním moc daleko nedostali,“ upozornil ho Hagen. „Tattagliovci přišli za

těch několik posledních měsíců o těžké peníze a viní z toho nás. Právem. Myslím, že od nás nechtějí nic

jiného, než abychom se zúčastnili jejich obchodu s narkotiky a dali jim k dispozici náš politický vliv. Jinými

slovy  řečeno, Sollozzova dohoda bez Sollozza. Nevyrukují s tím ovšem dřív, dokud nám nezasadí nějakou

pořádnou ránu. Podle jejich představy budeme ochotni vyslechnout jejich návrh o narkotikách teprve tehdy,

až nás nějak přiskřípnou.“

Sonny prohlásil úsečně: „O narkotikách se dohadovat nebudeme. Don to odmítl a já s tím hýbat nebudu,

dokud to on sám nezmění.“

„Pak ovšem stojíme před problémem, jak postupovat dál,“ zareagoval hbitě Hagen. „Naše příjmy -

sázkové kanceláře a loterie - jsou ohroženy. Farrtiglia Tattagliů nás může citelně zasáhnout, ale sama má

nevěstince a call-girls a odbory v dokách a jak k čertu se jim můžeme dostat na kobylku? Ostatní famiglie

mají nějaké ty herny, ale většinou jsou ve stavebnictví, lichvářství, kontrolují odborové organizace a

dostávají vládní kontrakty. Spousta peněz jim plyne z vydírání a jiných věcí, do kterých jsou zapleteni

nevinní lidé. Jejich peníze neleží venku na ulici. Tattagliův noční podnik je příliš slavný, než aby se na něj

dalo sáhnout; vyvolalo by to příliš velký poprask. A dokud bude don vyřazen z činnosti, vyrovná se jejich

politický vliv našemu. Takže tu stojíme před opravdu vážným problémem.“

„Ten problém je ovšem můj, Tome,“ upozornil ho Sonny. „Však už nějaký  řešení najdu. Pokračuj ve

vyjednávání a proveď to, co jsme si řekli. Rozjeďme znovu všechno a uvidíme, co se stane. A podle toho se

zařídíme. Clemenza a Tessio mají dost vojáků, v počtu zbraní se můžeme vyrovnat všem pěti famigliím

dohromady. Bude záležet na tom, jak se zachovají. Když bude třeba, zalehneme na matrace!“

Vypudit nezávislé  černošské bankéře z obchodu nebyl problém. Policie dostala informace a dala se do

nich. S výjimečnou horlivostí. Tehdy si ještě  černoch nemohl dovolit podplatit vysokého policejního

důstojníka nebo politického činitele, aby si takový podnik udržel. Příčinou byly víc než cokoli jiného rasové

předsudky a rasová nedůvěra. Harlem byl odjakživa pokládán za druhořadý problém a jeho vyřešení ještě na

sebe dalo čekat.

Protiúder pěti famiglií byl namířen nečekaným směrem. Byli zabiti dva vlivní předáci odborového svazu

konfekčního průmyslu, kteří byli  členy famiglie Corleonových. Krátce nato byli z newyorských doků

vyhnáni corleonští lichváři a bookmakeři. Místní odbočky odborového svazu přístavních dělníků přešly k

pěti famigliím. Po celém New Yorku byl vykonáván nátlak na corleonské bookmakery, aby dezertovali.

Majitel největší loteriové kanceláře v Harlemu, starý přítel a spojenec famiglie Corleonových, byl surově

zavražděn. Teď už nebylo jiné volby. Sonny nařídil svým caporegimům, aby zalehli na matrace.

Ve městě byly najaty dva byty a vybaveny matracemi, aby pistolníci měli na  čem spát, ledničkami,

zbraněmi a municí. Jeden byt obsadil mužstvem Clemenza, druhý Tessio. Všem bookmakerům famiglie byli

přiděleni osobní strážci. Ale lotynkoví bankéři v Harlemu přešli k nepříteli a zatím se s tím nedalo nic dělat.

Tohle všechno stálo famiglii Corleonových spoustu peněz a příliv nových peněz značně klesl. Jak plynuly

další měsíce, vycházely najevo i jiné věci. Z nich nejzávažnější bylo to, že famiglia Corleonových na sebe

naložila víc, než nač stačila.

Příčin bylo několik. Don byl dosud příliš slabý, než aby se mohl na celé akci podílet, a tím zůstávala

značná  část politické moci famiglie nepoužitelná. Navíc posledních deset mírových let značně nahlodalo

bojové vlastnosti obou caporegimů, Clemenzy a Tessia. Clemenza sice zůstával schopným vykonavatelem a

organizátorem, jenže už neměl ani energii, ani mladickou sílu vést oddíly. Tessio léty změkl a nebyl dost

bezohledný. Hagen vzdor svým kvalitám prostě nebyl vhodným consigliorim v době války. Nebyl Sicilan, to

byl jeho závažný nedostatek.

Tyto slabiny, vážně ohrožující vojenskou situaci famiglie, byly Sonnymu jasné, nemohl však podniknout

žádná nápravná opatření. Nebyl donem a caporegimy a consiglioriho směl vyměnit jedině don. A kromě toho

by taková výměna mohla situaci ještě zhoršit a případně urychlit nějakou zradu. Zpočátku si Sonny myslel,

že dokud se don neuzdraví natolik, aby mohl převzít vedení, bude se pokoušet udržet pozice, ale dezercí

lotynkových bankéřů a zastrašováním bookmakerů se famiglia ocitla ve složité situaci. Proto se Sonny

rozhodl pro protiúder.

Samozřejmě se rozhodl, že zasáhne nepřátele přímo do srdce. Jediným rozsáhlým taktickým manévrem

hodlal odpravit hlavy všech pěti famíglií. Za tím cílem zorganizoval složitý systém sledování těchto předáků.

Jenže už za týden se nepřátelští vůdcové pohotově stáhli do podzemí a na veřejnosti se neukazovali.

Válka mezi pěti famigliemi a říší Corleonových utkvěla na zcela mrtvém bodě. 

 

kapitola 18

 

Amerigo Bonasera bydlel jen několik bloků od svého pohřebníhó ústavu na Mulberry Street, a tak

pokaždé chodil domů na večeři. Po ní se vracel do podniku, aby tam, jak se patří, spolu s ostatními

truchlícími vzdal poslední úctu nebožtíku ležícímu na katafalku v jeho chmurné obřadní síni. Vždycky ho

popuzovaly vtipy kolující o jeho povolání,  o ponurých technických detailech, koneckonců úplně

bezvýznamných. Takové vtipy ovšem nevyprávěl nikdo z jeho přátel, příbuzných nebo sousedů. Lidé, kteří

si po staletí vydělávají v potu tváře na každodenní chléb, si umějí vážit každého zaměstnání.

Jak se teď chystal povečeřet s manželkou v důstojně zařízeném bytě se sádrovými soškami Panenky

Marie na příborníku, před nimiž červeně blikalo věčné světlo ve skleněných svícnech, zapálil si camelku a na

osvěžení si nalil sklenku bourbonu. Žena přinesla na stůl talíře s kouřící polévkou. Byli teď sami; Bonasera

poslal dceru k ženině sestře do Bostonu, aby tam zapomněla na strašný zážitek a újmu, již utrpěla od těch

dvou surovců, které don Corleone potrestal.

Při polévce se ho manželka otázala: „Vrátíš se dnes ještě do podniku?“ Bonasera přikývl. Manželka si

jeho práce vážila, ale nerozuměla jí. Nechápala, že technická stránka jeho povolání je nejméně důležitá. Jako

většina ostatních lidí se domnívala, že je placen, za dovednost, s jakou umí mrtvé upravit tak, aby v rakvích

vypadali jako živí. V tomhle ohledu byla  jeho dovednost opravdu proslulá. Jenže mnohem důležitější a

dokonce mnohem potřebnější byla jeho osobní přítomnost ve chvílích, kdy byl nebožtík vystaven na

katafalku. Když se večer dostavila truchlící rodina, aby před rakví drahého zesnulého přijala pokrevní

příbuzné a přátele, pak k tomu vždycky potřebovala přítomnost Ameriga Bonasery.

Byl totiž dokonalým průvodcem smrti. Smuteční obřad řídil s neustále vážným, leč energickým a útěchu

dodávajícím výrazem, a pevným, ale molově naladěným hlasem. Dokázal tišit příliš nevhodně projevovaný

žal, dokázal napomenout nezbedné děti, jejichž rodiče neměly sílu je udržet na uzdě. Nikdy se nerozplýval v

projevech soustrasti, nebyl však ani zbytečně strohý. Jakmile nějaká rodina už jednou použila Bonaserových

služeb k vyprovození milovaného nebožtíka, vždycky se k němu znovu a znovu vracela. A on žádného ze

svých zákazníků nikdy, nikdy neopustil v onu bezútěšnou poslední noc nad zemi.

Obvykle po večeři na chvíli ulehl ke krátkému spánku. Pak se umyl, přeholil se a pořádně se napudroval,

aby překryl  černou bradu. A vždycky si vypláchl ústa. Pak si z úcty k zesnulému oblékl  čisté prádlo,

běloskvoucí košili, černou kravatu, čerstvě vyžehlený tmavý oblek, matně černé boty a černé ponožky. Ale

přes toto oblečení nepůsobil pochmurným, nýbrž uklidňujícím dojmem. Načerno si barvil i vlasy -

neslýchaná frivolnost u  Itala jeho generace. Nečinil tak ovšem z ješitnosti, nýbrž proto, že mu šedivě

prokvétaly a taková skvrnitost mu při jeho povolání nepřipadala vhodná.

Po polévce mu žena předložila malý steak a trochu  čerstvého špenátu, který přetékal žlutým olejem.

Bonasera byl slabý jedlík. Když dojedl, vzal si šálek kávy a zapálil si další camelku. Při kávě se zamyslel

nad svou nešťastnou dcerou. Nikdy už nebude taková jako předtím. Krásný zevnějšek jí sice vrátili, ale v

očích jí utkvěl výraz vyděšeného zvířátka, takže se na ni ani nemohl podívat. Proto ji poslal na nějaký čas do

Bostonu.  Čas jí zhojí rány. Bolest a strach nejsou tak definitivní jako smrt, to věděl příliš dobře. Jeho

řemeslo z něho udělalo optimistu.

Právě dopíjel kávu, když v obývacím pokoji zazvonil telefon. Pokud byl doma, žena ho nikdy nezvedala:

proto vstal, vypil poslední doušek a udusil cigaretu. Cestou k telefonu si sundal kravatu a začal si rozpínat

košili; chystal se už ke krátkému odpočinku. Pak zdvihl sluchátko a zdvořile se ohlásil. Na druhém konci se

ozval nervózní, unavený hlas: „Tady je Tom Hagen. Volám vás jménem dona Corleona, na jeho prosbu.“

Bonasera ucítil, jak se mu káva kysele vzpěnila v žaludku; zmocnila se ho slabá nevolnost. Už tomu byl

téměř rok, co se stal donovým dlužníkem za to, že don pomstil čest jeho dcery; vědomí, že tento dluh musí

splatit, se mu za tu dobu už vytratilo z paměti. Při pohledu na zkrvavené obličeje těch dvou lotrů byl donovi

tak vděčen, že by byl pro něho učinil cokoli. Jenže  čas rozežírá vděčnost rychleji než krásu. Teď se tedy

Bonaserovi sevřelo srdce jako člověku, kterému hrozí zkáza. Hlas se mu chvěl. „Ano, jistě, poslouchám.“

Chlad v Hagenově hlase ho překvapil. Consigliori byl vždycky zdvořilý, přestože není Ital, jenže

tentokrát byl drsně příkrý. „Dlužíte donovi službu,“  řekl. „Don nepochybuje, že mu ji splatíte, že budete

šťasten, že k tomu budete mít příležitost. Za hodinu, ne dřív, spíš později, se don dostaví do vašeho

pohřebního ústavu a požádá vás o pomoc. Buďte tam a přivítejte ho. Ať tam není ani jeden z vašich

zaměstnancú. Pošlete je domů. Máte-li námitky,  řekněte to rovnou a já zpravím dona Corleona. Má i jiné

přátele, kteří mu tuto službu mohou prokázat.“

Bonasera úlekem málem křičel: „Jak jen si můžete myslet, že bych něco padrinovi odmítl? Udělám

samozřejmě všechno, oč mě žádá. Na dluh jsem nezapomněl. Okamžitě jdu do podniku, okamžitě.“ Hlasem o poznání vlídnějším, i když v něm stále ještě znělo cosi nepostižitelného, mu Hagen odpověděl.

„Děkuji vám. Don nikdy o vás nepochyboval. Ta poznámka vyšla ze mě. Vyhovte mu dnes večer, a budete-li

mít kdy nějaké těžkostí, klidně se na mě obraťte. Získáte si tím i mé osobní přátelství.“

Tohle vylekalo Bonaseru ještě víc. Zakoktal: „Večer ke mně přijde don osobně?“

„Ano.“

„Tak už se tedy díkybohu úplně zotavil,“ řekl Bonasera hlasem, v němž se zachvěla otázka.

Na druhém konci telefonu zavládlo chvíli mlčení, pak Hagen velmi liše řekl: „Ano.“ Ozvalo se cvaknutí a

spojení se přerušilo.

Bonasera se potil. Šel do ložnice, převlékl si košili a vypláchl ústa. Neoholil se však, ani si nevzal jinou

kravatu. Vzal si tutéž, co měl na sobě celý den. Potom zatelefonoval do pohřebního ústavu a přikázal

asistentovi, aby zůstal s truchlící rodinou, ale aby použil přední obřadní síň. On že bude mít co dělat v

pracovních místnostech budovy. Když se ho asistent začal vyptávat, úsečně ho přerušil a zdůraznil, že se

musí přesně řídit jeho příkazy.

Potom si oblékl sako. Manželka, která ještě nedojedla, na něho udiveně pohlédla. „Mám něco na práci,“

prohlásil a ona, vystrašena výrazem jeho tváře, se už neodvážila dále vyptávat. Bonasera vyšel z domu a

přešel kolem několika bloků k pohřebnímu ústavu.

Budova stála osamoceně na velkém pozemku, obehnaném kolem dokola bílým dřevěným plotem. Z ulice

vedla k zadní části domu vozovka, vhodná svou šíří právě jen pro sanitky a pohřební vozy. Bonasera odemkl

vrata a nechal je otevřená. Pak přešel k zadní části budovy a širokými dveřmi vešel dovnitř. Přitom zahlédl,

jak vpředu vcházejí do obřadní síně truchlící, aby vzdali poslední úctu nebožtíkovi.

Když Bonasera před mnoha lety tuto budovu koupil od bývalého majitele pohřebního ústavu, který se

chystal odejít na odpočinek, měla ještě verandu, k níž vedlo asi deset schodů; po nich museli truchlící stoupat

do smuteční síně. Tím ovšem vznikaly potíže. Staří nebo nemohoucí smuteční hosté, kteří chtěli vzdát

nebožtíkovi úctu, nedokázali po těchto schodech vyjít. Bývalý majitel měl pro takové lidi k dispozici

nákladní výtah. Byla to malá železná plošinka, do níž se vstupovalo po straně budovy. Výtah byl určen pro

rakve a mrtvoly. Spouštěl se pod úroveň obřadní síně do podzemí, potom vyjel vzhůru a zastavil se až v ní,

takže truchlící vystupoval z podlahy vedle rakve ve chvíli, kdy ostatní hosté odtahovali černá křesílka, aby

výtah mohl projet padacími dvířky. A když už onen nemohoucí nebo starý truchlící vzdal úctu nebožtíkovi,

výtah se opět vynořil z naleštěné podlahy, aby ho svezl dolů a zase nahoru tam, odkud vyšel.

Takové řešení připadalo Bonaserovi nevhodné a skrblické: Dal proto přestavět průčelí budovy; odstranil

verandu a místo ní postavil mírně stoupající cestu. Výtah pochopitelně byl používán i nadále pro rakve a

mrtvé.

V zadní části budovy, oddělené od obřadní síně a přijímacích salónků masívními zvukotěsnými dveřmi,

byla kancelář, balzamovací místnost, skladiště rakví a spolehlivě zamčená komora, v níž byly uskladněny

chemikálie i odpuzující, ale nezbytné nástroje. Bonasera zašel do kanceláře, posadil se k psacímu stolu a

zapálil si camelku, jednu z mála, které v téhle budově kdy vykouřil. A pak čekal na dona Corleona.

Čekal s pocitem nejhlubšího zoufalství. Neměl totiž nejmenší pochyby o tom, jaká služba se na něm bude

žádat. V posledním roce vedla famiglia Corleonových válku proti pěti velkým famigliím newyorské mafie a

noviny byly plny zpráv o masakrech. Mnoho lidí na obou stranách přišlo o život. Teď famiglia Corleonových

zřejmě zabila někoho tak významného že musí jeho mrtvolu ukrýt, nechat ji zmizet, a existuje snad lepší

způsob než ji dát úředně pohřbít od pohřebního ústavu  řádně zapsaného v obchodním rejstříku? Amerigo

Bonasera si nedělal iluze o  činu, kterého se měl dopustit. Stane se spoluviníkem vraždy. Kdyby se to

provalilo, stráví mnoho let v žaláři. Jeho dcera a manželka budou zostuzeny, jeho dobré jméno, vážené

jméno Ameriga Bonasery bude vláčeno krvavým blátem mafiánské války.

Dopřál si ještě jednu camelku. A pak si uvědomil něco mnohem strašnějšího. Až se ty druhé mafiánské

famiglie dozvědí, že pomohl Corleonovým, zachovají se k němu jako k nepříteli. Zavraždí ho. A proto tedy

proklel den, kdy navštívil padrina a poprosil ho, aby ho pomstil. Proklel den, kdy se jeho manželka spřátelila

s manželkou dona Corleona. Proklel svou dceru a Ameriku a vlastní úspěch. Potom se mu vrátil optimismus.

Nakonec to přece ještě může dobře dopadnout! Don Corleone je moudrý chlapík. Dal jistě všechno zařídit

tak, aby to zůstalo v tajnosti. Jenom mu prostě nesmějí povolit nervy, vždyť osudnější než cokoli jiného by

bylo upadnout u dona v nemilost.

Vtom zaslechl na štěrku zaskřípat pneumatiky. Vycvičený sluch mu prozradil, že vůz projel po úzké

vozovce a zaparkoval na zadním dvorku. Otevřel zadní dveře, aby příchozí vpustil. Vešel ten obrovský

tlusťoch Clemenza, následován dvěma surově vypadajícími mladíky. Bez jediného slova prohledali všechny

místnosti a nato Clemenza vyšel. Oba mladíci zůstali s Bonaserou. Za chvíli zaslechl Bonasera, jak po úzké vozovce přijíždí těžká sanitka. Pak se ve dveřích objevil

Clemenza a za ním dva muži s nosítky. A Bonaserovy nejhorší obavy se splnily. Na nosítkách ležela mrtvola

zabalená do šedé deky, z níž čouhaly bosé žluté nohy.

Clemenza kývl na nosiče, aby vešli do balzamovací místnosti. A potom vstoupil z temnoty dvora do

osvětlené kanceláře další muž. Don Corleone.

Během rekonvalescence don zhubl a pohyboval se s jakousi nepřirozenou toporností. Klobouk držel v

rukách a vlasy pokrývající mohutnou lebku jako by prořídly. Vypadal starší, mnohem seschlejší, než když ho

Bonasera viděl na svatbě, ale stále ještě z něho vyzařovala síla. S kloboukem přidržovaným na prsou oslovil

Bonaseru: „Tak co, starý příteli, jste připraven prokázat mi tu službu?“

Bonasera přikývl. Don šel za nosítkami do bálzamovací místnosti a Bonasera ho váhavě následoval.

Mrtvola ležela na jednom ze žlábkovaných stolů. Don Corleone nepatrně mávl kloboukem a všichni ostatní

opustili místnost.

„Co mám pro vás udělat?“ zašeptal Bonasera.

Don Corleone upřeně hleděl na stůl. „Přeji si, abyste z lásky ke mně použil svého veškerého umění, své

veškeré dovednosti. Nechci, aby ho jeho matka viděla takového, jaký je teď.“ Přistoupil ke stolu a odhrnul

šedou deku. Bonasera bezděčně a vzdor všem rokům praxe a zkušenosti zděšeně vyjekl. Na balzamovacím

stole spatřil kulkami rozšvihanou tvář Sonnyho Corleona. Levé oko, zalité krví, mělo hvězdicovitě

prostřelenou panenku. Hřbet nosu a levá lícní kost byly rozdrceny na kaši.

Don se na zlomek vteřiny opřel paží o Bonaseru. „Pohleďte,“ řekl, „jak mi zmasakrovali syna!“

 

 

kapitola 19

 

Snad právě onen mrtvý bod dal popud k tomu, že se Sonny Corleone vydal na krvavou nelítostnou stezku,

která ho zavedla k vlastní smrti. Nebo to snad způsobila jeho temně zběsilá povaha, náhle zbavená otěží. Tak

či onak, onoho jara podnikal nesmyslné útoky na nepřátelská pomocná vojska. V Harlemu dal postřílet

pasáky famiglie Tattagliových, v dokách dal zmasakrovat chlapíky, kteří terorizovali dělníky,  řídící se

příkazy odborů kontrolovaných Corleonovci. Odboroví funkcionáři, kteří byli v žoldu pěti famiglií, byli

vyzváni, aby zachovali neutralitu; když však i nadále bránili corleonovským bookmakerům a lichvářům

rozvíjet činnost v dokách, vyslal Sonny Clemenzu a jeho regime, aby v newyorském přístavu rozsévali smrt

a zkázu.

Byla to zbytečná jatka, protože výsledek války ovlivnit nemohla. Sonny byl skvělý taktik a dobyl

několika vynikajících vítězství. Chyběl mu však strategický génius dona Corleona. Nakonec se všechno

zvrhlo v ničivou záškodnickou válku a obě strany shledaly že pronic zanic ztrácejí valnou  část příjmů a

spoustu životů. Famiglia Corleonových byla nakonec nucena zavřít některé ze svých nejvýnosnějších

sázkových kanceláří, včetně té, kterou dostal Carlo Rizzi na svou obživu. Carlo se dal na alkohol, začal běhat

za tanečnicemi a Connie s ním měla těžký život. Od výprasku, který utržil od Sonnyho, už se na ni neodvážil

vložit ruku, ale také s ní přestal spát. Connie se mu vrhla k nohám a on ji odmrštil jako Říman - tak si to

alespoň myslel - s pravou patricijskou rozkoší. Vysmál se jí: „Jen si běž za bratříčkem a postěžuj si mu, že už

s tebou nespím! Třeba přijde a namlátí mi, abych se na něco zmohl!“

Sonnyho se ovšem na smrt bál, i když se k sobě chovali zdvořile, ale chladně. Carlo měl dost rozumu, aby

si uvědomil, že by ho Sonny zabil, že je to člověk, který dokáže s živočišnou samozřejmostí kohokoli zabít,

zatímco on, Carlo, by musel sebrat všechnu odvahu a vůli, aby se dopustil vraždy. Carla nikdy nenapadlo, že

právě proto je lepší než Sonny, pokud se to ovšem takhle dalo  říci; záviděl Sonnymu jeho zběsilost, která

okolo sebe šířila strach a stávala se právě legendární.

Hagen jako consigliori se Sonnyho taktikou nesouhlasil, ale přesto nehodlal proti ní vznést u dona

námitky; už jen proto ne, že se do jisté míry osvědčila. Neustálý boj totiž jako by pět nepřátelských famiglií

nakonec přece jen zdeptal, jejich protiúdery slábly a nakonec zcela ustaly. Hagen sice téhle

nepravděpodobné smířlivosti nepřítele nedůvěřoval, ale Sonny jásal. „Neustoupím,“ prohlásil, „a ti lotři

přilezou ke křížku!“

Sonnyho trápily jiné věci. Sandra mu dělala hlavu, protože se jí doneslo, že Lucy Manciniová očarovala

jejího manžela. I když si před lidmi tropila žerty ze Sonnyho a jeho milostné techniky, příliš dlouho se jí už

stranil a chyběl jí v posteli, a proto mu svými výčitkami dělala peklo na zemi.

Navíc žil Sonny pod obrovským tlakem vědomí, že na jeho hlavu je vypsána cena. Musel být na každém

kroku mimořádně obezřelý a věděl, že nepřítel je o jeho návštěvách u Lucy Manciniové průběžně

informován. Proto učinil složitá bezpečnostní opatření; obvykle to totiž bylo tradičně zranitelné místo. Jenže u Lucy byl v bezpečí. Aniž cokoli tušila, byla ve dne v noci pod dohledem chlapců ze Santinova regima, a

když se na poschodí vedle ní uvolnily byty, ihned si je pronajali dva z nejobávanějších příslušníků regima.

Don se zotavoval a pomalu se chystal převzít velení do svých rukou. Pak se válečné štěstí už určitě obrátí

ve prospěch famiglie Corleonových. Tím si byl Sonny jist. Do té doby bude dál střežit rodinnou říši, tím si

vyslouží otcovu úctu a současně upevní svůj dědický nárok; postavení dona není totiž nezbytně dědičné.

 

Jenže nepřátelé zatím připravovali protiúder. Analyzovali situaci a došli k závěru, že jediným

prostředkem, jak odvrátit úplnou porážku, je zabít Sonnyho Corleona. Teď už do věcí viděli lépe a pochopili,

že s donem,  člověkem logicky uvažujícím, bude možno vyjednávat. Sonnyho nenáviděli pro jeho

krvelačnost, kterou pokládali za barbarskou a kromě toho z obchodního hlediska za naprosto nesmyslnou.

Nikdo přece netouží po návratu starých časů se všemi tehdejšími zmatky a potížemi.

Jednou k večeru se Connii ozval v telefonu neznámý dívčí hlas, tázající se po Carlovi. „Kdo volá?“

zeptala se Connie.

Dívka na druhém konci se zahihňala a  řekla: „Tady Carlova přítelkyně. Jenom jsem mu chtěla  říct, že

dnes večer nemám na něj čas. Musím odjet z města.“

„Ty flundro špinavá!“ vykřikla Connie. Pak ještě jednou zaječela do telefonu: „Ty všivá děvko!“ Na

druhé straně se ozvalo cvaknutí.

Carlo byl odpoledne na dostihách a vrátil se pozdě večer domů, rozmrzelý z proher a trochu nachmelený,

jak upíjel z láhve, kterou neustále nosil při sobě. Sotva vešel do dveří, zasypala ho Connie nadávkami.

Nevšímal si jí a šel se vysprchovat. Když vyšel nahý z koupelny, utíral se před ni a začal se parádit, protože

se chystal jít ven. Connie, ruce v bocích, obličej nasupený a bledý vzteky se na něho osopila: „Nikam

nechoď! Ta tvá přítelkyně telefonovala a řekla, že dnes večer nemá čas. Ty sviňáku, jak se můžeš opovážit

dát těm svým děvkám mý telefonní  číslo? Já tě zabiju, ty hajzle!“ Vrhla se na něho a začala ho kopat a

škrábat.

Svalnatou paží ji odstrčil. „Ty ses zbláznila!“ řekl chladně. Ale Connie postřehla, že je neklidný, jako by

věděl, že ta bláznivá holka s kterou spí, je opravdu schopna mu tohle vyvést. „To si z tebe asi nějaká

bláznivá ženská vystřelila!“ chlácholil ji.

Connie mu proklouzla pod paží a zaťala mu nehty do obličeje. Pod nehty jí zůstalo trochu kůže. Carlo ji s

překvapující trpělivostí odstrčil. Všimla si, že si kvůli jejímu těhotenství dává pozor, a to jí dodalo odvahu

dát průchod své zlosti. Kromě toho byla vzrušená. Brzy už bude muset zachovávat úplnou zdrženlivost, lékař

jí poslední dva měsíce zakázal jakýkoli pohlavní styk a ona po něm toužila, než bude v osmém měsíci. Přání

fyzicky ublížit Carlovi jí ovšem prýštilo z hloubi duše. Šla za ním do ložnice.

Viděla, že je vystrašený, a to ji naplnilo pohrdavou škodolibostí. „Zůstaneš pěkně doma,“ prohlásila.

„Nikam nepůjdeš!“

Dobře, dobře,“ řekl. Nebyl ještě dooblečen, měl na sobě jen spodky. Rád takhle chodil po bytě, byl pyšný

na své tělo s širokými rameny a úzkým pasem  i na zlatistou pokožku. Connie na něho vrhla lačný pohled.

Carlo se pokusil o úsměv. „Dáš mi už konečné něco k jídlu?“

To, že jí připomněl její povinnosti, totiž alespoň jednu z nich, ji obměkčilo. Byla dobrá kuchařka, vařit se

naučila od matky. Narychlo opekla telecí a zelené papriky, a zatímco na pánvi prskal olej, připravila míchaný

salát. Carlo si lehl na postel a četl si dostihový program pro příští den. Vedle sebe měl sklenici na vodu, až

po okraj naplněnou whisky, a usrkoval z ní.

Connie vešla do ložnice. Zůstala stát ve dveřích, jakoby bez vyzvání nesměla přistoupit k posteli. „Jídlo je

na stole.“

Nemám ještě hlad,“ odvětil, oči upřené na dostihový program.

„Je už na stole,“ zdůraznila Connie.

„Jdi s tím do háje!“ prohlásil Carlo, dopil zbytek whisky a naklonil láhev, aby si znovu nalil. Víc si jí

nevšiml.

Connie se vrátila do kuchyně, popadla talíře s jídlem a mrštila jimi o výlevku. Hlasitý třesk přilákal Carla

z ložnice do kuchyně. Pohled na mastné telecí a papriky, rozprsknuté po stěnách kuchyně, pobouřil jeho

úzkostlivou čistotnost. „Ty špinavá taliánská couro!“ sykl nenávistně. „Hned to tady ukliď nebo tě zkopám,

že se nepoznáš!“

„Ani mě nenapadne!“ odsekla Connie a napřáhla před sebe ruce jako pařáty, připravena rozsápat mu

holou hruď.

Carlo zašel do ložnice, a když se vrátil, držel v ruce pásek, přeložený v půli. „Ukliď to!“ vyzval ji a

tentokrát mu z hlasu jasně zněla hrozba. Connie se ani nepohnula a Carlo ji opaskem šlehl přes tukem

obrostlé boky;  řemen ji štípl, ale jinak neublížil. Connie ustoupila ke kuchyňské kredenci, rukou sáhla do

zásuvky a vytáhla dlouhý nůž na chléb. Držela ho připravený. Carlo se zasmál. „Podívejme, dokonce i Corleonovic ženské dovedou vraždit!“ Pásek odložil na stůl a

přistoupil k ní. Connie se chtěla na něho Prudce vrhnout, ale neforemné těhotné tělo ji zpomalilo a Carlo se

uhnul ráně, kterou se mu zcela vážně pokusila zasadit do slabin. Bez obtíží ji odzbrojil a pak ji začal

políčkovat pomalými, nepříliš silnými údery, aby jí neroztrhl kůži. Connie ustupovala kolem kuchyňského

stolu, ale Carlo ji políčkoval dále a nepřestal, ani když za ní vnikl do ložnice. Connie se ho pokusila

kousnout do ruky, ale chytil ji za vlasy, pozdvihl jí hlavu a bil ji do. obličeje tak dlouho, až začala plakat

bolestí a ponížením jako malé děvčátko. Pak jí mrštil opovržlivě na postel. Napil se whisky z láhve, stále

ještě stojící na nočním stolku. Teď už byl zřejmě pořádně opilý, světle modré oči dostaly šílený lesk a Connii

popadl opravdový strach.

Carlo se rozkročil a opět si přihnul z láhve. Pak se shýbl a chytil Connii za silné stehno. Stiskl ji tak

pevně, až bolestí vyjekla a začala žadonit o smilování. „Jsi tlustá jako svině,“ utrousil zhnuseně a vyšel z

ložnice.

Connie, teď už dokonale vystrašená a zkrocená, zůstala ležet na posteli a ani se neodvážila podívat, co

dělá manžel v druhém pokoji. Nakonec přece jen vstala a přistoupila ke dveřím, aby nakoukla do obývacího

pokoje. Carlo si otevřel další láhev whisky a ležel natažen na pohovce. Za chvíli se určitě zpije do němoty a

ona bude moci vyklouznout do kuchyně a zavolat domů do Long Beache. Požádá matku, aby sem někoho

pro ni poslala. Jenom doufala, že telefon nezvedne Sonny; věděla dobře, že nejlepší by bylo mluvit s Tomem

Hagenem nebo s matkou.

Bylo už téměř deset hodin večer, když v kuchyni donova domu zazvonil telefon. Ohlásil se jeden z

tělesných strážců a poslušně předal sluchátko Conniině matce. Jenže paní Corleonová stěží rozuměla, co jí

dcera vykládá; Connie byla hysterická, ale přitom se snažila šeptat, aby ji nezaslechl Carlo ve vedlejším

pokoji. Navíc jí od políčků otekl obličej a opuchlými rty mohla jen mumlat. Paní Corleonová kývla na

strážce, aby zavolal Sonnyho, který byl s Hagenem v obývacím pokoji.

Sonny vešel do kuchyně a vzal od matky sluchátko. „Co je, Connie?“

Connie byla tak vyděšená jak z manžela, tak z toho, co asi bratr podnikne, že mluvila ještě

nesrozumitelněji. Zabreptla: „Sonny, jenom pro mě pošli vůz, ať mě odveze domů, pak ti všechno povím, nic

to není, Sonny: Nejezdi sem. Pošli Toma, prosím, Sonny. Nic to není, jenom chci přijet domů.“

Mezitím přišel do kuchyně i Hagen. Don spal po sedativech hlubokým spánkem nahoře v ložnici a Hagen

chtěl mít Sonnyho pod dohledem při každé krizi. V kuchyni byli i oba strážci, kteří měli službu v domě.

Všichni napjatě pozorovali Sonnyho stojícího se sluchátkem u ucha.

Násilnické rysy Sonnyho povahy musely bezpochyby vyvěrat z nějakého hlubokého záhadného

fyziologického zdroje. Všichni totiž na vlastní oči viděli, jak mu silný šlachovitý krk nabíhá krví, jak se mu

oči pokrývají oparem nenávisti, jak mu všechny rysy v obličeji tvrdnou a napínají se a jak mu tvář zšedla

jako chorému  člověku, který se brání náhlému útoku smrti;  jen adrenalin, rozlévající se mu po těle, mu

roztřásl ruce. Přesto vyzval sestru tlumeným, na uzdě drženým hlasem: „Počkej na mě! Jen tam pěkně

počkej!“

Chvíli ještě postál v kuchyni, ohromen vlastním vztekem; pak si ulevil: „Ten mizernej hajzl, ten mizernej

hajzl!“ a vyběhl z domu.

Hagen podle Sonnyho výrazu poznal, že vůbec nedokáže rozumně uvažovat. V takovémhle okamžiku byl

Sonny schopen všeho. Hagen také věděl, že jízda do města Sonnyho zchladí a přivede k rozumu. Jenže

rozum by ho mohl učinit ještě nebezpečnějším, i když by mu umožnil chránit sebe sama proti následkům

vlastního vzteku. Hagen zaslechl, jak spouští motor, a nařídil oběma tělesným strážcům: „Jeďte za ním!“

Pak přistoupil k telefonu a vytočil několik  čísel. Zařídil, aby několik chlapíků ze Sonnyho regima,

ubytovaných ve městě, zajelo do Carlova bytu a Carla odtud odvedlo. Další měli zůstat u Connie, dokud tam

Sonny nedorazí. Tím, že Sonnymu křížil plány, bral na sebe Hagen riziko, ale věděl, že se za něho postaví

don. Hagen se bál, aby Sonny nezabil Carla před svědky. Ze strany nepřátel nic zlého nečekal. Pět famiglií se

už pěkně dlouho zdrželo všech bojových akcí a zřejmě usilovalo o nějaký smír.

Ve chvíli, kdy Sonny ve svém buicku prudce vyjížděl z rezidence, nabyl už částečné rozvahy. Postřehl, že

jeho oba tělesní strážci nastoupili do auta, aby se pustili  za ním. Pokládal to za správné. S žádným

nebezpečím nepočítal, pět famigiií už upustilo od protiútoků, vlastně už vůbec se nebojovalo. V předsíni přes

sebe hodil sako, v tajné schránce měl pistoli a vůz byl přihlášen na jméno jednoho člena jeho regima, takže

jemu osobně nějaké oplétačky se zákonem nehrozily. Stejně nepředpokládal, že by potřeboval zbraň. Ještě

ani nevěděl, jak s Carlem naloží.

Teď, kdy už byl schopen přemýšlet, si uvědomil, že přece nemůže zabít otce nenarozeného dítěte a že tím

otcem je manžel jeho sestry. Rozhodně ne kvůli nějaké domácí rozepři. Leda že by to vlastně domácí rozepře

nebyla. Carlo je mizera a Sonny se cítil odpovědným proto, že sestra se s tím lotrem seznámila jeho

prostřednictvím. Paradoxem Sonnyho vznětlivé povahy bylo, že nedokázal udeřit ženu a nikdy to neudělal. Nedokázal ani

ublížit dítěti nebo jinému bezbrannému tvoru. Tehdy, když se mu Carlo odmítal bránit, nedokázal ho už

Sonny zabít; Carlovo bezvýhradné podvolení ho úplně odzbrojilo. Už jako chlapec měl měkké srdce. A

přesto mu bylo osudem souzeno, aby se v dospělém věku stal vrahem.

Jenže tentokráte s Carlem už jednou provždy skoncuje, pomyslel si, když mířil s buickem k dálnici, která

ho měla dopravit z Long Beache přes vodu k autostrádám proti Jones Beachi. Tudy jezdil, kdykoli musel do

New Yorku. Byl tam slabší provoz.

Rozhodl se, že Connii pošle domů s tělesnými strážci a pak si to se švagrem vyřídí. Jak, to ještě nevěděl.

Jestli ten lump Connii opravdu ublížil, tak z něho udělá mrzáka. Ale vítr vanoucí nad dálnicí a slaný svěží

vzduch mu zchladily zlost. Spustil dolů okénko.

Jako vždy jel Jonesbeachskou dálnicí, neboť v tomhle ročním odbobí byla obvykle tak pozdě v noci

opuštěná a on po ní mohl celou cestu až k autostrádám na protější straně bezstarostně uhánět. Ani tam

nebude velký provoz. Uklidnění, které mu přinášela rychlá jízda, mu také pomáhalo uvolnit nebezpečné

napětí, které si již uvědomoval. Vůz s tělesnými strážci zůstal daleko za ním.

Silnice byla špatně osvětlená, v dohledu nebyl jediný vůz. V dáli před sebou už zahlédl bílou stříšku

mýtnice, obsluhované dosud výběrčími. Vedle ní bylo ještě několik dalších budek, v těch však byli výběrčí

pouze ve dne, kdy byl větší provoz. Sonny začal brzdit a přitom hledal po kapsách drobné. Žádné nenašel.

Sáhl po náprsní tašce, jednou rukou ji rozevřel a vytáhl z ní bankovku. Jak dojel do osvětleného prostoru,

spatřil k svému mírnému překvapení, že průjezd kolem budky je zablokován nějakým vozem; řidič se zřejmě

vyptával výběrčího na cestu. Sonny zatroubil a vůz poslušně projel kolem budky, aby tam vpustil jeho auto.

Sonny podal výběrčímu dolarovou bankovku a čekal na drobné. Zatím rychle vytočil okénko nahoru. Ve

voze se totiž náhle ochladilo, vnikl tam studený vzduch od Atlantického oceánu. Jenže výběrčí s vrácením

drobných nijak nespěchal, ten pitomec je dokonce pustil na zem. Ve chvíli, kdy se sehnul, aby je zvedl,

zmizely mu z okénka hlava i trup.

Ve stejném okamžiku Sonny postřehl, že vůz před ním neodjel pryč, nýbrž jen o kousek popojel a bránil

mu i dále v jízdě. Koutkem oka současně zahlédl dalšího muže v ztemnělé budce po pravici. Neměl však ani

čas o tom uvažovat, neboť z vozu před ním vystoupili dva muži a šli k němu. Výběrčí se dosud neukázal. A

zlomek vteřiny před tím, než vůbec k něčemu došlo, Sonny Corleone pochopil, že je vyřízen. V tu chvíli měl

mysl zcela jasnou, oproštěnou od veškeré zuřivosti, jako by ho skrytý strach, konečně hmatatelný a

přítomný, od všeho očistil.

Přesto však jeho mohutné tělo vrazilo v bezděčném pudu sebezáchovy do dvířek buicka a vyrazilo je ze

zámku. Muž v tmavé budce začal střílet, a jak se Sonnyho rozložitá postava vyklonila z vozu, zasáhl ho do

hlavy a do krku. Teď i dva muži vpředu napřáhli pistole, muž v neosvětlené budce zarazil palbu a Sonny se

zhroutil na asfaltovou vozovku; jen nohama zůstal trčet v autě. Každý z obou mužů vystřelil ještě několik ran

do Sonnyho těla a pak ho kopli do obličeje, aby ho ještě víc znetvořili a zůstaly tak na něm stopy způsobené

přímo lidmi, nikoli zbraněmi.

Několik vteřin nato už všichni  čtyři muži, tři vrahové a falešný výběrčí mýta, seděli ve svém voze a

uháněli směrem k Meadowbrookské autostrádě proti Jones Beachi. Pronásledování znemožňoval Sonnyho

vůz i jeho mrtvola ležící před budkou výběrčího. Když tam několik minut poté dorazili tělesní strážci a našli

Sonnyho mrtvého, ani je nenapadlo rozjet se za vrahy. Velkým obloukem otočili auto do protisměru a

zamířili zpátky do Long Beache. Před první telefonní budkou u silnice vyskočil jeden ze strážců z auta a

zatelefonoval Hagenovi. Velmi úsečně a stručně mu oznámil: „Sonny je mrtvej, dostali ho u jonesbeachský

mýtnice.“

Hagenův hlas zněl zcela klidně. „Dobře. Zajeďte ke Clemenzovi a vyřiďte mu, ať sem okamžitě přijede.

On už vám řekne, co máte dělat!“

Hagen bral ten hovor v kuchyni, kde pobíhala mama Corleonová a připravovala něco na zub pro dceru, až

přijede. Nedal proto na sobě nic znát a stará paní snad ani nezpozorovala, že něco není v pořádku. Ne že by

si nebyla mohla všimnout, že se něco děje, ale život s donem Corleonem ji naučil, že je mnohem moudřejší

si ničeho nevšímat. Když se bude muset něco bolestného dozvědět, stejně se jí to včas sdělí. A pokud by to

byla bolest, které ji mohou ušetřit, pak se bez ní klidně obejde. Vyhovovalo jí, že se nemusí podílet na bolesti

svých mužských; podílejí se snad oni na bolesti žen? Nevzrušeně uvařila kávu a postavila jídlo na stůl. Podle

její zkušenosti bolest a strach neotupovaly fyzický  hlad; podle její zkušenosti se jídlem otupovala bolest.

Dotklo by se jí, kdyby jí nějaký lékař chtěl podat uklidňující prostředek, ale káva a krajíc chleba jsou něco

docela jiného; pocházela ovšem z mnohem primitivnějšího prostředí.

A proto nechala klidně Hagena uniknout do rohové kanceláře. Sotva tam došel, roztřásl se tak divoce, že

si musel sednout, nohy stiskl pevně k sobě, hlavu vrazil mezi nahrbená ramena a ruce sepjal mezi kolena,

jako by se modlil k samému ďáblu. Jak dobře si teď uvědomoval, že není vhodným consigliorim pro famiglii, která je ve válce. Dal se těmi

pěti famigliemi a jejich zdánlivou bojácností obalamutit, podvést! Nevystrkovaly růžky a přitom potají

připravovaly hrozný, zákeřný útok. Přichystaly se, vyčkávaly a bez ohledu na všechny provokace nechávaly

své krvavé ruce zahálet. Vyčkávaly, až budou moci zasadit tenhle jediný strašný úder. A podařil se jim. Starý

Genco Abbandando by na něco takového nebyl nikdy naletěl, byl by tušil zradu, byl by je vykouřil, byl by

ztrojnásobil ostražitost. A navíc cítil. Hagen hluboký žal. Sonny mu byl opravdovým bratrem, zachráncem;

byl jeho hrdinou v dobách, kdy spolu jako chlapci vyrůstali. Sonny se k němu nikdy nezachoval zle, nikdy

ho netyranizoval, vždycky s ním jednal láskyplně a tehdy, když ho Sollozzo pustil na svobodu, ho přivítal

objetím. Sonnyho radost ze shledání byla nelíčená. To, že dospěl v krutého, násilnického a krvelačného

muže, bylo pro Hagena nepodstatné.

Odešel z kuchyně, neboť věděl, že by nikdy nedokázal oznámit paní Corleonové synovu smrt. Nikdy na

ni nemyslel jako na vlastní matku, zatímco dona pokládal za otce a Sonnyho za bratra. Miloval ji stejně jako

Freddieho, a Michaela a Connii, jako někoho, kdo se k němu chová laskavě ale přitom ho nemiluje. Přesto

by jí to nedokázal oznámit. Za těch několik málo měsíců přišla o všechny syny; Freddie se uchýlil do

Nevady, Michael se musí skrývat na Sicílii, jinak by ho to stálo život, a teď zahynul Santino. Kterého z těch

tří milovala nejvíc? Nikdy to nedala najevo.

Uplynulo jen několik málo minut a Hagen se již plně ovládal. Zdvihl sluchátko a vytočil Conniino číslo.

Trvalo dlouho, než se mu Connie šeptem ohlásila.

„Connie, tady Tom,“ oslovil ji Hagen laskavě. „Probuď svého muže, musim s ním mluvit.“

„Tome, přijede sem Sonny?“ otázala se vyděšená Connie tichým vystrašeným hlasem.

„Ne, Sonny tam nepřijede. Nedělej si s tím starosti. Klidně probuď Carla a  řekni mu, že s ním musím

nutně mluvit.“

„Tome, on mě zbil,“ postěžovala si Connie plačtivě. „Bojím se, že mi něco udělá, až se dozví, že jsem

telefonovala domů.“

„Nic ti neudělá,“ uklidňoval ji Hagen účastně. „Promluvím si s ním a on už si dá pozor. Všechno bude v

pořádku. Jen mu řekni, že je velmi, velmi nutné, aby přišel k telefonu. Jasné?“

Trvalo téměř pět minut, než se v telefonu ozval Carlův hlas, ochraptělý od spánku a whisky. Aby se

probral, spustil na něj Hagen ostrým tónem: „Dobře poslouchej, Carlo. Povím ti něco, co ti vyrazí dech.

Připrav se, protože až ti to povím, tak chci, abys mi odpovídal úplně přirozeně, jako by vůbec o nic nešlo.

Řekl jsem Connii, že je to nutné, musíš jí tedy něco namluvit. Řekni jí, že se famiglia rozhodla přestěhovat

vás oba do jednoho z domů v rezidenci a dát ti významné postavení. Že se don konečně rozhodl dát ti

příležitost a doufá, že se tím zlepší váš rodinný život. Rozuměls?“

V Carlově hlase se ozvala slabá naděje, když řekl: „Jo, jasný.“

Hagen pokračoval: „Za několik minut ti zaklepe na dveře několik mých lidí, aby tě odvezli. Vyřiď jim

ode mě, že mi mají napřed zatelefonovat. Nic víc jim neříkej. Jenom to. Nařídím jim, aby tě nechali v bytě i s

Connií. Je ti to jasné?“

„Jo, jo, rózumím,“ ozval se Carlo. Teď mu už hlasem prochvívalo vzrušení. Z Hagenova napjatého tónu

zřejmě pochopil, že zpráva, kterou se dozví, je opravdu důležitá.

Hagen mu ji naservíroval rovnou: „Dnes v noci zábili Sonnyho. Nic neříkej. Connie mi telefonovala,

když jsi spal, a on byl na cestě k tobě, ale nechci, aby to Connie věděla. I když si to třeba bude domýšlet,

nechci, aby si tím byla jista. Jinak si začne myslet, že to všechno zavinila ona. Proto chci, abys zůstal u ní

přes noc a nic jí neřekl. Chci, aby ses s ní smířil. Chci, abys byl dokonalým milujícím manželem. A chci,

abys takovým zůstal alespoň do té doby, než porodí. Zítra ráno jí někdo  řekne, že jí zabili bratra, třeba ty,

třeba don, třeba její matka. A chci, abys v tu chvíli byl u ní. Prokaž mi tu laskavost a postarám se o tebe v

budoucnosti. Jasné?“

„Jistě, Tome, jistě,“ řekl Carlo roztřeseným hlasem. „My dva jsme přece vždycky dobře spolu vycházeli,

viď? Jsem ti moc vděčný. Chápeš?“

„Ano,“ ujistil ho Hagen. „Nikdo tě nebude vinit, že všechno způsobila tvá hádka s Connií, buď klidný. O

to se už postarám.“ Odmlčel se a vlídně. povzbudivě dodal: „A teď běž, postarej se o Connii.“ A zavěsil.

Naučil se nikdy nevyhrožovat, to mu vštípil don, ale Carlo správně pochopil: že jen o vlásek unikl smrti.

Hagen pak zatelefonoval Tessiovi a přikázal mu, aby se okamžitě dostavil do rezidence. Neřekl mu proč a

Tessio se nezeptal. Hagen vzdychl. Teď přijde to, čeho se nejvíce děsil.

Bude muset probudit dona z jeho tvrdého, sedativy ovlivněného spánku. Bude muset povědět muži, jehož

na světě nejvíce miluje, že ho zklamal, že nedokázál ochránit ani jeho  říši, ani život jeho nejstaršího syna.

Bude muset upozornit dona, že je všechno ztraceno, pokud nemocný don sám nezasáhne do boje. Hagen si

totiž nic nenamlouval. Jedině velký don sám by tenhle zdánlivý strašný šach mat mohl dokázat přeměnit v

pat. Hagena ani nenapadlo, že by si třeba měl vyžádat dobrozdání donových lékařů. Bylo by to zbytečné; i kdyby mu totiž lékaři nařídili cokoli, i kdyby prohlásili, že donovi hrozí smrt, vstane-li z lože, stejně to musí

svému adoptivnímu otci povědět a splnit jeho příkazy. A stejně nebylo nejmenších pochyb o tom, co don

udělá. Názory lékaře jsou teď bezvýznamné, všechno je teď bezvýznamné. Teď je třeba donovi všechno říci

a ten musí buď převzít velení, nebo nařídit Hagenovi, aby corleonovskou říši předal pěti famigliím.

Jenže i tak se Hagen z hloubi duše děsil příští hodiny. Přemýšlel, jak se má zachovat. O vlastní vině se

rozhodně nebude smět šířit. Sebeobviňování by donovi jen přitížilo. Projev vlastního žalu by jen zvýšil

donův žal. Zdůraznění vlastních nedostatků jako consiglioriho v čase války by jen způsobilo, že by si don

vyčítal, jak špatný měl úsudek, když pro tak významné postavení vybral takového člověka.

Hagen věděl, že musí donovi věcně oznámit, co se stalo, podat rozbor opatření, jimiž by se dosáhlo

nápravy, a pak mlčet. Dále bude muset reagovat tak, jak si don bude přát. Bude-li si don přát, aby se přiznal

k vině, ukáže, že se cítí vinným; bude-li si don přát projev žalu, dá bez obalu najevo svůj upřímný žal.

Před rezidencí se rozlehl hluk motorů vjíždějících aut a Hagen pozdvihl hlavu. Přijížděli caporegimové.

Nejprve tedy bude krátce informovat je, pak půjde nahoru probudit dona Corleona. Vstal, přistoupil k

domácímu baru vedle psacího stolu a vyndal láhev a sklenici. Zůstal tam chvíli stát, tak znervóznělý, že si

ani nedokázal nalít. Vtom zaslechl, jak se za ním tiše zavřely dveře pokoje. Otočil se a před sebou spatřil

dona Corleona, poprvé v obleku od doby, co byl postřelen.

Don přešel pokojem a usedl do velkého koženého křesla. Kráčel poněkud toporně, šaty mu byly trochu

volné, ale Hagenovým očím připadal stejný jako vždycky. Zdálo se, jako by silou vlastní vůle ze sebe střásl

všechny vnější příznaky dosud zeslabeného organismu. Ze strnule přísných rysů vyzařovala stará síla a

energie. Napřímil se v křesle a vyzval Hagena: „Nalej mi trochu anýzovky.“

Hagen vyměnil láhve a nalil oběma ohnivou, po lékořici vonící kořalku. Byl to domácí selský výrobek,

silnější, než jaký se prodával v obchodech, dar starého přítele, který donovi každý rok posílal plný náklaďák.

„Má žena plakala, než usnula,“ řekl don Corleone. „Z okna jsem uviděl Přicházet do domu své caporegimy a

je půlnoc. A tak si myslím, můj consigliori, že bys měl svému donovi říct, co už každý ví.“

Hagen rozvážně odpověděl: „Nic jsem mamince neřekl. Právě jsem chtěl vyjít nahoru, probudit vás a

osobně vám tu zprávu sdělit. Za malou chvíli bych už vás byl přišel probudit.“

„Jenže napřed ses potřeboval posilnit,“ prohodil suše don.

„Ano,“ přitakal Hagen.

„Už ses posilnil. Teď mi to tedy můžeš říct.“ Z hlasu mu zněl jen náznak výčitky za Hagenovu slabost.

„Zastřelili Sonnyho na dálnici. Je mrtev.“

Don Corleone přivřel oči. Na nepatrný zlomek vteřiny se rozpadla hradba jeho vůle a obličejem se kmitla

vyčerpanost. Vzápětí se ovládl.

Sepjal ruce před sebou na stole a pohlédl Hagenovi přímo do očí. „Vylič mi všechno, co se stalo,“ vyzval

ho. Pak zdvihl ruku. „Ne, počkej, až přijdou Clemenza a Tessio, ať jim to nemusíš opakovat.“

Za několik okamžiků uvedla tělesná stráž do místnosti oba caporegim. Okamžitě pochopili, že don už je

zpraven o synově smrti; jinak by totiž nebyl vstal, aby je přivítal. Objali ho, neboť si to jako staří

spolubojovníci mohli dovolit. Napili se anýzovky, kterou jim Hagen nalil, a pak všichni vyslechli zprávu o

událostech této noci.

Na konci položil don Corleone pouze jednu otázku: „Je jisté, že můj syn je mrtev?“

„Ano,“ odpověděl Clemenza. „Tělesní strážci patřili k Santinově regimu, ale vybral jsem je já. Vyptal

jsem se jich, hned jak ke mně přijeli domu. Viděli jeho tělo u mýtnice. Při těch zraněních, co viděli, nemohl

už bejt naživu. Za to, co říkají, ručí svými životy.“

Tento konečný rozsudek přijal don Corleone bez jakékoli známky pohnutí, jen se na chvíli odmlčel. Pak

řekl: „Nikdo z vás se touhle záležitostí nesmí zabývat. Nikdo z vás nesmí podniknout žádný akt pomsty.

Nikdo z vás nesmí bez mého výslovného příkazu pátrat po vrazích mého syna. Bez mého výslovného a

přímého rozkazu se od tohoto okamžiku nesmí podniknout žádná další válečná akce proti pěti famigliím. Do

pohřbu mého syna přerušuje naše famiglia všechnu obchodní činnost a nebude jí poskytovat žádnou ochranu.

Po pohřbu se zde znovu sejdeme a rozhodneme, co dál. Teď v noci musíme udělat pro Santina všechno, co se

pro něho dá ještě udělat; musí být pohřben jako křesťan. Moji přátelé zařídí všechno potřebné u policie a

ostatních úřadů. Clemenzo, ty a všichni tví lidé zůstanete po celou dobu se mnou jako má tělesná stráž.

Tessio, ty budeš chránit ostatní členy mé rodiny. Tome, zavolej Ameriga Bonaseru a řekni mu, že ještě dnes

v noci budu potřebovat jeho službu. Ať na mě čeká ve svém podniku. Přijedu tam za hodinu, za dvě, za tři. Je

vám to vše jasné?“ Všichni tři přikývli. Don Corleone pokračoval: „Clemenzo, sežeň nějaké lidi a auta a

čekej na mě. Za několik minut budu připravený. Tome, jednal jsi správně. Chci, aby Constanzia byla už ráno

tady u matky. Zařiď všechno potřebné, aby se s manželem ubytovala v rezidenci. Zařiď, aby k Sandře přijely

její přítelkyně a zůstaly u ní v domě. Má žena tam půjde také. jen co s ní promluvím. Oznámím jí to neštěstí

a ženy pak už zařídí v koste le zádušní mši a modlitby za jeho duši.“ Don povstal z koženého křesla. Ostatní se také zvedli a Clemenza a Tessio ho opět objali. Hagen podržel

donovi dveře; ten se zarazil a na okamžik na něho pohlédl. Pak mu položil ruku na tvář, rychle ho objal a

pravil mu italsky: „Jsi mi dobrým synem. Jsi mou útěchou.“ Tím dal Hagenovi najevo, že si v těchto

strašných okamžicích počínal správně.

Potom vyšel nahoru do ložnice, aby promluvil s manželkou. A právě v té chvíli zatelefonoval Hagen

Amerigu Bonaserovi, aby majitel pohřebního ústavu splatil službu, kterou dlužil Corleonovým.

 

 

 

díl V

 

 

kapitola 20

 

Smrt Santina Corleona otřásla celým podsvětím ve Státech. Když se rozhlásilo, že don Corleone vstal z

lože, ačkoli ještě nebyl zcela zdráv, a ujal se vedení záležitostí famiglie, a když informátoři oznámili z

pohřbu, že don se zřejmě už úplně zotavil, začali se předáci pěti famiglií horečně připravovat na obranu proti

krvavé odvetné válce, s níž počítali jako se samozřejmostí. Nikdo nepodlehl omylu, že by dona Corleona

kvůli minulým porážkám podceňoval. Vždyť se za své kariéry dopustil jen nepatrného počtu chyb a z každé

z nich se poučil.

Jediný Hagen uhádl donovy pravé úmysly a nijak ho nepřekvapilo, když don vyslal k pěti famigliím posly

s návrhem na uzavření míru. Nenavrhoval ovšem pouze mír, nýbrž schůzku všech newyorských famiglií, k

níž by se pozvaly i všechny ostatní mimonewyórské famiglie. Newyorské famiglie byly ve Spojených státech

nejmocnější, a proto se pokládalo za samozřejmé, že na jejich vzájemných vztazích a rozkvětu je

bezprostředně závislý i rozkvět všech ostatních famiglií v zemi.

Zpočátku byli všichni podezíraví. Chystá jim snad don Corleone nějakou léčku? Pokouší se ukolébat své

nepřátele do zdání bezpečnosti? Připravuje obrovský masakr, aby pomstil syna? Netrvalo však dlouho a don

jasně prokázal, že nemá postranní úmysly. Nejenže zainteresoval na schůzce všechny famiglie v zemi, ale

navíc nepodnikal vůbec žádné bojové přípravy a nezískával spojence. A pak učinil onen konečný

neodvolatelný krok, jímž nad veškerou pochybnost dokázal upřímnost svých záměrů a zaručil bezpečnost

Velké radě, která se měla sejít. Obrátil se na famiglii Bocchicchiů a požádal ji, aby mu poskytla své služby.

Jedinečnost famiglie Bocchicchiů spočívala v tom, že tato v minulosti obzvlášť divoká větev sicilské

mafie se v Americe stala nástrojem míru. Kdysi si tento rod získával prostředky na živobytí téměř

barbarským násilnictvím, zatímco nyní se živil způsobem, který by se dal nazvat téměř svatým. Jediným

aktivem Bocchicchiů byla úzce spjatá struktura krevního spříznění, prodchnutá věrností k rodině, ještě

mnohem přísněji dodržovanou, než jak bylo zvykem ve společnosti, kde věrnost rodině je důležitější než

věrnost manželce.

V době, kdy famiglia Bocchicchiů vládla nad jedním hospodářským odvětvím v menší oblasti jižní

Sicílie, čítala - včetně bratranců z třetího kolena - necelých dvě stě členů. Příjem pro celou rodinu plynul ze

čtyř či pěti mlýnů, které sice nebyly společným majetkem, ale všem členům famiglie zaručovaly práci, chléb

a minimální bezpečí. Toto spoluvlastnictví, utužované pokrevními sňatky, jim umožňovalo jednotný postup

proti nepřátelům.

V jejich koutku Sicílie nesměl být postaven jediný konkurenční mlýn, jediná hráz, která by poskytovala

zásobu vody konkurenci nebo poškodila jejich vlastní obchod s vodou. Jakýsi vlivný velkostatkář si jednou

dal vystavět vlastní mlýn, určený ostatně výhradně k jeho osobnímu použití. Mlýn lehl popelem.

Velkostatkář se obrátil na carabiniery a vyšší místa dala zatknout tři členy famiglie Bocchicchiů. Ještě před

zahájením soudního  řízení shořel velkostatkářův panský dům. Obvinění bylo odvoláno, obžaloba byla

stažena. Za několik měsíců přijel na Sicílii jeden z nejvyšších funkcionářů italské vlády a navrhl, aby se

chronický nedostatek vody na ostrově vyřešil vybudováním velké přehrady. Z Říma přibyli zeměměřiči a

před zarputile se tvářícími venkovany, členy bocchicchiovského klanu, zmapovávali území. Celá oblast se

hemžila policisty, ubytovanými v barácích zvlášť k tomuto účelu vystavěných.

Zdálo se, že stavbě přehrady nic nezabrání. V Palermu se již vykládal, stavební materiál a stroje. Jenže

tím také všechno skončilo. Bocchicchiové se obrátili na předáky ostatních mafiánských famiglií a ti přislíbili

pomoc. Těžší stavební stroje byly poškozovány, lehčí byly rozkradeny. Mafiánští poslanci v italském

parlamentě zahájili byrokratický protiútok proti plánům stavby. Celá záležitost se táhla  řadu let a zatím se

dostal k moci Mussolini. Duce rozhodl, že přehrada musí být vybudována. Nebyla. Duce věděl , že mafie je

hrozbou pro jeho režim, protože vytváří zcela oddělenou samostatnou mocenskou strukturu. Dal proto plnou moc jednomu vysokému policejnímu úředníkovi a ten obratem vyřešil problém tím, že nastrkal spoustu lidí

za mříže nebo je dal deportovat na ostrovy nucených prací. Za několik málo let se mu podařilo zlomit moc

mafie - jednoduše svévolně pozatýkal každého, kdo byl třeba jen podezřelý, že je mafioso. Tím ovšem uvrhl

do zkázy i bezpočet nevinných rodin.

Bocchicchiové byli natolik vznětliví, že se proti této neomezené moci postavili se zbraní v ruce. Polovina

jejich mužů padla v ozbrojených střetnutích, druhá polovina byla deportována do ostrovních trestaneckých

osad. Zbývala jich už jen hrstka, když byly učiněny kroky aby mohli obvyklou lodní cestou a pak přes

Kanadu ilegálně emigrovat do Ameriky. Přistěhovalců bylo necelých dvacet a usadili se v malém městečku v

hudsonském údolí nedaleko New Yorku; začali tam z ničeho a za krátkou dobu se vzmohli na firmu na

odvoz odpadků vlastními nákladními auty. Zbohatli, protože neměli konkurenci. Konkurenci neměli proto,

že konkurenti nalézali svá auta spálená a poškozená. Jednoho vytrvalého chlapíka jenž podbízel ceny, našli

zahrabaného a udušeného v hromadě odpadktů, které za ten den nasbíral.

Jak se však jejich muži postupem  času ženili - samozřejmě se sicilskými děvčaty - a přicházely děti,

přestával jim podnik na odvoz odpadků, i když je uživil, stačit na opatřování přepychovějších věcí, které jim

Amerika mohla poskytovat. Proto se famiglia Bocchicchiů ujala vedlejší výnosné činnosti - její členové se

stali vyjednavači a rukojmími při mírových jednáních válčících mafiánských famíglií.

Hloupost byla význačným rodovým rysem klanu Bocchicchiů, pokud u nich ovšem nešlo jen o pouhou

primitivnost. Dokázali však rozpoznat vlastní meze a chápali, že nemohou soupeřit s ostatními mafiánskými

rodinami v boji o organizování a kontrolování složitějších obchodních struktur, jako jsou prostituce, hazardní

hry a drogy. Byli to lidé otevření a přímočaří, kteří uměli nabídnout dar obyčejnému strážníkovi, ale navázat

styky s politickým úplatkářem neuměli. Měli jen dvě aktiva. Svou čest a svou divokost.

Bocchicchio nikdy nelhal, nikdy se nedopustil zrady. Něco takového bylo příliš složité. Bocchicchio

ovšem nikdy nezapomněl na urážku a nikdy ji nenechal nepomstěnu, ať ho to stálo cokoli. A tak se čirou

náhodou dostali do profese, která se pro ně stala časem tou nejvýnosnější. Jakmile jedna z válčících stran

chtěla uzavřít mír a připravit schůzku, obrátila se na klan Bocchicchiů. Hlava klanu se ujala prvního

vyjednávání a postarala se o potřebné rukojmí. Když například jel Michael na schůzku se Sollozzem, zůstal

jeden Bocchicchiovec u Corleonových jako záruka za Michaelovu bezpečnost. Za tuto službu zaplatil

Sollozzo. Kdyby Sollozzo byl Michaela zabil, byli by Corleonovci  zabili rukojmího rodiny Bocchicchiů,

kterého drželi u sebe. V tomto případě by se Bocchicchiovci pomstili Sollozzovi jako tomu, kdo zavinil smrt

jejich rodinného příslušníka. A protože byli primitivové, nedali by se od pomsty ničím odradit, žádným

výkupným. Ochotně obětovali vlastní život a toho, kdo je zradil, nic neochránilo. Rukojmí z klanu

Bocchicchiů bylo tou nejbezpečnější zárukou.

Když tedy don použil k vyjednávání Bocchicchiovců a zařídil, aby pro každou famiglii, která se dostaví

na mírové jednání, dodali rukojmí, nedalo se o upřímnosti jeho záměrů již pochybovat. Schůzka bude stejně

bezpečná jako svatba.

 

Když byli rukojmí na místě, odbyla se schůzka v konferenční místnosti  ředitele jedné menší obchodní

banky, jejíž prezident byl donu Corleonovi zavázán; donovi patřila ostatně i část akcií, třebas byly zapsány

na prezidentovo jméno. Ten s láskou vzpomínal na  chvíli, kdy nabídl donu Corleonovi, že mu písemně

potvrdí vlastnictví akcií, aby se vyloučil jakýkoli podvod.

Don Corleone byl hluboce pohoršen. „Svěřil bych vám celý svůj majetek,“ prohlásil rozhodně prezidentu

banky. „Svěřil bych vám svůj život i blaho svých dětí. Neumím si ani představit, že byste mě, mohl někdy

podvést či jinak zradit. V tom případě by se zhroutil celý můj svět, všechna má víra, že se vyznám v lidském

charakteru. Samozřejmě, vedu si písemné záznamy, aby mí dědici věděli, kdyby se mi něco přihodilo, že

máte něco pro ně v opatrování. Vím však, že až tady už nebudu a nebudu moct střežit zájmy svých dětí, vy

se o ně věrně postaráte.“

Prezident banky byl velmi vnímavý a citlivý  člověk, i když nebyl Sicilan. Dokonale dona pochopil.

Padrinova prosba byla pro něho rozkazem a tak jednu sobotu byly famigliím k dispozici ředitelské kanceláře

banky a konferenční místnost s pohodlnými koženými křesly a zaručeným soukromím.

Starost o bezpečnost v bance převzal malý oddíl pečlivě vybraných mužů, oblečených do stejnokrojů

bankovní stráže. V deset hodin dopoledne už byli hosté shromážděni v konferenční místnosti. Kromě pěti

newyorských famiglií tu bylo zastoupeno dalších deset famiglií z celých Spojených států s výjimkou

Chicaga, této černé ovce jejich světa. Famiglie se už vzdaly snahy zcivilizovat Chicago, a pokládaly proto za

zbytečné přizvat ty vzteklé psy k tak významné schůzce.

Hosté měli k dispozici bar a malý bufet. Každý účastník porady směl přivést jednoho pobočníka. Většina

donů přivedla své consigliory, takže tam bylo poměrně málo mladých mužů. Jedním z nich byl Hagen a

navíc jediný, kdo nebyl Sicilan. Všichni se na něho dívali zvědavě, jako na nějakou zrůdu. Hagen věděl, jak se má chovat. Nemluvil, neusmíval se. O svého šéfa, do na Corleona, pečoval s

hlubokou úctou, s jakou oblíbený vazal pečuje o svého krále; přinášel mu chlazené nápoje, zapaloval mu

doutníky, přisouval popelník;  činil tak uctivě, ale nikoli podlézavě. Hagen byl jediný  člověk v místnosti,

který věděl, koho představují portréty rozvěšené na stěnách vykládaných tmavým dřevem. Byly to většinou

olejové portréty slavných finančníků. Jeden z nich představoval ministra financí Hamiltona. Hagen se

neubránil myšlence, že Hamilton by asi schválil, že tahleta mírová porada se koná v bance. Nic nedokáže tak

uklidnit, nic nepřispívá tak dokonale k uplatnění logického myšlení jako atmosféra peněz.

Příchod byl stanoven na dobu mezi půl desátou a desátou dopoledne. Don Corleone, v jistém smyslu

hostitel, vždyť popud k mírovým rozhovorům vyšel od něho, se dostavil první; jednou z jeho mnoha ctností

byla dochvilnost. Dalším příchozím byl Carlo Tramonti, který si jako doménu přivlastnil jižní  část

Spojených států. Byl to mimořádně hezký, na Sicilana poměrně vysoký muž středních let, s opálenou, temně

hnědou pletí, vybraně oblečený a upravený. Vzhledem nepřipomínal Itala, spíš vypadal jako nějaký milionář,

trávící  čas rybolovem na své jachtě, jehož fotky jsou otiskovány v obrázkových  časopisech. Své příjmy

čerpala famiglia Tramontiů z hazardních her a ten, kdo se setkal s  jejím donem, nemohl vytušit, s jakou

krutostí si svou říši vydobyl.

Jako malý chlapec se vystěhoval ze Sicílie a usadil se na Floridě, kde dospěl; tam se stal zaměstnancem

syndikátu maloměstských politiků z amerického Jihu, kteří měli pod palcem hazardní hry. Tito neobyčejně

tvrdí, ostřílení chlapíci, spřažení s neobyčejně tvrdými, ostřílenými policejními úředníky neměli sebemenší

podezření, že je takový přistěhovalý zelenáč jednou vyhodí ze sedla. Nebyli připraveni na jeho krutost a

nedokázali jí čelit jen proto, že zisk, o který tu šlo, jim nestál za takové krveprolití. Policii si Tramonti získal

větším podílem z výtěžku; a chrapounské gangstery, kteří ten podnik vedli s absolutním nedostatkem

představivosti, prostě likvidoval. Tramonti navázal kontakty s Batistovým režimem na Kubě a investoval

peníze do havanských hotelů, heren a nevěstinců, aby tam nalákal hráče z americké pevniny. Stal se

mnohonásobným milionářem a majitelem jednoho z nejpřepychovějších hotelů v Miami Beachi.

Když vešel do konferenční místnosti, následován stejně opáleným consigliorim, objal dona Corleona a

naladil soustrastný obličej na projev zármutku nad smrtí donova syna.

Přicházeli další donové. Všichni se navzájem znali, za ty dlouhé roky se setkávali ať už společensky nebo

při obchodních jednáních. Chovali se k sobě s profesionální zdvořilostí a za svých mladších, chudších let si

prokazovali i drobné služby. Po Tramontim přišel Joseph Zaluchi z Detroitu. Famiglia Zaluchiů vlastnila pod

patřičnými pláštíky a krytím jedno ze závodišť v detroitské oblasti. Také jí patřila většina tamních

hazardních heren. Zaluchi byl dobrosrdečně vypadající muž s obličejem jako měsíc, který obýval

přepychovou vilu v detroitské elegantní  čtvrti Grosse Point. Jeden z jeho synů se přiženil do staré, velmi

známé americké rodiny. Zaluchi, stejně jako don Corleone, byl člověk znalý světa. V Detroitu docházelo v

porovnání s ostatními městy, ovládanými famigliemi, k nejmenšímu počtu fyzických násilností; za poslední

tři roky tam byly provedeny pouze dvě popravy. Ani Zaluchi nesouhlasil s obchodem s drogami.

Zaluchi s sebou přivedl svého consiglioriho a oba přistoupili k donu Corleonovi, aby ho objali. Zaluchi

měl zvučnou americkou výslovnost s pouze nepatrnou stopou přízvuku. Byl konzervativně oblečen, vypadal

jako opravdový obchodník, a byl pln upřímné, dobré vůle. „Jen váš hlas mě sem dokázal přivolat,“ řekl donu

Corleonovi. Ten sklonil hlavu na výraz díků. Mohl počítat se Zaluchiovou podporou.

Další dva doni přijeli ze Západního pobřeží. Přicestovali jedním autem, byli totiž blízkými

spolupracovníky. Frank Falcone a Anthony Molinari byli mladší než většina mužů, kteří se měli dostavit na

schůzku; oběma bylo něco málo přes  čtyřicet. Byli oblečeni poněkud méně formálně než ostatní, jejich

chování tak trochu zavánělo Hollywoodem a navenek si počínali o trošku srdečněji, než bylo třeba. Frank

Falcone kontroloval odborové organizace filmového průmyslu, herny ve filmových studiích a navíc

organizaci na umísťování prostitutek, jejímž prostřednictvím dodával děvčata do nevěstinců ve státech

amerického Dalekého západu. Do vlastního zábavního průmyslu se oběma donům ještě nepodařilo

proniknout, jen Falcone se tam zatím nepatrně uchytil. Proto mu jeho kolegové nedůvěřovali.

Anthony Molinari kontroloval sanfranciské doky a byl neomezeným vládcem nad všemi sportovními

sázkovými kancelářemi. Pocházel z italské rybářské rodiny a patřila mu nejlepší restaurace mořských

specialit v San Francisku, na kterou byl tak pyšný, že, jak se tvrdilo, na ní prodělával, protože za podávané

pokrmy účtoval příliš nízké ceny. Měl kamennou tvář profesionálního hazardního hráče a bylo o něm známo,

že má také něco společného s pašováním drog z Mexika a z lodí připlouvajících z východních oceánů. Za

pobočníky měli mladé, svalnaté muže, kteří zřejmě nebyli jejich poradci, nýbrž osobní strážci; ovšem ani ti

se neodvážili přijít na tuto schůzku ozbrojeni. Všeobecně se vědělo, že ovládají karate, což ostatní dony sice

mírně pobavilo, avšak neznepokojilo je to o nic víc, než kdyby kalifornští donové byli přišli se škapulíři

posvěcenými samým papežem. Přitom je ovšem třeba poznamenat, že někteří z přítomných byli nábožensky

založeni a věřili v Boha. Dalším příchozím byl představitel bostonské famiglie. Byl to jediný don, jehož si ostatní nevážili. Znali

ho jako člověka, který byl k svým „poddaným“ nespravedlivý a nemilosrdně je odíral. To by se ještě dalo

omluvit, vždyť chování každého  člověka je ovlivněno jeho touhou po penězích. Co se mu však odpustit

nedalo, byla skutečnost, že nedokázal ve své  říši udržet pořádek. V bostonské oblasti docházelo k příliš

velkému počtu vražd, k příliš mnoha drobným válkám o moc, k nadbytečnému počtu samostatných, famiglií

nepodporovaných akcí; příliš nestoudně se tam vysmívali zákonu. Jestliže chicagští mafiosové byli divoši,

pak bostonští byli gavuni - neotesaní lotři, hulváti. Bostonský don se jmenoval Domenick Panza; byl to malý,

rozložitý chlapík, který - jak se jeden z donů o něm vyjádřil - vypadal jako zloděj.

Clevelandský syndikát, snad nejmocnější z těch organizací, které se výlučně věnovaly hazardním hrám,

byl zastoupen jemně vyhlížejícím postarším mužem vyhublého obličeje a sněhobílých vlasů. Říkalo se mu,

nikoli ovšem do očí, „Žid“, protože měl kolem sebe víc židovských pomocníků než sicilských. Dokonce se

tvrdilo, že nejraději by byl jmenoval consigliorim nějakého Žida, ale toho se neodvážil. Tak či onak, jestliže

se o famiglii dona Corleona v důsledku Hagenova postavení hovořilo jako o irském gangu, pak famiglia

dona Vincenta Forlenzy byla poněkud připadněji označována jako židovská famiglia. Jinak byl don Vincent

pánem neobyčejně výkonné organizace a vědělo se o něm, že vzdor jemným rysům ani jednou neomdlel při

pohledu na krev. Vládl železnou rukou, oblečenou do sametové politické rukavice.

Jako poslední přišli zástupci newyorských pěti famiglií a Hagena překvapilo, oč impozantněji, důrazněji

působí těchto pět mužů než jejich kolegové z venkova, úplní burani. Newyorští donové byli totiž typickými

představiteli staré sicilské tradice byli to muži s „břichem“. Břicho znamená v přeneseném smyslu moc a

odvahu a doslova kus lidského těla; u nich jako by tyto pojmy byly navzájem nerozlučně spjaty (tak tomu

ovšem na Sicílii skutečně bylo). Byli to statní, zavalití muži s masívními lvími hlavami, výraznými rysy,

masitými klenutými nosy, silnými ústy a těžkými, ochablými lícemi. Nebyli ani příliš dobře oblečeni, ani

příliš pečlivě upraveni; vypadali jako lidé, kteří mají plno práce a nemají čas na nějaké nesmysly či ješitnost.

Anthony Stracci ovládal newjerseyskou oblast a nákladní dopravu v dokách manhattanské Západní čtvrti.

V New Jersey mu patřily herny a byl úzce spjat s politickou mašinérií Demokratické strany. Měl park

těžkotonážních nákladních aut, která mu přinášela velké zisky, a to zejména proto, že jezdila s těžším

nákladem, než bylo povoleno, a silniční vážní inspektoři je ani nezastavovali, ani nepokutovali. Tato

nákladní auta přispívala k ničení vozovek a napáchané škody pak opravovala Stracciho firma, specializovaná

na silniční stavitelství, která dostávala výnosné státní zakázky. Byla to činnost přímo ideální - obchod, který

sám o sobě vytvářel další obchod. I Stracci byl staromódní a nikdy neměl nic společného s prostitucí; protože

však vyvíjel obchodní činnost v přístavech a docích, nezbylo mu nic jiného než se dát vtáhnout do obchodu s

drogami. Z pěti newyorských famiglií stojících proti Corleonovcům byla jeho famiglia nejméně vlivná, ale

nejlépe organizovaná.

Ottilio Cuneo  řídil famiglii, ovládající severní  část státu New York; organizovala pašování italských

přistěhovalců z Kanady, měla v rukou všechny herny své oblasti a vykonávala právo veta při udělování

státních koncesí k provozování dostihových drah. Cuneo byl neobyčejně roztomilý člověk s veselou kulatou

tváří venkovského pekaře, který na veřejnosti vystupoval jako majitel velké mlékárenské firmy. Byl z lidí, co

milují děti, a nosil po kapsách plno cukrátek, aby vždycky mohl potěšit některé ze svých četných vnoučat

nebo malých dětí svých společníků. Nosil plstěný širák s obrubou sklopenou kolem dokola jako ženský

klobouk proti slunci, který jeho již beztak kulaťoučký obličej rozšiřoval do výrazu naprosté dobrosrdečnosti.

Byl jedním z mála donů, kteří nikdy nebyli zatčeni, a o jejichž skutečné činnosti neměl nikdo ani tušení. A to

natolik, že byl členem městských komisí a Newyorská obchodní komora ho dokonce zvolila za „Podnikatele

roku ve státě New Yorku“.

Nejbližším spojencem famiglie Tattagliových byl don Emilio Barzini. Patřily mu různé herny v

Brooklynu a v Queensu. Část příjmů mu plynula z prostituce. Dostával podíly z loupežných přepadů. Pod

jeho kontrolou byl celý Staten Island. Patřily mu některé sportovní sázkové kanceláře v Bronxu a

Westchesteru. Účastnil se obchodu s narkotiky. Měl úzké styky s Clevelandem a Západním pobřežím a patřil

mezi těch několik málo prozíravců, kteří měli zájmy v Las Vegas a v Renu, jediných dvou otevřených

městech státu Nevada. Jeho působištěm byly také Miami Beach a Kuba. Podle všeho byla jeho famiglia v

New Yorku, a z toho důvodu tedy v celých Spojených státech, nejmocnější famiglií po Corleonových, a

Barziniho vliv sahal až na Sicílii. Měl prsty v každém myslitelném nezákonném obchodě. Tvrdilo se o něm,

že se dokonce zachytil na Wall Street. Od samého počátku války podporoval famiglii Tattagliů penězi i

vlivem. Jeho touhou bylo stát se místo dona Corleona nejmocnějším a nejváženějším předákem mafie ve

Spojených státech a urvat pro sebe kus jeho  říše. V mnohém se donu Corleonovi podobal, byl však

modernější, světa zna, lejší, praktičtější. Jeho nebylo možné pokládat za starého papriku. Měl důvěru

mladších, novějších, vzhůru se deroucích předáků. Byl to člověk silného charakteru, ale studený; nebyla v

něm ani špetka srdečnosti dona Corleona. V této chvíli to asi byl nejváženější člen celé skupiny. Posledním příchozím byl don Phillip Tattaglia, hlava famiglie Tattagliových, která se otevřeně

podporováním Sollazza postavila proti moci Corleonovců a téměř zvítězila. A přestojím ostatní kupodivu tak

trochu opovrhovali. Bylo totiž všeobecně známo, že se dal ovládnout Sollozzem a že ho ten mazaný Turek

vodil za nos.  Činili ho odpovědným za celý zmatek a rozruch, který tak uškodil každodennímu chodu

obchodních záležitostí newyorských famiglií. Navíc to byl třiašedesátiletý světák a sukničkář. A měl dost

příležitostí, aby mohl této své slabostí holdovat.

Famiglia Tattagliů totiž obchodovala s ženami. Hlavním oborem její  činnosti byla prostituce.

Kontrolovala také většinu nočních podniků ve Spojených státech, a mohla proto kteréhokoli talentovaného

umělce kamkoli umístit. Phillip Tattaglia se nijak neštítil použít násilí, aby dostal do područí slibné zpěváky

a komiky anebo aby se vetřel do gramofonového průmyslu. Nicméně hlavním zdrojem jeho příjmů zůstávala

prostituce.

Ostatním donům se protivil.

Byl to ufňukanec, neustále si stěžoval na režii zatěžující jeho podnikání. Všechen zisk pohlcují účty za

prádlo, za všechny ty špinavé ručníky (ale přitom byl majitelem prádelny, která tuto práci konala). Holky

jsou líné a nespolehlivé, utíkají mu, páchají sebevraždy. Pasáci jsou proradní a nepoctiví a nemají smysl pro

věrnost. Dobří pracanti se shánějí nesnadno. Mladí chlapci ze sicilské krve ohrnují nad takovou prací nos a

pokládají za nedůstojné obchodovat s ženami a využívat jich; ti samí ničemové by ovšem s písničkou na

rtech a s křížem na krku klidně podřezali druhému krk. Takovými stížnostmi měl Phillip Tattaglia ve zvyku

častovat lhostejné a pohrdavé posluchačstvo. Nejvíce však naříkal na úřady, v jejichž pravomoci bylo

vydávat a rušit oprávnění k prodeji alkoholických nápojů v jeho nočních podnicích a kabaretech. Zapřísahal

se, že z peněz, které těmhle zlodějským strážcům úředních pečetí vyplatil, nadělal víc milionářů než celý

Wall Street.

Jeho málem vítězná válka proti famiglii Corleonovců mu však kupodivu nezískala úctu, jakou si

zasloužila. Vědělo se totiž, že zdrojem jeho síly byl napřed Sollozzo a později famiglia Barziniových.

Přitěžovalo mu také, že výhody, kterou mu poskytl moment překvapení, nedokázal využít k dosa žení

úplného vítězství. Kdyby si vedl lip, bylo by se všem nepříjemnostem dalo jistě zabránit. Smrt dona

Corleona by byla znamenala konec války.

Don Corleone a Phillip Tattaglia přišli v této válce o syny, a bylo proto na místě, že se přivítali pouze

zdvořilou úklonou. Don Corleone byl středem pozornosti, všichni na něho napjatě hleděli, aby odhadli, jak

ho poznamenaly rány a porážky. Každého zejména mátlo, proč vlastně po smrti nejmilejšího syna žádá o

mír. Přiznává tím přece porážku a téměř určitě si tím způsobí omezení své moci. Ostatně se to brzy dozvědí.

Přítomní se vítali, podávaly se drinky a uplynula skoro další půlhodina, než don Corleone zasedl na své

místo u stolu z leštěného ořechového dřeva. Hagen se skromně posadil na židli kousek vlevo za donem. To

bylo znamení pro ostatní dony, aby se odebrali ke stolu. Jejich pobočníci usedli za ně, consiglioriové co

nejblíž, aby jim v případě potřeby mohli ihned poskytnout radu.

Jako první promluvil don Corleone a hovořil, jako by se nic nebylo stalo. Jako by nebyl býval těžce

zraněn, jeho nejstarší syn zavražděn, jeho říše v troskách a jeho vlastní rodina rozprchlá - Freddie na Západě

pod ochranou famiglie Molinariů a Michael ukrytý v pustinách Sicílie. Hovořil klidným hlasem, v sicilském

dialektu.

„Chci vám všem poděkovat za to, že jste přišli,“ řekl. „Pokládám to za službu prokázanou mně osobně, a

jsem proto zavázán každému z vás i vám všem dohromady. A proto hned zpočátku vás ujištuju, že jsem sem

nepřišel, abych se s vámi přel nebo vás chtěl přemlouvat, nýbrž výhradně abych vás přesvědčil a - jako

rozumný muž - učinil všechno možné pro to, abychom se rozešli jako přátelé. Dávám na to své slovo a ti z

vás, kdo mě znají, vědí, že své slovo nedávám lehkomyslně. A teď přistupme k věci. Jsme tu všichni ctihodní

muži a nemusíme si tedy navzájem poskytovat záruky jako nějací advokáti.“

Odmlčel se. Nikdo z mužů nepromluvil. Někteří pokuřovali doutníky, jiní usrkovali drinky. Byli to dobří

posluchači, trpěliví lidé. Společné měli ještě jedno. Byli to lidé, jakých je na světě jen málo, lidé, kteří

odmítali uznat moc organizované společnosti, lidé, kteří odmítali nadvládu druhých. Neexistovala žádná síla,

žádný smrtelník, jimž by se podrobili, pokud by sami nechtěli. Byli to lidé, kteří si svou svobodnou vůli

chránili úskoky a vraždou. Jejich vůli dokázala zvrátit pouze smrt. Nebo pádné argumenty.

Don Corleone vzdychl. „Jak mohlo všechno zajít tak daleko?“ otázal se řečnicky. „No, na tom nezáleží. V

minulosti se udělalo mnoho hloupostí. Bylo to nešťastné, zbytečné. Přesto mi však dovolte, abych vám

události vyložil tak, jak je vidím já.“

Odmlčel se a čekal, zda někdo nevznese námitky proti tomu, aby vyslovil svůj názor na celou záležitost.

„Bohudík se mi zdraví již vrátilo a budu tedy snad moci přispět k tomu, abychom tuhle záležitost dali do

pořádku. Snad byl můj syn příliš zbrklý, příliš tvrdohlavý. Nepopírám to. Jen mi dovolte říci, že Sollozzo se

na mě obrátil s obchodním návrhem a požádal mě, abych mu poskytl své peníze a svůj vliv.  Řekl, že podílníkem v téhle záležitosti je famiglia Tattagliů. Předmětem obchodu byly drogy a o ty nemám zájem.

Jsem klidný  člověk a tato branže je na můj vkus příliš rušná. Tohle jsem Sollozzovi vysvětlil, s veškerou

úctou k němu a k famiglii Tattagliů. Odmítl jsem ho s naprostou zdvořilostí. Ujistil jsem ho, že jeho

podnikání nebude překážet mému, že nemám námitek, aby si tímto způsobem vydělával na živobytí. Měl mi

to za zlé a uvalil neštěstí na hlavy nás všech. Nu takový je život. Každý z nás, co jsme tady, by jisté mohl

vyprávět o svých potížích. Ale o to mi nejde.“

Don Corleone se odmlčel a kývl na Hagena, aby mu přinesl něco studeného k pití. Hagen mu rychle

posloužil. Don Corleone si svlažil ústa. „Jsem ochoten uzavřít mír,“ pokračoval. „Tattaglia ztratil syna, já

jsem ztratil syna. Jsme vyrovnáni. Kam by svět dospěl, kdyby lidé zcela nerozumně chovali k sobě neustále

zášť? Vždyť právě v tom tkví neštěstí Sicílie, kde lidé mají tolik práce s vendettami, že ani nemají  čas

vydělávat svým rodinám na chléb. Jaká bláhovost! Proto vám teď říkám, vraťme se k situaci, jaká panovala

předtím. Nepodnikl jsem žádné kroky, abych zjistil, kdo mého syna zradil a zabil. A jestliže uzavřeme mír,

ani pak nic takového nepodniknu. Můj nejmladší syn nemůže přijít domů, a musím dostat záruky, že až

všechno zařídím tak, aby se mohl bezpečně vrátit, mu nebude ze strany úřadů hrozit žádný zákrok, žádné

nebezpečí. Jakmile toto vyřešíme, třeba si budeme moci pohovořit o ostatních věcech, které nás všechny

zajímají, a tak si ještě dnes navzájem prokážeme užitečnou službu.“ A s výrazným, a přece rezignovaným,

posunkem dodal: „O víc nežádám.“

Byl to dobrý projev. Byl to opět starý don Corleone. Rozumný. Přizpůsobivý. Laskavý. Ale nikomu

neušlo, že poukázal na své dobré zdraví, a to znamenalo, že vzdor neúspěchu, který potkal famiglii

Corleonových, ho nelze podceňovat. Pozornosti neušla ani jeho slova, že je zbytečné hovořit o jiných

záležitostech, dokud nebude uzavřen mír, o který žádal. A neušlo pozornosti, že trvá na obnovení starého

statu quo a že se nehodlá ničeho vzdát, i když v minulém roce utrpěl těžké škody.

Donu Corleonovi však neodpověděl Tattaglia, nýbrž Emilio Barzini. Hovořil stručně a věcně, ale nijak

hrubě  či urážlivě. „To všechno je ovšem pravda,“  řekl, „jenže je třeba ještě něco dodat. Don Corleone je

příliš skromný. Zůstává totiž skutečností, že Sollozzo a Tattagliové se bez podpory dona Corleona nemohli

do nového obchodu vůbec pustit. Jeho nesouhlas je ve skutečnosti poškodil. Není to ovšem jeho chyba.

Soudcové a politici, kteří jsou ochotni poskytovat služby donu Corleonovi, a to i v případě drog, by se totiž

určitě nedali ovlivnit nikým jiným, jakmile by šlo o narkotika. Sollozzo by ten obchod nebyl mohl rozjet,

pokud by neměl nějakou záruku, že se s jeho lidmi bude zacházet mírně. Tohle není pro nás nic nového,

jinak by z nás všech byli chudáci. A teď, poté co se zvýšily trestní sazby, je se soudci a prokurátory těžké

pořízení, když jim někdo z našich lidí padne kvůli narkotikům do rukou. I Sicilan odsouzený na dvacet let by

nakonec mohl porušit zákon omerty a začít zpívat. K tomu nesmí dojít. Don Corleone má celý tenhle aparát

v hrsti. Odmítá-li nám dovolit, abychom ho použili pro sebe, nejedná jako přítel. Bere tím našim famigliím

chléb od úst. Časy se změnily, dnes to už není jako za starých dob, kdy si každý mohl jít vlastní cestou.

Jestliže Corleone má pod palcem všechny soudce v New Yorku, pak se musí o ně podělit nebo dovolit,

abychom jich použili i my ostatní. Za takové služby nám pochopitelně může předložit účet, ani kuře zadarmo

nehrabe. Ale musí nám dovolit čerpat vodu ze své studny. To je jasné.“

Když Barzini domluvil, rozhostilo se ticho. Hranice byly vytyčeny, návrat k starému statu quo už

nepřicházel v úvahu. Mnohem důležitější ovšem bylo Barziniho jasné prohlášení, že nebude-li uzavřen mír,

přidá se ve válce proti Corleonovi otevřeně k Tattagliovcům. A kromě toho trefil do černého upozorněním,

že všichni si ochrání životy a majetky jen tehdy, budou-li si vzájemně prokazovat služby, a že tedy odepření

služby, o niž požádá přítel, je aktem agrese. Nikdo přece nežádá o službu lehkovážně, a proto ji nelze ani

lehkovážně odmítnout.

Nakonec se znovu ujal slova don Corleone. „Přátelé, neučinil jsem tak nikomu navzdory. Všichni mě

přece znáte. Kdy jsem odmítl někomu pomoc? Něco takového se příčí mé povaze. V onom případě jsem

ovšem odmítnout musel. Proč? Protože jsem přesvědčen, že nás tenhle obchod s drogami v budoucích letech

zničí. Proti tomuto druhu podnikání je v naší zemi příliš velký odpor. Drogy jsou něco jiného než whisky

nebo hazard  či dokonce ženské, neboť tohle většina lidí chce a církevní a vládní pezzi da novanta jim to

zakazují. Ale drogy jsou nebezpečím pro každého, kdo má s nimi co dělat. Mohly by vážně ohrozit všechny

naše ostatní obchody. A dovolte, abych přiznal, že mi opravdu velice lichotí přesvědčení, že mám u soudců a

policie tak velký vliv. Kéž by tomu tak bylo! Určitý vliv mám, jenže mnozí z těch, kdo si váží mé rady, by si

jí přestali vážit, kdyby náš vztah byl zatížen drogami. S takovými věcmi nechtějí mít nic společného a jsou

proti nim zásadně zaujati. I policisté, kteří nám jdou při hazardních hrách a jiných věcech na ruku, by nám u

drog na ruku nešli. Proto žádat ode mě službu v této věci znamená žádat, abych prokázal sám sobě špatnou

službu. Budete-li to však vy všichni pokládat za nezbytné, aby se tak urovnaly i ostatní záležitosti, pak jsem

ochoten souhlasit.“ Když don Corleone domluvil, nastalo v místnosti uvolnění, provázené šepotem a

poznámkami jednotlivých účastníků. Don Corleone ustoupil v důležitém bodě. Poskytne ochranu každému organizovanému obchodu s drogami. Vlastně skoro úplně přistoupil na původní Sollozzův návrh, pokud

bude ovšem podpořen všemi shromážděnými delegáty. Přitom bylo všem jasné, že sám nebude zúčastněn na

operační fázi celého obchodu a že do něj nebude investovat žádné peníze. Bude jedině celou akci chránit tím,

že dá k dispozici svůj vliv u policie a soudního aparátu. Již to samo bylo obrovským ústupkem.

Donu Corleonovi odpověděl losangelský don Frank Falcone: „Dnes se už naši lidé nedají ničím odradit

od toho, aby se do tohoto kšeftu nepouštěli. Pouštějí se do něj na vlastní pěst už teď a dostávají se do

pěkných šlamastik. Kouká z toho příliš mnoho peněz, než aby odolali. Je proto pro nás mnohem větším

nebezpečím, jestli se toho budeme nadále stranit. Ovládneme-li obchod s drogami, budeme ho alespoň moct

chránit, lépe zorganizovat a zajistit, aby nezpůsobil tolik nepříjemností. Mít podíl na téhle branži není samo o

sobě nic špatného, ale musí být pod dohledem a ochranou, musí být zorganizovaný a nesmíme připustit, aby

si tam každý dělal, co chce, jako nějaká tlupa anarchistů.“

Detroitský don, jenž byl Corleonovi nakloněn víc než kdokoli z ostatních, se v zájmu rozumu rovněž

postavil proti stanovisku svého přítele. „Já osobně v drogy nevěřím. Už  řadu let vyplácím svým lidem

zvláštní příplatek, aby se do téhle branže nezamíchali. Ale bylo to marné, nic to nepomohlo. Někdo k nim

přijde a řekne jim: „Mám pudr, jestli seženeš tři čtyři tisíce dolarů a vrazíš je do toho, můžeme při distribuci

vydělat dobrých padesát tisíc.“ Kdo dokáže odolat takovému výdělku? A potom mají s těmihle drobnými

vedlejšími kšeftíky tolik co dělat, že zanedbávají práci, za kterou jim platím. V drogách je ještě obrovská

spousta peněz. Kšeft s nimi se  čím dál tím víc rozrůstá. Ničím se už nedá zarazit, a proto ho musíme

ovládnout a postavit ho na solidní bázi. Nechci, aby se drogy prodávaly v okolí škol, nechci, aby se

prodávaly dětem. To je infamita. Ve svém městě se pokusím omezit jejich prodej jenom na  černochy, na

barevné. Jsou to nejlepší zákazníci, nadělají nejméně těžkostí a přitom je to zvěř. Nemají žádnou úctu k

svým manželkám nebo rodinám, ani k sobě samým. Ať si klidně zatratí duši drogami. Něco se ovšem musí

stát, nemůžeme přece připustit, aby si lidé dělali, co chtějí, a tak nás dostávali všechny do nepříjemností!“

Řeč detroitského dona byla přijata s hlasitým souhlasným šumem. I on udeřil hřebík na hlavičku. Lidé si

ani nechtěli dát zaplatit, aby se nedávali na  obchodování s drogami. Poznámky o dětech přičetli jeho

známému citlivůstkářství, jeho dobrému srdci. Ostatně kdo by už prodával drogy dětem? Kde by na ně děti

vzaly peníze? Poznámky o barevných ani nezaregistrovali.  Černochy pokládali za něco zcela

bezvýznamného, nic z nich nekoukalo. Tím, že  černoši připustili, aby se stali prachem pod nohama

společnosti, jen prokázali, jak jsou bezvýznamní; a pokud se detroitský don o nich vůbec zmínil, jen tím

dokázal, že se jako obvykle rozptyluje nepodstatnými problémy.

Postupně promluvili i ostatní donové. Každý z nich odsoudil obchod s drogami jako zlo, které způsobuje

těžkosti, ale všichni se shodli v názoru, že potlačit se už nedá. Prostě proto, že se v něm dá vydělat příliš

mnoho peněz a že se tedy vždycky najdou lidé, kteří budou riskovat cokoli, jen aby tady něco ukořistili.

Taková už je lidská povaha.

Nakonec se dohodli. Obchod s drogami se povoluje a don Corleone mu musí na východě Spojených států

poskytnout určitou ochranu před zákonem.

Bylo dohodnuto, že famiglia Tattagliů a Barziniů převezme většinu tohoto obchodu a to zejména ty

operace, které se provádějí ve velkém měřítku. Když toto bylo vyřízeno, mohla se porada věnovat ostatním

záležitostem širšího dosahu. Bylo třeba vyřešit mnoho složitých problémů. Bylo dohodnuto, že Las Vegas a

Miami zůstanou otevřenými městy, kde bude smět vyvíjet činnost každá famiglia. Všichni se shodli v tom,

že tato města mají budoucnost. Bylo rovněž dohodnuto, že se v nich nepřipustí žádné násilné akce a že je

třeba odtamtud vyhnat všechny malé zločince. Dále bylo dohodnuto, že v naléhavých případech, zejména u

nutných poprav, jež by mohly vyvolat příliš velké pohoršení veřejnosti, musí akci schválit Velká rada. Bylo

dohodnuto, že pistolníkům a ostatním vojákům musí být zabráněno dopouštět se ozbrojených přepadů nebo

používat při vyrovnávání osobních sporů násilí. Bylo dohodnuto, že famiglie si budou na požádání

poskytovat nejrůznější služby, jako propůjčovat popravčí a prokazovat si technickou pomoc při určitých

akcích, například při podplácení porotců, což v některých případech může být životně důležité. Tato jednání

byla vedena neformálně, přátelsky a na vysoké úrovni; trvala pěkně dlouho a byla přerušena jen v době, kdy

donové obědvali nebo se šli k bufetu napít.

Nakonec se don Barzini pokusil schůzku ukončit. „Tak, to by tedy bylo všechno. Dosáhli jsme míru a

dovolte mi, abych vzdal úctu donu Corleonovi, kterého všichni po celá ta léta známe jako čestného muže.

Jestli vzniknou mezi námi nové neshody, můžeme se opět sejít, není třeba znovu se dopouštět

nepředložeností. Pokud jde o mě, nevidím na své další cestě žádné překážky. Jsem rád, že se všechno

urovnalo.“

Jedině Phillip Tattaglia byl ještě trochu znepokojený. Pro zavraždění Santina Corleona se v případě, že by

válka znovu vypukla, stal nejzranitelnějším z přítomných. Nakonec tedy přece jen promluvil, ačkoli do této

chvíle mlčel. „Pokud jsme se zde na všem shodli, jsem ochoten zapomenout na vlastní neštěstí. Ale rád bych slyšel,

jaké spolehlivé záruky mi don Corleone může poskytnout. Pokusí se o nějakou osobní pomstu?

Nezapomene, až uplyne čas a jeho postavení se třeba upevní, že jsme si odpřisáhli přátelství? Kdo mi zaručí,

že za tři nebo čtyři roky nebude mít pocit, že mu bylo ukřivděno, že byl k téhle dohodě přinucen proti své

vůli a že ji proto může klidně porušit? Budeme se muset celou tu dobu mít jeden před druhým na pozoru?

Nebo můžeme skutečně odtud odejít s mírem v srdci a s klidnou myslí? Dá nám Corleone všechny své

záruky tak, jako je teď dávám já?“

A tehdy pronesl don Corleone  řeč, na kterou se bude ještě dlouho vzpomínat; znovu utvrdila jeho

postavení jako nejpředvídavějšího státníka mezi nimi,  člověka hluboce rozumného, od srdce upřímného a

věcného. V této řeči vyslovil výrok, který se svým způsobem stal stejně proslulým jako Churchillův výrok o

železné oponě, i když výrok dona Corleona pronikl na veřejnost teprve po více než deseti letech.

Tentokrát povstal, aby oslovil shromáždění. Byl malé postavy, po „nemoci“ trochu zhubl a už na něm

také byla trochu vidět šedesátka, ale přesto se ani v nejmenším nedalo pochybovat, že je opět při staré síle a

pevně třímá otěže svých duševních schopností.

„Nebyli bychom přece vůbec lidmi,“ řekl, „kdybychom neměli rozum. Nebýt tomu tak, nebyli bychom o

nic lepší než zvířata v džungli. Ale máme rozum, můžeme se navzájem přesvědčovat a můžeme

přesvědčovat sami sebe. Z jakých příčin bych tedy měl znovu rozvířit zmatky, násilí a celé to vření? Můj syn

je mrtev a to je neštěstí, ale musím je snášet já a nesmím nutit nevinný svět kolem sebe, aby trpěl se mnou. A

proto vás ujištuji a dávám své slovo, že nikdy nebudu usilovat o pomstu, že nikdy nebudu pátrat po skutcích,

které se staly v minulosti. Odejdu odtud s upřímným srdcem.

Dovolte mi však připomenout, že máme za povinnost neustále střežit své zájmy. My všichni tady jsme

muži, kteří odmítli dát se klamat, kteří odmítli stát se loutkami tančícími na provázku, tahaném těmi nahoře.

Tahle země nám přinesla blahobyt. Už nyní si naše děti vybudovaly většinou lepší život. Někteří z vás máte

syny, kteří jsou profesoři, vědci, hudebníci, a jste šťastni. Třeba právě z vašich vnoučat budou noví pezzi da

novanta. Nikdo z nás, co jsme tady, nechceme, aby naše děti kráčely v našich šlépějích; náš život byl příliš

tvrdý. Mají možnost být jako druzí a naše odvaha jim získává postavení a bezpečí. Já sám už mám vnoučata

a doufám, že jedno z jejich dětí se někdy stane kdo už to může vědět, třeba guvernérem nebo prezidentem

Spojených států - tady v Americe není nic nemožného. Musíme ovšem držet krok s dobou. Čas revolverů,

vraždění a krveprolévání už minul. Musíme být mazaní jako ti jejich obchodníci, je z toho víc peněz a

přinese to větší prospěch našim dětem a našim vnukům.

Za naše skutky ani v nejmenším neodpovídáme těm vysokým pánům, těm pezzům da novanta, kteří si

osobují právo rozhodovat, jak máme nakládat se svými životy, kteří vyhlašují války pro ochranu svých

majetků a nás nutí v nich bojovat. Kdo už nám může nakázat, abychom byli poslušni zákonů, které vydávají

k svému prospěchu a k naší škodě? A jakým právem se vůbec opovažují zasahovat do našich zkušeností,

když se staráme o vlastní zájmy? Sono cosa nostra,“ prohlásil don Corleone, „tohle je naše věc. Svůj svět si

budeme spravovat sami, protože to je náš svět, cosa nostra. A proto musíme držet spolu, abychom se ubránili

před zásahy zvenčí. Jinak nám dají kroužek do nozder, jak ho dali všem těm miliónům Neapolitánců a

ostatních Italů v téhle zemi!

Z tohoto důvodu se vzdávám pomsty za smrt svého syna, pro blaho nás všech. Přísahám vám teď, že

pokud budu odpovídat za  činy své famiglie, tak bez závažného důvodu  či krajní provokace nezdvihneme

proti nikomu z vás ani prst. Pro společné blaho jsem ochoten obětovat i své obchodní zájmy. Na to vám

dávám své slovo, za to ručím svou ctí, a mezi vámi jsou mnozí, kdo vědí, že jsem se nikdy nezpronevěřil ani

jednomu, ani druhému.

Je tu však jedna věc, na níž mám osobní zájem. Můj nejmladší syn musel uprchnout, protože byl nařčen z

vraždy Sollozza a toho policejního kapitána. Musím nyní podniknout kroky, aby se mohl bezpečně vrátit

domů, očištěn ze všech těchhle falešných obvinění. To je má věc a já ty kroky podniku sám. Možná že budu

muset najít pravé viníky, možná budu muset přesvědčit úřady o synově nevině, možná že svědkové a udávači

odvolají své lži. Ale znovu vám říkám, je to má věc a věřím, že se mi podaří syna přivést domů.

Dovolte mi však, abych řekl toto. Jsem člověk pověrčivý, a k téhle bláhové slabosti se tady přiznávám.

Kdyby tedy mého nejmladšího syna měla postihnout nějaká neštastná nehoda, kdyby ho nějaký policista

náhodou zastřelil, kdyby se oběsil ve své cele, kdyby se objevili noví svědkové, dosvědčující jeho vinu, jistě

bych ve své pověrčivosti byl přesvědčen, že to byl výsledek zlé vůle, kterou někdo z vás tady přece jen i

nadále choval. Dovolte, abych zašel ještě dál. Kdyby mého syna zasáhl blesk, budu z toho vinit někoho z

vás. Kdyby se jeho letadlo zřítilo do moře nebo jeho loď se potopila pod hladinu oceánu, kdyby ho sklátila

smrtelná choroba, kdyby do jeho automobilu narazil vlak, i pak je má pověrčivost taková, že bych to kladl za

vinu zlé vůli někoho z vás. A tuto zlou vůli, tuto smůlu bych vám, pánové, nikdy nemohl odpustit. A teď mi

dovolte, abych vám přísahal u hlav svých vnoučat, že jinak nikdy neporuším mír, který jsme tu uzavřeli. Vždyť koneckonců jsme - nebo snad nejsme? - lepšími než ti pezzi da novanta, kteří jenom za našeho života

zabili nespočetné milióny lidí!“

Nato don Corleone odstoupil od stolu a přešel na druhý konec k místu, kde seděl don Phillip Tattaglia.

Tattaglia povstal, aby ho pozdravil, a oba muži se objali a políbili na tvář. Ostatní donové jim tleskali a

rovněž vstali, aby si vzájemně potřásli rukama a blahopřáli donu Corleonovi a donu Tattagliovi k jejich

novému přátelství. Nebylo to sice nejvřelejší přátelství na světě, jistě si nebudou vyměňovat vánoční

blahopřání a dárky, ale alespoň se nebudou vzájemně vraždit. V jejich světě takové přátelství stačilo, víc už

třeba nebylo.

Protože jeho syn Freddie byl pod ochranou famiglie Molinariů na Západě, zastavil se don Corleone ještě

u sanfranciského dona, aby mu poděkoval. Molinari mu toho o Freddiem řekl dost, aby si don Corleone mohl

domyslet, že Freddie tam našel své hnízdečko, že je tam šťastný a že se z něho stal sukničkář. Zřejmě má

vrozené nadání na vedení hotelu. Don Corleone udiveně potřásl hlavou, jak už to u otců bývá, když se

dozvědí o netušených talentech svých dětí. Není snad pravda, že leckdy i největší neštěstí přinese nečekané

dary? Oba se shodli, že tomu tak je. Corleone dal sanfranciskému donu jasně na srozuměnou, že mu je

zavázán za velkou službu, kterou mu poskytuje ochranou Fredieho. Naznačil mu, že využije svého vlivu k

tomu, aby důležitá telefonická spojení, jichž se  používalo k oznamování dostihových výsledků, byla jeho

lidem stále k dispozici, a to bez ohledu na případné změny v mocenské struktuře, ke kterým by mohlo v

příštích letech dojít. Byla to důležitá záruka už jen proto, že boj o toto výhodné spojení byl stále ještě

otevřenou ranou, navíc komplikovanou faktem, že v něm mělo prsty i Chicago. Jenže ani v této říši barbarů

nebyl don Corleone bez vlivu a jeho slib měl tedy cenu zlata.

Do rezidence v Long Beachi se don Corleone, Hagen a Rocco Lampone, řidič a tělesný strážce v jedné

osobě, vrátili až večer. Jak vcházeli do domu, upozornil don Hagena: „Věnuj trochu pozornosti našemu

řidiči, tomu Lamponovi. Podle mého by si ten chlapík zasloužil něco lepšího.“ Poznámka Hagena udivila. Po

celý den nepromluvil Lampone jediné slovo, dokonce na ty dva na zadním sedadle ani nepohlédl. Přidržel

vždy donovi dvířka, a když vyšli z banky, stál už vůz před budovou, prostě vykonával všechno korektně,

jenže o nic líp než kterýkoli jiný zkušený šofér. Donův zrak zřejmě postřehl něco, čeho si on nevšiml.

Don propustil Hagena a vyzval ho, aby se k němu vrátil po večeři. Ať ale nepospíchá a trochu si

odpočine, protože toho mají hodně co projednat a porada se určitě protáhne hluboko do noci. Don rovněž

přikázal Hagenovi, aby přizval Clemenzu a Tessia. Ať přijdou v deset hodin, ne dříve, a Hagen ať je ještě

předtím informuje o všem, co se toho dne na Velké radě událo.

V deset hodin na ně don  čekal ve své kanceláři, v oné rohové místnosti, v níž byla knihovna s

právnickými knihami a donův osobní telefon. Na stolku stál podnos s lahvemi whisky, ledem a sodovkou.

Don se pomalu rozhovořil.

„Dnes odpoledne jsme uzavřeli mír. Zavázal jsem se svým slovem a svou ctí, a to vám všem musí plně

stačit. Jenže našim přátelům nelze zcela věřit, a musíme proto být i nadále na stráži. Nechceme se dožít

dalších nepříjemných malých překvapení.“ Don se obrátil k Hagenovi. „Dal jsi propustit rukojmí

Bocchicchiovců?“

„Hned po návratu jsem zatelefonoval Clemenzovi,“ přitakal Hagen.

Corleone se obrátil k rozložitému Clemenzovi. Caporegime přikývl.

„Propustil jsem je. Pověz mi, padrino, může vůbec bejt Sicilan tak hloupej, nebo to tihle Bocchicchiové

jenom kamuflujou?“

Don Corleone se pousmál. „Jsou natolik chytří, aby si dobře žili. Proč by tedy měli být o něco chytřejší?

Ostatně zmatky na tomhle světě nevyvolávají Bocchicchiové. Máš ovšem pravdu, sicilský fištron nemají!“

Teď, když válka končila, byli všichni mnohem klidnější. Don Corleone dokonce sám namíchal drinky a

každému z nich podal sklenku. Pak začal opatrně usrkovat a zapálil si doutník.

„Nepřeju si, aby se podnikly jakékoli kroky, které by měly vést k odhalení toho, co se stalo Sonnymu; je

to za námi a musíme na to zapomenout. Chci, abychom ve všech směrech spolupracovali se všemi

famigliemi, i když třeba budou příliš chamtivé a nedostaneme ze všeho podíl, jaký by nám právem náležel. A

dokud nenajdu způsob, jak dosáhnout Michaelova návratu domů, tak nic nesmí tenhle mír narušit, i kdyby

došlo k nevím jaké provokaci. Na vás  pak chci, abyste se všichni soustředili především na tenhle úkol.

Uvědomte si, že až se Michael vrátí domů, tak se musí vrátit do absolutního bezpečí. Nemám na mysli

nebezpečí, které by mu mohlo hrozit od Tatiagliů nebo Barziniů. Starosti mi dělá policie. Jistě, dokázali

bychom sprovodit ze světa přímé důkazy, které proti němu jsou; nebude svědčit ani ten číšník, ani ten očitý

svědek či pistolník nebo co je to vlastně zač. Přímé důkazy nám dělají nejméně starostí, protože je známe.

Čeho se ovšem musíme obávat, je, aby policie nevyrukovala s falešnými důkazy, protože její informátoři ji

utvrdili v přesvědčení, že toho kapitána zabil Michael Corleone. Prosím. Musíme tedy požádat pět famiglií,

aby učinily všechno, co je v jejich silách, a názor policie vyvrátily. Všichni jejich informátoři, kteří spolupracují s policií, musejí přinést nějakou novou verzi. Myslím, že po mé dnešní odpolední  řeči snad

pochopí, že je v jejích zájmu, aby to udělali. To ale nebude stačit. Musíme si vymyslet něco zcela

speciálního, aby si s touhle věcí Michael už nikdy v životě nemusel dělat starosti. Jinak by nemělo smysl,

aby se sem vracel. Nechme si to tedy všichni projít hlavou. To je teď ze všeho nejdůležitější.

No, každý  člověk má právo dopustit se jednou v životě hlouposti. Já jsem se jí už dopustil. Je třeba

skoupit všechny pozemky kolem rezidence, všechny domy. Nepřeju si, aby kdokoli mohl vidět ze svého

okna do mé zahrady, i kdyby bydlel míli odtud. Celou rezidenci je třeba obehnat zdí a chci, aby ve dne v

noci byla plně střežena. V té zdi ať je brána. Jedním slovem, chci teď žít v pevnosti. A musím vám oznámit,

že už nikdy nepojedu pracovat do města. Stáhnu se částečně na odpočinek. Chce se mi trochu pracovat na

zahradě, vylisovat si trochu vlastního vína, až dozrají hrozny. Chci žít ve svém domě. Budu ho opouštět jen

tehdy, když pojedu na krátkou dovolenou nebo budu chtít někoho navštívit v důležité věci, ale pak je třeba

provést všechna potřebná bezpečnostní opatření. Nevysvětlujte si to ovšem nesprávně. Nic nechystám. Jsem

prostě opatrný, byl jsem ostatně vždycky opatrný, nic v životě mi není tak protivné jako lehkomyslnost. Ženy

a děti si mohou dovolit být lehkomyslné, muži ne. Dávejte si ale se vším načas, žádné horlivé přípravy, ty by

naše přátele jen poplašily. Všechno se dá zařídit tak, aby to vypadalo přirozeně.

Od nynějška začnu nechávat věci víc a víc na vás třech. Santinův regime je třeba rozpustit a jeho muže

rozmístit do vašich regimů. Tím upokojíme své přátele a dokážeme, že si opravdu přeju mír. Tome, ty dej

dohromady skupinu lidí a pošli je do Las Vegas, aby mi přivezli zevrubnou zprávu o tom, co se tam venku

vůbec děje. Alespoň se dozvím, co tam vlastně dělá Freddie. Prý bych svého syna už ani nepoznal! Zdá se,

že je tam kuchařem a že se milkuje s mladými děvčaty víc, než se na dospělého chlapa sluší. Nu, když byl

mladší, byl příliš seriózní a o naše rodinné podnikání vlastně nikdy nejevil zájem. Ale musíme rozhodně

zjistit, co by se tam dalo skutečně udělat!“

„Neměli bychom tam vyslat vašeho zetě?“ otázal se Hagen klidně. „Carlo přece pochází z Nevady a

dobře se tam vyzná.“

Don Corleone zavrtěl hlavou. „Ne, mé ženě se tu bez dětí stýská. Chci, aby se Constanzia a její manžel

přestěhovali do jednoho z domů v rezidenci. Chci, aby se Carlovi dalo nějaké odpovědné místo, snad jsem na

něho byl opravdu trochu tvrdý, a pak…,“ don Corleone se zašklíbil, „mám málo synů. Vytáhni ho od sázek a

dej ho do odborů; tam bude moct trochu úřadovat a hodně mluvit. Mluvit on umí.“ V donově hlasu se ozval

slaboučký nádech pohrdání.

Hagen přikývl. „Dobrá, Clemenza a já probereme lidi a sestavíme skupinu, která si vezme na starost Las

Vegas. Mám zavolat Freddieho na několik dní domů?“

Don zavrtěl hlavou a kousavě namítl: „K  čemu? Zatím nám stále ještě může vařit žena. Jen ať tam

zůstane.“ Hagen, Clemenza a Tessio se rozpačitě zavrtěli v křeslech. Až dosud si neuvědomili, že Freddie

upadl u otce do takové nemilosti, a usoudili, že to asi bude kvůli něčemu, co sami nevědí.

Don Corleone si povzdychl. „Rád bych si letos v zahradě vypěstoval nějakou dobrou papriku a rajčata,

víc, než bychom sami stačili sníst. Rád bych vás jimi podaroval. Teď na stará kolena chci mít trochu pokoje,

trochu míru a klidu. Nu, to je všechno. Jestli chcete, ještě si nalejte.“

Byl to jasný pokyn k odchodu. Muži vstali. Hagen vyprovodil Clemenzu  a Tessia k jejich vozům a

dohovořil s nimi termín schůzek, aby mohli důkladně probrat podrobnosti potřebné k uskutečnění všech

přání, která jejich don vyslovil. Potom se vrátil do domu, kde, jak věděl, na něho don Corleone čeká.

Don odložil sako a vázanku a natáhl se na pohovku. Přísná tvář se mu uvolnila do unavených vrásek.

Kývl na Hagena, aby si sedl do křesla, a otázal se ho: „Tak co, consigliori, nesouhlasíš snad s něčím, co jsem

dnes učinil“?

Hagen s odpovědí nepospíchal. „Ne,“  řekl nakonec. „Jenom mi to nepřipadá důsledné a neodpovídá to

vaší pravé povaze. Tvrdíte, že nechcete zjistit, jak byl zabit Santino, ani že ho nechcete pomstít. Tomu

nevěřím. Dal jste své slovo, že budete zachovávat mír, a jistě ho tedy budete zachovávat, ale nevěřím, že

byste svým nepřátelům daroval vítězství, o kterém jsou přesvědčeni, že je dnes získali. Sestavil jste

vynikající rébus, jenže já ho nedokážu rozluštit, jak tedy mám souhlasit nebo nesouhlasit?“

Na donově tváři se rozprostřel spokojený výraz. „Je vidět, že mě znáš líp než všichni ostatní. I když nejsi

Sicilan, Sicilana jsem z tebe udělal. Všechno, co říkáš, je pravda, ale rozluštění existuje a ty je pochopíš dřív,

než všechno dospěje ke konci. Právem říkáš, že všichni dají na mé slovo a že já je dodržím. A přeju si, aby

se mé rozkazy beze zbytku provedly. Tome, pro nás je ale teď nejdůležitější dostat co nejdřív Michaela

domů. Zaměř se na tohle jako na první úkol, v mysli i v práci. Prozkoumej všechny právnické kličky, ať to

bude stát cokoli. Michael musí být stoprocentně v bezpečí, až se vrátí domů. Poraď se s nejlepšími odborníky

na trestní právo. Dám ti jména několika soudců, kteří tě přijmou k soukromému rozhovoru. Do té doby se

musíme mít na pozoru před jakoukoli zradou.“ „Mně, stejně jako vám, nedělají starosti ani tak přímé důkazy jako spíše ty, které by policie mohla

vyfabrikovat,“ řekl Hagen. „Michaela by ostatně mohl nějaký přítelíček policie zabít po zatčení, mohli by ho

zavraždit v cele nebo k tomu přimět nějakého spoluvězně. Podle mého nemůžeme připustit, aby ho zatkli, ani

aby proti němu vznesli žalobu.“

Don Corleone si povzdychl. „Vím, vím. V tom právě tkví ta potíž. Na Sicílii začíná být horká půda.

Tamní mládež už nechce poslouchat starší a donové starého ražení už nestačí zvládnout tu spoustu chlapíků,

co jim tam deportovali z Ameriky. Michael by se mohl dostat mezi dva ohně. Učinil jsem určitá opatření,

která by tomu měla zabránit, takže mu zatím ještě nic nehrozí, ale věčně to vydržet nemůže. To je jeden z

důvodů, pro které jsem musel uzavřít mír. Barzini má na Sicílii přátele a ti se už pustili Michaelovi po stopě.

Tady máš částečné rozluštění svého rébusu. Musel jsem uzavřít mír, abych synovi zaručil bezpečnost. Nic

jiného mi nezbývalo.“

Hagen se nenamáhal optat se dona, jakým způsobem získal své informace. Nijak ho to nepřekvapilo a

opravdu se tím rozluštila část rébusu. „Až se setkám s Tattagliovci, abych s nimi dohodl podrobnosti, mám

trvat na tom, aby všichni jejich překupníci drog měli čisté trestní rejstříky? Soudcové se určitě budou ošívat,

kdyby měli udělovat nízké tresty lidem, kteří už byli trestáni.“

Don Corleone pokrčil rameny. „Měli by být natolik chytří, aby na to přišli sami. Zmiň se o tom, ale

netrvej na tom. Uděláme, co budeme moct, ale jestli použijou nějakého narkomana a policie ho  čapne,

nepohneme ani prstem. Jednoduše jim povíme, že se nic nedá dělat. Barzini je ovšem člověk, který tohle ví,

jemu se nemusí nic říkat. Všiml sis přece, jak se sám od celé věci distancoval. Nezasvěcenec by ani netušil,

že se ho nějak týká. Barzini se nikdy nedá nachytat na straně, která prohrává.“

„Tvrdíte snad, že celý ten čas stál za Sollozzem a Tattagliou?“ otázal se Hagen ohromeně.

Don Corleone vzdychl. „Tattaglia je obyčejný kuplíř. Jemu by se nikdy nebylo podařilo přelstít Santina.

Proto nemusím zjišťovat, co se vlastně stalo. Stačí mi vědět, že v tom měl prsty Barzini.“

Hagen si tohle vštípil do mysli. Don mu leccos naznačil, ale něco velmi důležitého vynechal. Hagen věděl

co, ale také věděl, že tu otázku nesmí položit on. Popřál dobrou noc a obrátil se k odchodu. Ale don měl ještě

něco na srdci.

„Nezapomeň, použij všechen svůj důvtip na zorganizování Michaelova návratu domů. A ještě něco.

Zařiď u našeho  člověka v telefonní centrále, abych každý měsíc dostával seznam všech Clemenzových a

Tessiových telefonických hovorů, ať už volají sami nebo jsou voláni. Ne že bych je z něčeho podezíral.

Přísahal bych, že by mě nikdy nezradili. jenže kdyby se náhodou mělo zase něco podobného přihodit, pak

nám pomůže každá maličkost, kterou se předtím dozvíme!“

Hagen přikývl a vyšel. Uvažoval, zda ho don také dává nějakým způsobem sledovat, ale vzápětí se za

tohle podezření zastyděl. Nyní si ovšem už byl jist, že se v padrinově lstivé a mnohostranné mysli zrodil

dalekosáhlý plán, v němž dnešní události představovaly pouze taktický ústup. A navíc tu byla ona záhadná

skutečnost, o níž se nikdo nezmínil, na niž se neodvážil zeptat a o níž don Corleone pomlčel. Všechno

nasvědčovalo tomu, že někdy v budoucnu dojde ke dni zúčtování.

 

 

kapitola 21

 

„Trvalo však ještě téměř celý rok, než se donu Corleonovi podařilo zařídit. aby jeho syn byl tajně

propašován zpět do Spojených států. Než k tomu došlo, lámala si celá famiglia hlavu, aby našla proveditelný

plán. Dopřávali sluchu dokonce i Carlu Rizzimu, který teď bydlel v rezidenci s Connií. (Mezitím se jí

narodilo druhé dítě, chlapec.) Žádný z navrhovaných plánů se však nesetkal s donovým souhlasem.

Problém nakonec vyřešilo neštěstí, které postihlo jednoho ze vzdálených příbuzných famiglie

Bocchicchiů. Ani ne pětadvacetiletý Felix, narozený už v Americe a chytřejší než dosud kdokoli jiný z

celého klanu, odmítal se dát zatáhnout do rodinného podniku na odvoz odpadků a aby ještě víc zdůraznil

rozchod s klanem, oženil se s půvabnou americkou dívkou anglického původu. Po večerech studoval práva a

ve dne pracoval jako úředník na pošťé. Mezitím mu žena porodila tři děti, ale protože byla dobrá hospodyně,

dokázali žít z jeho platu až do doby, než složil závěrečné zkoušky.

Felix Bocchicchio se jako leckterý mladý  člověk domníval, že teď, když vlastní pílí dokončil studia a

zvládl nástroje své profese, mu jeho vytrvalost automaticky přinese odměnu a začne si vydělávat na slušné

živobytí. Ukázalo se však, že tomu tak není. Felix byl ovšem i nadále hrdý a odmítal jakoukoli pomoc klanu.

Ale jeden z jeho přátel, mladý právník s dobrými styky a nadějnou kariérou ve velké advokátní kanceláři, ho

požádal o malou službu. Ve skutečnosti šlo o velmi složitou, zdánlivě legální záležitost týkající se

podvodného úpadku. Riziko, že to vyjde najevo, bylo zcela nepatrné. Felix Bocchicchio to riziko podstoupil. Při tom podvodu bylo totiž třeba použít právních znalostí, kterých nabyl na univerzitě, a tak mu to

nepřipadalo odsouzeníhodné a kupodivu ani protizákonné.

Nuže, abychom to vzali zkrátka, podvod vyšel najevo. Přítel advokát odmítl Felixovi veškerou pomoc,

dokonce ani nebral telefon, když ho zoufalý Felix volal.

Oba osnovatelé podvodu, mazaní obchodníci středních let, kteří z neúspěchu svého plánu vztekle vinili

Felixovu právnickou neobratnost, se před soudem přiznali k vině a šli státnímu návladnimu na ruku. Felixe

Bocchicchia označili za organizátora podvodu a prohlásili o něm, že použil výhrůžek a násilí, aby ovládl

jejich podnik a donutil je ke spolupráci na svých podvodných plánech. K Felixově odsouzení přispělo

zejména svědectví poukazující na jeho spojení se strýci a bratranci z klanu Bocchicchiů, kteří byli trestáni za

násilnické  činy. Oba obchodníci vyvázli s podmíněnými tresty. Felix Bocchicchio byl odsouzen k trestu

vězení na dobu jednoho až pěti let a odseděl si tři roky. Klan nepožádal o pomoc ani žádnou z famiglií, ani

dona Corleona, protože Felix odtud žádnou pomoc nechtěl a muselo se mu tedy dostat poučení: že milost lze

čekat pouze od famiglie a famiglia je loajálnější a důvěryhodnější než společnost.

Felix Bocchicchio byl po třech letech propuštěn z vězení, přišel domů, políbil ženu a děti a další rok žil

zcela pokojně; teprve pak dokázal, že přece jen je Bocchicchiovec. Obstaral si pistoli a bez jakéhokoli

pokusu zastřít vinu zastřelil svého přítele advokáta. Pak vyhledal ony  dva obchodníky a ve chvíli, kdy

vycházeli z restaurace, jim oběma prostřelil hlavu. Mrtvoly nechal ležet na ulici, zašel do restaurace,

objednal si šálek kávy a zatímco čekal, až se dostaví policie, aby ho zatkla, z ní pomalu upíjel.

Proces byl krátký a rozsudek tvrdý.  Člen zločineckého podsvětí chladnokrevně zavraždil svědky

obžaloby, kvůli nimž byl poslán do zaslouženého vězení. Tato do nebe volající urážka společnosti sjednotila

celou veřejnost, tisk, všechny složky společnosti a dokonce i ty přitroublé a lítostivé lidumily v názoru, že

Felix Bocchicchio musí skončit na elektrickém křesle. Guvernér nebyl o nic víc ochoten dát mu milost, než

by pohodný ušetřil vzteklého psa, jak se vyjádřil jeden z nejbližších guvernérových politických tajemníků.

Klan Bocchicchiů byl pojednou ochoten vydat jakoukoli částku peněz na odvolací řízení u vyšších soudních

instancí, neboť teď už na něho byl hrdý. Na výsledku by to ovšem nic nezměnilo; po právnických tahačkách,

které by mohly chvíli trvat, by Felix Bocchicchio stejně skončil na elektrickém křesle.

Na žádost jednoho z Bocchicchiů, který doufal, že by se pro toho mladého muže snad dalo přece jen něco

udělat, upozornil Hagen na tento případ dona Corleona. Ten bez váhání odmítl. Není přece kouzelník! Lidé

na něm žádají nemožné! Ale hned příštího dne si zavolal Hagena do kanceláře a celý případ s ním probral až

do nejmenších podrobností. Když skončili, nařídil Hagenovi, aby pozval hlavu klanu Bocchicchiů do

rezidence na schůzku.

Tah, který následoval, byl přímo geniálně jednoduchý. Don Corleone zaručil hlavě Bocchicchiů, že

manželka a děti Felixe Bocchicchia budou dostávat velmi slušný důchod. Peníze k tomu účelu dostane klan

ihned. Jako protislužba se musí Felix přiznat k vraždě Sollazza a kapitána McCluskeyho.

Bylo ovšem třeba zařídit ještě mnoho detailů. Doznání bude muset být přesvědčivé, to znamená, že Felix

bude muset být seznámen s některými skutečnými detaily, aby přiznání znělo věrohodně. Dále bude nutno

přesvědčit  číšníka v restauraci „Luna“, aby identifikoval Felixe Bocchicchia jako vraha. K tomu bude

zapotřebí trochu odvahy, protože popis vraha bude muset být radikálně změněn; Felix byl totiž mnohem

menší a silnější. Ale o to se už don Corleone postará. A protože odsouzenec je určitě člověkem, který věří na

vyšší vzdělání - sám absolvoval univerzitu-, bude jistě chtít, aby jeho děti studovaly na vysoké škole. Proto

don Corleone vyplatí další obnos na úhradu jejich studia. Pak ještě bude třeba přesvědčit Bocchicchiovce, že

za ony původní tři vraždy Felix Bocchicchio rozhodně nemůže dostat milost. Vždyť nové přiznání jen

zpečetí jeho už téměř jistou smrt.

Všechno se zařídilo, peníze se vyplatily a s odsouzencem bylo navázáno příslušné spojení, aby ho mohli

řádně poučit a instruovat. A pak už se dala akce spustit. Felixovo přiznání se objevilo na prvních stránkách

všech novin. Byl to obrovský úspěch. Ale don Corleone, jako vždy opatrný, svolil k Michaelově návratu

domů teprve tehdy, až po dalších čtyřech měsících, kdy byl Felix Bocchicchio opravdu popraven.

 

 

kapitola 22

 

Od Sonnyho smrti již uplynul téměř rok a půl, ale Lucy Manciniové stále ještě velice chyběl; truchlila po

něm zoufaleji než kterákoli románová milenka. Její sny nebyly ovšem pubertálními sny školačky a její touhy

nebyly touhami oddané manželky. Nezoufala si proto, že ztratila „životního druha“, a nepostrádala ho kvůli

jeho věrnosti. Nevzpomínala horoucně na sentimentální dárky, na to, jak v něm jako malá dívenka viděla

svého hrdinu, na jeho úsměv, na pobavený záblesk v očích, když řekla něco milého nebo vtipného. Ne. Chyběl jí z mnohem důležitějšího důvodu - byl totiž jediným mužem na světě, který dokázal přivést

její tělo k vyvrcholení aktu lásky. A při svém mládí a naivitě byla stále ještě přesvědčena, že byl jediným

mužem, kdo tohle vůbec byl schopen dokázat.

Teď, skoro o půldruhého roku později, se slunila pod omamnou nevadskou oblohou. U nohou jí seděl

štíhlý, plavovlasý mladý muž a pohrával si s jejími prsty. Trávil s ní nedělní odpoledne u hotelového bazénu

a vzdor okololežícím mu ruka klouzala vzhůru po nahém stehně.

„Ale Julesi, nechte toho!“ okřikla ho Lucy. „Myslela jsem si, že alespoň doktoři nejsou tak hloupí jako

ostatní mužští.“

Jules se na ni zazubil. „Já jsem lasvegaský doktor!“ Zalechtal ji na vnitřní straně stehna a překvapilo ho,

jak silně ji taková maličkost dokáže vzrušit. Prozradil to výraz na jejím obličeji, i když se ho pokusila

potlačit. Je to přece velmi nekomplikovaná, naivní dívka! Proč se mu tedy nedaří ji svést? Na tohle musí

přijít; nemůže přece dát na ty hloupé žvásty o ztracené lásce, kterou nelze ničím nahradit. Tady má pod

rukou živou tkáň a živá tkáň potřebuje další živou tkáň! Dr. Jules Segal se rozhodl, že generální útok

provede dnes večer u sebe v bytě. K tomu, aby se mu vzdala, nechtěl použít žádných triků, bude-li jich však

třeba, pak on je ten pravý. To všechno pochopitelně pouze v zájmu vědy. A kromě toho se ta ubohá holka na

to přímo třese!

„Julesi, prosím vás, nechte toho!“ řekla Lucy. Hlas se jí chvěl.

Jules se okamžitě zatvářil kajícně. „Dobře, zlato.“ Položil jí hlavu do klína a opřel ji o její hebká stehna

jako o polštář. Chtěl si zdřímnout. Usmíval se v duchu nad tím jak sebou vrtí, i nad žárem, který jí vyzařuje z

beder, a když mu položila ruku na hlavu, aby mu přihladila vlasy, uchopil ji hravě za zápěstí a sevřel je jako

milenec, ve skutečnosti ovšem proto, aby zjistil její tep. Hnal se jako zběsilý. Dnes v noci bude jeho a

rozluští její tajemství, ať už je jakékoli. Dr. Jules Segal, zcela si tím jist, usnul.

Lucy pozorovala lidi kolem bazénu. Nikdy by si nebyla pomyslela, že během necelých tří let se její život

tak změní. Nikdy nelitovala svého „poblouznění“ na svatbě Connie Corleonové. Byla to nejnádhernější věc,

co se jí kdy přihodila, a ve snech ji znovu a znovu prožívala. A znovu a znovu prožívala ve snech i měsíce,

které po ní následovaly.

Sonny ji navštěvoval alespoň jednou týdně, někdy i častěji. Ve dnech, které předcházely další návštěvě, se

jí celé tělo chvělo mučivou bolestí. Jejich vzájemná vášeň byla jako přírodní živel, nerozředěný poezií nebo

jakoukoli jinou formou rozumové činnosti. Byla to láska nejhrubšího zrna, láska tělesná, láska tkáně k jiné

tkáni.

Kdykoli jí Sonny zatelefonoval, že k ní přijede, zajistila, aby v bytě bylo dost alkoholu a dost jídla na

večeři a snídani, protože obvykle odcházel až nazítří pozdě dopoledne. Chtěl se jí plně nasytit a ona se chtěla

plně nasytit jeho. Měl vlastní klíč, a jakmile vešel do dveří, vrhla se mu do mohutného náručí. Oba byli

přímo brutálně přímočaří, brutálně primitivní. Už při přvním polibku si začali navzájem rozpínat šaty. Sonny

ji vyzdvihl do vzduchu a ona mu nohama obemkla silná stehna. Poprvé se vždycky pomilovali ve stoje v

předsíni, jako by si museli zopakovat své první milování, a pak ji odnesl do ložnice.

Leželi v posteli a milovali se. Trávili spolu v bytě šestnáct hodin, úplně nazí. Lucy mu vařila vydatná

jídla. Občas mu někdo telefonoval, zřejmě v obchodních záležitostech, ale Lucy ani nevnímala, co říká. Příliš

ji zaměstnávalo jeho tělo. Hrála si s ním, mazlila se s ním, líbala je, vtiskávala do něho ústa. Někdy, když

vstal, aby se šel napít, neodolala a jak ji míjel, dotkla se ho a přiměla ho, aby se s ní pomiloval, jako by

některé  části jeho těla byly sestrojeny jen pro ni, jako by to byly složité hračičky, plné nevinnosti,

vyvolávající sice známé, ale neustále znovu překvapující extáze. Zprvu se za tyto výbuchy styděla, ale brzy

zjistila, že se jejímu milenci zamlouvají, že mu lichotí, jak se její smysly dávají jeho tělem úplně zotročit. V

tom všem tkvěla přímo živočišná nevinnost. Byli spolu šťastni.

Po atentátu na Sonnyho otce si poprvé uvědomila, že jejímu milenci může hrozit nebezpečí. Byla sama v

bytě a neplakala, ale hlasitě vyla jako zvíře. Sonny ji nevyhledal téměř tři týdny a ona se živila pouze prášky

na spaní, alkoholem a vlastní úzkostí. Bolest, kterou pociťovala, byla fyzická bolest, mučilo ji celé tělo.

Když ji konečně navštívil, po celou dobu se od něho téměř neodpoutala. Pak už k ní zase přicházel alespoň

jednou týdně, než ho zabili.

O jeho smrti se dozvěděla z novin a ještě téže noci spolkla nadměrnou dávku prášků. Z nějakého důvodu

ji však neusmrtily, pouze se jí udělalo tak zle, že vyklopýtala na chodbu a zhroutila se před dveřmi výtahu.

Tam ji našli a odvezli do nemocnice. O jejím vztahu k Sonnymu se moc nevědělo, a proto bulvární plátky

věnovaly jejímu případu jen několik řádek.

V nemocnici ji přišel navštívit Hagen, aby jí dodal útěchy. Hagen jí také opatřil práci v lasvegaském

hotelu, který vedl Freddie. Oznámil jí, že od famiglie Corleonových bude dostávat roční důchod, že se Sonny

o ni postaral. Na otázku, zda není těhotná, zda si snad právě proto nevzala prášky, mu Lucy odpověděla

záporně. Hagen se jí také zeptal, zda ji Sonny nepřijel v onu osudnou noc navštívit anebo zda telefonicky neohlásil příjezd; Lucy však řekla ne, Sonny netelefonoval. Po práci vždycky chodila domů a čekala na něho.

A  řekla Hagenovi pravdu. „Sonny byl jediný muž, kterého jsem kdy mohla milovat. Nikoho jiného už

milovat nemůžu.“ Povšimla si, že se pousmál, ale zřejmě ho to i překvapilo. „Připadá ti to tak neuvěřitelné?“

zeptala se. „Nebyl to snad on, kdo tě přivedl k sobě domů, když jsi byl malý chlapec?“

„Od té doby se změnil,“ řekl Hagen. „Vyrostl ve zcela jiného člověka.“

„Ne v mých očích,“ prohlásila Lucy. „Možná pro všechny ostatní, ale v mých očích ne.“ Byla ještě příliš

zesláblá, než aby mu mohla vysvětlit, že k ní byl Sonny vždycky jenom něžný. Nikdy se na ni neosopil,

nikdy nebyl vzteklý nebo nervózní.

Hagen učinit všechny potřebné kroky, aby se mohla přestěhovat do Las Vegas. Čekal tam na ni zařízený

byt, Hagen sám ji doprovodil na letiště a vymámil na ní slib, že bude-li se někdy cítit osamělá nebo nebude-li

všechno v pořádku, zavolá mu a on jí pomůže, jak nejlépe bude moci.

Než nastoupila do letadla, otázala se ho váhavě: „Ví Sonnyho otec, co děláš?“

Hagen se usmál. „Jednám za něho i za sebe. Don Corleone je v těchhle záležitostech staromódní a nikdy

by se nepostavil proti zákonné manželce svého syna. Ale podle jeho názoru jsi jenom mladé děvče a Sonny

měl mít víc rozumu. A to, žes spolkla ty prášky, nás všechny vyděsilo.“ Ani jí neřekl, jak nepochopitelné je

pro člověka donova typu, že se někdo vůbec může pokusit o sebevraždu.

Teď, po bezmála osmnáctiměsíčním pobytu v Las Vegas shledávala Lucy s údivem, že je téměř šťastná.

Někdy v noci sice snila o Sonnym, a když se před úsvitem probouzela, pokračovala ve snění vlastním

laskáním, dokud znovu neusnula. Od Sonnyho smrti s nikým nespala. Ale život v Las Vegas jí vyhovoval.

Chodila plavat do hotelových bazénů, plachtila po Meadském jezeře a o volných dnech vyjížděla autem do

pouště. Zhubla a její postava tím jen získala. Plné tvary neztratila, odpovídaly teď však spíše vkusu

americkému než staroitalskému. V hotelu pracovala jako hosteska a s Freddiem celkem nepřicházela do

styku; kdykoli ji ovšem potkal, zastavil se s ní na kus řeči. Překvapilo ji, jak se změnil. Stal se sukničkářem,

vybraně se oblékal a zřejmě měl výborný  čich na vedení kasina. Dokonce i  řídil provoz hotelu, a něčím

takovým se majitelé kasin obvykle nezabývají. I on zhubl - díky dlouhému, velmi horkému létu a snad i

aktivnějšímu pohlavnímu životu, a díky hollywoodskému stylu oblékání vypadal tak požitkářsky, že každý

prostě žasl.

Šest měsíců po Lucyině příchodu do Las Vegas za ní přiletěl Hagen, abysi ověřil, jak se jí daří. Kromě

platu dostávala měsíčně jako přídavek šek na šest set dolarů. Hagen jí vysvětlil, že u těchto peněz je třeba

vykazovat jejich původ, a požádal ji proto, aby mu dala plnou moc, na jejímž základě jí je bude moci řádným

způsobem poukazovat. Rovněž jí sdělil, že z formálních důvodů bude na její jméno připsáno pět podílů z

kapitálu hotelu, v němž pracuje. Bude sice muset vyhovět všem právním formalitám požadovaným

nevadskými zákony, ale tohleto už za ni zařídí a ji to bude obtěžovat minimálně. Bez jeho souhlasu však o

léto dohodě nesmí s nikým promluvit ani slůvko. Z právního hlediska bude ve všech ohledech zcela kryta a

svůj měsíční příjem od famiglie bude mít zaručen. Pokud by se někdy na ni obrátily s nějakým dotazem

úřady, prokuratura nebo soudní orgány, ať je prostě odkáže na svého advokáta a víc už o nich neuslyší.

Lucy souhlasila. Pochopila, oč jde, ale nijak jí nevadilo, že jí takto využijí. Připadalo jí to jako rozumná

protislužba. Když ji ovšem Hagen požádal, aby měla v hotelu oči otevřené, zejména pokud jde o Freddieho a

jeho šéfa, který jako majitel většiny akcií vlastnil a  řídil hotel, podivila se: „Ale Tome, to mám špehovat

Freddieho?“

Hagen se usmál. „Jeho otec si o něho dělá starosti. Freddie divoce flámuje s Moem Greenem a don chce

mít jistotu že se nezaplete do nějaké šlamastiky.“ Ani se nenamáhal jí vysvětlit, že don financoval výstavbu

tohoto hotelu v lasvegaské poušti nejen proto, aby zaopatřil syna, ale aby si zajistil předmostí pro mnohem

větší podniky.

Krátce po tomto rozhovoru přijal doktor Jules Segal v hotelu místo domácího lékaře. Byl velmi štíhlý,

velmi pohledný a velmi roztomilý a Lucy připadal příliš mladý na lékaře. Setkala se s ním, když se jí nad

zápěstím udělal jakýsi otok. Několik dní ji to znepokojovalo a pak jednoho rána zašla do hotelové ordinace.

V  čekárně seděly dvě sborové tanečnice a povídaly si. Měly onu broskvově nazlátlou plet, kterou Lucy

odjakživa děvčatům záviděla. Vypadaly jako andílci. Jenže v tom jedna z nich řekla: „Jestli mám zase tripla,

tak už namouduši toho hopsání nechám!“

Když doktor Segal otevřel dveře ordinace a vyzval jednu z dívek, aby vešla, měla Lucy sto chutí zmizet;

mít něco choulostivějšího a vážnějšího, jistě by to byla udělala. Dr. Segal měl na sobě sportovní kalhoty a

rozhalenku. V jeho prospěch sice hovořily kostěné brýle a vážné, zdrženlivé vystupování, celkem však

působil ležérně a Lucy, podobně jako všichni v podstatě konzervativní lidé, věřila, že medicína a ležérnost se

vylučují.

Když konečně vešla do ordinace, vyzařovalo z jeho chování něco tak uklidňujícího, že všechna její

nedůvěra zmizela. Moc toho nenamluvil, nebyl však příkrý ani uspěchaný. Na dotaz, co to vlastně je za bouli, jí trpělivě vysvětlil, že to je celkem běžný fibrózní nádor, který rozhodně ani není zhoubný, ani nedává

důvod k znepokojení. Pak uchopil těžkou lékařskou knihu a řekl: „Natáhněte paži!“

Nejistě napřáhla obě paže. Poprvé se na ni usmál. „Teď uvidíte, jak se připravím o honorář za chirurgický

zákrok. Praštím do toho touhle knihou a ono to splaskne. Možná že se vám to udělá znovu, ale kdybych

vámto odstranil chirurgicky, budete bez peněz a budete muset nosit obvazy a všechno možné. Souhlasíte?“

Usmála se na něho. Z jakéhosi důvodu mu už zcela důvěřovala. „Ano,a  řekla. Vzápětí vykřikla, jak ji

těžkou knihou udeřil do předloktí. Otok téměř úplně splaskl.

„To tak bolelo?“ zeptal se.

„Ne.“ Dívala se, jak vyplňuje její zdravotní kartu. „To je vše?“

Přikývl a víc si jí nevšímal. Odešla.

Týden nato ji potkal v kavárničce a přisedl si k pultu vedle ní. „Tak co dělá paže?“ otázal se.

Lucy se na něho usmála. „Je prima. Vy jste mi pěkně nekonvenční doktor, ale zato moc dobrý.“

Dr. Segal se na ni zazubil. „Vy ani nevíte, jak nekonvenční jsem! A já jsem zase nevěděl, jak jste bohatá.

V Las Vegas Sun právě uveřejnili seznam majitelů podílů našeho hotelu a Lucy Manciniová jich má plných

pět. Ta malá boule mi mohla vynést slušné jmění.“

Lucy neodpověděla, vzpomněla si totiž na Hagenovo varování.  Dr. Segal se znovu zazubil. „Žádné

strachy, vím, oč jde, jste jen jedna z nastrčených figurek, v Las Vegas je takových plno. Nešla byste se dnes

večer se mnou podívat na nějakou revui? A pak vás zvu na večeři. Dokonce vám koupím nějaké žetony

zahrajeme si ruletu. Co vy na to?“

Trochu zaváhala. Naléhal. Nakonec řekla: „Šla bych ráda, ale obávám se, že by vás mohlo zklamat, jak

ten večer skončí. Víte, já v tom prostě neumím tak chodit jako většina zdejších dívek!“

„Proto jsem vás taky pozval,“ řekl Jules zvesela. „Na dnešní noc jsem si předepsal odpočinek.“

Lucy se na něho usmála a posmutněle nadhodila: „To je to na mně tak vidět?“ Zavrtěl hlavou a Lucy

dodala: „Dobrá, večeři ano, ale žetony si koupím sama.“

Šli na večeři do nočního podniku s programem a Jules ji bavil lékařským popisem rozličných typů nahých

stehen a ňader; ale bez posměchu, dobromyslně. Pak spolu hráli ruletu u jednoho stolu a vyhráli víc než sto

dolarů. Později v noci si vyjeli za měsíčního svitu k Hooverově přehradě a tam se ji Jules pokusil svádět, ale

když ho po několika polibcích začala odstrkovat, pochopil, že opravdu nechce, a ustal. I tentokrát přijal

porážku s humorem. „Řekla jsem vám, že nebudu chtít,“ pravila mu Lucy s téměř provinilou výčitkou.

„Byla byste strašně uražená, kdybych se alespoň nebyl pokusil,“  řekl Jules. A Lucy se musela zasmát,

protože to byla pravda.

Během několika dalších měsíců se z nich stali nejlepší přátelé. Nebyla to láska, vždyt mezi nimi

nedocházelo k pohlavnímu styku, Lucy to nedovolila. Viděla, že její odmítavý postoj mu je nepochopitelný

neurazil se však, jako by to udělala většina mužů, a tím víc mu důvěřovala. Objevila, že se pod jeho

profesionálním lékařským zevnějškem skrývá neobyčejně veselý a ztřeštěný chlapík. O víkendech se

zúčastňoval se svým přebroušeným MG kaliiornských automobilových závodů. O dovolených nejraději

jezdil, jak jí  řekl do mexického vnitrozemí, opravdové divočiny, kde prý cizince zavraždí kvůli páru bot a

kde život je tak primitivní jako před tisíci lety. Čirou náhodou zjistila, že je chirurg a že kdysi pracoval v

jedné proslulé newyorské nemocnici.

Tím víc ji pochopitelně mátlo, že přijal místo v hotelu. Když se ho na to zeptala, řekl: „Prozraďte mi své

tajemství a já vám povím svoje.“

Lucy zrudla a víc se o tom nezmínila. Ani Jules se k té věci nevrátil a jejich vztah se vyvíjel dál jako

důvěrné přátelství, na něž se spoléhala víc, než si uvědomovala.

 

Nyní, když seděla u bazénu s Julesovou plavou hlavou v klíně, pocítila, jak se v ní vzdula vlna něžnosti.

Touha ji téměř spalovala, a aniž si to uvědomila, začala ho smyslně hladit vzadu na krku. Myslela, že spí, že

to necítí, a vzrušoval ji pouhý dotek jeho těla. Pojednou pozdvihl hlavu z klína a vstal. Uchopil ji za ruku a

po vybetonované cestičce ji vedl přes trávník. Poslušně ho následovala i když ji nakonec zavedl do

dřevěného domku, kde měl svůj soukromý byt. Uvnitř jim oběma namíchal velké drinky. Nápoj jí stoupl do

hlavy, beztak už rozpálené žhnoucím sluncem a erotickými představami, a všechno se s ní zatočilo. Pak ji

Jules sevřel do náručí a jejich těla, kromě plavek obnažená, se přitiskla k sobě. Lucy zamumlala: „Ne,“ ale

hlas jí zněl nepřesvědčivě. Jules toho nedbal. Rychlým pohybem jí strhl plavkovou podprsenku, aby jí mohl

polaskat plná ňadra, líbal je, pak jí stáhl kalhotky a přitom jí dále rozséval polibky po celém těle. Vzpřímil se

a neustále ji svíraje v náručí střepal ze sebe plavky a vzápětí oba leželi v objetí nazí na lůžku, a sotva ho

ucítila, jen slabý dotek, dostavilo se u ní vyvrcholení. Vzápětí poznala z pohybů jeho těla, že ho to

překvapilo. Ucítila onu nesmírnou hanbu, jaká se jí zmocňovala před tím, než poznala Sonnyho, ale Jules se nedal odradit a hladil a líbal ji dál, až ho sama opět cítila a - což je důležitější - věděla, že i on něco cítí a také

dochází uspokojení.

Když se jí svezl z těla, Lucy se skrčila do rohu postele a rozplakala se. Taková potupa! Jenže vtom k

svému ohromení zaslechla, jak Jules s něžným smíchem  říká: „Ty ubohé zaostalé taliánské děvčátko, tak

proto jsi mě po celé ty měsíce odmítala! Hlupáčku!“ Řekl „hlupáčku“ tak srdečně a mile, že se k němu

obrátila a on její nahé tělo přivinul k sobě a řekl: „V tobě je kus středověku, ryzího středověku.“ Ale hlas měl

chlácholivý a uklidňující. Lucy plakala dále.

Jules zapálil cigaretu a vložil ji do jejích úst, až se začala dusit kouřem a musela přestat plakat. „A teď

poslouchej,“  řekl. „Kdyby tě byli pořádně moderně vychovali, jak to odpovídá kulturní rodině žijící ve

dvacátém století, byli by ten tvůj problém vyřešili už před lety. A teď mi dovol, abych ti pověděl, v čem tvůj

problém vězí. Není to nic takového, jako kdybys byla ošklivá, měla nečistou plet nebo šilhala; v těchhle

případech by ti plastická chirurgie opravdu nemohla pomoct. Tvůj problém je podobného charakteru, jako

kdybys měla na bradě mateřské znaménko či bradavici nebozdeformované ucho. Přestaň o něm uvažovat v

sexuálních pojmech. Přestaň si namlouvat, že muž u tebe nedojde rozkoše. Máš pouze to, co my chirurgové

nazýváme oslabení pánevního dna. Dochází k němu většinou po porodu, ale může je způsobit prostě i

ochabnutí svalstva. Je to častý jev a mnoho žen kvůli tomu trpí celý život, ačkoli to může spravit jednoduchá

operace. Některé ženy to dokonce dožene k sebevraždě. U tebe jsem ovšem něco takového nepředpokládal,

máš totiž překrásně tělo. Myslel jsem, že příčiny jsou psychologické, znám přece tvůj příběh, dost často jsi

mi vyprávěla o sobě a o Sonnym. Ale dovol, abych tě teď pořádně vyšetřil, a pak ti povím, co se s ťím bude

muset udělat. Jdi se vysprchovat.“

Lucy zašla do koupelny a vysprchovala se. Trpělivě a nedbaje na její námitky ji Jules přiměl, aby si lehla

na postel a roztáhla nohy. V bytě měl připravenou rezervní lékařskou brašnu a na malém stolku se skleněnou

deskou, stojícím u postele, měl ještě nějaké nástroje. Začal ji soustředěně vyšetřovat, prohmatával ji uvnitř

prsty a kroužil tam jimi. Lucy zase začal přemáhat pocit pokoření, ale on ji políbil na pupek a jako bezděčně

prohodil: „Tohle je poprvé, co mě tahle práce těší.“ Pak ji převrátil na břicho, zavedl jí prst do konečníku a

prohmatával ho, ale současně ji druhou rukou něžně hladil po krku. Když skončil, obrátil ji zpět na záda,

láskyplně ji políbil na ústa a prohlásil: „Miláčku, zhotovím ti tam dole zcela nové zařízení a osobně ho

vyzkouším. Bude to úplná lékařská novinka a napíši o tom studii do odborných časopisů.“

Jules se přitom všem choval tak mile a laskavě a měl ji tak očividně rád, že Lucy přemohla stud i

rozpaky. Jules dokonce vytáhl z poličky lékařskou učebnici a ukázal jí podobný případ i chirurgický zákrok,

potřebný k jeho nápravě. Velmi ji to zaujalo.

„Navíc to prospěje i tvému zdraví,“ upozornil ji Jules. „Když si to nedáš spravit, tak tě v pozdějších,

letech bude ten tvůj celý instalační systém setsakramentsky zlobit. Pokud totiž nedojde k chirurgickému

zákroku, tak se svalové struktury postupně oslabují. Je to zatracená ostuda, že kvůli nějaké zápecnické

prudérii si na to-.stovky žen ani nepostěžují a  řada doktorů raději ani neudělá pořádnou diagnózu a

nenapraví, co se napravit dá.“

„Nemluv už o tom, prosím, nemluv o tom,“ hlesla Lucy.

Pochopil, že se stále ještě trochu stydí za své tajemství, že ji její ošklivý defekt uvádí do rozpaků. Jeho

lékařsky cvičené mysli to sice připadalo jako vrchol hlouposti, byl však natolik senzitivní, aby se do ní

dokázal vcítit. A proto také našel správný způsob, jak jí ulevit.

„No, já už znám tvé tajemství, tak ti teď povím své,“ řekl. „Pořád se mě ptáš, co já, jeden z nejmladších a

nejskvělejších chirurgů amerického Východu, dělám tady v tomhle městě.“ Ironizoval tak některé novinové

články, které o něm vyšly. „Jsem totiž potratář, což samo o sobě není nic špatného, protože to dělá polovina

lékařského stavu; jenže mě načapali. Mám přítele, jistého doktora Kennedyho, dělali jsme spolu na interně, z

gruntu poctivého chlapíka, a ten mi přesto slíbil, že mi pomůže. Pokud vím, kdysi mu Tom Hagen řekl, aby

se obrátil na famiglii Corleonových, kdyby někdy něco potřeboval; že mu jsou zavázáni. Kennedy se tedy

obrátil na Hagena. Brzy nato jsem se dozvěděl, že obžaloba byla stažena, ale Spolek lékařů a příslušné úřady

na americkém Východě mě daly na černou listinu. Famiglia Corleonových mi proto opatřila místo tady v Las

Vegas. Slušně si tu vydělám, dělám práci, která je potřebná. Tyhle sborové tanečnice jsou každou chvilku v

jiném stavu a dělat jim potraty je to nejsnadnější na světě, pokud přijdou rovnou ke mně. Udělám jim

kyretáž, jako když seškrabuju omastek z pánve. Ten Freddie Corleone je úplný postrach. Podle mého odhadu

naboural po tu dobu, co jsem tady, takových patnáct holek. Mám vážný úmysl promluvit si s ním o sexu jako

táta se synem. Zejména už proto, že jsem musel léčit třikrát kapavku a jednou syfilis. Freddie je úplný

divoch!“

Jules se odmlčel. Byl úmyslné indiskrétní - jinak to nikdy nedělal, aby Lucy věděla, že i jiní lidé, včetně

Freddieho, jehož znala a trochu se i bála, mají tajemství, za něž se hanbí. „Představuj si to jako kousek gumy, který máš uvnitř těla a který ztratil pružnost,“ poradil jí Jules. „Když

se ho kousek vyřízne, stane se to napjatějším, ohebnějším.“

„Rozmyslím si to,“  řekla Lucy ale byla si už jista, že se operaci podrobí; bezvýhradně Julesovi

důvěřovala. Pak si uvědomila něco jiného. „Kolik to bude stát?“

Jules svraštil obočí. „Tady pro takovýhle chirurgický zákrok nemám podmínky a nejsem v tom odborník.

Ale v Los Angeles mám přítele, který je v tomto oboru nejlepší a pracuje v nejlepší nemocnici. Je to právě

on, kdo takto vyštafírovává všechny filmové hvězdy, jakmile ty dámy zjistí, že dát si vylepšit obličeje a

ňadra ještě nemusí znamenat, že je mužští budou milovat. Je mi tak trochu zavázán, takže to budeš mít

zadarmo. Dělám totiž pro něho potraty. Jo, nebýt to v rozporu s lékařskou etikou, mohl bych ti povědět

jména některých filmových sexbomb, které se už takové operaci podrobily!“

To ovšem okamžitě vznítilo její zvědavost. „Ale jdi, jen mi je pověz!“ žadonila. „Ven s tím!“ Dozvěděla

by se tak krásné drby; na Julesovi se jí mimochodem líbilo i to, že nemusela tajit, jak ráda si podrbe, a on se

jí nevysmíval.

„Povím ti je, jestli se mnou půjdeš na večeři a strávíš se mnou noc,“ slíbil jí Jules. „Kvůli tvé hlouposti

toho máme moc co dohánět!“

 

Dva týdny nato stál dr. Segal v operačním sále a pozoroval svého přítele dr. Fredericka Kellnera při

operaci, na kterou byl specializován. Než Lucy uspali, Jules se k ní naklonil a zašeptal: „Pověděl jsem mu, že

jsi mé nejmilejší děvče, takže ti to tam obzvlášť pěkně utěsní.“ Ale Lucy už byla v mátohách a nezmohla se

ani na úsměv. Jeho žertovná poznámka ovšem přece jen trochu zmírnila její hrůzu z operace.

Dr. Kellner udělal  řez s jistotou ostříleného hráče kulečníku, který se hotoví udělat snadný šťouch.

Technika každé operace, jíž se má zesílit pánevní dno, vyžaduje dva chirurgické zákroky. Jednak je třeba

zkrátit a zdvihnout muskulofibrózní pánevní desku, jednak je nutno posunout vchod poševní, ono slabé místo

v pánevním dnu, dopředu pod oblouk kostí stydkých a tak ho zbavit přímého tlaku shora. Chirurgická úprava

pánevní desky se nazývá perineorrhaphie, sutura poševních stěn se nazývá colporrhaphie.

Jules přihlížel, jak dr. Kellner teď opatrně pracuje, protože při preparaci hrozí jedno velké nebezpečí -

dostat se příliš hluboko a poškodit rektum. Byl to celkem nekomplikovaný případ, Jules prostudoval všechny

rentgenové snímky a testy. Všechno by mělo jít hladce, jenže v chirurgii se může cokoli kdykoli zvrtnout.

Kellner pracoval na desce pánevního dna, pomocí svorek přidržoval laloky poševní sliznice a obnažil

svalstvo konečníku a fascie, které tvoří jejich obal. Prsty pokrytými mulem odsunoval volné vazivové tkáně.

Jules bedlivě sledoval, jestli se už neobjeví žilní pleteně, což by signalizovalo možné poškození rekta. Jenže

starý Kellner měl zlaté ruce. Budoval nová „dvířka“ stejně zručně jako dovedný tesař, který sbíjí dva trámky.

Kellner odstranil nadbytečnou poševní sliznici a několika stehy uzavřel rozestup pánevního dna, aniž

došlo k nevítanému nadměrnému zúžení poševního vchodu. Pak se pokusil do něho zavést napřed tři prsty,

ale podařilo se mu tam dostat pouze dva; zavedl je do hloubky a na okamžik pohlédl na Julese a porcelánově

modrýma očima nad chirurgickou maskou na něho zamžoural, jako by se ho ptal, jestli to je dost úzké. A

vzápětí pokračoval v sešívání.

Operace skončila. Lucy odvezli do resuscitačního pokoje a Jules si popovídal s dr. Kellnerem. Dr. Kellner

měl dobrou náladu, nejlepší znamení, že všechno dopadlo dobře. „Vůbec žádné komplikace, kamaráde,“

prohlásil. „Nic cizího tam neroste, byl to úplně jednoduchý případ. Její tělo má skvělý tonus, při takových

případech nezvyklý, a odteďka bude v prvotřídní formě. Závidím vám, kamaráde. Musíte sice ještě chvilku

počkat, ale pak budete s mou prácičkou zaručeně spokojen!“

Jules se zasmál. „Jste opravdový tvůrce Pygmalion, doktore. Skutečně, počínal jste si báječně!“

Dr. Kellner zabručel: „Pro mě je to hračka jako pro vás potraty. Kdyby společnost brala věci tak, jak by

se měly brát, pak by lidé jako vy a já, lidé opravdu talentovaní, mohli dělat důležitou práci a tohle přenechat

felčarům. Mimochodem, příští týden vám pošlu jednu dívku, moc  slušnou dívku; do maléru se dostávají

zřejmě právě takové. Tím budeme za dnešek vyrovnáni.“

Jules mu stiskl ruku. „Děkuji vám, doktore. Vyjeďte si někdy k nám, zařídím, aby se o vás královsky

postarali.“

Dr. Kellner se ušklíbl. „Hazarduju každý den, já ty vaše rulety a kostky nepotřebuju. Jak to vypadá,

zahrávám si s osudem až příliš často. A s vámi to tam půjde z kopce, Julesi. Ještě několik let a budete se

moct s opravdovou chirurgií rozloučit. Už na to nebudete stačit.“ A odvrátil se.

Jules věděl, že to nemyslel jako výčitku, nýbrž jako varování. Ale stejně ho to rozladilo. Protože Lucy

musela zůstat v resuscitačním pokoji ještě nejméně dalších dvanáct hodin, vyšel si do města a opil se. Opil se

ovšem částečně i z úlevy, že všechno s Lucy tak dobře dopadlo.

 Příštího rána přišel za ní do nemocnice a byl překvapen, když u jejího lůžka našel dva muže a pokoj plný

květin. Lucy seděla opřená o polštáře a obličej jí zářil. Julese to udivilo, protože Lucy se rozešla s rodinou a

požádala ho, aby jim dal zprávu pouze v tom případě, kdyby něco nebylo v pořádku. Freddie Corleone

ovšem věděl, že je v nemocnici na nějaké menší operaci; museli ho o tom zpravit, aby mohli oba dostat

volno, a Freddie řekl Julesovi, že všechny účty za Lucy uhradí hotel.

Lucy je představila a jednoho z obou mužů Jules ihned poznal. Slavného Johnnyho Fontana. Druhý byl

vysoký, svalnatý, nedbale se tvářící Ital; jmenoval se Nino Valenti. Oba si potřásli s Julesem rukou a víc mu

už nevěnovali pozornost. Dobírali si Lucy, povídali si o tom, jak v mládí spolu vyrůstali v New Yorku, o

lidech a událostech, o nichž Jules nemohl nic vědět. Proto řekl Lucy: „Zaskočím sem později, stejně musím

zajít za dokto rem Kellnerem.“

Ale Johnny Fontane na něj zaměřil svůj šarm. „Hej, kamaráde, musíme už tak jako tak vypadnout, jen tu s

Lucy zůstaňte! Dobře o ni pečujte, doktore!“ Jules zaslechl, že má podivně chraptivý hlas, a náhle si

připomněl, že už déle než rok nezpíval na veřejnosti a že Oscara získal za herecký výkon. Je možné, že by se

mu hlas změnil až teď a vůbec se o tom nepsalo, že by to každý uchovával v tajnosti? Jules miloval klepy a

naslouchal Fontanovu hlasu, aby mohl diagnostikovat, co mu chybí. Mohlo by to být jenom z přetažení nebo

nadměrného pití či kouření, nebo z přílišného milování. Hlas měl nepěknou barvu, nikdy už by nemohl být

nazýván králem zpěváků.

„Vypadá to, jako byste byl nachlazen,“ nadhodil Jules.

Fontane zdvořile odpověděl: „Jenom jsem si trochu namohl hlas, včera večer jsem se pokusil zpívat. Asi

se nedokážu smířit s faktem, že se mi hlas změnil. Zestárl, víte?“ A rezignovaně se na Julese zazubil.

„Proč se nedáte vyšetřit?“ prohodil Jules nedbale. „Třeba je to něco, co se dá spravit!“

Teď už nebyl Johnny Fontane tak roztomilý. Přeměřil si Julese dlouhým, chladným pohledem. „Tohle

bylo první, co jsem před necelými dvěma roky udělal. Byl jsem u nejlepších odborníků. A u svého osobního

lékaře, který je tady v Kalifornii pokládán za největší eso. Pověděli mi, abych si pořádně odpočinul. Nic mi

není, jen stárnu. Lidský hlas se věkem mění.“ Nato si přestal Julese všímat a věnoval se výhradně Lucy;

okouzlil ji, jako dovedl okouzlit každou ženu.

Jules se zaposlouchal do jeho hlasu. Ten  člověk má určitě na hlasivkách nějaký výrůstek. Jenže proč

ksakru ho ti odborníci nenašli? Že by byl zhoubný a nedal se vyoperovat? Pak by se s tím ovšem dalo dělal

něco jiného. Vpadl Fontanovi do řeči a zeptal se ho: „Kdy jse se dal naposledy vyšetřit u odborníka?“

Fontana to zcela zjevné popudilo, ale s ohledem na Lucy odpověděl zdvořilým tónem: „Asi před osmnácti

měsíci.“

„A ten váš lékař se na to také čas od času podívá?“

„To víte že jo,“ odsekl Fontane. „Dělá mi kodeinový obstřik a pravidelné mě prohlíží. Řekl, že mi prostě

stárne hlas a že za to může i chlast, kouření a všechno ostatní. Víte snad více než on?“

„Jak se jmenuje?“

„Tucker, dr. James Tucker,“ odpověděl Fontane se slabým zábleskem pýchy. „Co o něm soudíte?“

„Že je mazaný felčar,“ zazubil se Jules.

Fontane se rozzlobil. „Myslíte si snad, že jste lepší doktor než on?“

Jules se zasmál. „A jste vy lepší zpěvák než Frankie Sinatra?“ K jeho překvapení se Nino Valenti tak

divoce rozchechtal, až tloukl hlavou o opěradlo židle.

Tak dobrý vtip to snad přece jen nebyl! Jenže pak na křídlech hlučného smíchu ucítil pach whisky a

poznal, že pan Valenti - kdo to k čertu vlastně je? - je už tak časně zrána pořádně nachmelený.

Fontane se zazubil na přítele. „Hele, ty se máš smát mým vtipům, ne jeho!“ Lucy mezitím natáhla paži k

Julesovi a přitáhla ho k lůžku.

„Vypadá jako ludrák, ale je skvělý chirurg,“ upozornila své přátele. „Jestliže tvrdí, že je lepší než dr.

Tucker, pak je lepší než dr. Tucker. Dej na něho, Johnny.“

Vešla ošetřovatelka a vyzvala je, aby odešli. Ústavní lékař musí Lucy ošetřit a potřebuje k tomu klid.

Jules si pobaveně všiml, jak Lucy odvrátila hlavu, aby ji Johnny Fontane a Nino Valenti při loučení nemohli

políbit na ústa, nýbrž na tvář, ale je to zřejmě nepřekvapilo. Od Julese se dala políbit na ústa a pošeptala mu:

„Přijď zase odpoledne, prosím!“ Přikývl.

Venku na chodbě se ho zeptal Valenti: „Co to bylo za operaci? Něco vážného?“

Jules zavrtěl hlavou. „Taková malá ženská údržba. Vyslovená rutina, klidně mi věřte. Mě se to ostatně

týká víc než vás, já si to děvče chci vzít.“

Upřeli na něho oceňující pohled; proto se zeptal: „Jak jste vůbec zjistili, že je v nemocnici?“

„Freddie nám zavolal a poprosil nás, abychom se na ni zajeli podívat,“ vysvětlil Fontane. „Známe se od

dětství, vyrůstali jsme spolu. Lucy byla družička, když se vdávala Freddieho sestra.“ „Ach tak.“ Že o všem ví, neprozradil  snad i z ohledu na to, jak oba diskrétně pomlčeli o Lucy a jejím

poměru se Sonnym.

Při chůzi prohodil Jules k Fontanovi: „Jsem tady zaveden jako externí lékař, nechcete mi dovolit, abych

se vám podíval do toho vašeho krku?“

Fontane zavrtěl hlavou. „Mám naspěch.“

Nino Valenti utrousil: „Prosím vás, to je krk za milión dolarů, tak nemůže přeci připustit, aby se mu do

něho koukal nějaký prachobyčejný doktor!“ A zazubil se na Julese; fandil zřejmě jemu.

Jules s úsměvem namítl: „Nejsem žádný prachobyčejný doktor. Byl jsem nejlepší mladý chirurg a

diagnostik na Východním pobřeží, dokud mě nenačapali při nedovoleném zákroku.“

Jak správně předvídal, přimělo je to, aby ho přestali podceňovat. Tím, že se přiznal k svému zločinu, jim

vnukl víru v pravdivost tvrzení, že věcem rozumí. Valenti se vzpamatoval první. „Jestli vás nebude

potřebovat Johnny, tak bych moc rád, kdybyste se podíval na jednu mou přítelkyni. Ale ne do krku!“

„Jak dlouho vám to bude trvat?“ zeptal se Fontane nervózně.

„Deset minut,“ ujistil ho Jules. Byla to lež, ale Jules věřil, že lidem je nutno lhát. Pravdomluvnost je s

lékařskou vědou neslučitelná, kromě nejkrajnějších případů, a to ještě je otázka.

Jules si sehnal zdravotní sestru a ordinaci. Nebyla vybavena vším, co potřeboval, ale stačilo to. Za

necelých deset minut už věděl, že na hlasivkách je výrůstek to bylo snadné. Tucker, ten všivý neschopný

nafoukaný hollywoodský fušer, to přece mohl zjistit! Kristepane, třeba ten chlap ani nemá povolení k praxi, a

pokud je má, tak by mu je měli odebrat. Teď už si Jules těch dvou úplně přestal všímat. Zdvihl sluchátko a

požádal, aby k němu poslali ústavního krčaře. Pak se obrátil a upozornil Nina Valentiho: „Možná že budete

muset dlouho čekat, snad abyste raději odešel.“

Fontane na něho upřel zcela nevěřícně zrak. „Vy všiváku jeden, to si jako myslíte, že si mě tu necháte?

To si myslíte, že vám dovolím, abyste se mi babral v krku?“

S větším potěšením, než jaké by byl pokládal za možné, mu Jules nalil čistého vína. „Můžete dělat, co se

vám uráčí. Na hlasivkách, v hrtanu máte nějaký výrůstek. Jestli tu ještě několik hodin zůstanete, budeme

moct zjistit, co to je a zda je to něco zhoubného nebo ne. Můžeme se rozhodnout, zda provedeme chirurgický

zákrok nebo zda to budeme léčit. Budu vám moct dát celkový obraz.  Řeknu vám jméno nejlepšího

amerického specialisty a můžeme ho pozvat, aby nám sem přiletěl ještě dnes večer, pokud na to budete chtít

dát peníze a pokud usoudím, že to bude zapotřebí. Můžete ovšem také odsud odejít a navštívit toho svého

fušera, a také se můžete ještě chvíli týrat, než se rozhodnete vyhledat jiného doktora nebo než vás odkážou

na nějakého dalšího mastičkáře. Potom ovšem, pokud to je zhoubný nádor, se bude ještě čekat, až se zvětší, a

vyříznou vám celý hrtan, jinak byste totiž zemřel. Anebo se vůbec týrejte klidně dál. Rozhodnete-li se zůstat

tady se mnou, bude nám za několik hodin všechno zcela jasné. Máte snad něco důležitějšího na práci?“

Valenti řekl: „Zůstaňme tady, Johnny. Co na tom? Půjdu dolů a zatelefonuju do studia. Nic jim neřeknu,

jen že jsme se zdrželi. Pak se sem vrátím a budu ti dělat společnost.“

Vyšetřování se protáhlo do pozdního odpoledne,  ale vyplatilo se. Diagnóza ústavního krčaře byla

správná, alespoň pokud mohl Jules posoudit z rentgenových snímků a z vyšetření stěru ze sliznice hrtanu.

Asi v polovině prohlídky se Johnny Fontane, s ústní dutinou nasáknutou jódem a dávící se z ruliček gázy,

které mu trčely z úst, zvedl a chtěl odejít. Nino Valentiho uchopil za rameno a srazil ho zpět do křesla. Když

bylo po všem, zazubil se Jules na Fontana a řekl: „Uzlíky.“

Fontane nepochopil.. Jules znovu zdůraznil: „Uzlíky, jen několik uzlíků. Seřízneme je jako nic. Za

několik měsíců budete zase v pořádku.“

Valenti zavýskl, ale Fontane se mračil dál. „A jak to pak bude vypadat s mým zpěvem, budu moct

zpívat?“

Jules pokrčil rameny. „To se zaručit nedá. Ale když už teď nemůžete zpívat, tak jaký je v tom rozdíl?“

Fontane na něho vrhl znechucený pohled. „Mladíku, vy si asi vůbec neuvědomujete, co jste mi právě řekl.

Tváříte se, jako byste mi oznamoval kdovíjak dobrou zprávu, a zatím mi říkáte, že třeba už ani nebudu moct

zpívat. Opravdu, může se stát, že už nebudu zpívat?“

Tohle už Julese znechutilo. Postupoval jako svědomitý lékař a udělal to rád. Prokázal tomu lumpovi

službu a on se chová, jako by se mu ublížilo. Proto chladně  řekl: „Poslyšte, pane Fontane, jsem doktor

medicíny a račte mě tedy laskavě oslovovat pane doktore a ne mladíku. A sdělil jsem vám opravdu dobrou

zprávu. Když jsem vás vedl sem dolů, byl jsem přesvědčen, že máte v hrtanu zhoubný nádor. V tom případě

by vám hrozilo vyoperování celé vaší hlasové aparatury. Také byste na to mohl umřít. Bál jsem se, že vám

budu muset  říct, že jsou vaše dny sečteny. A byl jsem nadšený, když jsem vám mohl povědět to slovo

„uzlíky“. Já jsem váš zpěv totiž obrovsky rád poslouchal; když jsem byl mladší, tak mi vaše písničky

pomáhaly svádět děvčata a vy jste opravdový umělec. Jste ale také velice rozmazlený chlap. Myslíte si snad,

že vy jako Johnny Fontane nemůžete dostat rakovinu? Nebo nádor na mozku, který se nedá vyoperovat? Nebo infarkt? Myslíte si snad, že nikdy neumřete? To víte, život není jen samá sladká hudba. Jestli chcete

vidět opravdové utrpení, račte se projít po téhle nemocnici a ještě rád si zazpíváte milostnou píseň o uzlících!

Tak přestaňte plácat hlouposti a udělejte, co je třeba! Ten váš floutkovský pan doktor by vám určitě také

dokázal opatřit dobrého chirurga, ale kdyby se on sám pokusil vkročit do operačního sálu, tak vám radím,

abyste ho dal zatknout pro pokus o vraždu!“

Jules se obrátil a chystal se k odchodu, ale Valenti řekl: „Senza, doktore, vy jste mu to naservíroval!“

Jules se prudce otočil a zeptal se: „To se vždycky namažete už před polednem?“

„Jasně,“ ujistil ho Valenti a zazubil se na něho tak čtverácky, že mu Jules řekl mírněji, než měl původně v

úmyslu: „Račte tedy vzít na vědomí, že při takovémhle tempu jste nejpozději za pět let nebožtík!“

Valenti k němu přitančil drobnými krůčky a sevřel ho do náruče. Z úst mu páchla whisky. Trpce se

zasmál. „Za pět let?“ zeptal se, nepřestávaje se smát. „Potrvá to tak dlouho?“

 

Měsíc po operaci seděla Lucy Manciniová u bazénu lasvegaského hotelu, v jedné ruce držela sklenku s

koktajlem a druhou hladila Julese po hlavě, která jí spočívala v klíně.

„Nemusíš si dodávat odvahu,“ dobíral si ji Jules. „V našem apartmá mám připravené šampaňské.“

„Víš jistě, že to není ještě moc brzo?“

„Jsem přece lékař. Dnes bude ta velká noc. Uvědomuješ si, že budu první chirurg v dějinách lékařské

vědy, který ověří výsledky téhle operace? Jaké to bylo předtím a jaké potom. Už se těším, jak začnu psát pro

odborné  časopisy. Asi tak: Zatímco předtím byl koitus pro přednášejícího chirurga z psychologických a

intelektuálních příčin záležitostí bezesporu příjemnou, byl postoperativní koitus vrcholně uspokojivý

především pro své neurologické…“ Jules přestal, protože ho Lucy tak silně zatahala za vlasy, až sykl bolestí.

Lucy k němu shlédla a usmála se. „Jestli dnes večer nebudeš spokojený, pak mohu klidně prohlásit, že je

to tvá vina.“

„Za svou práci ručím. Sám jsem ji naplánoval, i když jsem její rukodělné provedení přenechal starému

Kellnerovi. A teď odpočívejme, máme před sebou dlouhou noc plnou výzkumů.“

Když vyjeli nahoru do svého apartmá - bydleli teď spolu-,  čekalo tam na Lucy překvapení: vybraná

večeře a vedle její sklenky na šampaňské pouzdro od klenotníka a v něm zásnubní prsten s velkým

diamantem.

„Hle důkaz, kolik důvěry vkládám ve vlastní dílo,“ prohlásil Jules. „Teď se podívejme, zda si ji

zasluhuješ.“

Byl k ní velmi něžný, velmi ohleduplný. Ze začátku byla trochu vystrašená, uhýbala tělem před jeho

dotyky, ale později, když se uklidnila, cítila, jak se v jejím těle rozhořívá až dosud nepoznaná vášeň. Když se

poprvé od sebe odtrhli a Jules zašeptal: „Tak co, pochválíš mě?“, odpověděla: Ach, ano, ach ano.“ Oba se

zasmáli a znovu se k sobě přivinuli.

 

 

 

díl VI

 

 

kapitola 23

 

Po pěti měsících sicilského vyhnanství pochopil konečně Michael Corleone otcovu povahu i jeho úděl.

Pochopil muže, jako byli Luca Brasi a bezohledný caporegime Clemenza, i matčinu rezignaci, s níž přijímala

svou úlohu. Na Sicílii totiž uviděl na vlastní oči, co by se z nich stalo, kdyby se byli rozhodli nebojovat proti

tomu, co jim mělo být osudem určeno. Pochopil, proč don vždycky  říkával: „Člověk má jen jeden úděl.“

Pochopil, odkud pramení pohrdání úřady a legální vládou i nenávist ke každému, kdo poruší omertu, zákon

mlčení.

Michaela, oblečeného ve starých šatech a čepici se štítkem odvezli z lodi, která přistála v Palermu, do

vnitrozemí sicilského ostrova, do samého srdce provincie ovládané mafií, kde místní capomafia byl jeho otci

pro jakousi kdysi prokázanou službu velice zavázán. V oné provincii leželo městečko Corleone, podle něhož

se don pojmenoval, když před mnoha léty emigroval do Ameriky. Z donových příbuzných nebyl už nikdo

naživu: ženy zemřely stářím, muži byli povražděni ve vendettách nebo také emigrovali, buď do Ameriky či

Brazílie, nebo do nekteré provincie na italské pevnině. Michael se během času dozvěděl, že tohle malé nuzné

městečko vykazuje nejvyšší procento vražd ze všech míst na světě.

Ubytovali ho jako hosta v domě capomafiova staromládeneckého strýce, víc než sedmdesátiletého pána,

který byl současně okresním lékařem. Capomafiovi táhlo k šedesátce, jmenoval se don Tommasino a byl gabbellottem obrovského velkostatku, patřícího jedné z nejvznešenějších sicilských rodin. Gabbellotto,

jakýsi dozorce na velkostatcích bohatých, ručil také za to, že venkovská chudina se nebude pokoušet

uplatňovat právo na neobdělané pozemky nebo poškozovat velkostatek pytlačením  či neoprávněným

obděláváním a zabíráním půdy. Gabbellotto byl prosté mafioso, který za peníze chránil pozemky boháčů

před všemi požadavky chudiny, ať už zákonnými  či nezákonnými. Jakmile se nějaký chudý venkovan

pokusil uplatnit zákon umožňující mu koupit neobdělanou půdu, gabbellotto ho zastrašil pohrůžkami

tělesného trestu nebo smrti. Jak to bylo jednoduché!

Don Tommasino kontroloval rovněž vodní práva v celé oblasti a vetoval všechny návrhy římské vlády na

stavbu nových přehrad. Takové přehrady by znemožnily výnosný prodej vody z artéských studní, které

vlastnil, voda by ztratila na ceně a přišlo by vniveč celé významné vodní hospodářství, po staletí tak pracně

budované. Jinak byl don Tornmasino capomafia starého ražení a nechtěl mít nic společného s obchodem

drogami či s prostitucí. Proto se dostával do rozporu s novou generací mafiánských předáků vyrůstajících ve

velkých městech jako Palermo; tihle noví lidé byli pod vlivem amerických gangsterů deportovaných do Itálie

a podobnými zábranami netrpěli.

Capomafia byl neobyčejně tělnatý člověk, „muž s břichem“, doslova i v onom přeneseném slova smyslu,

znamenajícím člověka, který dokáže vzbudit u ostatních lidí strach. Pod jeho ochranou se Michael nemusel

ničeho obávat, přesto však bylo třeba udržet utečencovu totožnost v tajnosti. A proto byl Michael odkázán žít

pouze ve zdí obehnaném statku doktora Tazy, donova strýce.

 

Dr. Taza byl na Sicilana vysoký, měřil téměř metr osmdesát, měl zarudlé tváře a sněhobílé vlasy. Bylo

mu přes sedmdesát, ale přesto zajížděl každý týden do Palerma k tamním mladým prostitutkám; čím mladší,

tím lepší. Jeho další neřestí byla četba. Četl všechno a o tom, co přečetl, rozmlouval se svými známými v

městě, s pacienty. s negramotnými venkovany a pastýři, a tím u nich získal pověst člověka, který to nemá v

hlavě v pořádku. Co jim je do knih?

Dr. Taza, don Tommasino a Michael vysedávali po večerech v rozlehlé zahradě s četnými mramorovými

sochami, které jako by na tomto ostrově vyrůstaly ze země stejně zázračně jako velké černé hrozny. Dr. Taza

s oblibou vyprávěl zkazky o mafii a její staleté historii plné hrdinských činů a v Michaelovi našel vděčného

posluchače. Někdy se dal dokonce i don Tomnasino unést lahodným vzduchem, těžkým omamným vínem a

půvabným uklidňujícím prostředím zahrady a vyprávěl příběh, který sám zažil. Doktor byl legendou, don

realitou.

V této starobylé zahradě objevil Michael kořeny, z nichž vyrostl jeho otec. Dozvěděl se, že slovo mafia

znamenalo původně úkryt. Později se stalo označením tajné společnosti, která povstala k boji proti vládcům,

po staletí utiskujícím zemi a její lid. Sicílie byla v průběhu dějin znásilněna častěji než kterákoli jiná země.

Inkvizice mučila boháče i chudáky. Velkostatkářští baroni a církevní hodnostáři měli nad pastýři a rolníky

absolutní moc. Policie byla nástrojem jejich moci a tak se s nimi ztotožnila, že slovo „policajt“ je nejhorší

nadávkou, kterou může jeden Sicilan počastovat druhého.

Tváří v tvář takové zběsilé absolutní moci se trpící lidé ze strachu před tvrdými represáliemi naučili nikdy

nedávat najevo hněv a nenávist. Naučili se nevystavovat se nebezpečí třeba jen pouhým vyslovením nějaké

hrozby, neboť po takové výstraze následovala okamžitá odplata. Naučili se, že společnost je jejich

nepřítelem, a proto kdykoli se domáhali odčinění za utrpěné křivdy, obraceli se na vzbouřenecké podzemí,

na mafii. A mafie si upevnila moc vytvořením zákona mlčení, omerty. Cizinci dotazujícímu se na sicilském

venkově na cestu do nejbližšího města nikdo ani neodpoví. A nejtěžším zločinem, jehož by se některý člen

mafie mohl dopustit, je oznámit policii jméno člověka, který ho právě postřelil nebo mu nějak ublížil. Žena,

jejíž manžel byl zavražděn, nevyzradí policii jméno manželova vraha, dokonce ani nevyzradí jméno vraha

svého dítěte či jméno muže, který znásilnil její dceru.

Od úřadů se lidem spravedlnosti nikdy nedostávalo, a proto se vždycky uchylovali k zbojnické mafii. A

mafie do jisté míry tuto úlohu dokonce plnila. Jakmile je něco potrefilo, obraceli se lidé na místního

capomafíu s prosbou o pomoc. Byl jejich sociálním pracovníkem, jejich dobrodincem, majícím vždy po ruce

košík jídla i zaměstnání, jejich ochráncem.

Co však dr. Taza nedodal a na co Michael přišel v průběhu dalších měsíců sám, byla skutečnost, že

sicilská mafie se stala nezákonnou zbraní boháčů a vlastně jakousi pomocnou policií státní administrativy i

vládnoucích politických stran. Stala  se degenerovanou kapitalistickou organizací protikomunistického a

protiliberálního zaměření, která uvalovala daně na jakoukoli, i sebemenší formu obchodního podnikání.

Michael tedy konečně pochopil, proč se lidé jako jeho otec rozhodli stát se raději zloději a vrahy než

členy  řádné společnosti. Chudoba, strach a ponížení byly příliš hrozné, než aby se s nimi mohl hrdý muž

smířit. V Americe se někteří sicilští emigranti dokonce domnívali, že tamní veřejná moc je stejně krutá. Dr. Taza nabídl Michaelovi, že ho bude při týdenních návštěvách nevěstince brát s sebou do Palerma, ale

Michael odmítl. Útěk na Sicílii mu zabránil dát si řádně vyléčit rozbitou čelist a nyní tedy nesl na levé tváři

památku na kapitána McCluskeyho. Kosti špatně srostly a znetvořily mu profil, takže při pohledu z oné

strany vypadal jako zlosyn. Byl vždycky pyšný na své dobré vzezření a mrzelo ho to víc, než pokládal za

možné. Bolest, která se čas od času objevovala a zase mizela, mu nevadila; dr. Taza mu dal prášky, které ji

zmírňovaly. Také se nabídl, že mu začne tvář léčit, ale Michael odmítl. Za tu dobu stačil poznat, že dr. Taza

je snad nejhorším lékařem z celé Sicílie; četl všechno kromě lékařské literatury, které - jak se přiznal - ani

nerozuměl. Lékařské zkoušky složil s pomocí nejvýznamnějšího sicilského capomafii, který se zvlášť kvůli

němu vypravil do Palerma, aby pokonferoval s profesory o jeho vysvědčení. To byl jen další důkaz, jak

zhoubná je mafie na Sicílii pro společnost, v níž působí. Zásluhy nic neznamenaly. Talent nic neznamenal.

Mafiánský padrino dal člověku zaměstnání jako dar.

Michael měl spoustu času na přemýšlení. Ve dne chodil na procházky do kraje, vždy doprovázen dvěma

pastýři z velkostatku dona Tommasina. Mafie často zaměstnávala sicilské pastýře jako najaté zabijáky a ti

vraždili jen proto, aby měli z čeho žít. Michael přemýšlel o otcově organizaci. Když bude dále prosperovat,

dopadne nakonec tak jako mafie tady na ostrově - stane se rakovinovým nádorem, který by zahubil celou

zemi. Už teď byla Sicílie zemí duchů, její muži se vystěhovávali do všech koutů světa, jen aby si mohli

vydělat na živobytí, nebo aby unikli zavraždění za to, že se snažili realizovat své oprávněné politické a

ekonomické svobody.

Na dlouhých procházkách upoutávala Michaela nejvíce velebná krása krajiny; procházel pomerančovými

háji, které byly rozsety po celé krajině jako temné stinné oázy a z jejichž antických kašen chrlily vodu

rozeklané hadí chřtány, vytesané z kamene ještě před naším letopočtem. Domy vystavěné ve stylu antických

římských vil, s mohutnými mramorovými portály a prostornými klenutými síněmi, se rozpadaly v trosky a

občas skýtaly útočiště zatoulaným ovcím. Na obzoru zářily holé kopce jako vysoko navršené vybělené

ohlodané kosti. Třpytivě zelené sady a pole zdobily opuštěnou krajinu jako zářivé smaragdové náhrdelníky.

Michael zašel občas až k městečku Corleone, jehož osmnáct  tisíc obyvatel žilo nahuštěně v příbytcích

jizvících úbočí nejbližší hory; černý kámen, z něhož byly jejich ubohé chatrče vystavěny, si nalámali přímo z

této hory. Za poslední rok došlo v Corleone k šedesáti vraždám a nad městem jako by rozestřela křídla smrt.

V dáli přerušoval jednotvárnost žírné nížiny ficuzzský les.

Oba pastýři, kteří provázeli Michaela při vycházkách jako tělesná stráž, nosili s sebou vždycky lupary.

Tato smrtonosná sicilská brokovnice se stala oblíbenou zbraní mafie. Policejní velitel, jehož Mussolini vyslal

na Sicílii, aby ji očistil od mafie, vydal dokonce jako jedno z prvních opatření rozkaz, že všechny kamenné

zdi na Sicílii musí být sníženy do výše jednoho metru, aby neskýtaly ochranu zákeřným vrahům s luparami

při jejich útocích. Příliš to nepomohlo a policejní ministr vyřešil problém zatčením každého muže

podezřelého z členství v mafii a jeho deportací do trestaneckých osad.

Po osvobození Sicílie spojeneckými armádami se důstojníci americké vojenské vlády domnívali, že

každý, koho fašistický režim uvrhl do vězení, je demokrat, a leckterý z těchto mafiosů byl jmenován

vesnickým starostou nebo tlumočníkem u vojenské vlády. Tato šťastná náhoda umožnila mafii, aby se znovu

zorganizovala a stala se ještě daleko obávanější než předtím.

Díky dlouhým procházkám, po nichž zhltl velkou porci paty s masem a spláchl ji lahví těžkého vína,

mohl Michael dobře spát. V knihovně dr. Tazy našel italské knihy a ačkoli znal hovorovou italštinu a na

univerzitě chodil na hodiny italštiny, stála ho četba těchto knih velké úsilí a mnoho času. Postupně se však

téměř zcela zbavil přízvuku, a i když by ho nikdo z okolí jistě nepokládal za sicilského rodáka, zřejmě by ho

považovali za jednoho z těch přespolních Italů z dalekého severu, hraničícího s Německem a Švýcarskem.

Znetvoření levé tváře ovšem způsobilo, že se dost podobal místním lidem, protože obdobné zohyzdění

bylo na Sicílii díky nedostatku lékařské péče zcela obvyklé. Malé zranění, které se nedá vyléčit prostě proto,

že nejsou peníze. Mnoho dětí a mnoho mužů utrpělo defekty, jaké by v Americe spravil menší chirurgický

zákrok nebo odpovědná léčba. Michael často myslel na Kay, na její úsměv, její tělo a vždycky pocítil výčitky

svědomí, že ji tak bezohledně, bez jediného slůvka rozloučení opustil. Kvůli těm dvěma mužům, které

zavraždil, si však kupodivu výčitky svědomí nedělal; Sollozzo se pokusil zabít jeho otce a kapitán

McCluskey ho nadosmrti znetvořil.

Dr. Taza na něho nepřestával naléhat, aby si strženou tvář dal operovat, zejména ve chvílích, kdy ho

Michael žádal o prášky proti bolesti; ta se totiž postupem času zhoršovala a objevovala se častěji. Dr. Taza

mu vysvětlil, že pod okem má lícní nerv a z něho vyvěrá celý komplex nervů. Tam totiž bylo oblíbené místo

mafiánských mučitelů; vyhledávali je na obličejích svých obětí špičkou sekáčku na led, ostrou jak jehla.

Právě tenhle nerv měl Michael poraněný, nebo v něm snad vězel úlomek kosti. Jednoduchým chirurgickým

zákrokem v palermské nemocnici by se tato bolest dala natrvalo odstranit. Michael odmítal. Když se ho

doktor zeptal proč, Michael se zazubil: „Připomíná mi to domov.“ A opravdu mu ta bolest příliš nevadila, spíš ho to jen pobolívalo, takové drobnější hučení v hlavě, jako

když se nějakou kapalinou pročišťuje pomalu spuštěný motor.

Teprve po téměř sedmi měsících pokojného venkovského života se Michaela začala zmocňovat

opravdová nuda. Přibližně v téže době začínal být don Tommasino hodně zaneprázdněn a ve vile se

objevoval už jen zřídkakdy. Měl potíže s „novou mafií“, vzniknuvší v Palermu, s mladými muži, kteří na

poválečné stavební konjunktuře v tomto městě vydělávali spoustu peněz. S nabytým bohatstvím se snažili

proniknout do venkovských lén tamních mafiánských předáků, které opovržlivě nazývali starými papriky.

Ochrana  říše zabírala donu Tommasinovi hodně  času. A tak Michael, zbaven jeho společnosti, se musel

spokojit s vyprávěními dr. Tazy, který se už začínal opakovat.

Jednoho rána se Michael rozhodl, že se vypraví na delší výlet do hor za městečkem Corleone. Jako vždy

ho doprovázela tělesná stráž - oba pastýři. Neměla to ani být ochrana proti nepřátelům famiglie

Corleonových. Pro kohokoli, kdo odtud nepocházel, bylo prostě nebezpečné potulovat se sám po kraji.

Ostatně to bylo poměrně nebezpečné i pro domácí. V kraji bylo plno banditů a mafiánských záškodníků,

bojujících jeden proti druhému a tím ohrožujících všechny ostatní. Také by ho mohli omylem pokládat za

vykrádače pagliaiů. Pagliaio je došky krytá chatrč, vystavěná v polích jako přístřešek pro zemědělce a

současně pro uskladnění hospodářského nářadí, aby je nemuseli přinášet s sebou ze vzdálených domovů ve

vesnici. Na Sicílii není rolník usazen na půdě, kterou obdělává. Je to příliš nebezpečné a orná půda, pokud ji

vlastní, je příliš cenná. Proto raději žije ve vesnici a při východu slunce se vydává pěšky za prací na vzdálená

pole. Člověk, který dorazil k svému pagliaiu a našel je vykradené, utrpěl opravdovou újmu. Zloděj mu na ten

den urval chléb od úst. Když se síly zákona ukázaly bezmocnými, vzala rolníka pod ochranu mafie a

problém vyřešila způsobem pro ni typickým. Polapila a  odpravila všechny pagliaiovské zloděje.

Pochopitelně na to doplatili i nevinní lidé. Kdyby tedy Michael náhodou míjel nějakou pagliaiu, která byla

právě vykradena, mohli by ho označit za pachatele, pokud by se za něho někdo včas nezaručil.

A tak se jednoho slunného rána vydal na cestu přes pole, následován věrnými pastýři. Jeden z nich byl

prostý, téměř morousovitý chlapík, s kamennou tváří Indiána, mlčenlivý jako smrt. Byl drobný a šlachovitý

jako typický Sicilan, který ztloustne až s příchodem středního věku. Jmenoval se Calo.

Druhý pastýř byl inteligentnější, mladší a viděl kus světa. Většinou oceány, protože za války sloužil v

italském námořnictvu a jen tak tak stihl, aby se dal tetovat dříve, než se jeho loď potopila a on upadl do

britského zajetí. To.tetování ho ovšem ve vesnici proslavilo. Sicilané se nedávají  často tetovat, nemají k

tomu ani příležitost, ani sklon. (Pastýř Fabrizzio tak učinil hlavně proto, aby zakryl skvrnité  červené

mateřské znaménko na břiše.) Zato však káry, s nimiž se jezdilo na trh, měly postranice pomalované

veselými výjevy, překrásnými naivními obrázky, vyhotovenými s péčí a láskou. Fabrizzio však po návratu

do rodné vsi ani nebyl příliš pyšný na tetování na hrudi, i když znázorňovalo výjev tak drahý sicilské „cti“ -

manžela, který probodává nahého muže a nahou ženu, objímající se na chlupaté podlaze jeho břicha.

Fabrizzio rád s Michaelem žertoval a vyptával se ho na Ameriku; oběma pastýřům se jeho původ

pochopitelně nedal utajit. Nevěděli ovšem přesně, kdo vlastně je, jen to, že se skrývá a že to před nikým

nesmějí vyžvanit. Fabrizzio občas přinášel Michaelovi  čerstvý sýr, ještě se perlící mlékem, z něhož byl

vyroben.

Ubírali se zaprášenými venkovskými cestami a občas míjeli pestře pomalované káry tažené oslíky.

Krajina byla plná růžových květin, pomerančových sadů, mandlových a olivových hájů, všechno v květu.

Michaela to překvapovalo. Vzhledem k legendární chudobě Sicilanů očekával pustou, prašnou zemi. A

přesto nalezl krajinu překypující hojností, posetou květy vonícími po citrónech. Byla tak krásná, že nechápal,

jak jen ji její obyvatelé dokáží opustit. Hloubka krutosti, s jakou se lidé chovají k sobě navzájem, se dala

posoudit právě podle onoho velkého exodu ze země, která se zdála být rajskou zahradou.

Michael měl v úmyslu dojít až na pobřeží k vesnici Mazara a odtud se večer vrátit autobusem do

Corleone; chtěl přijít domů pořádně unavený a tvrdě usnout. Oba pastýři nesli batohy s chlebem a sýrem, aby

měli po cestě co jíst. Lupary jim visely z ramen zcela veřejně, jako by šli na lov.

Bylo překrásné jitro. Michael měl pocit, jaký míval v dětství, když si v létě vyšel časně ráno hrát s míčem.

Tehdy každý den jako by byl čerstvě vymydlený, čerstvě vymalovaný. A tak tomu bylo i teď. Sicílie byla

pokryta kobercem pestrých květin a koupala se v tak omamné vůni pomerančových a citrónových květů, že ji

cítil i přes lícní zranění, které mu zasáhlo nosní dutinu.

Rána na levé tváři se mu už úplně zacelila, ale kost špatně srostla a tlak na nosní dutinu vyvolával bolest v

levém oku. Také mu neustále teklo z nosu, takže měl kapesník pořád plný hlenů a často si odsmrkával na

zem jako místní sedláci, i když si tento návyk zošklivil již od dětských dob, kdy vídal, jak si staří Italové,

opovrhující kapesníky jako anglickou parádičkou, odsmrkávali na okraje chodníků.

Kromě toho měl pocit, že ho levá tvář „tíží“. Dr. Taza mu vysvětlil, že je to následek tlaku špatně

vyhojené fraktury na nosní dutinu. Dr. Taza to nazval frakturou lícní kosti; kdyby mu to byli ošetřili před tím, než kost srostla, bylo by se to dalo snadno spravit menším chirurgickým zákrokem, při němž by se

použilo lžícovitého nástroje, jímž by se kost vytlačila do správného tvaru. Teď ovšem by si musel jít lehnout

do palermské nemocnice a podrobit se větší operaci, takzvané maxillo-faciální chirurgii, při níž by byto

nutné kost znovu zlomit. To Michaelovi stačilo. Odmítl. Ale stejně mu víc než bolest, víc než výtok z nosu

vadil pocit tíže ve tváři.

Onoho dne se k pobřeží nedostal. Když ušli asi patnáct mil, zastavili se v chladivě vlhkém zeleném příšeří

pomerančového háje, aby se naobědvali a napili se vína. Fabrizzio klábosil o tom, jak se jednou dostane do

Ameriky. Když se najedli a napili, uvelebili se ve stínu a Fabrizzio si rozepnul košili a rozehrál břišní svaly,

aby vdechl život tetování. Nahá dvojice na hrudi se svíjela v milostné extázi a manželova dýka se chvěla v

probodených tělech. Bavili se tím. A právě tehdy Michaela „zasáhl blesk“, jak se na Sicílii říká.

Za pomerančovým hájem se rozprostíraly zelené pásy polí nějakého velkostatku. Níž u cesty vedoucí z

háje stála vila, která vypadala tak starořímsky, jako by ji byli vykopali z trosek Pompejí. Byl to malý palác s

mohutným mramorovým sloupořadím a žlábkovanými  řeckými sloupy a odtud právě vycházel houf

venkovských dívek doprovázený dvěma obtloustlými,  černě oblečenými matrónami. Byly z oné vesnice a

zřejmě se již zhostily pradávné povinnosti k místnímu baronu - uklidily mu vilu a všelijak ji připravily pro

jeho zimní pobyt. Nyní vyšly do polí natrhat květiny, jimiž vyzdobí místnosti. Sbíraly růžové sully,

purpurové glycínie a promíchávaly je s pomerančovými a citrónovými květy. Mužů odpočívajících v háji si

nepovšimly a pomalu se k nim blížily.

Byly oblečeny v levných pestře vzorovaných šatech, které jim přiléhaly těsně k tělu. Nebylo jim ještě

dvacet, ale vyznačovaly se již oním plně rozvinutým ženstvím, v jaké na Sicílii tak rychle rozpukávají těla

prosycená sluncem. Tři nebo  čtyři z nich začaly honit kamarádku a ta se rozběhla k háji. Dívka, kterou

honily držela v levé ruce svazek velkých rudých hroznů a pravou rukou odtrhávala zrnka a házela je zpátky

na pronásledovatelky. Na hlavě měla korunu zkadeřených vlasů, stejně rudočerných jako hrozny, a plné tělo

jako by se chtělo vysvobodit z krunýře kůže.

Těsně před hájem se překvapeně zarazila, jak spatřila nečekanou barvu mužských košil. Stála na špičkách

jako laň před útěkem. Byla velmi blízko, natolik blízko, že muži už mohli rozpoznat každý rys její tváře.

Byla jakoby vytvořena ze samých oválů - oválně vykroužené oči, oválné lícní kosti, oválné obrysy obočí.

Pleť měla jemnou, temně krémovou a v překrásném obličeji jí zářily velké, tmavofialové nebo snad hnědé

oči s dlouhými hustými řasami. Rty měla plné, ale ne silné, a ústa sladká, ale ne slabošská; šťáva hroznů je

zbarvila do temně ruda. Byla tak neuvěřitelně krásná, že Fabrizzio žertem zamumlal: „Kristepane, přijmi

mou duši, umírám!“, ale jeho slova zněla trochu chraplavě. Dívka, jako by ho snad zaslechla, se spustila na

paty, bleskurychle se od nich odvrátila a prchla zpět k pronásledovatelkám. Boky se jí pohybovaly pod

těsnými šaty jako boky zvířete; pohansky a s nevinnou smyslností. Když doběhla k přítelkyním, prudce se

otočila a její tvář vytvářela v poli světlých květů temnou skvrnu. Natáhla paži a s rukou plnou hroznů

ukázala na háj. Dívky vyprskly ve smích, prchaly zpátky a černě oděné matróny je plísnily.

Michael Corleone se přistihl, že stojí; srdce mu divoce bušilo a v hlavě mu vířilo. Krev v těle mu

vzkypěla a prudce se navalila až do konečků prstů u rukou i u nohou. Vítr přivál všechny vůně ostrova, vůni

pomerančů, citrónových květů, hroznů, květin. Měl pocit, jako by se jeho tělo samo od sebe odpoutalo od

země. A vtom zaslechl, jak se oba pastýři smějí.

„Tak co, zasáhl vás blesk, že?“ zeptal se Fabrizzio a poplácal ho po rameni. I Calo trochu roztál, poklepal

ho po paži a chlácholil ho: „Klid, člověče, klid!“, ale laskavě, jako by Michaela porazilo auto. Fabrizzio mu

podal láhev vína a Michael si dlouze lokl. Pročistilo mu to hlavu.

„O čem to sakra, vy zatracení milenci ovcí, mluvíte?“ zeptal se.

Oba pastýři se rozesmáli. Calo, s naprosto vážným výrazem v poctivé tváři, řekl: „Zásah blesku se nedá

utajit. Každej pozná, když to jednoho zasáhne. Panenko Marie, člověče, nestyďte se za to, jsou mužští, kteří

se modlej , aby je blesk zasáhl. Máte štěstí, člověče!“

Michaela příliš nepotěšilo, že se jeho city dají tak snadno poznat. Bylo to ovšem poprvé, co se mu kdy

něco takového přihodilo. Bylo to něco zcela jiného než chlapecká zamilovanost; ani trochu se to nepodobalo

lásce, kterou choval ke Kay lásce založené především na její líbeznosti, inteligenci a na polaritě jich obou.

Tady šlo o nesmírnou majetnickou touhu, dívčin obličej měl nevymazatelným způsobem vtištěn v mozku a

uvědomoval si, že dokud ji nebude vlastnit, bude ho její obraz pronásledovat ve dne v noci. Život se mu

zjednodušil, soustředil se na jediný cíl, nic ostatního nebylo ani na vteřinu hodno té nejmenší pozornosti. Ve

vyhnanství neustále myslel na Kay, i když měl pocit, že už nikdy nebudou moci být milenci nebo snad ani

přáteli. Po všem, co vyšlo najevo, je přece vrahem, mafiosem, který si vysloužil ostruhy. Jenže teď byla Kay

úplně vypuzena z jeho vědomí.

„Zajdu do vesnice, tam zjistíme, kdo to je,“ nabídl se Fabrizzio ochotně. „Kdoví, třeba se dá získat

snadnějc, než si myslíme. Proti zásahu blesku je jen jeden lék, co, Calo?“ Druhý pastýř vážně přikývl. Michael neřekl ani slovo. Vykročil za oběma pastýři po cestě do blízké

vesnice, kde houf děvčat zmizel.

Vesnice se rozkládala kolem obvyklého náměstíčka s kašnou. Ležela však na hlavní silnici, a proto tam

bylo několik krámů a obchůdků s vínem a také kavárnička s malou terasou, na níž stály tři stolky. Pastýři se

k jednomu posadili a Michael se k nim přidružil. Po dívkách nebylo ani vidu, ani slechu. Vesnice se zdála

úplně vylidněná kromě malých chlapců a jednoho volně se potulujícího oslíka.

Přišel je obsloužit majitel kavárničky, malý, zavalitý chlapík, skoro zakrslík. Zvesela je pozdravil a

postavil na stůl před ně misku cizrn. „Jste tu cizí,“ řekl, „proto mi dovolte, abych vám poradil. Ochutnejte mé

víno. Hrozny jsou z mého statku a to víno vyrábějí moji synové. Míchají ho s pomeranči a citróny. Je to

nejlepší víno v Itálii!“

Dali si přinést džbán vína a bylo dokonce ještě lepší, než tvrdil, temně  červené a silné jako pálenka.

Fabrizzio se obrátil ke kavárníkovi: „Vsadil bych se, že znáte všechna zdejší děvčata, viďte? Cestou jsme

zahlédli několik krasavic a jedna z nich má na svědomí, že tady našeho přítele zasáhl blesk.“ Ukázal na

Michaela.

Kavárník pohlédl na Michaela s novým zájmem. Předtím mu jeho zkřivený obličej připadal zcela

obyčejný, za další pohled mu nestál. Ale chlapík zasažený bleskem je něco jiného. „Udělal byste dobře,

příteli, kdybyste si vzal domů několik lahví,“ řekl. „Budete je potřebovat, abyste mohl usnout!“

Michael se ho zeptal: „Znáte dívku s bohatě kučeravými vlasy? Jemná krémová pleť, zvlášť velké oči,

velmi tmavé oči. Znáte tady ve vesnici takovou dívku?“

Kavárník řekl úsečně. „Ne, takovou dívku neznám,“ a odešel z terasy dovnitř kavárničky.

Ti tři zvolna popíjeli víno, a když vyprázdnili  džbán, zavolali na kavárníka, aby přinesl druhý. Ten se

však neobjevoval. Fabrizzio šel za ním do lokálu. Když se vrátil, zazubil se a řekl Michaelovi: „Hned jsem si

to myslel. Je to jeho dcera, co jsme o ní mluvili, a teď tam sedí vzadu se zpěněnou krví a mudruje, jak by se

nám dostal na kobylku. Asi bysme měli raděj vyrazit zpátky do Corleone.“

Michael už sice pobýval na ostrově  řadu měsíců, ale stále ještě si nedokázal zvyknout na sicilskou

nedůtklivost ve věcech sexu, jenže tohle snad bylo přehnané i na Sicilana. Oběma pastýřům to ovšem

připadalo úplně samozřejmé a jenom čekali, až se zvedne k odchodu. Fabrizzio ho upozornil: „Ten starý lotr

se zmínil, že má dva syny, dva silný mládence; prý přijdou, jen jak zapískne. Raději pojďme!“

Michael na ně vrhl chladný pohled. Až dosud ho pastýři pokládali za klidného, mírného mladého muže,

typického Američana, který se ale zřejmě zachoval jako chlap, když se musí skrývat na Sicílii. Tentokrát se

do nich zabodl corleonovský pohled. Don Tommasino znal Michaelovu pravou totožnost i to, co udělal, a

proto s ním jednal vždy ostražitě a choval se k němu, jako by byl uomo di rispetto. Tihle prostí ovčáci si už o

Michaelovi utvořili vlastní názor, a ten až dosud nebyl právě nejsprávnější. Jenže chladný pohled,

Michaelova bílá tvář a hněv, který z něho čišel jako mrazivá pára z ledu, jim zahnal smích a skoncoval s

přátelskou důvěrností.

Když Michael shledal, že mu už věnují náležitou, uctivou pozornost, přikázal jim: „Přiveďte mi sem toho

chlapíka!“

Ani nezaváhali. Přehodili si lupary přes ramena a vkročili do temného chladu kavárničky. Za několik

vteřin se objevili s kavárníkem mezi sebou. Zavalitý chlapík nevypadal ani trochu vystrašeně, ale jeho zlost

byla utlumena jistou ostražitostí.

Michael se pohodlně opřel a chvíli na něho bedlivě hleděl. Pak velmi klidným hlasem řekl: „Zřejmě jsem

vás urazil tím, že jsem mluvil o vaší dceři. Omlouvám se vám, jsem cizinec v této zemi a neznám proto tak

dobře zdejší zvyky. Dovolte, abych vás ujistil, že jsem nechtěl projevit neúctu ani k vám, ani k ní.“

Pastýřům to zaimponovalo. Takhle nezněl Michaelův hlas nikdy, když s nimi rozprávěl. Byla v něm

panovačnost a autorita, i když se omlouval. Kavárník pokrčil rameny a zbystřil ostražitost, neboť zjistil, že

nemá před sebou obyčejného čeledína. „Kdo jste a co chcete od mé dcery?“

Michael mu bez zaváhání řekl: „Jsem Američan a ukrývám se na Sicílii před policií své vlasti. Jmenuji se

Michael. Můžete mě udat policii a vydělat si tak malé jmění, ale pak by vaše dcera ztratila otce, místo aby

získala manžela. Chci se rozhodně setkat s vaší dcerou. S vaším souhlasem a pod dohledem vaší rodiny. Tak,

jak se sluší a patří. S veškerou úctou. Jsem čestný člověk a v nejmenším nepomýšlím na to, abych zneuctil

vaši dceru. Chci se s ní setkat, promluvit s ní a pak, zasáhne-li nás to oba, se s ní oženit. A pokud ne, nikdy

mě už neuvidíte. Třeba jí nakonec nebudu sympatický a něco takového nikdo nenapraví. Až nastane vhodný

čas, povím vám o sobě všechno, co by otec manželky měl vědět.“

Všichni tři na něho ohromeně hleděli. Fabrizzio zašeptal s posvátnou úctou: „Opravdu ho zasáhl blesk!“

Teď už se kavárník netvářil tak sebejistě a zlost ho začala přecházet. Zeptal se: „Jste přítel přátel?“ Protože obyčejný Sicilan se nikdy neodváží vyslovit slovo „mafie“, byla tohle nejschůdnější cesta, jakou

se kavárník mohl zeptat Michaela, jestli je členem mafie. Tento celkem obvyklý způsob dotazu po členství se

ovšem běžně neadresoval přímo tomu, koho se týkal.

„Ne. jsem v této zemi cizincem.“

Kavárník si ho znovu prohlédl, jeho rozbitou levou tvář, dlouhé nohy, na Sicílii tak nezvyklé. Pohlédl na

oba pastýře, kteří své lupary nosili zcela veřejně a bez strachu, a připomněl si, jak vešli za ním do lokálu a

oznámili mu, že jejich padrone s ním chce mluvit. Kavárník zavrčel, aby mu ten všivák zmizel z terasy, ale

jeden z pastýřů ho varoval: „Dejte na mě, bude líp, vyjdete-li ven a promluvíte-li si s ním sám.“ Něco ho

přimělo vyjít na terasu. Uvědomil si, že by bylo nejlépe, kdyby se k tomu cizinci zachoval alespoň trochu

zdvořile. Neochotně  řekl: „Přijďte v neděli odpoledne. Mé jméno je Vitelli a můj dům je tam nahoře na

kopci, nad vesnicí. Přijďte ale sem do kavárny, já už vás tam odvedu.“

Fabrizzio se chtěl ozvat, ale Michael na něho pohlédl a pastýřovi zamrzl jazyk v ústech. Toho si Vitelli

dobře všiml. Proto když Michael vstal a napřáhl k němu ruku, kavárník ji stiskl a usmál se. Tak trochu se

pozeptá, a dopadne-li to nepříznivě, pořád ještě bude moct Michaela přivítat v doprovodu obou synů a jejich

brokovnic. Kavárník měl také styky mezi „přáteli přátel“. Něco mu však napovídalo, že tohle je jedna z

oněch fantastických šťastných náhod, v jaké Sicilani odjakživa věří; něco mu napovídalo, že krása jeho dcery

jí vynese bohatství a rodině zabezpečení. Bylo už stejně načase. Zdejší mládenci začínali kolem ní brouzdat a

tenhle cizinec s rozbitou tváří udělá přinejmenším užitečnou věc tím, že je odstraší. Aby ukázal dobrou vůli,

dal Vitelli cizincům na cestu láhev svého nejlepšího a nejvychlazenějšího vína. Povšiml si, že účet platil

jeden z pastýřů. To mu zaimponovalo ještě víc a dokazovalo, že Michael je pánem oněch dvou mužů, co ho

doprovázejí.

O výlet se už Michael nezajímal. Našli garáž a najali  si auto se šoférem, aby je odvezlo zpátky do

Corleone. Pastýři informovali zřejmě ještě před večeří dr. Tazu o tom, co se stalo. Toho večera, když všichni

seděli v zahradě, prohodil dr. Taza k donu Tommasinovi: „Tak našeho přítele dneska zasáhl blesk!“

Dona Tommasina to snad ani nepřekvapilo. Zabručel: „Kdyby blesk alespoň zasáhl také některého z těch

mladíků v Palermu, třeba bych měl trochu pokoje.“ Narážel na ony moderní mafiánské předáky, kteří se ve

velkých městech, například v Palermu, začali drát k moci a ohrožovali vládu stoupenců starého systému,

jako byl on.

Michael  řekl Tommasinovi: „Chci, abyste pověděl těm dvěma ovčákům, aby mě nechali v neděli

samotného. Jdu na návštěvu k rodičům toho děvčete a nechci je mít kolem sebe.“

Don Tommasino zavrtěl hlavou: „Jsem tvému otci za tebe odpovědný, tohle na mně nechtěj! A ještě něco,

doslechl jsem se, žes mluvil o svatbě. Něco takového nemohu připustit, dokud nepošlu někoho k tvému otci,

aby to s ním projednal.“

Michael mu odpověděl velmi obezřetně, koneckonců byl don Tommasino skutečný uomo di rispetto.

„Done Tommasino, vy mého otce přece znáte. Víte, že umí být hluchý, když mu někdo řekne slůvko „ne“. A

že se mu sluch nevrátí dřív, dokud se mu neodpoví slůvkem ano. A moje „ne“ už otec slyšel dost  často.

Prosím, s těmi dvěma strážci mi to je jasné, nechci vám dělat nepříjemnosti, ať mě tedy v neděli doprovázejí,

ale když se budu chtít oženit, tak se ožením. Uznejte, že jestli nedovolím vlastnímu otci, aby zasahoval do

mého soukromého života, urazil bych ho, kdybych něco takového dovolil vám.“

Capomafia vzdychl. „Dobrá, pak tedy svatba bude. Tu dívku, pro kterou vás zasáhl blesk, znám. Je to

slušná dívka, z dobré rodiny. Kdybyste ji zneuctil, její otec by se jistě pokusil vás zabít, a pak byste musel

prolévat krev. A kromě toho já tu rodinu dobře znám a nemohu dovolit, aby k něčemu takovému došlo.“

„Třeba se jí budu ošklivit,“ řekl Michael. „Je příliš mladá, bude mě pokládat za starého.“ Oba muži se na

něho usmáli. „Budu potřebovat něco peněz na dárky a myslím, že budu potřebovat auto.“

Don přikývl. „O všechno se postará Fabrizzio, je to chytrý chlapec, vyučil se mechanikem u námořnictva.

Ráno ti dám nějaké peníze a vzkážu tvému otci, co se děje. To udělat musím.“

Michael se zeptal dr. Tazy: „Nemáte něco, čím by se dal vysušit ten zatracený hlen, co mi pořád vytéká z

nosu? Nemůžu přece připustit, abych si před tou dívkou neustále utíral nos!“

Dr. Taza řekl: „Než tam půjdeš, něčím ti to vytřu. Trochu ti to znecitliví sliznici, ale z toho si nic nedělej,

ještě to chvíli potrvá, než ji budeš smět líbat.“ Lékař i don se tomu žertu usmáli.

Do neděle měl Michael alfu romeo, oprýskanou, ale pojízdnou. Také zajel autobusem do Palerma a tam

nakoupil dárky pro dívku a členy rodiny. Zjistil, že se dívka jmenuje Apollonia a každou noc myslel na její

krásný obličej i krásné jméno. Předtím se vždycky musel pořádně napít vína, aby mohl usnout, a staré služky

v domě dostaly příkaz, přichystat mu k lůžku vychlazenou láhev. Každou noc ji vyprázdnil do dna.

V neděli, právě když se nad celou Sicílií rozléhalo vyzvánění kostelních zvonů, zajel s alfou romeo do

vesnice a zaparkoval ji přímo před kavárničkou. Calo a Fabrizzio seděli na zadních sedadlech, lupary při sobě, a Michael jim nařídil, aby na něho počkali v kavárně, že do domu s ním nepůjdou. Kavárnička byla

zavřená, ale Vitelli tam na ně čekal, opřený o zábradlí prázdné terasy.

Stiskli si ruce a Michael se chopil tří balíčků s dárky a stoupal za Vitellim do kopce k jeho domu. Ukázalo

se, že dům je větší než jiné vesnické domky; Vitelliové nebyli žádní chudáci.

Uvnitř domu stály pod skleněnými poklopy obvyklé sošky Panenky Marie s rudě plápolajícími votivními

svíčkami u nohou. Oba synové již čekali, rovněž oblečeni do černých svátečních obleků. Byli to statní, sotva

dvacetiletí mládenci; následkem těžké dřiny však vypadali starší. Matka byla rázná žena, zavalitá jako její

manžel. Dívku nebylo nikde vidět.

Po vzájemném představování, které Michael ani nevnímal,  usadili se v místnosti, která byla obývacím

pokojem nebo snad jídelnou pro slavnostní příležitosti. Byla přecpána nejrůznějším nábytkem a nebyla příliš

velká; na sicilské poměry však představovala středostavovský přepych.

Michael dal signoru Vitellimu a signoře Vitelliové dárky. Pro otce vybral zlatý přístroj na ořezávání

špiček doutníků, pro matku stůček nejlepší látky, jaká se dala v Palermu koupit. Zůstal mu ještě jeden

balíček pro dívku. Dárky byly přijaty se zdrženlivými projevy díků; byly poněkud předčasné, Michael je měl

přinést až při druhé návštěvě.

Otec mu bez okolků, jak to na vesnici bývá zvykem,  řekl: „Nemyslete si, že jsme nějací bezvýznamní

lidé, kteří jsou ochotni jen tak beze všeho u sebe přijmout cizince. Ale don Tommasino se za vás osobně

zaručil a nikdo v téhle provincii by se neodvážil brát  slovo tohoto vynikajícího muže na lehkou váhu. A

proto buďte u nás vítán. Musím vám však  říci, že jestli máte s mou dcerou vážné úmysly, musíme se

dozvědět trochu víc o vás a o vaší rodině. Jistě to chápete, vaše rodina přece pochází odsud.“

Michael přikýval a řekl: „Povím vám všechno, co budete chtít vědět. Kdykoliv.“

Signor Vitelli pozdvihl ruku. „Nemám ve zvyku strkat nos do cizích věcí. Vyčkejme, jestli to vůbec bude

třeba. Zatím jste v mém domě vítán jako přítel dona Tommasina.“

I když měl Michael nosní dutinu potřenou nějakým lékem, pojednou přímo ucítil že dívka už je v

místnosti. Otočil se. Stála v klenutých dveřích vedoucích do zadní  části domu. Voněla po  čerstvých

květinách a citrónových květech, nic z toho však neměla ani v kadeřavých vlasech, černých jako uhel, ani na

prostých  černých, zřejmě svátečních šatech. Vrhla na něho rychlý pohled, nepatrně se usmála, vzápětí

sklopila cudně zrak a usedla vedle matky.

Michael opět ucítil, jak se mu zrychlil dech, jak mu tělo zalilo něco, co nebylo ani tak touhou jako spíš

nepříčetným majetnickým pudem. Poprvé pochopil příslovečnou žárlivost Italů. V tu chvíli byl ochoten zabít

každého, kdo by se dívky jen dotkl, kdo by se pokusil vznést na ni nárok, vzít mu ji.

Toužil ji vlastnit stejně horoucně jako lakomec touží po zlatých mincích, stejně hladově jako bezzemek

touží po vlastní půdě. Nic mu v tom nezabrání, dostane tu dívku, bude ji vlastnit, zamkne ji ve svém domě a

bude ji tam držet jako svého osobního zajatce. Nepřál si, aby ji kdokoli jiný mohl vidět. Když se obrátila s

úsměvem na jednoho z bratří, vrhl na něj Michael zcela bezděčně vražedný pohled. Rodina jasně viděla, že

je to klasický případ „zásahu blesku“, a uklidnilo ji to. Do svatby bude tenhle mladík v rukou jejich dcery

tvárný jako vosk. Potom se věci změní, ale na tom už nebude záležet.

Michael si v Palermu obstaral několik nových obleků, takže už nevypadal jako prostý, ošuntěle oblečený

venkovan. Rodině teď bylo jasné, že musí být nějakým donem. Poraněná tvář mu nedodávala tak zlověstný

výraz, jak se obával; při pohledu z druhé strany měl totiž tak pěkný profil, že mu znetvoření dodávalo

interesantnosti. A kromě toho je Sicílie zemí, kde za znetvořeného pokládají pouze toho, kdo je postižen

mnohem horší tělesnou deformací než on, a těch je hodně.

Michael pohlédl přímo na dívku, na její líbezně zaoblenou tvář. Teď viděl, že rty má téměř modré - tak

tmavá byla krev, která v nich tepala. Pravil, neodvažuje se ji oslovit jménem: „Nedávno jsem vás spatřil u

pomerančového háje; utekla jste. Doufám, že to nebylo proto, že jste se mě lekla?“

Dívka pozdvihla k němu oči jen na zlomek vteřiny. Zavrtěla hlavou. Měla tak překrásné oči, že Michael

musel odvrátit zrak. Matka ji napomenula: „Apollonio, řekni přece něco ubohému chlapci; přijel zdaleka jen

proto, aby tě viděl.“ Ale dívčiny dlouhé černé  řasy jí i nadále zakrývaly oči jako perutě. Michael jí podal

dárek zabalený do zlatého papíru a dívka si balíček položila na klín. Otec ji vyzval: „Otevři to, děvče!“ ale

ruce zůstaly bez hnutí. Byly to drobné, hnědé ruce, téměř chlapecké. Matka se natáhla a balíček netrpělivě

otevřela; dala však přitom pozor, aby neroztrhla vzácný papír. Když spatřila klenotnické pouzdro, zarazila

se; něco takového nikdy v rukou neměla a nevěděla, jak otevřít závěr. Otevřela ho však zcela instinktivně a

vyňala dárek.

Byl to těžký zlatý řetěz, náhrdelník; byli ohromeni nejen jeho nepochybnou cenou, nýbrž i proto, že v této

společnosti je dar ze zlata důkazem těch nejvážnějších záměrů. Je vlastně téměř nabídkou k sňatku, nebo

alespoň znaméním, že je tu úmysl sňatek nabídnout. O vážnosti záměrů tohoto cizince tedy už dál

pochybovat nemohli. A stejně už nemohli pochybovat o jeho zámožnosti. Apollonia se dárku dosud nedotkla. Matka jí ho strčila před oči a dívka pozdvihla na okamžik dlouhé řasy

a šedohnědýma očima vážně pohlédla přímo na Michaela a řekla: „Grazia.“ Bylo to poprvé, co zaslechl její

hlas.

Měl všechnu sametovou hebkost mládí a nesmělosti a Michaelovu sluchu zněl jako zvon. Michael se stále

od ní odvracel a rozmlouval s otcem a matkou prostě jen proto, že pohled na ni ho uváděl do vytržení.

Nicméně si povšiml, že z jejího těla, i když oblečeného do konzervativně volných šatů, jako by látkou sálal

žár ryzí smyslnosti. A když zrudla, všiml si, že jí beztak již snědá hebká pleť ještě víc ztmavěla krví, která se

jí nahrnula do obličeje.

Nakonec Michael vstal a rodina vstala také. Zdvořile se rozloučili, dívka se konečně k němu obrátila, aby

mu podala ruku, a Michaela až zamrazilo, když na pokožce ucítil její teplou, drsnou upracovanou dlaň. Otec

ho doprovodil dolů z kopce k vozu a pozval ho na příští neděli na oběd. Michael přitakal, ale přitom věděl,

že nevydrží čekat týden, aniž by Apollonii nespatřil.

A také nečekal. Hned příští den odjel bez pastýřů do vesnice a posadil se na terasu kavárničky, aby tam

porozprávěl s jejím otcem. Signoru Vitellimu se ho zželelo a poslal pro manželku a dceru, aby za nimi přišly

do kavárny. Tentokráte proběhla schůzka méně upjatě. Apollonia nebyla už tak plachá a málomluvná. Měla

na sobě své všední pestré šaty, které jí lépe slušely.

Příštího dne se opakovalo totéž. Jenže tentokráte měla Apollonia kolem krku zlatý náhrdelník, který jí

daroval. Usmál se na ni, protože pochopil, že je to znamení pro něho. Doprovodil ji nahoru na kopec, matka

těsně za nimi. Ale stejně nemohli oba mladí lidé zabránit, aby občas o sebe nezavadili, a jednou dokonce

Apollonia zakopla a zavrávorala dozadu, takže ji musel zachytit; jak v rukou držel její horké, živoucí tělo,

ucítil, že se za nimi matka pousmála; věděla, že dcera je jako kamzík a na téhle stezce nezakopla od doby,

kdy vyrostla z plenek. A usmála se i proto, že tohle je jediný způsob, jakým se ten mladý muž může její

dcery před svatbou dotknout.

Tak to pokračovalo po dva týdny. Michael jí pokaždé přinesl dárek a Apollonia se postupně zbavovala

plachostí. Setkávali se ovšem výhradně za přítomnosti někoho třetího. Byla sice prosté, skoro negramotné

venkovské děvče, které vůbec nic nevědělo o okolním světě, ale byly v ní svěžest a dychtivost po životě,

které ji spolu s jazykovou bariérou, jež mezi nimi byla, činily ještě zajímavější. Na Michaelovu žádost šlo

všechno velmi rychle. A protože nejen dívce učaroval, ale navíc věděla, že je zcela jistě bohatý, určili den

svatby na neděli za čtrnáct dní.

 

Nyní vzal všechno do ruky don Tommasino. Z Ameriky dostal zprávu, že Michael nepodléhá žádným

rozkazům, že je třeba udělat všechna bezpečnostní opatření. Don se proto ujal úlohy ženichova otce, takže

při svatbě budou také jeho tělesní strážci. K svatebčánům z Corleone patřili i Calo a Fabrizzio, stejně jako dr.

Taza. Bylo dohodnuto, že novomanželé budou žít ve vile dr. Tazy, obklopené kamennou zdí.

Byla to obyčejná venkovská svatba. Vesničané stáli na ulicích a když se svatebčané a hosté ubírali pěšky

z kostela do domu nevěsty, házeli na ně květiny. Svatebčané zase zasypávali sousedy tradičními svatebními

cukrátky, polévanými a s mandlemi, a z těch, co zbyla, navršili cukrově bílé hromádky na nevěstino svatební

lože - v tomto případě pouze symbolické, protože novomanželé hodlali strávit první noc ve vile za městem.

Svatební hostina trvala do půlnoci, ale nevěsta a ženich odjeli dříve. Když se chystali nasednout do alfy

romeo, překvapilo Michaela, že na nevěstinu žádost s nimi jede do vily i matka. Otec mu vysvětlil: „Dívka je

mladá, panna, trochu vystrašená; po svatební noci bude potřebovat s někým si popovídat, mít někoho, kdo by

jí poradil, kdyby něco neklapalo. Věci někdy mohou být dost zapeklité.“ Michael spatřil, jak na něho

Apollonia hledí S pochybami ve velkých šedohnědých očích. Usmál se na ni a přikývl.

A tak se stalo, že do vily za městem odjeli spolu s tchyní. Ale ta se ihned spřátelila se služebnými dr.

Tazy, dceru objala a políbila a zmizela ze scény. Do ložnice už směl jít Michael s nevěstou sám.

Apollonia měla dosud na sobě svatební šaty a přes ně přehozený plášť. Z vozu jí vynesli do pokoje kufr a

truhlici. Na malém stolku stála láhev vína a mísa  s drobnými svatebními zákusky. Novomanželé nemohli

odpoutat pohled od obrovského lože s baldachýnem. Mladá dívka se zarazila uprostřed pokoje a čekala, až

Michael učiní první krok.

Jenže teď, když už ji měl sám pro sebe, kdy už ji podle zákona vlastnil, kdy už nic nestálo v cestě, aby se

potěšil tělem a obličejem, o nichž každou noc snil, nedokázal se Michael přimět, aby se k ní přiblížil. Díval

se na ni, jak odkládá svatební závoj a přehazuje ho přes židli, jak pokládá svatební čelenku na malý toaletní

stolek. Na stolku stály parfémy a krémy, které jí dal Michael poslat z Palerma. Dívka na nich na chvíli

spočinula zrakem.

Michael zhasl světlo v domnění, že Apollonia  čeká, až ji zahalí tma, aby se mohla svléci. Ale

nezastřenými okny vnikal do pokoje sicilský měsíc, jasný jako stříbro, a Michael k nim přistoupil a přivřel

okenice, nikoli však úplně - bylo by tam příliš teplo. Dívka ještě stála u stolu; Michael tedy vyšel z pokoje a zamířil chodbou do koupelny. Ještě předtím,

zatímco se ženy chystaly jít spát, vypil si v zahradě s donem Tommasinem a dr. Tazou sklenku vína. Počítal

s tím, že až se vrátí, najde už Apollonii v noční košili pod pokrývkou. Kupodivu jí to matka neporadila. Že

by Apollonia byla chtěla, aby jí pomohl při svlékání? Ne, Michael byl přesvědčen, že na něco takového je

příliš nesmělá, příliš nevinná.

Když se vrátil do ložnice, byla tam úplná tma, někdo zcela zavřel okenice. Nahmatal cestu k posteli a

matně rozeznal obrysy Apolloniina těla, ležícího pod pokrývkou zády k němu, schouleného a stuleného do

klubíčka. Svlékl se donaha a vklouzl pod pokrývku. Natáhl ruku a dotkl se hedvábné nahé pokožky.

Neoblékla si noční košili a tato smělost ho nadchla. Pomalu, opatrně jí položil ruku na rameno a jemně ji

stiskl, aby se k němu obrátila. Zvolna se otočila, Michael se rukou dotkl jejího ňadra, hebkého a plného, a

vtom už se mu octla v náručí tak rychle, že jim těla splynula jako hedvábné, elektřinou nabité náboje, a už ji

konečně objímal, vášnivě líbal na horká ústa, drtivě k sobě tiskl její tělo a ňadra a pak se na ni převalil.

Její křehké, zlatistě ochmýřené tělo se k němu dychtivě, divoce vzpínalo v panensky smyslné vášni. Když

do ní vnikl, slabě vykřikla a vzápětí mu mohutným výpadem pánve obemkla hedvábné nohy kolem boků.

Když se pomilovali, byli tak mocně k sobě přisáti a tak divoce se k sobě vinuli, že odtrhnout se od sebe jim

připadalo jako předsmrtný třas.

Oné noci a v týdnech, které následovaly, Michael konečně pochopil, proč se v primitivní společnosti

klade takový důraz na panenství. Prožíval období opojení smyslů, s jakým se dosud nikdy nesetkal, opojení

prostoupené pocitem mužské síly. V prvních dnech se Apollonia stala téměř jeho otrokyní. Vlivem důvěry a

lásky byla tato mladá plnokrevná dívka, která se z panny stala ženou v plném rozkvětu smyslů, sladká jako

právě dozrálé ovoce.

Apollonia dodala trochu jasu až dosud poněkud pochmurné mužské atmosféře vily. Hned druhý den po

svatební noci poslala matku domů a předsedala společnému stolu se zářivým dívčím půvabem. Don

Tommasino s nimi každý den večeřel a zatímco popíjeli víno v zahradě plné soch ověnčených krvavě rudými

květy, vyprávěl jim dr. Taza znovu všechny své staré příběhy. Byly to příjemné večery. Noci trávili

novomanželé v dlouhých hodinách horoucího milování.  Michael se nemohl nasytit Apolloniina krásně

modelovaného těla, její medově zbarvené pleti a velkých šedohnědých očí, jiskřících vášní. Vyzařovala z ní

nádherná, svěží vůně, vůně těla parfémovaná jejím pohlavím, ale přitom slaďoučká a neodolatelně dráždivá.

Její panenská vášeň se vyrovnala jeho novomanželské dych: tivosti a  často již svítalo, když vyčerpaně

upadali do spánku. Někdy si Michael, vysílen, ale dosud netoužící po spánku, sedl do okna a díval se na spící

nahou Apollonii. I ve spánku měla krásnou tvář, tak dokonalou, jaké předtím viděl pouze v knihách o umění,

kde byly vyobrazeny italské madony, které se v dokonalém podání starých mistrů rozhodně nedaly pokládat

za panny.

V prvním týdnu manželství vyjížděli alfou romeo na krátké výlety a pikniky. Pak si však vzal don

Tommasino Michaela stranou a vyložil mu, že od svatby vešel jeho pobyt a totožnost v této části Sicílie ve

všeobecnou známost a že bylo nutné učinit opatření proti nepřátelům famiglie Corleonových, neboť jejich

dlouhé paže dosahují bohužel až na tento ostrovní úkryt. Don Tommasino postavil kolem vily stráže a oba

pastýři, Calo a Fabrizzio, se stali stálými  členy domácnosti. Michael a jeho žena museli tedy zůstávat na

pozemku vily. Michael trávil  čas tím, že učil Apollonii mluvit a  číst anglicky a  řídit vůz uvnitř zahrady

kolem zdí obklopujících vilu. Don Tommasino dělal tehdy velmi zaměstnaný dojem a nebyl právě tím

nejlepším společníkem; jak tvrdil dr. Taza, měl neustále potíže s novou mafií v Palermu.

Když jednoho večera přinesla stará vesničanka, pracující v domě jako služebná, Michaelovi do zahrady

misku  čerstvých oliv, obrátila se na něho s dotazem: „Je pravda, co tu každý  říká, že prý jste syn dona

Corleona z New Yorku, padrina?“

Michael spatřil, jak don Tommasino znechuceně potřásl hlavou nad tím, že se o jejich tajemství

všeobecně ví. Jenže stařena na něho napjatě hleděla, jako by pro ni bylo mimořádně důležité znát pravdu,

takže Michael přikývl: „Vy znáte mého otce?“

Žena se jmenovala Filomena, měla vrásčitou tvář, hnědou jako ořech, ve které se jí zablýskly zahnědlé

zuby. Poprvé od jeho příchodu do vily se na něho usmála. „Padrino mi kdysi zachránil život,“ řekla. „A taky

rozum,“ a poklepala si na čelo.

Zřejmě měla ještě něco na srdci a Michael jí tedy úsměvem dodal odvahu. S náznakem úzkosti ve hlase se

zeptala: „Je pravda, že Luca Brasi je mrtvý?“

Michael znovu přikývl a překvapilo ho, že se na stařenině tváři rozprostřel výraz úlevy. Filomena se

pokřižovala: „Bůh mi odpusť, ale ať se jeho duše škvaří v pekle!“ Michael si vzpomněl, jak v něm Brasi

odjakživa vzbuzoval zvědavost, a vtom ho napadlo, že stařena určitě zná příběh, se kterým ho Hagen a

Sonny odmítli seznámit. Nalil jí sklenici vína a přiměl ji, aby k nim přisedla. „Povězte mi, co víte o mém otci a Luku Brasovi,“ vyzval ji vlídně. „Něco sice o tom vím sám. Ale jak se vlastně spřátelili a proč byl Brasi

mému otci tak oddán? Nebojte se, klidně mi to povězte!“

Filomena obrátila vrásčitou tvář s rozinkově  černýma očima k donu Tommasinovi a ten jí nějak

nepozorovaně naznačil, že souhlasí. A Filomena jim svým vyprávěním vyplnila celý večer.

 

Před třiceti lety byla porodní bábou v New Yorku v italské kolonii na Desáté třídě. Ženy byly pořád

těhotné a jí se dařilo dobře. Naučili se od ní ledasčemu i lékaři, když se pokoušeli zasáhnout při obtížných

porodech. Její manžel tehdy vlastnil výnosný koloniál; už je mrtev, chudák, buď mu země lehká, i když byl

karbaník a sukničkář a nikdy nemyslel na to, že by měl dát něco stranou na zlé časy. Prostě jedné prokleté

noci před třiceti lety, když všichni poctiví lidé už byli dávno v posteli. zaklepal někdo na Filomeniny dveře.

Nijak ji to nevylekalo, tuhle tichou hodinu si přece nemluvňátka rozumně vybírají, aby vkročila bezpečně do

tohoto hříšného světa. A tak se oblékla a otevřela dveře. Venku stál Luca Brasi, o němž se už tehdy

vyprávěly hrůzostrašné věci. Vědělo se také, že je svobodný. Filomeně přejel mráz po zádech. Domnívala se,

že přišel ublížit manželovi, který mu nerozumně odmítl jakousi službičku.

Ale Brasi přišel za obvyklým účelem. Řekl Filomeně, že jakási žena má těsně před porodem, že nebydlí v

okolí, ale kousek dále, a aby tam s ním zajela. Filomena okamžitě postřehla, že tu něco není v pořádku.

Brasiho sveřepá tvář vypadala téhle noci jako tvář šílence, byl zřejmě posedlý nějakým zlým duchem.

Filomena se pokusila namítnout, že pomáhá jen ženám, jejichž těhotenství mohla sledovat, ale Brasi jí vrazil

do ruky hrst zelených dolarovek a drsně jí přikázal, aby ho následovala. Byla příliš vystrašena, než aby

odmítla.

Na ulici stála fordka s  řidičem stejně zavile vyhlížejícím jako Luca Brasi. Asi za půl hodiny dojeli k

malému dřevěnému domku v Long Island City hned za mostem. Byl to dvojdomek, ale teď ho zřejmě obýval

pouze Brasi a jeho gang. V kuchyni sedělo několik surově vypadajících chlapů; popíjeli a hráli karty. Brasi

odvedl Filomenu po schodech nahoru do ložnice. V posteli ležela hezká, irsky vypadající dívka s nalíčeným

obličejem a nazrzlými vlasy; břicho měla vzduté jako prasnice. Byla strašně vyděšená. Když uviděla

Brasiho, odvrátila hlavu v hrůze, ano v hrůze, a nenávistný výraz na Brasiho krutém obličeji byl to

nejstrašnější, co kdy Filomena v životě spatřila. (Na tomto místě vyprávění se znovu pokřižovala.)

Zkrátka a dobře, Brasi vyšel z pokoje. Dva z jeho mužů Filomeně pomáhali, dítě se narodilo a vyčerpaná

rodička usnula hlubokým spánkem. Přivolali Brasiho a Filomena zabalila novorozeně do přikrývky, podala

Brasimu raneček a řekla: „Jestli jste otec, tak si je vezměte. Svou práci jsem skončila.“

Brasi na ni vztekle pohlédl, na tváři výraz nepříčetnosti. „Ano, jsem otec. Ale nechci, aby nějaký tvor z

téhle rasy vůbec žil! Odneste to dolů do sklepa a hoďte to do kotle!“

V té chvíli si Filomena myslela, že mu snad špatně rozuměla. Zmátlo ji slovo „rasa“, jehož použil. Měl

tím na mysli, že ta holka není Italka? Nebo že je nejspíš z nejnižší spodiny, jedním slovem děvka? Nebo že si

nepřeje, aby to, co vzejde z jeho ledví, zůstalo naživu? Nakonec si však řekla, že to určitě byl jenom surový

žert. Odsekla: „Je to vaše dítě, udělejte s ním, co chcete!“ A pokusila se mu raneček přistrčit.

Vtom se vyčerpaná rodička probudila a obrátila se na bok, aby je mohla vidět. Stačila ještě postřehnout,

jak Brasi divoce odstrčil raneček a surově přitiskl novorozeně Filomeně na hruď. Slabě vzkřikla: „Luko,

Luko, odpusť mi!“ a Brasi se k ní otočil.

Bylo to strašné, vzpomínala Filomena. Nevýslovně strašné. Oba byli jako běsnící zvířata. Snad to nebyli

ani lidé. Pokoj byl nabit nenávistí, kterou ti dva k sobě cítili. V tu chvíli pro ně nic neexistovalo, vůbec nic,

dokonce ani to novorozeně. A přesto z nich sálala zvláštní vášeň. Krvavá, démonická smyslná žádostivost,

tak nepřirozená, že  člověk okamžitě poznal, že jsou navždy zatraceni. Pak se Brasi obrátil k Filomeně a

drsně jí přikázal: „Udělejte, co jsem vám řekl. Bohatě se vám odměním!“

Filomena byla tak ochromena hrůzou, že ze sebe nevypravila jediné slovo. Zavrtěla hlavou. Nakonec se jí

podařilo zašeptat: „Udělejte to sám, vy jste otec. Udělejte to, když chcete!“ Ale Brasi neodpověděl. Místo

toho vytáhl zpod košile nůž. „Proříznu vám hrdlo!“ pohrozil. Filomena nato nejspíš utrpěla šok, protože jako

další si zapamatovala teprve,  jak všichni stáli ve sklepě domku před  čtverhranným železným kotlem.

Filomena stále ještě držela v náručí zabalené děťátko, které až dosud ze sebe nevydalo ani hlásek. („Kdyby

se snad bylo rozkřičelo, kdybych snad byla natolik duchapřítomná, abych je štípla,“  řekla, „snad by se ten

netvor byl slitoval.“)

Jeden z mužů zřejmě otevřel dvířka kotle, viděla už plameny. A pak v tom sklepě s oroseným potrubím a

zatuchlým zápachem zůstala s Brasim sama. Brasi měl opět v ruce nůž. Nebylo pochyb, že by ji zabil.

Filomena viděla jen plameny, viděla jen Brasiho oči. Jeho tvář byla šklebem ďábla, nebyla lidská, nebyla

příčetná. Popostrčil ji k otevřeným dvířkům.

Zde se Filomena odmlčela. Složila kostnaté ruce do klína a pohlédla přímo na Michaéla. Ten pochopil její

přání, že mu to chce říci, ale beze slov. Vlídně se jí zeptal: „Udělala jste to?“ Přikývla. Teprve po další sklence vína a poté, co se pokřižovala a odříkala modlitbu, byla schopna pokračovat ve

vyprávění. Dostala svazek bankovek a odvezli ji domů. Bylo jí jasné, že o tom, co se stalo, nesmí ani

hlesnout, zabili by ji. Ale dva dny nato Brasi tu mladou Irku, matku dítěte, zavraždil a policie ho zatkla.

Filomena, šílená strachy, zašla k padrinovi a všechno mu vylíčila. Padrino jí nařídil, aby mlčela, že se o

všechno postará. Tehdy Brasi pro dona Corleona ještě nepracoval.

Než však don Corleone mohl dát věci do pořádku, pokusil se Brasi v cele o sebevraždu; kouskem skla si

prořízl hrdlo. Byl převezen do vězeňské nemocnice, a když se zotavil, don Corleone už všechno zařídil.

Policie neměla žádné důkazy, které by mohla předložit soudu, a Brasiho pustila na svobodu.

Don Corleone sice Filomenu ujistil, že se nemusí ničeho obávat ani od Brasiho, ani od policie, neměla

však klid. Nervy měla pocuchané a své povolání už nedokázala vykonávat. Nakonec přemluvila manžela,

aby prodal koloniál a vrátili se do Itálie. Její manžel byl hodný člověk, se vším se mu svěřila a on pochopil.

Byl však slaboch a v Itálii promarnil všechny peníze, které oba v potu tváře v Americe vydělali. Po jeho

smrti tedy šla sloužit. Tím Filomena ukončila svůj příběh. Vypila ještě jednu sklenku vína a  řekla

Michaelovi: „Budiž jméno vašeho otce požehnáno! Kdykoli jsem ho požádala, vždycky mi poslal peníze, a

zachránil mě před Brasim. Vyřiďte mu, že se každý večer modlím za spásu jeho duše a že se nemusí bát

smrti.“

Po jejím odchodu se Michael zeptal dona Tommasina: „Je ten její příběh pravdivý?“ Capomafia přikývl.

Není divu, pomyslil si Michael, není divu, že mu tohle nikdo nechtěl vyprávět. Strašný příběh! Strašný Luca!

Příštího rána si chtěl Michael o tom pohovořit s donem Tommasinem, ale dozvěděl se, že přišel s nějakou

naléhavou zprávou a že capomafia musel odjet do Palerma. Ještě téhož dne se vrátil a vzal Michaela stranou.

Dostal zprávu z Ameriky, řekl. Zprávu, kterou mu sděluje s bolestí v srdci. Zabili Santina Corleona.

 

Časně ranní, citrónově žluté sicilské slunce zalila Michaelovu ložnici. Probudil se, ucítil na své spánkem

prohřáté kůži Apolloniino hedvábné tělo a probudil ji laskáním. Když se pomilovali, nemohl se ani po všech

těch měsících bezvýhradného vlastnictví ubránit úžasu nad její krásou a vášnivostí.

Odešla z ložnice, aby se umyla a oblékla v koupelně na druhém konci chodby. Michael, ještě nahý, oblitý

paprsky ranního slunce, si zapálil cigaretu a klidně se provaloval na lůžku. Bylo to poslední ráno, které trávil

v tomto domě. Don Tommasino zařídil jeho přestěhování do jiného města na jižním pobřeží Sicílie.

Apollonia, v prvním měsíci těhotenství, chtěla pobýt několik týdnů u rodičů a potom měla za ním přijet do

jejich nového úkrytu.

Večer předtím, poté, co Apollonia šla spát, zůstal don Tommasino s Michaelem v zahradě. Don byl

ustaraný a unavený a přiznal, že má obavy o Michaelovu bezpečnost. „Tou svatbou jsi na sebe upozornil.

Překvapuje mě, že tvůj otec nezařídil, abys odjel někam jinam. Tak  či onak, mám plno starostí s těmi

mladými bouřliváky v Palermu. Nabídl jsem jim slušnou dohodu, takže by si mohli smočit zobáky víc, než si

zaslouží, ale ta chátra chce všechno! Já tomu nerozumím! Několikrát už na mě ušili boudu, ale tak lehce se

mě nezbaví! Měli by si uvědomit, že jsem pro ně příliš silný, a ne mě brát na tak lehkou váhu! Jenže právě

tohle je ten kříž s mladými lidmi, ať už jsou sebenadanější. Nic si pořádně nepromyslí a chtějí všechnu vodu

ze studně.“

Pak oznámil Michaelovi, že oba pastýři, Fabrizzio a Calo, s ním pojedou v alfě romeo jako tělesná stráž.

On sám že se s ním rozloučí už teď, protože zítra ráno odjede velmi  časně, má toho v Palermu hodně na

práci. A Michael ať o svém přestěhování neřekne nic dr. Tazovi; doktor má v úmyslu strávit večer v Palermu

a mohl by něco vyžvanit.

Michael věděl už dost dlouho, že don Tommasino má těžkosti. Za zdmi vily hlídkovaly v noci ozbrojené

stráže a v domě bývalo pořád několik oddaných pastýřů s luparami. Don Tommasino sám byl po zuby

ozbrojen a měl neustále vedle sebe tělesnou stráž.

Ranní slunce začalo připalovat. Michael udusil cigaretu a oblékl si pracovní kalhoty pracovní košili a

čepici se štítkem, jakou nosila většina Sicilanů. Bos vyhlédl z okna a spatřil Fabrizzia, sedícího v jednom ze

zahradních křesel. Líně si pročesával husté, tmavé vlasy a luparu měl nedbale pohozenou na zahradním

stolku. Michael zahvízdl a Fabrizzio vzhlédl k oknu.

„Připrav mi vůz!“ zavolal na něho Michael dolů. „Za pět minut odjíždím. Kde je Calo?“

Fabrizzio vstal. Košili měl rozepnutou, odkrývala mu modročervené tetování na hrudi. „Calo pije kafe v

kuchyni. Pojede vaše žena s váma?“

Michael po něm mrkl. Napadlo ho, že v posledních týdnech až přespříliš sleduje pohledem Apollonii. Ne,

že by se snad odvážil dovolit si něco k manželce donova přítele. Na Sicílii není bezpečnější cesty do hrobu.

Michael mu odměřeně odpověděl:

„Ne, pojede napřed domů k rodičům. Za námi přijede až za několik dní.“ Potom hleděl za Fabrizziem, jak

pospíchá do kamenné boudy, která sloužila jako garáž pro alfu romeo. Michael se šel umýt do koupelny. Apollonia  už odtamtud odešla. Nejspíš je v kuchyni,  řekl si, a

vlastnoručně chystá snídani, aby tak odčinila vinu, že chce před odjezdem až na druhý konec Sicílie ještě

jednou navštívit rodinu. Její odvoz na místo Michaelova pobytu už zařídí don Tommasino.

Dole v kuchyni mu však kávu přinesla stará Filomena a nesměle se s ním loučila. „Vyřídím váš pozdrav

otci,“ slíbil jí Michael a ona přikývla.

Do kuchyně vešel Calo a oznámil Michaelovi: „Vůz stojí venku, mám vám vynýst kufr?“

„Ne, vynesu si ho sám. Kde je Apolla?“

Calo se pobaveně zazubil. „Sedí za volantem a umírá touhou šlápnout na plyn. Z tý bude pravá

Američanka ještě dřív, než se dostane do Ameriky!“ Na Sicílii bylo něco neslýchaného, aby se nějaká

venkovanka pokoušela  řídit auto. Ale Michael občas dovoloval Apollonii, aby jezdila s alfou romeo uvnitř

zahrady kolem zdí; pokaždé ovšem seděl vedle ní, protože občas šlápla na plyn místo na brzdu.

Michael vyzval Cala: „Sežeň Fabrizzia a počkej na mě ve voze.“ Vyšel z kuchyně a po schodech vyběhl

do ložnice. Věci už měl sbaleny. Než uchopil zavazadlo, vyhlédl z okna a uviděl, že vůz není zaparkován

před vchodem do kuchyně, nýbrž před schody vedoucími na verandu. Apolionia seděla v autě, ruce na

volantu jako dítě, které si hraje. Calo právě dával na zadní sedadlo košík s obědem. Tu si Michael všiml, že

Fabrizzio právě prochází branou vily, snad aby venku něco obstaral. Rozmrzelo ho to. Co k  čertu vlastně

dělá? Bude muset tomuhle zatracenému pastýři dát za vyučenou! Potom sešel po schodech dolů a rozhodl se

projít kuchyní, aby ještě jednou uviděl Filomenu a naposledy se s ní rozloučil. Zeptal se jí: „Doktor Taza

ještě spí?“

Na Filomenině vrásčité tváři se objevil potutelný výraz: „Staří kohouti už nemohou vítat slunko. Doktor

byl včera večer v Palermu.“

Michael se zasmál. Vyšel kuchyňskými dveřmi a venku ho udeřila i do znecitlivěného nosu vůně

citrónových květů. Viděl, jak Apollonia na něho mává z vozu, stojícího asi deset kroků dál na příjezdové

cestě, a vtom si uvědomil, že na něho kývá, aby zůstal tam, kde je, že chce zajet s vozem k místu, kde stojí.

Calo stál vedle vozu, zubil se a lupara se mu houpala v ruce. Ale po Fabrizziovi dosud ani vidu, ani slechu. A

v tu chvíli se Michaelovi bez jakékoli vědomé příčiny složily v mysli jednotlivé částečky v celkový obraz a

Michael vykřikl na Apollonii: „Ne! Ne!“ Jeho výkřik byl však přehlušen třeskem mohutného výbuchu, jak

Apollonia zapnula motor. Kuchyňské dveře se roztříštily na kousky a tlaková vlna odhodila Michaela podél

zdi vily o dobré tři metry dále. Jak zůstal ležet na zemi, zasáhly ho kameny padající ze střechy vily do zad.

Jeden mu sklouzl po hlavě. Než omdlel, stačil si ještě všimnout, že z alfy romeo nezbylo nic než čtyři kola a

ocelový podvozek, který je držel pohromadě.

 

Michael se probral k vědomí v místnosti, která mu připadala velmi tmavá; hlasy, které slyšel, byly tak

tiché, že to byly spíše zvuky než slova. Z  čistě živočišného instinktu se snažil předstírat, že je stále v

bezvědomí, ale hlasy zmlkly a z židle se někdo sklonil nad lůžko a ted už to byl hlas srozumitelný. Říkal:

„No, konečně přišel k sobě!“ Rozsvítila se lampa, její světlo ho udeřilo do očí jako bílý oheň a Michael

otočil hlavu. Měl ji velmi těžkou, otupenou. A pak poznal, že obličej nad lůžkem patří dr. Tazovi.

„Dovol, abych se na tebe minutku podíval, pak hned zhasnu,“ řekl dr. T’aza soucitně. A malou tužkovou

baterkou posvítil Michaelovi do očí. „Budeš v pořádku,“  řekl a obrátil se k někomu dalšímu v pokoji.

„Můžeš s ním teď mluvit.“

Byl to don Tommasino; seděl na židli vedle postele a Michael ho už jasně viděl. „Michaeli, Michaeli,

můžu s tebou mluvit? Chceš si oddychnout?

Bylo snazší zdvihnout paži a odpovědět posunkem; Michael tak učinil a don Tommasino se otázal:

„Přivezl vůz z garáže Fabrizzio?“

Michael, aniž to věděl, se usmál. Byl to takový zvláštní, mrazivý souhlasný úsměv. Don Tommasino

pokračoval: „Fabrizzio zmizel. Poslouchej mě, Michaeli. Téměř celý týden jsi ležel v bezvědomí. Chápeš?

Každý si myslí, že jsi mrtev, takže ti teď nic nehrozí, přestali po tobě pátrat. Vzkázal jsem tvému otci a ten

mi poslal instrukce. Nebude už dlouho trvat a vrátíš se do Ameriky. Mezitím se tu můžeš zotavit. Jsi v

bezpečí vysoko v horách, v selském stavení, které mi patří. Teď, když tě Palermčani pokládají za mrtvého,

uzavřeli se mnou mír. Byls to vlastně ty, po kom tu celou dobu šli. Chtěli zabít tebe a přitom předstírali, že

jdou po mně. Je dobře, abys to věděl. Všechno ostatní už nech na mně. Zotav se a neznepokojuj se.“

Michael si už na všechno vzpomněl. Věděl, že jeho žena je mrtva, že Calo je mrtev. Vzpomněl si na

stařenu v kuchyni. Nemohl si uvědomit, zda s ním vyšla ven. Zašeptal: „Filomena?“ Don Tommasino  řekl

klidně: „Nic se jí nestalo, jen se jí z výbuchu spustila krev z nosu. Kvůli ní se netrap.“

Michael řekl: „Fabrizzio. Povězte svým pastýřům, že tomu, kdo mi vydá Fabrizzia, budou patřit nejlepší

pastviny na Sicílii.“ Oba muži jako by vydechli úlevou. Don Tommasino zdvihl z blízkého stolku sklenici a

napil se jantarově zbarveného nápoje, po němž se mu prudce vzpřímila hlava. Dr. Taza si sedl na pelest a téměř roztržitě prohodil: „Jsi vdovec, víš. To je na Sicílii vzácnost!“ Jako by ho tahle výjimečnost mohla

utěšit.

Michael kývl na dona Tommasina, aby se k němu naklonil blíž. Don si sedl na pelest a nachýlil k němu

hlavu. „Vzkažte mému otci, aby mě dostal domů,“  řekl Michael. „Vzkažte mému otci, že mu chci být

synem.“

Ale trvalo ještě měsíc, než se Michael zotavil ze zranění, která utrpěl, a ještě další dva měsíce, než byly

obstarány všechny potřebné doklady a učiněna všechna potřebná opatření. Pak odletěl z Palerma do Říma a z

Říma do New Yorku. Za celý ten čas se po Fabrizziovi nenašla ani stopa.

 

 

kapitola 24

 

Časně ranní, citrónově žluté sicilské slunce zalilo Michaelovu ložnici. Probudil se, ucítil na své spánkem

prohřáté kůži Apolloniino hedvábné tělo a probudil ji laskáním. Když se pomilovali, nemohl se ani po všech

těch měsících bezvýhradného vlastnictví ubránit úžasu nad její krásou a vášnivostí.

Odešla z ložnice, aby se umyla a oblékla v koupelně na druhém konci chodby. Michael, ještě nahý, oblitý

paprsky ranního slunce, si zapálil cigaretu a klidně se provaloval na lůžku. Bylo to poslední ráno, které trávil

v tomto domě. Don Tommasino zařídil jeho přestěhování do jiného města na jižním pobřeží Sicílie.

Apollonia, v prvním měsíci těhotenství, chtěla pobýt několik týdnů u rodičů a potom měla za ním přijet do

jejich nového úkrytu.

Večer předtím, poté, co Apollonia šla spát, zůstal don Tommasino s Michaelem v zahradě. Don byl

ustaraný a unavený a přiznal, že má obavy o Michaelovu bezpečnost. „Tou svatbou jsi na sebe upozornil.

Překvapuje mě, že tvůj otec nezařídil, abys odjel někam jinam. Tak  či onak, mám plno starostí s těmi

mladými bouřliváky v Palermu. Nabídl jsem jim slušnou dohodu, takže by si mohli smočit zobáky víc, než si

zaslouží, ale ta chátra chce všechno! Já tomu nerozumím! Několikrát už na mě ušili boudu, ale tak lehce se

mě nezbaví! Měli by si uvědomit, že jsem pro ně příliš silný, a ne mě brát na tak lehkou váhu! Jenže právě

tohle je ten kříž s mladými lidmi, ať už jsou sebenadanější. Nic si pořádně nepromyslí a chtějí všechnu vodu

ze studně.“

Pak oznámil Michaelovi, že oba pastýři, Fabrizzio a Calo, s ním pojedou v alfě romeo jako tělesná stráž.

On sám že se s ním rozloučí už teď, protože zítra ráno odjede velmi  časně, má toho v Palermu hodně na

práci. A Michael ať o svém přestěhování neřekne nic dr. Tazovi; doktor má v úmyslu strávit večer v Palermu

a mohl by něco vyžvanit.

Michael věděl už dost dlouho, že don Tommasino má těžkosti. Za zdmi vily hlídkovaly v noci ozbrojené

stráže a v domě bývalo pořád několik oddaných pastýřů s luparami. Don Tommasino sám byl po zuby

ozbrojen a měl neustále vedle sebe tělesnou stráž.

Ranní slunce začalo připalovat. Michael udusil cigaretu a oblékl si pracovní kalhoty pracovní košili a

čepici se štítkem, jakou nosila většina Sicilanů. Bos vyhlédl z okna a spatřil Fabrizzia, sedícího v jednom ze

zahradních křesel. Líně si pročesával husté, tmavé vlasy a luparu měl nedbale pohozenou na zahradním

stolku. Michael zahvízdl a Fabrizzio vzhlédl k oknu.

„Připrav mi vůz!“ zavolal na něho Michael dolů. „Za pět minut odjíždím. Kde je Calo?“

Fabrizzio vstal. Košili měl rozepnutou, odkrývala mu modročervené tetování na hrudi. „Calo pije kafe v

kuchyni. Pojede vaše žena s váma?“

Michael po něm mrkl. Napadlo ho, že v posledních týdnech až přespříliš sleduje pohledem Apollonii. Ne,

že by se snad odvážil dovolit si něco k manželce donova přítele. Na Sicílii není bezpečnější cesty do hrobu.

Michael mu odměřeně odpověděl:

„Ne, pojede napřed domů k rodičům. Za námi přijede až za několik dní.“ Potom hleděl za Fabrizziem, jak

pospíchá do kamenné boudy, která sloužila jako garáž pro alfu romeo.

Michael se šel umýt do koupelny. Apollonia  už odtamtud odešla. Nejspíš je v kuchyni,  řekl si, a

vlastnoručně chystá snídani, aby tak odčinila vinu, že chce před odjezdem až na druhý konec Sicílie ještě

jednou navštívit rodinu. Její odvoz na místo Michaelova pobytu už zařídí don Tommasino.

Dole v kuchyni mu však kávu přinesla stará Filomena a nesměle se s ním loučila. „Vyřídím váš pozdrav

otci,“ slíbil jí Michael a ona přikývla.

Do kuchyně vešel Calo a oznámil Michaelovi: „Vůz stojí venku, mám vám vynýst kufr?“

„Ne, vynesu si ho sám. Kde je Apolla?“

Calo se pobaveně zazubil. „Sedí za volantem a umírá touhou šlápnout na plyn. Z tý bude pravá

Američanka ještě dřív, než se dostane do Ameriky!“ Na Sicílii bylo něco neslýchaného, aby se nějaká venkovanka pokoušela  řídit auto. Ale Michael občas dovoloval Apollonii, aby jezdila s alfou romeo uvnitř

zahrady kolem zdí; pokaždé ovšem seděl vedle ní, protože občas šlápla na plyn místo na brzdu.

Michael vyzval Cala: „Sežeň Fabrizzia a počkej na mě ve voze.“ Vyšel z kuchyně a po schodech vyběhl

do ložnice. Věci už měl sbaleny. Než uchopil zavazadlo, vyhlédl z okna a uviděl, že vůz není zaparkován

před vchodem do kuchyně, nýbrž před schody vedoucími na verandu. Apollonia seděla v autě, ruce na

volantu jako dítě, které si hraje. Calo právě dával na zadní sedadlo košík s obědem. Tu si Michael všiml, že

Fabrizzio právě prochází branou vily, snad aby venku něco obstaral. Rozmrzelo ho to. Co k  čertu vlastně

dělá? Bude muset tomuhle zatracenému pastýři dát za vyučenou! Potom sešel po schodech dolů a rozhodl se

projít kuchyní, aby ještě jednou uviděl Filomenu a naposledy se s ní rozloučil. Zeptal se jí: „Doktor Taza

ještě spí?“

Na Filomenině vrásčité tváři se objevil potutelný výraz: „Staří kohouti už nemohou vítat slunko. Doktor

byl včera večer v Palermu.“

Michael se zasmál. Vyšel kuchyňskými dveřmi a venku ho udeřila i do znecitlivěného nosu vůně

citrónových květů. Viděl, jak Apollonia na něho mává z vozu, stojícího asi deset kroků dál na příjezdové

cestě, a vtom si uvědomil, že na něho kývá, aby zůstal tam, kde je, že chce zajet s vozem k místu, kde stojí.

Calo stál vedle vozu, zubil se a lupara se mu houpala v ruce. Ale po Fabrizziovi dosud ani vidu, ani slechu. A

v tu chvíli se Michaelovi bez jakékoli vědomé příčiny složily v mysli jednotlivé částečky v celkový obraz a

Michael vykřikl na Apollonii: „Ne! Ne!“ Jeho výkřik byl však přehlušen třeskem mohutného výbuchu, jak

Apollonia zapnula motor. Kuchyňské dveře se roztříštily na kousky a tlaková vlna odhodila Michaela podél

zdi vily o dobré tři metry dále. Jak zůstal ležet na zemi, zasáhly ho kameny padající ze střechy vily do zad.

Jeden mu sklouzl po hlavě. Než omdlel, stačil si ještě všimnout, že z alfy romeo nezbylo nic než čtyři kola a

ocelový podvozek, který je držel pohromadě.

 

Michael se probral k vědomí v místnosti, která mu připadala velmi tmavá; hlasy, které slyšel, byly tak

tiché, že to byly spíše zvuky než slova. Z  čistě živočišného instinktu se snažil předstírat, že je stále v

bezvědomí, ale hlasy zmlkly a z židle se někdo sklonil nad lůžko a teď už to byl hlas srozumitelný. Říkal:

„No, konečně přišel k sobě!“ Rozsvítila se lampa, její světlo ho udeřilo do očí jako bílý oheň a Michael

otočil hlavu. Měl ji velmi těžkou, otupenou. A pak poznal, že obličej nad lůžkem patří dr. Tazovi.

„Dovol, abych se na tebe minutku podíval, pak hned zhasnu,“ řekl dr. Taza soucitně. A malou tužkovou

baterkou posvítil Michaelovi do očí. „Budeš v pořádku,“  řekl a obrátil se k někomu dalšímu v pokoji.

„Můžeš s ním teď mluvit.“

Byl to don Tommasino; seděl na židli vedle postele a Michael ho už jasně viděl. „Michaeli, Michaeli,

můžu s tebou mluvit? Chceš si oddychnout?

Bylo snazší zdvihnout paži a odpovědět posunkem; Michael tak učinil a don Tommasino se otázal:

„Přivezl vůz z garáže Fabrizzio?“

Michael, aniž to věděl, se usmál. Byl to takový zvláštní, mrazivý souhlasný úsměv. Don Tommasino

pokračoval: „Fabrizzio zmizel. Poslouchej mě, Michaeli. Téměř celý týden jsi ležel v bezvědomí. Chápeš?

Každý si myslí, že jsi mrtev, takže ti teď nic nehrozí, přestali po tobě pátrat. Vzkázal jsem tvému otci a ten

mi poslal instrukce. Nebude už dlouho trvat a vrátíš se do Ameriky. Mezitím se tu můžeš zotavit. Jsi v

bezpečí vysoko v horách, v selském stavení, které mi patří. Teď, když tě Palermčani pokládají za mrtvého,

uzavřeli se mnou mír. Byls to vlastně ty, po kom tu celou dobu šli. Chtěli zabít tebe a přitom předstírali, že

jdou po mně. Je dobře, abys to věděl. Všechno ostatní už nech na mně. Zotav se a neznepokojuj se.“

Michael si už na všechno vzpomněl. Věděl, že jeho žena je mrtva, že Calo je mrtev. Vzpomněl si na

stařenu v kuchyni. Nemohl si uvědomit, zda s ním vyšla ven. Zašeptal: „Filomena?“ Don Tommasino  řekl

klidně: „Nic se jí nestalo, jen se jí z výbuchu spustila krev z nosu. Kvůli ní se netrap.“

Michael řekl: „Fabrizzio. Povězte svým pastýřům, že tomu, kdo mi vydá Fabrizzia, budou patřit nejlepší

pastviny na Sicílii.“ Oba muži jako by vydechli úlevou. Don Tommasino zdvihl z blízkého stolku sklenici a

napil se jantarově zbarveného nápoje, po němž se mu prudce vzpřímila hlava. Dr. Taza si sedl na pelest a

téměř roztržitě prohodil: „Jsi vdovec, víš. To je na Sicílii vzácnost!“ Jako by ho tahle výjimečnost mohla

utěšit.

Michael kývl na dona Tommasina, aby se k němu naklonil blíž. Don si sedl na pelest a nachýlil k němu

hlavu. „Vzkažte mému otci, aby mě dostal domů,“  řekl Michael. „Vzkažte mému otci, že mu chci být

synem.“

Ale trvalo ještě měsíc, než se Michael zotavil ze zranění, která utrpěl, a ještě další dva měsíce, než byly

obstarány všechny potřebné doklady a učiněna všechna potřebná opatření. Pak odletěl z Palerma do Říma a z

Říma do New Yorku. Za celý ten čas se po Fabrizziovi nenašla ani stopa.

 

 

díl VII

 

 

kapitola 25

 

Po dokončení studií přijala Kay Adamsová místo učitelky na obecné škole ve svém rodném městě v New

Hampshiru. Prvních šest měsíců po Michaelově zmizení telefonovala každý týden jeho matce a ptala se na

něho. Paní Corleonová k ní byla vždy milá a každý rozhovor skončila slovy: „Je moc moc hodné děvče.

Zapomněla na Mikeyho a našla si hodného manžela!“ Kay její přímost neurážela, chápala, že z ní hovoří

starost o mladé děvče v nemožné situaci.

Po skončení prvního školního roku se Kay rozhodla odjet do New Yorku, aby tam nakoupila pár hezkých

šatů a navštívila některé z bývalých spolužaček. Měla také v úmyslu se v New Yorku porozhlédnout po

zajímavém zaměstnání. Téměř dva roky žila jako stará panna, ležela v knihách a učila, odmítala schůzky,

odmítala kamkoli jít, i když už přestala telefonovat do Long Beache. Uvědomovala si, že takhle žít už dál

nemůže; začínala být popudlivá a neštastná. Ale pořád se ještě utěšovala, že Michael napíše nebo pošle

vzkaz. Ponižovalo ji, že tak dosud neučinil; trápilo ji, že nedůvěřuje i jí.

Odjela vlakem  časně ráno a ke třetí hodině odpoledne byla v hotelu. Její přítelkyně byly ještě v

zaměstnání a nechtěla je rušit, hodlala je zavolat až večer. Po únavné cestě vlakem ani neměla chuť jít

rovnou nakupovat. Byla sama v pokoji, a tak si vzpomínala na všechny chvíle, kdy se s Michaelem milovali

v hotelech, a cítila se velice osamělá. A právě tento pocit spíš než cokoli jiného jí vnukl myšlenku

zatelefonovat Michaelově matce do Long Beache.

V telefonu se ozval drsný mužský hlas s typickým newyorským přízvukem. Kay požádala, aby jí zavolali

paní Corleonovou. Po několika minutách ticha se ozval hlas se silným cizím přízvukem, tázající se, kdo volá.

Kay trochu zrozpačitěla. „To jsem já, Kay Adamsová, paní Corleonová. Pamatujete se na mě?“

„Jistě, jistě, pamatuji si na ni. Jak to, že už víc netelefonovala? Vdala se?“

„Ale kdepak. Měla jsem moc práce.“ Podívejme, Michaelovu matku zřejmě mrzí, že přestala volat. „Víte

něco o Michaelovi? Je v pořádku?“

Na druhém konci telefonu zavládlo ticho a pak paní Corleonová důrazně  řekla: „Mikey je doma. On jí

nevolal? On se s ní nesetkal?“

Kay pocítila, jak se jí ohromením a ponižující touhou se rozplakat sevřel žaludek. Roztřeseným hlasem se

zeptala: „Jak dlouho už je doma?“

„Šest měsíců.“

„Ach tak, chápu!“ hlesla Kay. A pochopila. Zaplavil ji horký příval studu, že Michaelova matka ví, jak

hanebně se k ní zachoval. A potom se rozzlobila. Rozzlobila se na Michaela, na jeho matku, na všechny

cizince, na Italy, kteří nemají ani tolik slušnosti, aby alespoň navenek zachovali společenské normy

slušnosti, i když už láska skončila. Neví snad Michael, že má o něho starost alespoň jako přítelkyně, i když

už s ní nechce spát, i když už se s ní nechce oženit? Myslí si snad, že je nějaká ubohá zaostalá italská holka,

která spáchá sebevraždu nebo alespoň udělá scénu jen proto, že přišla o panenství a její milenec ji pustil k

vodě? Proto tak chladně, jak jen dokázala, řekla: „Ach tak, chápu, velmi vám děkuji. Jsem ráda, že Michael

už je doma a je v pořádku. Jen jsem se chtěla informovat. Víckrát vás volat nebudu.“

Hlas paní Corleonové v telefonu zněl velmi netrpělivě, jako by ani nebyla slyšela, co Kay  řekla. „Jestli

chce vidět Mikeyho, hned sem přijela! A pořádně ho tak překvapila! Vzala si taxíka a já povím chlapíkovi v

bráně, ať ho za ni zaplatí. A řekla taxíkářovi, že dostane dvojí sazbu, jinak nepojede až sem do Long Beache.

Ale nezaplatila. Manželův člověk u brány to vyrovná.“

„To nemůžu, paní Corleonová,“ odmítla Kay chladně. „Kdyby se byl Michael chtěl se mnou setkat, mohl

mě už dávno zavolat domů. Zřejmě nechce pokračovat v našem přátelství.“

Paní Corleonová jí energicky odpověděla: „Ona je moc pěkná dívka, má moc pěkné nohy, ale nemá moc

fištrónu.“ Zachichotala se. „Ona přijela navštívit mě, ne Mikeyho. Chci s ní mluvit. Přijela hned teď. A

nezaplatila ten taxík. Čekám na ni.“ Ozvalo se cvaknutí. Zavěsila.

Kay ji mohla zavolat znovu a říci, že nepřijede; věděla však, že Michaela prostě musí vidět, že s ním musí

promluvit, i kdyby to měl být jen rozhovor ze slušnosti. Jestli už je doma a neskrývá se, znamená to, že mu

už nic nehrozí, že může žít normálně. Kay seskočila z postele a začala se připravovat na návštěvu v Long

Beachi. Velmi pečlivě se nalíčila a oblékla. Když byla hotová, pohlédla na svůj obraz v zrcadle. Je hezčí než

tehdy, kdy Michael zmizel? Nebude mu snad připadat starší a méně přitažlivá? Postavu měla ženštější, boky

se jí zaoblily, ňadra zpevnila; tohle prý mají Italové rádi, i když Michael vždycky tvrdil, že se mu na ní líbí právě její štíhlost. Na tom ovšem vůbec nezáleželo, Michael s ní už nejspíš nechce mít nic společného, jinak

by ji přece byl za těch šest měsíců, co je doma, určitě zavolal.

Taxikář, kterého zastavila, se uvolil odvézt ji do Long Beache teprve poté, co ho s milým úsměvem

ujistila, že mu zaplatí dvojnásobnou sazbu. Jízda trvala necelou hodinu a longbeachská rezidence se od doby,

co ji viděla naposledy, podstatně změnila. Byla obehnána železným plotem a vjezd do rezidence byl

zahrazen železnou branou. Chlapík ve sportovních kalhotách, červené košili a bílém saku otevřel bránu, strčil

hlavu do taxíku, aby zjistil na taxametru sazbu, a dal taxíkářovi několik bankovek. Když Kay viděla, že

taxíkář nic nenamítá a je spokojen s penězi, které dostal, vystoupila a prošla volným prostranstvím k donovu

domu.

Dveře otevřela sama paní Corleonová a přivítala Kay s tak vřelým objetím, až ji to překvapilo. Pak na ni

upřela zkoumavý pohled. „Je moc pěkné děvče,“ prohlásila. „Mám hloupé syny.“ Vtáhla Kay do domu a

zavedla ji do kuchyně, kde už měla pro ni přichystánu mísu s jídlem; na sporáku bublala káva. „Michael

přijde už brzy domů,“ řekla. „Ten bude koukat.“

Usedly ke stolu a stará žena pobízela Kay, aby jedla; přitom ji zvědavě zahrnovala otázkami. Potěšilo ji,

že už je učitelkou a že přijela do New Yorku navštívit spolužačky a že je jí teprve čtyřiadvacet. Přikyvovala

hlavou, jako by všechna tato fakta byla v souladu s nějakými jejími tajnými soukromými plány. Kay byla tak

nervózní, že stačila jenom odpovídat na otázky; sama téměř nemluvila.

Napřed ho spatřila kuchyňským oknem. Před domem zastavil vůz a z něho vystoupili dva muži. Potom

Michael. Protáhl se a mluvil s jedním z těch dvou chlapíků. Byl k ní obrácen levou tváří. Byla rozbitá,

vmáčklá, jako líc celuloidové panenky, do které dítě z rozpustilosti koplo. Kupodivu mu to v jejích očích

neubralo na kráse, jen ji to dojalo téměř k pláči. Viděla, jak si k ústům a nosu přikládá běloskvoucí kapesník;

chvíli ho tam podržel, pak se obrátil a vešel do domu.

Slyšela, jak se otevřely dveře a jak se jeho kroky blíží chodbou směrem ke kuchyni a pak už stál vevnitř a

hleděl na ni a na matku. Zprvu se mu nepohnul ani rys v obličeji, ale pak se jen nepatrně usmál - rozbitá

půlka tváře mu bránila v širokém úsměvu. A Kay, která měla v úmyslu mu tím nejchladnějším tónem říci jen

„Ahoj, jak se máš?“, sklouzla z židle, vrhla se mu do náruče a přitiskla mu obličej na prsa. Líbal ji na vlhké

tváře a pevně ji objímal, dokud nepřestala plakat, a pak s ní vyšel k autu, posunkem odehnal osobního strážce

a odjel s ní. Seděla vedle něho a nalíčený obličej si prostě upravila tím, že zbytek make-upu setřela

kapesníkem. „Vůbec jsem nechtěla plakat,“ ujistila ho. „Jenže nikdo mi neřekl, jak hodně tě poranili.“

Michael se zasmál a dotkl se zraněné tváře: „Myslíš tohle? To nic není. Jen mi z toho bolí nerv. Teď,

když jsem doma, dám si to nejspíš spravit. Nemohl jsem ti psát ani něco vzkazovat. Tohle, prosím, pochop,

je to ze všeho nejdůležitější.“

„Dobře.“

„Mám ve městě byt. Chceš tam jet nebo chceš na večeři někam do restaurace?“

„Nemám hlad.“

Chvíli jeli směrem k New Yorku a mlčeli. „Máš už svůj diplom?“ zeptal se Michael.

„Ano. Učím teď doma na obecné škole. Tak přece jenom našli toho chlapa, co má tu vraždu na svědomí,

viď? Jinak by ses přece nebyl mohl vrátit domů, že?“

Michael chvíli otálel s odpovědí. „Ano, našli. Psali o tom ve všech newyorských novinách. Tys to

nečetla?“

Kay se zasmála úlevou nad jeho popřením, že by byl vrahem. „V našem městě dostáváme jenom New

York Times. Zřejmě to bylo zastrčené někde na devětaosmdesáté stránce. Kdybych o tom byla četla, byla

bych tvou matku hned zavolala.“ Odmlčela se a pokračovala: „Je to divné, víš. Tvá matka totiž mluvila tak,

jako bys to byl udělal. A těsně před tvým příjezdem, jak jsme pili kávu, mi pověděla o tom šílenci, co se

přiznal.“

„Třeba tomu má matka zprvu věřila.“

„Vlastní matka?“ podivila se Kay.

Michael se zazubil. „Matky jsou jako policajti. Vždycky věří v nejhorší.“

Michael zaparkoval vůz v garáži na Mulberry Street, kde ho majitel zřejmě znal. Odvedl Kay za roh k

oprýskanému domu z hnědého pískovce, vhodně zapadajícího do zchátralého okolí. Michael měl klíč od

domovních dveří, a když vešli, shledala Kay, že dům je zařízen nákladně a přepychově jako městské sídlo

nějakého milionáře. Michael ji zavedl po schodech nahoru do bytu, skládajícího se z obrovského obývacího

pokoje, velké kuchyně a ložnice. V jednom koutě obývacího pokoje byl bar a Michael oběma namíchal

drinky. Posadili se vedle sebe na pohovku a Michael klidně nadhodil: „Co kdybychom šli do ložnice?“ Kay

se dlouze napila a usmála se na něho. „Ano.“

Kay připadalo, že se milují stejně jako kdysi, jen Michael byl trochu drsnější, přímočařejší, už ne tak

něžný, jako býval. Jako by byl vůči ní ve střehu. Nechtěla si však stěžovat. Časem se to poddá. Muži bývají v takové situaci až směšně nedůtkliví, řekla si. I po dvouleté přestávce jí milování s Michaelem připadalo jako

nejpřirozenější věc na světě. Jako by snad ani nikdy nebyl pryč.

„Mohls mi přece napsat, mohls mi důvěřovat,“  řekla, tulíc se k němu. „Byla bych provozovala

novoanglickou omertu. I Yankeeové umějí držet jazyk za zuby, víš.“

Michael se ve tmě tiše zasmál. „Nikdy jsem si nepomyslel, že bys na mě  čekala. Nikdy jsem si

nepomyslel, že bys po tom všem na mě čekala.“

Kay mu rychle odpověděla: „Nikdy jsem nevěřila, žes ty dva muže zabil. Snad jen tehdy, když se zdálo,

že tomu věří tvá matka. Ale ve svém srdci jsem tomu nikdy neuvěřila. Příliš dobře tě znám.“

Zaslechla, jak si Michael povzdychl. „Vůbec na tom nezáleží, jestli jsem to udělal nebo ne. Prosím tě,

pochop to!“

Chlad v jeho hlase Kay trochu zarazil. „Tak mi to teď alespoň řekni, udělals to, nebo jsi to neudělal?“

Michael se opřel o polštář a jak si zapaloval cigaretu, ozářil tmu ohýnek. „Kdybych se tě zeptal, jestli si

mě chceš vzít, musel bych ti odpovědět na tvou otázku dřív, než ty odpovíš na mou?“

„Mně je to jedno, miluji tě, je mi to jedno. Kdybys mě miloval, nebál by ses mi říct pravdu. Nebál by ses,

že bych tě mohla oznámit policii. V tom to vězí, že? Jsi opravdu gangster, viď? Jenže mně je to opravdu

jedno. Ale není mi jedno, že mě zřejmě vůbec nemiluješ. Ani jsi mi nezatelefonoval, když ses vrátil domů.“

Michael kouřil dál a troška žhavého popelu padla Kay na nahá záda. Otřepala se a prohodila žertem:

„Přestaň mě mučit, stejně nepromluvím.“ Michael se ani nezasmál.  Řekl, jako by myslel na něco zcela

jiného: „Víš, když jsem se vrátil domů, ani jsem nebyl nějak strašně šťastný, že zase vidím rodinu, otce,

matku, sestru Connii a Toma. Bylo to milé, ale ve skutečnosti mi to bylo fuk. Pak jsem dneska přišel domů a

uviděl jsem tě v kuchyni a měl jsem radost. Pokládáš tohle za lásku?“

„Podle mého se to lásce téměř rovná.“

Znovu se pomilovali. Tentokráte byl Michael něžnější. Pak vstal, aby pro oba přinesl drinky. Když se

vrátil, posadil se do křesla před lůžkem. „A teď vážně,“ řekl. „Chceš si mě vzít?“ Kay se zaculila a kývla na

něho, aby se vrátil do postele. Michael se na ni usmál. „Ne, vážně. O tom, co se stalo, ti nemohu říct nic. Teď

pracuju pro otce. Zacvičuju se, abych mohl převzít rodinný podnik na dovoz olivového oleje. Ty ovšem víš,

že naše rodina má nepřátele, že můj otec má nepřátele. Může z tebe být velmi mladá vdova, možnost tu je, ne

sice velká, ale stát by se to mohlo. A nebudu ti každý den vyprávět, co jsem dělal v kanceláři. O své práci ti

ostatně nebudu vykládat vůbec nic. Budeš má manželka, ale nebudeš mou partnerkou v životě, jak se tomu,

myslím, říká. Nebudeš mou rovnoprávnou partnerkou. To je vyloučeno.“

Kay se na posteli posadila. Rozsvítila velkou lampu, stojící na nočním stolku, a zapálila si cigaretu.

Opřela se pohodlně o polštáře a vyrovnaným hlasem  řekla: „Tím mi vlastně  říkáš, že jsi gangster, že ano?

Říkáš mi, že máš na svědomí zabíjení lidí a jiné odporné zločiny, které s vraždami souvisejí. A že já se tě

nikdy nebudu smět ptát na tuto část tvého života, natož o ní přemýšlet. Tak jako v těch filmových hororech,

když netvor prosí krásnou dívku, aby se za něho provdala.“ Michael se zazubil, rozbitou tváří obrácen k ní, a

Kay zkroušeně dodala: „Ach, Miku, já tuhle hloupou věc ani nevnímám, přísahám, že ne.“

„To já vím,“ usmál se na ni. „Teď se mi to už celkem líbí, ale jen kdyby mi pořád neteklo z nosu.“

„Říkal jsi, že máme být vážní,“ pokračovala Kay. „Až se vezmeme, jak mám vlastně žít? Jako tvá matka,

jako italská hospodyně, která se stará jen o děcka a domov? A co jestli se něco stane? Jednoho krásného dne

se nejspíš můžeš octnout ve vězení!“

„Ne, to nepřichází v úvahu. Zabít mě můžou, ale zavřít ne.“

Téhle sebedůvěře se Kay musela zasmát; v jejím smíchu se kupodivu ozývalo veselí i hrdost. „Jak můžeš

tohle tvrdit?“ podivila se. „No tak!“

Michael vzdychl. „Právě tohle všechno jsou věci, o kterých s tebou nemůžu mluvit. A ani nechci.“

Kay se na dlouhou chvíli odmlčela. „Proč si mě vlastně chceš vzít, když jsi mně za ty dlouhé měsíce ani

jednou nezatelefonoval? To jsem tak dobrá v posteli?“

Michael vážně přikývl. „Jistě. Jenže to mi stejně dáváš zadarmo. Proč bych si tě tedy kvůli tomu měl

brát? Podívej se, nemusíš mi hned odpovědět. Budeme se dále scházet. Promluv si o tom s rodiči. Tvůj otec

je prý svým způsobem tvrdý chlap. Poslechni si, co ti poradí.“

„Neodpověděls mi, proč si mě vlastně chceš vzít,“ naléhala Kay.

Michael vytáhl ze zásuvky nočního stolku kapesník a přidržel si ho u nosu. Vysmrkal se a pak se utřel.

„Tady vidíš nejlepší důvod, aby sis mě nevzala. Jaké by to bylo mít u sebe chlapa, co pořád musí smrkat?“

Kay ho netrpělivě vybídla: „Podívej se, mluv vážně. Na něco jsem se tě ptala!“

Michael podržel kapesník v ruce. „Dobrá. Tedy poprvé a naposledy. Jsi jediný člověk, ke kterému jsem

kdy cítil náklonnost, na kterém mi záleží. Netelefonoval jsem ti, protože mi nikdy nenapadlo, že bys o mě

měla zájem i po tom všem, co se přihodilo. Jistě, mohl jsem za tebou běhat, mohl jsem tě vodit za nos, ale

něco takového jsem dělat nechtěl. A teď ti něco důvěrně řeknu a nesmíš to nikomu opakovat, ani svému otci ne. Dopadne-li všechno dobře, tak asi za pět let by mohla být famiglia Corleonových pokládána za řádnou

rodinu podle všech zákonů a nařízení. Aby se tohle mohlo uskutečnit, bude třeba učinit určité, velice složité

kroky. A právě v tuhle dobu by ses mohla stát moc bohatou vdovou. A teď proč si tě vůbec chci vzít? Prostě

proto, že tě chci a že si chci založit rodinu. Chci děli, už mám načase. A nehodlám své děti ovlivňovat

stejným způsobem, jakým ovlivnil otec mě. Ne snad, že by mě byl otec ovlivňoval vědomě. Nic takového

nikdy nedělal. Nikdy si nepřál, abych vstoupil do rodinného podniku. Chtěl, aby se ze mě stalo něco

takového jako profesor nebo lékař. Ale všechno se zvrtlo a já musel jít do boje za svou famiglii. Musel jsem

jít do boje, protože otce miluju a obdivuju se mu. Nepoznal jsem dosud nikoho, koho by si člověk mohl víc

vážit. Je dobrým manželem a dobrým otcem a dobrým přítelem lidem, kterým v životě štěstí moc nepřálo.

Má ovšem ještě jinou stránku, ale ta se mě jako syna netýká. Rozhodně však nechci, aby totéž potrefilo mé

děti. Chci, abys je ovlivnila ty, aby z nich vyrostly pravé, stoprocentní americké děti. Třeba se oni nebo

vnuci dají na politiku.“ Michael se zazubil. „Třeba se některé z nich stane prezidentem Spojených států. A

proč ne, ksakru? Když jsem v Dartmouthu studoval historii, zkoumali jsme původ všech amerických

prezidentů a někteří z nich měli otce nebo dědy, kteří jen o vlásek unikli šibenici. Mně ovšem postačí, aby se

mé děti staly lékaři nebo hudebníky nebo učiteli. Nikdy nebudou pracovat v rodinném podniku. Než by do

takového věku dospěly, stejně už budu na odpočinku. A ty a já budeme žít na venkově, budeme  členy

nějakého klubu a povedeme solidní, prostý život zámožných Američanů. Jak se ti líbí taková vyhlídka?“

„Báječně,“ ujistila ho Kay. „Jenže nějak jsi přeskočil to vdovské riziko!“

„Je celkem nepatrné. Zmínil jsem se o tom jen proto, abych ti poskytl úplný obraz.“ A Michael si osušil

nos kapesníkem.

„Nemohu tomu uvěřit, nemohu uvěřit, že jsi takový, to prostě není možné.“  řekla Kay se zmateným

výrazem ve tváři. „Nemůžu to prostě pochopit, to je přece nemožné.“

„No, víc už ti toho vysvětlovat nebudu,“  řekl Michael vlídně. „Vždyť o těch věcech ani nemusíš

přemýšlet. Nemá to opravdu nic společného ani s tebou, ani s naším společným životem, jestli se vezmeme.“

Kay zavrtěla hlavou. „Jak si mě vůbec chceš vzít, jak vůbec můžeš naznačovat, že mě miluješ, nikdy jsi

to slovo neřekl, ale teď jsi zrovna prohlásil, že miluješ svého otce, nikdy jsi mi neřekl, že mě miluješ, jak bys

také mohl, když mi nedůvěřuješ ani natolik, abys mi pověděl o těch nejdůležitějších věcech ve svém životě?

Jak jen můžeš chtít mít manželku, které nemůžeš důvěřovat? Tvůj otec tvé matce důvěřuje. To vím.“

„Pravda,“ přisvědčil Michael. „To ovšem ještě neznamená. že jí všechno poví. A má důvody jí důvěřovat,

víš. Ne snad proto, že jsou manželé a ona, je jeho žena. Ale porodila mu  čtyři děti v době, kdy nebylo

bezpečné přivádět děti na svět. Ošetřovala ho a chránila ho, když ho postřelili. Věřila v něj. Už čtyřicet let je

pro ni prvním člověkem na světě. Až ty budeš taková, třeba ti povím některé věci, které ani nebudeš chtít

slyšet.“

„Budeme muset bydlet v rezidenci?“ zeptala se Kay.

Michael přikývl. „Budeme tam mít vlastní dům, nebude to nijak zlé. Rodiče se nám do ničeho míchat

nebudou. Budeme si žít po svém. Dokud všechno nebude v pořádku, musím bydlet v rezidenci.“

„Protože je pro tebe nebezpečné bydlet jinde,“ usoudila Kay.

Poprvé od doby, co ho poznala, ho spatřila rozzlobeného. Zmocnil se ho studený, mrazivý hněv;

neprojevil se ovšem žádným posunkem nebo změněným hlasem. Byl to chlad, který z něho čišel jako smrt, a

Kay si uvědomila, že jedině tento chlad by ji mohl odvrátit od úmyslu se za něho provdat, pokud tento krok

vůbec bude chtít podniknout.

„Za všechno mohou ty zatracené filmové a novinářské škváry! Máš nesprávnou představu o mém otci a o

famiglii Corleonových. Vysvětlím ti to tedy ještě jednou, ale opravdu naposledy. Můj otec je obchodník,

který se snaží zaopatřit svou manželku a děti a ty z přátel, které by mohl v  časech nouze potřebovat.

Neuznává pravidla společnosti, v níž žijeme, protože tahle pravidla ho odsoudila k životu nedůstojnému

člověka, jako je on,  člověka neobyčejně silného charakteru. Musíš pochopit, že pokládá sám sebe za

rovnocenného všem těm významným lidem, jako jsou prezidenti, ministerští předsedové, soudci Nejvyššího

soudu a guvernéři. Odmítá sklonit svou vůli před jejich. Odmítá žít podle pravidel určených jinými, podle

pravidel, která ho odsuzují k poraženeckému životu. Jeho konečným cílem je ovšem vstoupit do této

společnosti s určitou mocí v rukou, protože společnost ty své členy, kteří nemají vlastní moc, ve skutečnosti

vůbec nechrání. Do té doby se bude držet vlastních mravních zásad, které pokládá za mnohem lepší, než je

zákonná struktura společnosti.“

Kay na něho nechápavě hleděla: „To je přece směšné. Co kdyby tak smýšleli všichni? Jak by vůbec ještě

mohla společnost fungovat? Vrátili bychom se do doby neandrtálců. Miku, tomu, co  říkáš, přece sám

nemůžeš věřit?“ Michael se na ni zazubil. „Říkám ti jen, čemu věří můj otec. Chci, abys pochopila, že ať už je jakýkoli,

není neodpovědný, alespoň ne ve společnosti, kterou si sám vytvořil. Není to pomatený gangster střílející z

automatu, za jakého ho zřejmě považuješ. Je to člověk s vlastním smyslem pro odpovědnost.“

„A v co věříš ty?“ zeptala se Kay věcně.

Michael pokrčil rameny. „Věřím ve svou rodinu. Věřím v tebe a v rodinu, kterou my dva snad budeme

mít. Nečekám od společnosti, že by nás chránila. Nemám v úmyslu vložit svůj osud do rukou lidí, jejichž

jedinou kvalifikací je, že dokázali obalamutit velký počet druhých, aby je zvolil. Něco takového pro mě

nepřichází v úvahu. Doba mého otce končí. To, co dělá, se dál dělat už nebude moct, leda s obrovským

rizikem. Ať se nám to líbí nebo ne, famiglia Corleonových se musí stát členem téhle společnosti. Až dozraje

čas, tak chci, abychom se stali jejími členy se značným podílem vlastní moci, totiž s penězi a vlastnictvím

jiných cenností. Chci, aby mé děti sdílely tenhle normální úděl, ale předtítm je hodlám co nejlépe

zabezpečit.“

„Tys přece šel dobrovolně do války za vlast, byl jsi válečný hrdina,“ namítla Kay. „Co se stalo, že ses tak

změnil?“

„Tohle nikam nevede, Kay. Možná že jsem  jenom jeden z takových zápecnických konzervativců, co

vyrůstají v tom tvém rodném městě. Starám se o sebe, sám, jako jedinec. Vlády toho pro svůj národ ve

skutečnosti moc neudělají, nakonec se to přece vidí, ale v tom to snad ani nevězí. Můžu jen říct, že musím

pomáhat otci, musím stát při něm. A je na tobě, aby ses rozhodla, chceš-li stát při mně.“ Usmál se na ni.

„Ten nápad se svatbou nebyl asi nejlepší.“

Kay natřepala pokrývku. „Jak to bude se svatbou, to ještě nevím, ale dva roky jsem neměla mužského a

teďka tě tak lehce nepustím ze spárů. Pojď sem!“

Když zase vedle sebe leželi v posteli, světla zhasnutá, pošeptala mu: „Věříš mi, že jsem od tvého odjezdu

s nikým nespala?“

„Věřím.“

„A ty?“ zašeptala tišeji.

„Já ano.“ Ucítil, jak trochu ztuhla. „Ale ne v posledních šesti měsících.“ Byla to pravda. Kay byla první

žena, s níž se po Apolloniině smrti miloval.

 

 

kapitola 26

 

Okna přepychového apartmá vedla do uměle vytvořeného, pohádkově krásného prostředí: přesazené

palmy ozářené girlandami oranžových světel, dva velké bazény, tmavomodře se třpytící ve světle hvězd

blikajících nad pouští. Na obzoru se táhly písečné a skalnaté hory a svíraly Las Vegas, uhnízděné v

neonovém údolí. Johnny Fontáne spustil těžký, bohatě vyšívaný šedý závěs a obrátil se zpět do místnosti.

Čtyřčlenná skupinka, bankéř, rozdavač, jeho pomocník a  číšnice ve svém skrovném barovém úboru

konali přípravy pro soukromou partii. Nino Valenti ležel na pohovce v obývacím pokoji, v ruce držel

sklenici whisky a přihlížel, jak zaměstnanci z kasina rozestavují koleni podkovovitého hráčského stolku šest

čalouněných křesel. „Prima, prima!“ řekl zastřeným, zatím ještě ne zcela opilým hlasem. „Johnny, pojď sem

a zahraj si se mnou proti těmhle lumpům. Přeje mi štěstí. Natřeme jim to jak se patří.“

Johnny se posadil před pohovku na stoličku. „Víš přece, že na to nejsem. Jak se cítíš, Nino?“

Nino se na něho zazubil. „Senzačně. O půlnoci mi sem přijdou nějaký ženský, pak večeřička, potom

zpátky ke stolu. Jestlipak víš, že jsem obehrál bank skoro o padesát táců a že mě celej tejden dřeli, aby to

dostali nazpátek?“

„Hm,“ utrousil Johnny. „A komu to chceš odkázat, až zhebneš?“

Nino vypil sklenici do dna. „Johnny, jak jsi k čertu vůbec mohl získat pověst takovýho frajera? Jsi upínej

suchar, Johnny! Kristepane, v tomhle městě si přece každej turista užije víc než ty!“

„No dobře. Mám tě dovést ke stolku?“

Nino se na pohovce namáhavě posadil a spustil nohy na koberec. „Dokážu to sám.“ Sklenici upustil na

podlahu a celkem jistým krokem došel ke stolku. Rozdavač už byl připraven. Bankéř stál za ním a dohlížel.

Pomocník seděl na židli kousek dál od stolku. Číšnice se posadila na jinou židli tak, aby viděla na každý

Ninův posunek.

Nino zaklepal kotníky na zelené sukno. „Žetony!“ přikázal.

Bankéř vytáhl z kapsy blok, vypsal lístek a položil ho s malým plnicím perem před Nina. „Tady máte,

pane Valenti.“

„Jako vždy, na začátek pět tisíc.“ Nina naškrábal podpis dolů na lístek a bankéř strčil stvrzenku do kapsy.

Pak kývl na rozdavače. Fantasticky hbitými prsty oddělil rozdavač štos  černozlatých stodolarových žetonů z podstavce před

sebou a za necelých pět vteřin už leželo před Ninem pět vyrovnaných hromádek žetónů, v každé hromádce

deset.

Na zeleném sukně bylo šest bílých čtverců, trochu větších než karty; čtverce byly na místech, kde by měli

sedět hráči. Nino vsadil na tři čtverce, na každý položil žeton, hrál tedy za tři, za každého sto dolarů. Další

kartu už nechtěl, protože rozdavač měl otočenou šestku, smolnou kartu a rozdavač taky prohrál. Nino shrábl

výhru a obrátil se k Johnnymu? „Tohle je prima začátek večera, co, Johny?“

Johnny se usmál. Nebylo zvykem, aby hazardní hráč Ninova ražení stvrzoval podpisem, že dostal žetony.

U někoho, kdo sází tak vysoko, stačívá přece obvykle jeho slovo. Třeba se obávali, že si Nino jako notorik

nedokáže zapamatovat, kolik si vybral. Nevěděli, že Nino si pamatuje všechno.

Nino vyhrával dál a po třetím kole kývl prstem na číšnici. Ta přikročila k baru na druhé straně místnosti a

přinesla mu sklenku na vodu, jako obvykle plnou žitné whisky. Nino se napil, sklenici přehodil do druhé

ruky, aby mohl pravičkou obejmout  číšnici kolem boků, a vyzval ji: „Sedni si ke mně, zlato, a zahraj si;

přineseš mi štěstí.“

Číšnice byla překrásná, ale Johnny viděl, že je skrz naskrz studená a vypočítavá, bez zrnka osobnosti, i

když se o ni zřejmě snaží. Obdařila Nina širokým úsměvem, ale v ústech se jí sbíhaly sliny na jeden z těch

černozlatých žetonů. A co má být, pomyslel si Johnny, proč by neměla nějaké dostat ? Pouze zalitoval, že

Nino za své peníze nedostane něco kvalitnějšího.

Nino nechal číšnici za sebe zahrát několik kol a pak jí dal jeden žeton, plácl ji přes zadeček a poslal ji od

stolku pryč. Johnny na ni kývl, aby mu přinesla pití. Když mu ho přinášela, chovala se, jako by hrála

nejdramatičtější scénu v nejdramatičtějším filmu, co byl kdy natočen. Celé osobní kouzlo soustředila na

slavného Johnnyho Fontána. Oči se jí vyzývavě leskly, její chůze byla tak sexy, jako žádná jiná chůze na

světě, ústa měla nepatrně pootevřená, jako by se chtěla zakousnout do nejbližšího předmětu své očividné

vášně. Každým coulem se podobala samici v  říji, jenže to všechno bylo hrané. Johnny si pomyslel,

kristepane, zase jedna taková! Byl to ten nejoblíbenější manévr žen, které ho chtěly dostat do postele.

Účinkoval pouze tehdy, když byl namol, a v této chvíli nebyl. Obdařil dívku jedním ze slavných úsměvů a

řekl: „Díky, zlatíčko.“ Dívka na něho pohlédla, rty rozevřela v děkovném úsměvu, oči se jí úplně zamžily a

tělo jí ztuhlo, jak se trupem mírně zaklonila na dlouhých štíhlých nohách v síťovaných punčochách. V těle

jako by jí bušilo obrovské napětí,  ňadra jako by se jí vypjala a drala se ven z tenké, hluboce vystřižené

blůzky. Pak se jí tělo otřáslo lehkým záchvěvem, jako by z něho vyšlehl závan vysloveně fyzické touhy.

Mělo to vyvolat dojeni ženy dosahující ukojení jen proto, že se na ni Johnny Fontáne usmál a řekl: „Díky,

zlatíčko.“ Výkon to byl výborný, lepší než jaký Johnny kdy viděl. Teď už ovšem věděl, že je to podvod.

Ženské, které tohle dělaly, byly podle všech zkušeností těmi nejmizernějšími milenkami.

Johnny za ní hleděl, jak se vrací k židli, a pomaloučku popíjel. Tenhle trik by už nerad ještě jednou

spatřil. Dnes večer na to neměl náladu.

Trvalo ještě hodinu, než to Nina začalo zmáhat. Napřed mu poklesávala hlava, pak se začal motat a

nakonec se svezl z křesla rovnou na podlahu. Bankéř a rozdavač si toho už všimli při prvním poklesnutí a

zachytili ho dříve, než dopadl na zem. Zdvihli ho a odnesli za rozhrnutý závěs, kde byla ložnice.

Johnny přihlížel, jak  číšnice pomáhá oběma mužům Nina svléknout a přikrýt pokrývkami. Bankéř

spočítal Ninovy žetony a poznamenal si  částku do bloku. Johnny upřel pohled na stolek, kde ještě byly

rozdavačovy žetony, a zeptal se: „Jak dlouho to takhle chodí?“

Bankéř pokrčil rameny. „Dneska skápl brzy. Jak se to stalo poprvé, zavolali jsme hotelového doktora a

ten panu Valentimu něco dal a držel mu kázání. Pak nám Nino nařídil, že příště, až se to stane, nemáme

doktora volat; jen ho máme položit do postele, ráno už bude v pořádku. A to také děláme. Má dnes kliku,

zase vyhrál, skoro tři tácy.“

„Dobře, ale dnes sem toho hotelového doktora zavoláme, ano?“ řekl Johnny. „Kdyby nebyl u sebe, dejte

ho vyvolat z kasina.“

Trvalo skoro patnáct minut, než se tam Jules Segal dostavil. Johnnyho popudilo, že ten chlap nikdy

nevypadá jako doktor. Dnes večer měl dokonce na sobě modré, bíle lemované letní tričko, bílé semišové

střevíce a žádné ponožky! A s tím tradičním černým lékařským kufříkem vyhlížel zatraceně směšně!

„Měl byste nějak vykoumat, jak nosit to své lékařské nádobíčko v zkráceném pouzdru na golfové hole,“

utrousil Johnny.

Jules na něho souhlasně pohlédl. „No jo, ona je to taky otrava, tahat tenhleten lékařský zásobník stále s

sebou. Lidem to přímo nahání hrůzu. Alespoň by se měla změnit ta barva!“

Přistoupil k posteli, kde ležel Nino. Jak otevíral brašnu,  řekl Johnnymu. „Díky za ten šek, co jste mi

poslal coby konzultantovi. Byl pořádně vysoký. Tolik jsem toho neudělal.“

„To mi ještě chvíli vyprávějte! A vůbec, zapomeňte na to, to už jsou loňské sněhy. Co je Ninovi?“ Jules mu rychle vyšetřil srdce a změřil tep a krevní tlak. Z brašny vytáhl injekční stříkačku, bez okolků ji

vpíchl Ninovi do paže a stiskl píst. Ninův spící obličej ztratil voskovou bledost a do tváří se mu vrátila barva,

jako by mu krev začala rychleji proudit.

„Moc jednoduchá diagnóza,“ utrousil Jules. „Měl jsem příležitost ho vyšetřit a udělat několik testů už

tehdy, když sem přijel poprvé a omdlel. Dal jsem ho převézt do nemocnice dřív, než nabyl vědomí. Má

cukrovku, mírnou, stabilní, na dospělého  člověka přiměřenou, která není problém, když si nemocný dá

pozor, bere léky, drží dietu a podobně. Jenže on ji prostě tvrdošíjně nebere na vědomí. A také je pevně

rozhodnut upít se k smrti. Játra mu už vypovídají službu, za čas mu vypoví službu mozek. Ted zrovna je v

mírném diabetickém komatu. Radím vám, dejte ho do ústavu.“

Johnnyho zalil pocit úlevy. Příliš vážné to tedy být nemůže, jediné, co Nino musí dělat, je dávat na sebe

pozor, „Myslíte jako do jedné z těch institucí, kde člověka odnaučí pít?“

Jules přistoupil k baru na druhé straně místnosti a nalil si. „Ne. Do ústavu. Víte, do cvokhausu.“

„Moc vtipné tohle zrovna není,“ odsekl Johnny.

„Já to myslím vážně,“ ujistil ho Jules. „Nevyznám se sice ve všech těch psychiatrických fíglech, ale něco

vím, patří to k mé profesi. Vašeho přítele Nina budeme moct dát celkem slušně do pořádku, pokud ovšem

ještě nemá příliš zasažená játra a to se vlastně dá pořádně zjistit až při pitvě. Jenže jeho skutečná choroba mu

trčí v hlavě. Jemu totiž je v podstatě úplně jedno, jestli zemře; možná že by se dokonce rád sám zabil. Pokud

se tohle nevyléčí, není pro něj naděje. Proto  říkám, dejte ho do ústavu a tam se může podrobit vhodné

psychiatrické léčbě.“

Někdo zaklepal a Johnny šel otevřít dveře. Stála tam Lucy Manciniová. Přivinula se k Johnnymu a

políbila ho. „Ach Johnny, to jsem ráda, že té zase jednou vidím!“

„Je to taky pěkně dlouho, co jsem tu byl naposledy,“  řekl Johnny. Všiml si, že se změnila. Podstatně

zeštíhlela, šaty měla nesrovnatelně vkusnější a výborně jí slušely. Chlapecký účes dával líp vyniknout jejímu

obličeji. Vypadala mladší a pěknější, než co ji kdy viděl, a napadlo ho, že by mu mohla při pobytu tady v Las

Vegas dělat společnost. Bylo by to báječné, kdyby se mohl ukazovat s takovou prima ženskou. Jenže dřív

než zapnul osobní kouzlo, uvědomil si, že je doktorova dívka. Nepřichází tedy v úvahu. Usmál se jen

přátelsky a zeptal se: „Hele, co vůbec pohledáváš v noci v Ninově bytě?“

Lucy ho šťouchla do žeber. „Dozvěděla jsem se, že Nino onemocněl a že k němu zavolali Julese. Přišla

jsem se podívat, jestli bych snad nemohla nějak pomoct. Nino je v pořádku, viď?“

„Jistě. Vylíže se z toho.“

Jules se natáhl na pohovku. „Čerta v pořádku,“  řekl. „Navrhuju, abychom tu zůstali a počkali, až se

probere. A pak ho budeme přesvědčovat, aby se podrobil ústavní léčbě. Lucy, tebe má rád, třeba na tebe dá.

Johnny, jestli jste jeho opravdový přítel, tak nám musíte píchnout. Jinak skončí Ninova játra jako exponát v

pitevně nějaké lékařské fakulty!“

Lékařův lehkovážný vyjadřovací způsob Johnnyho pohoršil. Co si k čertu o sobě myslí, že je zač ? Už to

chtěl říci nahlas, ale vtom se z lůžka ozval Ninův hlas: „Hele, starej kamaráde, co mi takhle dát skleničku?“

Nino seděl na lůžku. Zazubil se na Lucy. „Ahoj, holka, pojď na mou hruď!“ A rozevřel doširoka náruč.

Lucy si sedla na pelest a objala ho. Nino teď kupodivu nevypadal vůbec špatně, ale téměř normálně.

Luskl prsty. „Tak Johnny, dej mi napít. Do rána je ještě daleko. Kde k čertu je můj hrací stolek?“

Jules si dlouze lokl a řekl Ninovi: „Nemůžete se napít. Váš lékař vám to zakazuje.“

„Můj doktor mi může, víte co,“ zahudroval Nino. Pak naladil zkroušený výraz. „Máuctíčka, Julku, jo to

jste vy! Vy jste můj lékař, že jo ? Vás jsem tím nemyslel, kamaráde. Johnny, přines mi sklenku nebo vstanu a

dojdu si pro ni sám!“

Johnny pokrčil rameny a přistoupil k baru. Jules prohodil ledabyle : „Povídám, neměl by pít!“

Johnny si uvědomil, čím ho Jules dráždí. Doktorův hlas byl vždy chladný, žádné slovo nezdůraznil, ani v

nejvypjatější situaci, mluvil vždy tiše a vyrovnaně. Když varoval, bylo varování obsaženo pouze ve slovech,

hlas zněl neustále neutrálně, jakoby lhostejně. Právě to ho natolik naštvalo, že přinesl Ninovi jeho obvyklou

sklenici whisky. Než mu ji podal, prohodil k Julesovi: „To ho přeci nezabije, pravda?“

„Ne, nezabije ho to,“ potvrdil Jules klidně. Lucy na něho úzkostlivě pohlédla, chystala se něco  říci, ale

vzápětí si to rozmyslela. Nino si zatím vzal sklenici a hodil ji do sebe.

Johnny se usmíval na Nina; dali tomu doktůrkovi za vyučenou! Jenže vtom Nino vyjekl, obličej jako by

mu zmodral; nemohl se nadýchnout a lapal po dechu. Tělo se mu vymrštilo jako ryba, obličej naběhl krví a

oči vystoupily z důlků. Jules se objevil na druhé straně lůžka, proti Johnnymu a Lucy. Chytil Nina za krk,

pevně ho podržel a vpíchl mu nahoru do šíje, tam kde začínal krk, injekci. Nino mu ochabl v rukou, přestal

se zmítat, za okamžik klesl zpět na polštář a usnul. Johnny, Lucy a Jules se vrátili do obývacího pokoje a posadili se k velkému, masivnímu stolku. Lucy

zvedla jeden z modrých telefonů a objednala kávu a něco k jídlu. Johnny přistoupil k baru a namíchal si

drink.

„Věděl jste, že ta whisky vyvolá tuhle reakci?“ zeptal se.

Jules pokrčil rameny. „Byl jsem si tím skoro jistý.“

„Tak proč jste mě nevaroval?“ vyjel na něho Johnny.

„Varoval jsem vás.“

„Nevaroval jste mě dost důrazně,“ nasupil se Johnny s ledovým vztekem. „Vy jste mi povedený doktor!

Na všechno serete! Mně dokonce  řeknete, abych poslal Nina do cvokhausu; ani se nenamáháte použít

slušného výrazu jako sanatorium. Nejraději to lidem vpálíte mezi oči, co ?“

Lucy hleděla dolů na podlahu. Jules se nepřestal na Johnnyho usmívat. „Umanul jste si, že dáte Ninovi

napít, a nic by vám v tom nebylo zabránilo. Musel jste mu dokázat, že nemusíte dát na má varování, na mé

příkazy. Vzpomínáte si, jak jste mi po té vaší krční záležitosti nabídl místo osobního lékaře ? Odmítl jsem,

protože jsem věděl, že bychom nikdy spolu dobře nevycházeli. Lékař si myslí, že je pánbůh, že je

veleknězem moderní společnosti; je to jedna z jeho odměn. Jenže vy byste se nikdy ke mně takhle nebyl

choval. Pro vás bych byl jen lokajský pánbůh. Jako ti vaši hollywoodští doktoři. Kde takovéhle lidi vlastně

sháníte? Kristepane, znají vůbec něco, anebo je jim všechno fuk? Určitě vědí, co se děje s Ninem, ale přesto

mu klidně dávají dál všemožné léky, jen aby se udržel na nohou. Tihle páni doktoři si nosí přepychové

obleky a líbají vám zadek, protože jste vlivný filmař, a vy si proto myslíte, že to jsou báječní lékaři. Copak v

showbusinessu musí mít doktoři srdce? Nemám pravdu? Hovno jim záleží na tom, jestli bude někdo žít nebo

umře. Jenže můj koníček, víte, ať už je jakkoli neodpustitelný, je udržovat lidi při životě. Nezabránil jsem

vám dát mu tu whisky jen proto, abyste viděl, co se mu může stát.“ Jules se naklonil k Johnnymu a

nezměněně klidným, nevzrušeným hlasem pokračoval: „Váš přítel už pomalu mele z posledního. Chápete?

Bez pořádné terapie a přísné lékařské péče nemá naději. Jeho krevní tlak a cukrovka a špatné návyky mohou

každým okamžikem vyvolat krvácení do mozku. Mozek mu sám od sebe vyplivne. Řekl jsem vám to dost

názorně, že? Ano, mluvil jsem o cvokhausu. Chci, abyste pochopil, co je nezbytné. Jinak totiž nic neuděláte.

Řeknu vám to po lopatě. Život svého kamaráda zachráníte jen tehdy, když ho dáte do ústavu. Jinak mu dejte

pusu na rozloučenou.“

Lucy zašeptala: „Julesi, miláčku, Julesi, nebuď tak bezohledný. Stačí, když mu to jen povíš!“

Jules povstal. Ztratil obvyklý chlad, shledal Johnny spokojeně. Také jeho hlas ztratil svou klidnou,

bezdůraznou jednotvárnost.

„Domníváte se snad, že je to poprvé, co musím v takové situaci mluvit s lidmi, jako jste vy?“ nadhodil

Jules. „Kdysi jsem to dělal den co den. Lucy mě napomíná, abych nebyl tak bezohledný, jenže neví, o čem

mluví. Víte,  říkával jsem lidem: ‚Nejezte tolik, nebo umřete, nekuřte tolik, nebo umřete, nepracujte tolik,

nebo umřete, nepijte tolik, nebo umřete.’ Nikdo na mě nedal. Víte proč? Protože jsem jim neřekl: ‚Umřete

zítra.’ No, vám tedy říkám, že Nino může klidně umřít zítra!“

Jules poodešel k baru a namíchal si další drink. „Tak co vy na to, Johnny, pošlete Nina do ústavu?“

„Nevím.“

Jules se u baru rychle napil a znovu si nalil. „Víte, je to podivné, člověk se může k smrti ukouřit, k smrti

upít, k smrti upracovat a dokonce k smrti ujíst. To všechno je společensky přijatelné. Jediné, co je lékařsky

vyloučeno, je umilovat se k smrti, a přitom společnost dělá všechno možné, aby lidem lásku co nejvíc

ztížila.“ Odmlčel se, aby dopil. „Jenže lidi to stejně nemají lehké, alespoň rozhodně ženské. Chodily ke mně

ženy, které by už neměly mít další děti. ‚Je to nebezpečné,’ tvrdil jsem jim. ‚Mohla byste umřít.’ Za měsíc

přiběhly, tvářičky růžové, a řekly: ‚Doktore, myslím, že jsem v jiném stavu.’ A taky že byly. Řekl jsem jim

tedy znovu: ‚Vždyť to je nebezpečné!’ Tehdy jsem ještě mluvil důrazně. A ony se na mě usmály a  řekly:

‚Když já i můj manžel jsme velmi přísní katolíci!’ Tohle řekly!“

Někdo zaklepal a dva číšníci přivezli na servírovacím vozíku jídlo a stříbrné konvice s kávou. Ze spodku

vozíku vytáhli skládací stolek a prostřeli ho. Pak je Johnny propustil.

Seděli u stolku, jedli teplé sendviče, které Lucy objednala, a pili kávu. Johnny se pohodlně opřel a zapálil

si cigaretu. „Takže vy tedy zachraňujete lidské životy. A co že jste se stal potratářem?“

Tu se poprvé ozvala Lucy. „Chtěl pomáhat dívkám, co se dostaly do maléru, dívkám, které by mohly

spáchat sebevraždu nebo udělat něco nebezpečného, aby se zbavily dítěte.“

Jules se na ni usmál a povzdychl. „Tak jednoduché to zase není. Vypracoval jsem se na chirurga. Mám

dobré ruce, jak  říkají basketbalisté. Jenomže jsem byl tak dobrý, až mi to nahánělo hrůzu. Stačilo, abych

nějakému chudákovi otevřel břicho, a hned jsem poznal, že umře. Operoval jsem ho, ale stejně jsem věděl,

že se ta rakovina či nádor znovu objeví. Přesto jsem ho poslal domů s milým úsměvem a všelijakými kecy.

Nebo ke mně přišla nějaká ubohá ženská a já jí uřízl prs. Za rok přišla znova a já jí uřízl druhý. Další rok jsem jí vyřízl vnitřnosti, jako když člověk vyloupne semínka z melounu. Po tom všem stejně umřela. A celou

tu dobu mě volal manžel a vyptával se: ‚Co říkají testy? Co říkají testy?’

Tak jsem si najal osobní sekretářku, aby brala všechny tyhle hovory. Pacientku jsem spatřil teprve v

okamžiku, kdy byla úplně připravena na vyšetření, na testy či na operaci. Trávil jsem s obětí co nejmíň času,

protože jsem koneckonců byl velice zaměstnaný  člověk. Teprve pak, nakonec, jsem s manželem na dvě

minutky pohovořil. ‚Je to na exitus,’  řekl jsem. Jenže tohle poslední slovo nějak nikdy nedokázali vnímat.

Věděli, co znamená, ale neslyšeli je. Zprvu jsem se domníval, že při něm podvědomě ztišuji hlas, proto jsem

je vědomě začal vyslovovat hlasitěji. Ale stejně je nikdy neslyšeli. Jakýsi chlap se mě dokonce zeptal: ‚Co je

to k čertu ten sexitus?’„ Jules se rozesmál. „Sexitus, exitus, všechno jedno. A tak jsem začal dělat potraty.

Pěkně pohodlně, spokojenost na obou stranách, jako když  člověk umyje nádobí a vydrhne dřez. To mi

vyhovovalo. Líbilo se mi to, líbilo se mi být potratářem. Nevěřím, že dvouměsíční embryo je lidská bytost,

takže v tomhle ohledu jsem neměl problémy. Pomáhal jsem mladým dívkám a ženám, co se dostaly do

maléru, a vydělával jsem hromadu peněz. Byl jsem daleko za první linií. Když mě nachytali, připadal jsem si

jako dezertér, kterého čapli. Měl jsem ale štěstí, jistý přítel měl vlivné známé a vysekal mě z toho, jenže ve

velkých nemocnicích mě už nenechají operovat. Proto jsem tady. A zase dávám dobré rady, na které nikdo

nedá. Jako za starých časů.“

„Neříkám, že na tu vaši radu nedám,“ namítl Johnny. „Jen si ji nechávám projít hlavou.“

Nakonec Lucy změnila předmět hovoru. „Co vlastně děláš v Las Vegas, Johnny? Dopřáváš si oddych od

svých povinností coby hollywoodský filmový nabob nebo tady máš něco na práci?“

Johnny zavrtěl hlavou. „Mike Corleone se chce se mnou setkat a o něčem si promluvit. Dnes večer sem

přiletí s Tomem Hagenem. Tom řekl, že chce mluvit také s tebou, Lucy. Víš, oč jde?“

Lucy zavrtěla hlavou. „Zítra večeříme společně. Také Freddie. Nejspíš to bude mít něco společného s

hotelem. Poslední dobou to jde s kasinem z kopce, a to by nemělo být. Don si možná přeje, aby se Mike tady

na to podíval.“

„Prý už si Mike dal konečně do pořádku tvář,“ poznamenal Johnny.

Lucy se zasmála. „Asi se Kay podařilo ho přemluvit. Když se vzali, nechtěl o tom ani slyšet. Proč asi ?

Vypadalo to ohavně a pořád mu teklo z nosu. Mohl si to dát udělat už dřív.“ Na okamžik se odmlčela.

„Corleonovi si k té operaci přizvali Julese. Ke konzultaci a jako dohled.“

Johnny přikývl a suše podotkl: „Já jim ho doporučil.“

„Opravdu?“ podivila se Lucy. „Mike stejně prohlásil, že chce něco pro Julese udělat. Proto nás zve zítra

na večeři.“

Jules zamyšleně vysvětloval: „Nikomu nedůvěřoval. Přikázal mi, abych si dobře všímal, co kdo dělá.

Přitom to byla celkem jednoduchá, obyčejná operace. Mohl ji udělat kterýkoli spolehlivý chirurg.“

Z ložnice se ozval jakýsi zvuk a všichni pohlédli směrem k závěsu. Nino přicházel k sobě. Přešli k němu,

Johnny si sedl na pelest, Jules a Lucy se postavili k nohám postele. Nino se na ně vyčerpaně zazubil. „Dobrá,

už si přestanu hrát na haura. Je mi opravdu mizerně. Johnny, vzpomínáš si, co se stalo před rokem, jak jsme

byli s těma dvěma ženskejma v Palm Springs? Přísahám ti, vůbec jsem tehdy nežárlil. Byl jsem rád, že to tak

dopadlo. Věříš mi, Johnny?“

Lucy a Jules na sebe pohlédli. Podle toho, co o Johnnym slyšeli a věděli, zdálo se být nemožné, že by byl

schopen přebrat děvče tak blízkému příteli, jako je Nino. A proč říká Nino teprve teď, rok potom, co se to

stalo, že nežárlil? Oběma problesklo myslí, že Nino se romanticky upíjí k smrti jen proto, že ho nějaká dívka

opustila kvůli Johnnymu Fontanovi.

Jules znovu vyšetřil Nina. „Obstarám ošetřovatelku, aby tu s vámi zůstala přes noc. Musíte opravdu

strávit několik dní v posteli. Bez legrace.“

Nino se usmál. „Dobrá, doktore. Jenom ať ta ošetřovatelka není moc hezká.“

Jules objednal ošetřovatelku a pak odešel s Lucy. Johnny si sedl do křesla vedle postele, aby počkal na

ošetřovatelku. Nino opět usínal, na obličeji výraz vyčerpání. Johnny přemýšlel o Ninových slovech, že vůbec

nežárlil kvůli tomu, jak to tehdy před rokem v Palm Springs s těma dvěma ženskýma dopadlo. Nikdy mu ani

nepřišlo na mysl, že by Nino byl mohl žárlit.

 

Byl už tomu rok, co Johnny seděl ve své přepychové kanceláři, v úřadovně filmové společnosti, kterou

řídil, a cítil se tak mizerně jako ještě nikdy v životě. Bylo to překvapující, vždyť první film, který vyrobil a v

němž sám hrál hlavní úlohu a Nino jednu z vedoucích, vynášel spoustu peněz. Všechno klaplo. Každý

odvedl svou práci. Film stál méně peněz, než předpokládal rozpočet. Každý si na něm nadělal malé jmění a

Jacka Woltze připravil o deset let života. Teď měl Johnny dva další filmy ve výrobě, v jednom hrál hlavní

úlohu on, v druhém Nino. Nino se báječně vyjímal na filmovém plátně, byl jedním z těch okouzlujících,

prosťoučkých milovníků, které si ženské tak rády tisknou k ňadrům. Chlapeček, co zabloudil. Na co sáhl, to přinášelo peníze; přímo se valily. Padrino dostával svůj podíl prostřednictvím banky a Johnny z toho měl

upřímnou radost. Nezklamal padrinovu víru. Jenže dnes mu to zrovna moc nepomáhalo.

Nyní, když se stal úspěšným nezávislým filmovým producentem, měl zrovna tolik moci, a snad i víc, než

kolik jí měl jako zpěvák. Krásné ženy ho obletovaly stejně jako před tím, i když z mnohem

prospěchářštějších důvodů. Měl vlastní letadlo a žil ještě rozmařileji než dříve; měl totiž zvláštní daňové

úlevy, jaké umělci nemají. Tak co ho k čertu vlastně trápilo?

Věděl ovšem, co. Hlava ho bolela, dýchací cesty ho bolely, v hrdle ho svrbělo. Jediný způsob, jak to tam

poškrábat a ulevit svrbění, byl zpěv, ale bál se to třeba jen zkusit. Zavolal kvůli tomu Julese Segala, aby

zjistil, kdy bude moci klidně zpívat, a Jules mu  řekl, že kdykoli bude chtít. Pokusil se a hlas měl tak

chraptivý a mizerný, že toho nechal. A příštího dne krk bolel jako  čert, ovšem jinak, než dokud mu

neodstranili ty uzlíky. Bolel hůř, pálil. Od té doby nezpíval, bál se, že by navždy ztratil hlas, že by si ho

zničil.

Jestli tedy nebude už moct zpívat, co mu vůbec ještě zbývá? To všechno ostatní přece nestojí ani za

zlámanou grešli! Zpěv je to jediné, v čem se opravdu vyzná. Kdoví, jestli se ve zpěvu a ve svém druhu hudby

nevyzná líp než kdokoli jiný na světě. Býval opravdu výborný, to si uvědomoval. Za všechny ty roky z něho

vyrostl dokonalý profesionál. Nikdo mu nemusí radit, nikoho se nemusí ptát. Prostě se v tom vyzná. Jaká

škoda, jaká zatracená škoda!

Byl pátek a rozhodl se, že víkend stráví s Virginií a dětmi. Jako obvykle jí jen zatelefonoval, že přijde. To

proto, aby jí poskytl možnost říci ne. Nikdy neřekla ne. Za všechny ty roky od rozvodu ani jednou. Nikdy by

totiž nechtěla zabránit setkání dcer s otcem. Jaká báječná ženská,  řekl si Johnny. Byl s Virginií šťasten. I

když věděl, že mu na ní záleží víc než na kterékoli jiné ženě, kterou zná, bylo pro oba vyloučeno, aby spolu

žili jako muž a žena. Později, až jim bude pětašedesát, až půjde na odpočinek, by možná mohli odejít na

odpočinek spolu, spolu se uchýlit do ústraní.

Jenže v konfrontaci s realitou se jeho představy poněkud zhroutily; když přijel k Virginii, zjistil, že je

trochu podrážděná a obě děvčata nebyla jeho příjezdem nijak zvlášť nadšena, protože měla strávit víkend s

přítelkyněmi na jednom kalifornském ranči, kde mohla jezdit na koních.

Johnny řekl Virginii, aby poslala děvčata na ranč, a s pobaveným úsměvem je políbil na rozloučenou. Jak

dobře je chápe! Které děcko by si nevyjelo raději na ranč, kde může jezdit na koních, než aby se muselo

poflakovat doma s nabručeným otcem, který chce vždycky prosazovat svou autoritu. Řekl Virginii: „Něco si

vypiju a pak také vypadnu.“

„Jak chceš,“ poznamenala. Měla jeden ze svých zlých dnů; byly sice  řídké, ale  člověk je hned poznal.

Život, který vedla, nebyl pro ni nijak snadný.

Všimla si, že si namíchal mimořádně velký drink. „Na co se potřebuješ posílit?“ zeptala se ho. „Všechno

ti přece krásně vychází. V životě jsem netušila, že jsi takový dobrý obchodník!“

Johnny se na ni usmál. „Není to tak těžké.“ A současně si v duchu řekl, tak o tohle jde! Rozuměl ženám a

právě pochopil, že Virginia má všivou náladu, protože si myslí, že mu všechno vychází podle jeho přání.

Ženské snad opravdu nevidí rády, když se jejich mužům daří příliš dobře. Zbavuje je to části jistoty, že si

udrží moc, kterou nad nimi vykonávají prostřednictvím lásky, pohlavního návyku či manželských pout. A

proto spíš aby ji potěšil, než aby si postěžoval, řekl: „Co z toho k čertu mám, když už stejně nemohu zpívat?“

Mrzutým hlasem mu odpověděla: „Ach Johnny, nejsi už přeci děcko! Je ti přes pětatřicet. Proč si stále

děláš hlavu kvůli tomu pitomému zpívání? Stejně si jako producent vyděláš víc.“

Johnny na ni udiveně pohlédl. „Jenže já jsem zpěvák. Zpívám rád. Jak to souvisí s věkem?“

„Stejně se mi tvůj zpěv nikdy nelíbil,“ odsekla Virginia nedůtklivě. „Teď, když jsi dokázal, že umíš dělat

filmy, jsem ráda, že ti to už nezpívá.“

Prudkost Johnnyho reakce je oba překvapila. „To je hezké svinstvo, cos mi tu řekla!“ Otřáslo jím to. Jak

může Virginia takhle smýšlet, proč ho tolik nenávidí ?

Virginia se usmála; potěšilo ji, že se ho to dotklo, a protože se urazila, že se na ni tak osopil, prohodila:

„Jak si vlastně myslíš, že mi bylo, když si kvůli tomu tvému zpěvu všechny holky mohly za tebou uběhat

nohy? Jak by bylo tobě, kdybych chodila po ulicích s nahým zadkem a lákala tím k sobě všechny chlapy ?

Tohle dělalo tvoje zpívání a já jsem si  často přála, abys přišel o hlas a nemohl už nikdy zpívat. To bylo

ovšem, ještě než jsme se rozvedli.“

Johnny dopil. „Nic nechápeš. Vůbec nic.“ Odešel do kuchyně a vytočil Ninovo  číslo. Rychle s ním

dohodl, že spolu odjedou na víkend na jih do Palm Springs, a dal Ninovi číslo jedné dívky, aby ji zavolal.

Byla to opravdu svěží mladá kráska, kterou chtěl rozhodně dostat do postele. „Přivede přítelkyni pro tebe,“

upozornil Johnny. „Za hodinu tam jsem.“

Virginia se s ním chladně rozloučila. Vůbec mu na tom nezáleželo, měl jednu z řídkých chvil, kdy měl na

ni vztek. K čertu s tím, prostě vypadne na víkend a pořádně si pročistí krev. V Palm Springs bylo pochopitelně vše v nejlepším pořádku. Johnny tam měl vlastní dům, v tuhle roční

dobu vždy otevřený a vybavený služebnictvem. Dívky byly mladé, takže s nimi byla dobrá zábava, a ani

nebyly nějak zvlášť vypočítavé. Připojilo se k nim několik přátel a zůstali s nimi u bazénu až do večera. Nino

odešel do pokoje, aby se převlékl k večeři a ještě se rychle se svou partnerkou pomiloval, dokud byl

rozehřátý sluncem. Johnny na to neměl náladu, proto poslal svou dívku, drobnou plnoštíhlou blondýnku

jménem Tina nahoru, aby se vysprchovala. Po hádce s Virginií se nikdy nedokázal s žádnou ženou vyspat.

Odešel do zasklené obývací verandy, kde stálo piano. Když ještě zpíval s kapelou, brnkal si jen tak pro

pobavení posluchačů na piano a uměl zahrát několik sentimentálních ufňukaných písniček. Posadil se k

pianu a chvíli si velmi tiše pobroukával, sem tam nějaké slovo, ale zpěv to nebyl. Ani si nevšiml, že Tina už

je v obývacím pokoji a připravuje mu drink. Pak si sedla vedle něho k pianu. Přehrál několik melodií a Tina

prozpěvovala s ním. Nechal ji u piana a odešel se nahoru vysprchovat. Ve sprše si zpíval kratičké party, či

spíše je recitoval. Oblékl se a sešel dolů. Tina byla stále ještě sama; Nino se buď zabýval svou dívkou, nebo

začal nasávat.

Johnny usedl znovu k pianu a Tina vyšla ven k bazénu. Začal zpívat jednu ze svých starých písní. V hrdle

ho nic nepálilo. Tóny vycházely ztlumeně, ale ve správné tónině. Johnny pohlédl k bazénu. Tina tam ještě

byla, skleněné dveře byly zavřené, nemůže ho tedy slyšet. Z nějakého důvodu nechtěl, aby ho kdokoli slyšel.

Znovu spustil starou baladu, která patřila k jeho oblíbeným písním. Zpíval naplno, jako by vystupoval před

obecenstvem, nijak sílu hlasu neomezoval, jenom čekal, až se mu v hrdle přihlásí známý pálivý pocit. Nic se

nestalo. Naslouchal svému hlasu, zněl trochu jinak, ale líbil se mu. Byl temnější, byl to sytý mužský hlas, ne

jinošský, pomyslel si, temně sytý. S pocitem úlevy dozpíval a zůstal zamyšleně sedět u piana.

Za ním se ozval Nino: „To nebylo zlý, kamaráde, to vůbec nebylo zlý!“

Johnny se prudce otočil. Nino stál ve dveřích, sám. Jeho dívka s ním nebyla. Johnnymu se ulevilo. To, že

ho slyšel Nino, mu nevadilo.

„Hm,“ utrousil Johnny. „Zbavme se těch holek! Pošli je domů!“

„Pošli si je domů sám,“ odsekl Nino. „Jsou to milý holky, ani mi nenapadne je urazit. A vůbec, právě

jsem se s tou svou dvakrát pomiloval. Jak bych vypadal, kdybych ji poslal pryč, a to ještě bez večeře?“

K čertu s tím, pomyslel si Johnny. Ať si to tedy holky poslechnou, i když ten jeho hlas nebude stát ani za

pěťák. Zatelefonoval zdejšímu známému kapelníkovi a  požádal ho, aby mu poslal pro Nina mandolínu.

Kapelník namítl: „Sakra, v Kalifornii přece nehraje nikdo na mandolínu!“ Johnny na něho houkl: „Jen mi ji

sežeň!“

V domě byly nejrůznější nahrávací přístroje a Johnny dal dívkám na starost zapínání a vypínání a řízení

hlasitosti. Po večeři se pustil do práce. Nino ho doprovázel na mandolínu a Johnny přezpíval všechny své

staré písničky. Plně je vyzpívával, vůbec nešetřil hlas. Hrdlo měl v pořádku a připadalo mu, že by mohl

zpívat donekonečna. V oněch měsících, kdy nemohl zpívat, často přemýšlel o tom, jak by zpíval, a říkal si,

že bude vyslovovat text jinak než zamlada. V  duchu si už mnohokrát všechny své písně přezpíval se

složitějšími variacemi i jiným důrazem, ale teď to dělal doopravdy. Občas to při skutečném zpěvu nevyšlo

tak, jako když si to přezpívával v duchu; když to  vyzpívával nahlas, neznělo to už tak dobře. NAHLAS,

pomyslel si. Při nahrávání se neposlouchal, byl soustředěn na přednes. Trochu mu nevycházel takt, ale to

nevadilo, to se časem spraví. Má přece v hlavě metronom, který ho nikdy nezklamal! Jediné, co potřebuje, je

trochu praxe.

Když dozpíval, přikročila k němu Tina s rozzářenýma očima a dlouze ho políbila. „Teď už chápu, proč

maminka chodí na všechny tvé filmy.“ Říct to jindy, bylo to snad to nejhorší, co se dá  říct. Tentokráte se

Johnny a Nino zasmáli.

Přehráli si záznam a Johnny si konečně mohl poslechnout svůj hlas. Změnil se mu, pořádně se mu změnil,

ale byl to nepopiratelně i nadále hlas Johnnyho Fontána. Stal se sytějším a temnějším, jak už sám předtím

postřehl, ale dalo se z něho vycítit, že tentokráte zpívá muž a ne jinoch. V hlase bylo víc opravdového citu,

víc charakteru. A z technického hlediska zpíval mnohem dokonaleji než kdykoli předtím. Podal vskutku

mistrovský výkon. A jestli je tak dobrý teď, když vyšel z cviku, jak dobrý bude, až se zase dostane do

formy? Johnny se zazubil na Nina: „Je to opravdu tak dobré, jak si myslím?“

Nino pohlédl zamyšleně na jeho šťastnou tvář. „Je to zatraceně dobrý. Ale počkejme, jak budeš zpívat

zítra!“

Johnnyho se dotklo, že Nino projevuje tak málo nadšení. „Ty sprosťáku, dobře víš, že takhle zpívat

neumíš! Jen si nedělej starosti se zítřkem! Cítím se báječně!“ Toho večera už ale víc nezpíval. Vzal s Ninem

dívky na večírek a Tina s ním strávila noc, ale za moc nestál. Dívka byla trochu zklamána. Ale co, pomyslel

si Johnny, v jednom dni přece člověk nezmůže všechno!

Ráno se probudil s pocitem obavy, s nejistou hrůzou, zda to nebyl sen, že se mu vrátil hlas. Později, když

si uvědomil, že to sen nebyl, dostal strach, že stejně zase hlas ztratí. Přistoupil k oknu a trochu si pobroukával, potom stále ještě v pyžamu sešel dolů do obývacího pokoje. Na pianu zabrnkal melodii a za

chvíli se pokusil doprovázet ji zpěvem. Zpíval tlumeně, ale v hrdle ho nic nebolelo, nechraptěl, a tak spustil

naplno. Hlas měl přirozený a sytý, vůbec se nemusel namáhat. Klidně, zcela klidně se mu tóny linuly z hrdla.

Johnny pochopil, že zlé časy skončily, že se nemusí už ničeho obávat. A houby bude záležet na tom, jestli

zkrachuje se svými filmy, houby záleželo na tom, že včera v noci s Tinou za nic nestál, houby záleželo na

tom, že ho Virginia zase začne nenávidět, protože může opět zpívat. Jen jedné věci zalitoval na okamžik. Že

se mu hlas nevrátil ve chvíli, kdy by se pravé pokoušel zpívat svým dcerám; jak krásné by to bylo. Opravdu

by to bylo krásné.

 

Do místnosti vesla hotelová ošetřovatelka s vozíkem plným léků. Johnny vstal a upřeně se zahleděl na

Nina, který buď spal, nebo umíral. Pochopil, že Nino nežárlil, že se mu vrátil hlas. Nino žárlil jen proto, ze

byl tak šťasten, že se mu vrátil hlas. Že tak o to stál, aby mohl zpívat. Teď už mu totiž bylo úplně jasné, že

Nino Valenu nestojí vůbec o nic, ani o život!

 

 

kapitola 27

 

Michael Corleone přiletěl až pozdě večer a podle jeho příkazu ho na letišti nikdo neočekával. Doprovázeli

ho pouze Hagen a nový tělesný strážce Albert Neri.

Pro Michaela a jeho doprovod bylo v hotelu rezervováno nejpřepychovější apartmá. Ti, s nimiž se

Michael potřeboval sejít, tam na něho už čekali.

Bratři se přivítali vřelým objetím. Freddie hodně přibral, vypadal přívětivěji, bujaře a mnohem

floutkovštěji. Měl na sobě dokonale střižený šedý hedvábný oblek s vhodnými doplňky. Vlasy měl krátce

přistřižené a pečlivě učesané jako filmový herec, tvář hladce vyholenou a na rukou manikúru. Vypadal úplně

jinak, než když ho sem před čtyřmi roky poslali z New Yorku.

Pohodlně se opřel v křesle a s láskou si prohlížel Michaela. „Teď, když sis dal spravit tvář, vypadáš

mnohem líp. Manželka tě tedy konečně k tomu dohnala, co? Jak se daří Kay? Kdypak nás sem přijede

navštívit?“

Michael se na bratra usmál. „Ty taky vypadáš dobře. Kay sem tentokráte málem přijela, ale čeká druhé

dítě a první se bez ní ještě neobejde. A kromě toho jsem přiletěl z obchodních důvodů, Freddie, a zítra večer

nebo pozítří ráno se musím vrátit.“

„Napřed si něco sněz,“ řekl Freddie. „Máme tady v hotelu senzačního šéfkuchaře, tak znamenitě jsi určitě

ještě nikdy nejedl. Běž se vysprchovat a převléct a já tu zatím dám všechno připravit. Pozval jsem všechny, s

kým se chceš setkat. Čekají, až budeš mít na ně čas, pak je už zavoláme.“

„Moa Greena si ponechme až na konec,“ prohodil Michael s úsměvem. „Pozvi na večeři také Johnnyho a

Nina. A Lucy s jejím přítelem doktorem. Můžeme si popovídat při jídle.“ Obrátil se k Hagenovi. „Chceš

přizvat ještě někoho, Tome?“

Hagen zavrtěl hlavou. Freddie ho nepozdravil zdaleka tak přátelsky jako Michaela, ale Hagen se nedivil.

Freddie byl u otce špatně zapsán a pochopitelně vinil consiglioriho, že mu to nedokázal vyžehlit. Hagen by

tak byl milerád učinil, jenže nevěděl, proč Freddie upadl u otce v nemilost; před ním don žádné výhrady

neprojevil. Jenom dával najevo, že je se synem nespokojen.

Bylo už po půlnoci, když se všichni shromáždili kolem jídelního stolu, prostřeného v Michaelově

apartmá. Lucy políbila Michaela a nezmínila se, že po operaci vypadá jeho tvář mnohem líp. Jules Segal si se

zájmem prohlížel spravenou líc a řekl Michaelovi: „Dobrá práce. Hezky to srostlo. Je sinus v pořádku?“

„Ano. Díky za pomoc.“

Při večeři byl Michael středem pozornosti. Všichni si všimli, jak se způsobem vyjadřování i

vystupováním podobá donovi. Dokonce vzbuzoval stejný pocit úcty a vyvolával stejný pocit strachu, i když

se choval zcela přirozeně a úzkostlivě se snažil, aby se každý cítil dobře. Hagen se jako obvykle držel

zpátky. Toho nového chlapíka neznali; také Albert Neri se choval velmi tiše a nenápadně. Prohlásil, že nemá

hlad, sedl si do křesla u dveří a četl místní noviny.

Když se najedli a něco popili, propustili číšníky. Michael se obrátil k Johnnymu. „Slyšel jsem, že zase

dokážeš zpívat jako dřív; prý se ti zase vrátili všichni fanoušci. Blahopřeji.“

„Díky,“ ozval se Johnny. Byl zvědav, proč se s ním vlastně chtěl Michael setkat. Jakou službu budou na

něm chtít ?

Michael prohlásil ke všem: „Famiglia Corleonových se hodlá přestěhovat sem do Las Vegas. Chceme

prodat náš podnik na dovoz olivového oleje a usadit se tady. Don to se mnou a s Hagenem důkladně zvážil a

dospěl k názoru, že budoucnost naší famiglie leží právě tady. Neznamená to, že to provedeme hned teď nebo v příštím roce. Než se všechno zařídí, mohou uplynout ještě dva, tři,  čtyři roky. Ale tohle je náš celkový

záměr. Tenhle hotel a tohle kasino patří ze značné  části některým našim přátelům, takže tady bude naše

základna. Moe Greene nám prodá svůj podíl, a pak už tohle všechno budou vlastnit jenom přátelé famiglie.“

Na Freddieho kulaťoučké tváři se objevil výraz plný úzkosti. „Miku, víš určitě, že Moe Greene prodá svůj

podíl ? Nikdy se mi o tom ještě nezmínil a tenhle kšeft ho baví. Neřekl bych, že bude souhlasit.“

Michael klidně  řekl: „Udělám mu takovou nabídku, že nebude moci odmítnout.“ Tato zcela klidně

pronesená slova vyvolala u přítomných zamrazení. Snad také proto, že byla donovým oblíbeným úslovím.

Michael se obrátil k Johnnymu: „Don se spoléhá na tebe, že nám na začátku pomůžeš. Bylo nám vysvětleno,

že důležitým faktorem na přilákání hazardních hráčů bude showbusiness. Doufáme, že nám podepíšeš

smlouvu na pět vystoupení do roka, pokaždé asi tak na dobu jednoho týdne. Totéž očekáváme od tvých

filmových přátel. Prokázals jim hodně služeb, můžeš se tedy teď na ně obrátit.“

„Samozřejmě. Pro padrina udělám všechno, to přece víš, Miku,“ Ale v hlase se mu ozval nepatrný stín

pochybností.

Michael se usmál a  řekl: „Ani ty, ani tví přátelé na tom neproděláte. Dostaneš několik podílů, a máš-li

někoho, koho pokládáš za natolik důležitého, tak je dostane také. A pokud mi snad nevěříš, tak dovol, abych

tě ujistil, že ti opakuju donova slova.“

Johnny si pospíšil odpovědět: „Věřím ti, Miku. Jenže zrovna teď se tady na Stripu staví deset dalších

hotelů a kasin. Než se do toho pustíte, bude trh už možná přesycen a při konkurenci, která tady bude, budete

mít co dohánět.“

Ozval se Hagen: „Tři z těchto hotelů financují přátelé famiglie Corleonových.“ Johnny ihned pochopil, že

famiglia Corleonových vlastní ty tři hotely i kasina. A že bude k rozdání hodně volných podílů.

„Hned na tom začnu pracovat,“ ujistil Michaela.

Michael se obrátil k Lucy a  Julesovi. „Jsem vám zavázán,“  řekl Julesovi. „Dozvěděl jsem se, že byste

moc rád zase začal dělat  řezničinu a že vám to pro tu vaši starou potratovou aféru nechtějí v nemocnicích

umožnit. Chci to od vás slyšet přímo - chcete to opravdu?“

Jules se usmál. „Jistěže ano. Vy ovšem nevíte, jak to v lékařském světě vypadá. Můžete mít jakoukoli

moc, jenže tam na to nedají. Bohužel mi asi nemůžete pomoct.“

Michael roztržitě přikývl. „Jistě, máte pravdu. Jenže jedni mí přátelé, celkem dost známí lidé, hodlají

vystavět v Las Vegas velkou nemocnici. Město ji bude potřebovat, rozrůstá se a další vzrůst se přece plánuje.

Když se jim to správně vysvětlí, tak vás snad přece jen do operačního sálu vpustí. Ksakru, kolik tak dobrých

chirurgů, jako jste vy, dokážou vylákat sem do téhle pouště? Nebo alespoň zpoloviny tak dobrých? Tím té

nemocnici jen prokážeme službu. Zůstaňte tady. Prý se chcete s Lucy brát?“

Jules pokrčil rameny. „Až si budu jist, že mám vyhlídky.“

Lucy popíchla Michaela: „Miku, jestli tu nemocnici nevystavíš, umřu jako stará panna!“

Všichni se rozesmáli. Všichni kromě Jukse. Ten upozornil Michaela: „Když takové místo přijmu, tak

výhradně bez jakýchkoli podmínek!“

Michael chladně odvětil: „Žádné podmínky. Jsem vám zavázán a jen chci vyrovnat svůj dluh.“

„Miku, nezlob se,“ řekla smířlivě Lucy.

Michael se na ni usmál: „Já se nezlobím.“ Obrátil se k Julesovi: „To, co jste  řekl, nebylo zrovna moc

chytré. Famiglia Corleonových vás už jednou vytáhla z kaše. Pokládáte mě za takového hlupáka, že bych na

vás chtěl něco, co byste dělal k smrti nerad ? Když jsem se doslechl, že se zase chcete vrátit k chirurgii,

trvalo mi nějaký  čas, než jsem přišel na to, jak vám pomoct. A půjde to. Nic na vás nežádám. Ale snad

budete náš vztah pokládat za přátelství a předpokládám, že pro mě uděláte totéž, co byste udělal pro

kteréhokoli dobrého přítele. To je má podmínka. Můžete ji ovšem odmítnout.“

Hagen sklopil hlavu a pousmál se. Ani sám don by si nebyl mohl počínat líp.

Jules zrudl. „Miku, takhle jsem to ovšem nemyslel. Jsem vám i vašemu otci velmi vděčen. Zapomeňte na

to, co jsem řekl.“

Michael přikývl a  řekl: „Prima. Do té doby, než bude nemocnice vystavěna a zahájí provoz, budete

hlavním lékařem těch čtyř hotelů. Opatřte si personál. Plat se vám také zvýší, ale to si můžete někdy později

projednat s Tomem. Pokud jde o tebe, Lucy, tak chci, abys dělala něco důležitějšího. Třeba bys mohla

koordinovat práci všech obchodů, které se otevřou v hotelových arkádách. Z finanční stránky. Anebo bys

mohla najímat děvčata, která budeme potřebovat pro práci v kasinech, nebo něco podobného. Kdyby si tě

tedy Jules nevzal, budeš alespoň bohatá stará panna.“

Freddie zlostně bafal z doutníku. Michael se k němu obrátil a mírně ho upozornil: „Jsem jenom donův

poslíček, Freddie. To, co bude chtít na tobě, ti  řekne pochopitelně sám, ale určitě to bude něco dost

důležitého, abys byl spokojen. Odevšad slyšíme, jaký pořádný kus práce jsi tady udělal.“ „Tak proč se na mě zlobí?“ postěžoval si Freddie. „Jen proto, že kasino prodělává? Na to já dohlížet

nemůžu, to má na starosti Moe Greene. Co k čertu vlastně táta ode mě chce?“

„S tím si nedělej starosti,“ konejšil ho Michael. Obrátil se na Johnnyho. „Kde je Nino? Těšil jsem se, že

ho konečně uvidím.“

Johnny pokrčil rameny. „Nino je vážně nemocný. Je ve svém pokoji, stará se tam o něho ošetřovatelka.

Ale tady doktor tvrdí, že bychom ho měli dát do ústavu, že se chce zabít. Nino!“

Michaela to opravdu překvapilo. Zamyšleně řekl: „Nino byl odjakživa správný chlap. Nepamatuji si, že

by kdy byl někomu provedl nějakou lumpárnu, nebo že by někoho shodil. V životě o nic nestál. Leda o

chlast.“

„Hm,“ utrousil Johnny. „Peněz má jako želez, práce by mohl mít, kolik by chtěl, ať už koncerty nebo

filmy. Za film dnes dostává padesát tisíc a klidně je rozfofruje. O slávu nestojí. Za všechny ty roky, co spolu

kamarádíme, opravdu neudělal nic všivého. A teď se ten uličník upíjí k smrti!“

Jules hodlal něco říci, ale vtom se ozvalo zaklepání. Překvapilo ho, že chlapík sedící v křesle až u dveří

nešel otevřít, ale dále si četl noviny. Dveře otevřel Hagen a málem odlétl stranou, jak Moe Greene prudce

vtrhl do místnosti, následován dvěma tělesnými strážci.

Moe Greene byl hezký chlap, gangster, který si vysloužil ostruhy jako najatý vrah syndikátu Murder

Incorporated v Brooklynu. Později rozšířil své zájmy na hazard, odešel hledat štěstí na Západ, byl prvním,

kdo odhadl, jaké možnosti skýtá Las Vegas, a vybudoval jeden z prvních hotelů s kasinem na Stripu. Pořád

se ještě uměl nepříčetně rozčilit a v hotelu se ho všichni báli, nevyjímaje Freddieho, Lucy a dokonce Julese.

Vyhýbali se mu, jak jen to šlo.

Na pěkné tváři měl zarputilý výraz. Oslovil Michaela: „Čekal jsem, že se tu jednou objevíte, Miku.

Musíme si spolu promluvit. Zítra mám moc práce a tak jsem si řekl, že vás musím zastihnout ještě dnes. Co

vy na to?“

Michael na něho pohlédl s jakoby přátelským údivem. „Ale ano,“ řekl a kývl na Hagena. „Tome, přines

panu Greenovi sklenku.“ Jules si všiml, že chlapík, kterému říkali Albert Neri, si soustředěně prohlíží Moa

Greena a vůbec si nevšímá obou tělesných strážců opírajících se o dveře. Věděl, že tady k žádnému

násilnému činu dojít nemůže, ne v samotném Las Vegas. Něco takového bylo přísně zakázáno, mohlo by to

totiž smrtelně ohrozit celý projekt na proměnu Las Vegas v zákony chráněnou svatyni amerických

hazardních hráčů.

Moe Greene přikázal oběma tělesným strážcům: „Opatřte pro všechny tyhle lidi žetony, ať si můžou na

náš účet zahrát.“ Zjevně měl na mysli Jukse. Lucy, Johnnyho a Michaelova tělesného strážce Alberta Neriho.

Michael souhlasně přikývl. „To je dobrý nápad,“ Teprve nato vstal Albert Neri ze židle a chystal se vyjít

spolu s ostatními.

Když se ti čtyři rozloučili, zůstali v místnosti Freddie, Hagen, Moe Greene a Michael.

Greene postavil sklenici na stůl a s těžko přemáhaným vztekem řekl: „Co znamenají ty řeči, že famiglia

Corleonových chce ode mě odkoupit celý můj podíl? Já odkoupím vaše podíly! Mě odsud nevyženete!“

Michael mu  řekl smířlivě: „Vaše kasino prodělává, ačkoli pro to nejsou žádné důvody. Zřejmě je

nevedete tak, jak by bylo třeba. Možná, že nám by to šlo líp!“

Greene se drsně zasmál. „Vy zatracení Taliáni, člověk vám prokáže laskavost a vezme k sobě Freddieho,

když jste na tom byli zle, a teď mě chcete vystrnadit. To si ovšem jenom myslíte! Já se nedám od nikoho

hned tak vyhnat a mám přátele, kteří se za mě postaví.“

Michaelova odpověď zněla stále ještě smířlivě: „Vzal jste si sem Freddieho proto, že vám famiglia

Corleonových dala hezkou hromádku peněz na zařízení vašeho hotelu. A navíc vám obstarala bankovní úvěr

pro kasino. A také proto, že se Molinariho famiglia zaručila za Freddieho bezpečnost a poskytla vám za to

nějaké služby. Famiglia Corleonových je tedy s vámi vyrovnána. Nechápu, proč se tak rozčilujete.

Odkoupíme váš podíl za jakoukoli rozumnou částku, kterou nám určíte. Co je na tom nespravedlivé? Přitom,

jak vaše kasino prodělává, vám tím přece jen prokazujeme službu.“

Greene zavrtěl hlavou. „Famiglia Corleonových už nemá takovou moc. Padrino je nemocný. Ostatní

famiglie vás vyhánějí z New Yorku, a proto si myslíte, že vám pšenice pokvete tady. Miku, dobře vám

radím, nepokoušejte se o to!“

„Tak proto jste si tedy myslel, že klidně můžete Freddiemu před lidmi nafackovat?“ nadhodil Michael

tiše.

Hagen se překvapeně zadíval na Freddieho. Ten zrudl. „Ale Miku, to nic nebylo. Moe to tak nemyslel.

Občas se unáhlí, ale on a já jsme dobří kamarádi. Že ano, Moe?“

Greene zostražitěl. „To víš, že jo. Občas musím lidem nakopat do zadku, aby to tu klapalo. Na Freddieho

jsem se navztekal, protože si nemohl odpustit, aby neobskočil každou barovou číšnici, a dovoloval jim, aby

se flákaly. Trochu jsme se poškorpili a já mu napravil hlavu.“ Michael se s nehybnou tváří otázal bratra: „Napravil ti hlavu, Freddie?“

Freddie se na mladšího bratra zakabonil a neodpověděl. Greene se zasmál a řekl: „Ten sviňák si bral do

postele vždycky dvě najednou. Musím ale uznat, Freddie, žes to těm ženským vždycky udělal báječně! Těm,

cos je měl v posteli, už nikdo jiný nedokáže vyhovět!“

Hagen si všiml, že tohle Michaela zaskočilo. Pohlédli na sebe. Tak to je zřejmě pravý důvod donovy

nespokojenosti s Freddiem! Don byl odjakživa v otázkách sexu puritán. Takové výstřelky jako brát si do

postele dvě holky najednou určitě pokládal za zdegenerovanost. Navíc Freddie tím, že se dal fyzicky ponížit

chlapíkem, jako je Moe Greene, jen přispěl k dalšímu znevážení famiglie Corleonových. To je jistě další

důvod, proč u otce upadl v nemilost.

Michael se zdvihl ze židle a tónem, který nepřipouštěl diskusi, prohlásil: „Zítra se musím vrátit do New

Yorku, rozmyslete si tedy tu cenu!“

Greene na něho zuřivě vyjel: „Vy všiváku jeden, to si myslíte, že mě můžete jen tak lehce shodit přes

palubu ? Ještě jsem ani nechodil za holkama a už jsem odrovnal víc chlápků než vy! Odletím do New Yorku

a sám si s donem promluvím. Něco mu už nabídnu!“

Freddie nervózně  řekl Hagenovi: „Tome, ty jsi consigliori, co kdybys promluvil s donern a něco mu

navrhl?“

Teprve teď začišela z Michaela na Freddieho a Greena mrazivá síla jeho osobnosti. „Don se už částečně

stáhl na odpočinek. Záležitosti famiglie teď vedu výhradně já sám. A Hagena jsem zprostil funkce

consiglioriho. Bude jedině mým právním zástupcem tady v Las Vegas. Za několik měsíců se sem přistěhuje i

s rodinou, aby dal do běhu všechny potřebné právní záležitosti. Takže všechno, co máte na srdci, vyklopte

mně!“

Nikdo neodpověděl. Michael pokračoval formálním tónem:

„Fredie, jsi můj starší bratr, vážím si tě. Ale nikdy víc se už s nikým nespolčuj proti famiglii, Donovi se o

tom ani nezmíním.“ Nato se obrátil  ke Greenovi: „Neurážejte lidi, kteří se vám snaží pomoct. Raději

uplatněte svou energii na to, abyste zjistil, proč kasino prodělává. Famiglia Corleonových do něho

nainvestovala hromadu peněz a protihodnotu za to nedostávala. Nepřijel jsem sem proto, abych vás urážel.

Nabízím vám pomocnou ruku. Prosím, jestli mi na tu pomocnou ruku plivnete, je to vaše věc. Víc k tomu

neřeknu.“

Ani jednou nezdvihl hlas, ale Freddie i Moe Greene po jeho slovech vystřízlivěli. Michael vstal od stolu a

upřeně na ně pohlédl; dal jim tím najevo, že je propouští. Hagen přistoupil ke dveřím a otevřel je. Oba odešli

beze slova rozloučení.

 

Příštího rána vzkázal Moe Greene Michaelovi, že svůj podíl na hotelu neprodá za žádnou cenu. Vzkaz

přišel vyřídit Freddie. Michael pokrčil rameny a  řekl bratrovi: „Chtěl bych ještě před návratem do New

Yorku navštívit Nina.“

V Ninově apartmá zastihl Johnnyho při snídani. Jules vyšetřoval Nina za staženým závěsem ložnice.

Když konečně rozhrnul závěs, byl Michael Ninovým vzhledem přímo šokován.

Ten člověk se přímo rozpadal. Oči měl zamžené, ústa propadlá, svaly na obličeji ochablé. Michael usedl

na pelest a řekl: „Nino, jsem rád, že jsem tě tu zastihl. Don se stále na tebe ptá.“

Nino se zazubil stejně jako kdysi. „Pověz mu, že umíráni. Pověz mu, že showbusiness je nebezpečnější

než dovoz olivovýho oleje.“

„Uzdravíš se. Jestli máš nějaké těžkosti, při kterých by ti famiglie mohla pomoct, klidně se mi svěř!“

Nino zavrtěl hlavou. „Nic mě netrápí, vůbec nic.“

Michael s ním ještě chvíli rozprávěl a pak odešel. Freddie je všechny tři doprovodil na letiště, ale na

Michaelovu žádost s nimi nečekal do odletu. Když Michael nastupoval s Hagenem a Nerim do letadla,

obrátil se k Nerimu a zeptal se ho: „Zapamatoval sis ho dobře?“

Neri si poklepal na čelo: „Moa Greena mám tady uvnitř pěkně zaškatulkovanýho a očíslovanýho.“

 

 

kapitola 28

 

Při zpátečním letu do New Yorku Michael odpočíval a pokoušel se usnout. Marně. Blížilo se nejtěžší,

dokonce snad osudné období jeho života. Déle se to už odsouvat nedalo. Všechno bylo připraveno, všechna

preventivní opatření učiněna. Dva roky preventivních opatření! Další odklad byl vyloučen. Když minulý

týden don caporegimům a ostatním  členům famiglie Corleonových oficiálně oznámil, že odchází na

odpočinek, pochopil Michael, že mu otec tímto způsobem dává na vědomí, že čas dozrál. Od návratu domů už uplynuly téměř tři roky a před více než dvěma lety se oženil s Kay. Ty tři roky se

dopodrobna seznamoval s rozsáhlou obchodní činností famiglie. Kolik hodin jen strávil s Tomem Hagenem,

kolik jich jen strávil s donem! Ohromilo ho, jak bohatá a mocná je famiglia Corleonových. V samém středu

New Yorku vlastnila nesmírně cenné nemovitosti, obrovské kancelářské budovy. Pomocí prostředníků

spoluvlastnila dvě wallstreetské makléřské firmy a několik bank na Long Islandu, částečně jí patřilo několik

továren na výrobu konfekce a k tomu přicházela ovšem navíc její nezákonná činnost na poli hazardních her.

Nejzajímavější skutečností, kterou Michael při zkoumání dřívějších obchodních transakcí famiglie

Corleonových zjistil, bylo, že krátce po válce poskytovala famiglia za odměnu ochranu skupině vyrábějící

pirátská vydání gramofonových desek. Tito podvodníci zhotovovali a prodávali gramofonové desky

slavných umělců tak dokonale, že nikdy nebyli dopadeni. Z těchto desek, prodávaných přímo do obchodů,

nedostávali umělci a původní výrobci pochopitelně ani cení. Michael zjistil, že díky pirátským vydáním

přišel Johnny o spoustu peněz, protože do doby, než ztratil hlas, patřily v Americe jeho desky k

nejoblíbenějším.

Michael se na tuto věc zeptal Hagena. Proč připustil don, aby tihle podvodníci ošidili jeho kmotřence?

Hagen pokrčil rameny. Obchod je obchod! Kromě toho byl tehdy Johnny u dona v nemilosti, právě se totiž

rozvedl se svou láskou z mládí, aby se oženil s Margot Ashtonovou. Don byl velmi pohoršen.

„A co že toho ti chlapi nechali?“ podivil se Michael. „Chytila je policie?“

Hagen zavrtěl hlavou. „Don jim přestal krátce po Conniině svatbě poskytovat ochranu.“

S podobnými případy se Michael setkal ještě několikrát; don napřed někomu uškodil a pak mu nakonec

pomohl. Ne snad z mazanosti či pro strýčka Příhodu, ale proto, že měl příliš mnoho nejrůznějších zájmů, a

také možná proto, že takový je už svět, v němž se zcela přirozeně spojuje dobro se zlem.

Michael se oženil s Kay v Nové Anglii; byla to tichá svatba za účasti pouze její rodiny a několika jejích

přítelkyň. Pak se přestěhovali do jednoho z domů v longbeachské rezidenci. Michaela překvapilo, jak dobře

Kay vychází s jeho rodiči i s ostatními obyvateli rezidence. Pochopitelně ihned otěhotněla, jak se to od

správné italské manželky starého ražení očekává, a to také pomohlo. A druhé dítě, které právě bylo na cestě,

ledy definitivně prolomilo.

Kay ho bude čekat na letišti, vždycky mu přijížděla naproti, vždycky byla tak ráda, že se už vrátil z cesty.

I on byl rád. Jenom tentokráte ne. Ukončení této cesty totiž znamená, že bude muset zahájit akci, na kterou

se celé tři roky připravoval. Don bude na něho čekat. Caporegimové budou na něho čekat. A on, Michael

Corleone, bude muset vydat rozkazy a učinit rozhodnutí, která určí jeho osud i osud celé jeho famiglie.

 

Každé ráno, když Kay Adams Corleonová vstala, aby nakrmila dítě, viděla mamu Corleonovou, donovu

manželku, jak v doprovodu tělesného strážce odjíždí z rezidence, aby se za hodinu vrátila. Kay brzy zjistila,

že tchyně chodí každé ráno do kostela. Po návratu často zaskočila ke Kay na kávu a podívat se na vnouče.

Mama Corleonová pokaždé začala otázkou, proč Kay neuvažuje o přestoupení na katolickou víru, a zcela

ignorovala fakt, že Kayino dítě už dali pokřtít v protestantském kostele. A proto se Kay jednou bez ostychu

zeptala staré paní, proč chodí každé ráno do kostela, zda to je pro katolíka nezbytné.

Z obavy, že by snad něco takového mohlo Kay odradit od změny víry, řekla paní Corleonová: „Ach ne,

kdepak, někteří katolíci chodí do kostela jen na velikonoce a vánoce. Člověk jde, kdy se mu chce.“

„Proč tedy vy chodíte ráno co ráno?“ usmála se Kay.

Mama Corleonová ji svou odpovědí odzbrojila. „Chodím kvůli svému mužovi,“ a ukázala na zem, „aby

se nedostal tam dolů.“ Odmlčela se. „Každý den se modlím za jeho duši, aby se dostal tam nahoru,“ a

ukázala k nebi. Řekla to s šibalským úsměvem, jako by tím nějakým způsobem jednala proti manželově vůli,

nebo jako by to stejně byla ztracená věc. Její italský, jindy tak stařecky skřípavý hlas zněl přitom téměř

vesele. A jako vždy, když manžel nebyl přítomen, zachvěl se jí v něm stín neúcty k velkému donovi.

„Jak se daří vašemu manželovi?“ zeptala se Kay zdvořile.

Mama Corleonová pokrčila rameny. „Od té doby, co ho postřelili, to už není on. Všechnu práci nechává

na Michaelovi a sám se jako starý blázen piplá se svou zahradou, se svými paprikami a svými rajčaty. Jako

by ještě byl sedlák. Jenže takoví jsou prostě mužští!“

Později dopoledne přicházela ke Kay na návštěvu Connie s oběma dětmi, aby si s ní popovídala. Kay

měla Connii ráda, její temperament, její zjevnou lásku k Michaelovi. Connie ji naučila vařit některá italská

jídla, ale občas přinášela Michaelovi k ochutnání i vlastní, odborněji připravené výrobky.

Také onoho dopoledne se jako obvykle otázala Kay, co  si Michael myslí o jejím muži Carlovi. Má

Michael opravdu Carla rád, jak se zdá ? Carlo dříve nikdy s famiglií dobře nevycházel, ale za poslední roky

se umoudřil. V odborech se opravdu dobře osvědčil, ale musí tak tvrdě pracovat, tak pozdě do noci! Carlo

má Michaela upřímně rád, tvrdila vždycky Connie. Ovšem Michaela má vlastně rád každý, tak jak každý má rád otce. Michael je celý otec. Je opravdu výborné, že Michael převezme rodinný podnik na dovoz olivového

oleje!“

Kay už dříve postřehla, že kdykoli Connie mluví o manželovi ve vztahu k famiglii, pokaždé nervózně

čeká na nějaké pochvalné uznání o Carlovi. Kay by byla hloupá, kdyby si nebyla povšimla její až téměř

úzkostné starostlivosti o to, zda Michael má Carla rád či nikoli. Jednoho večera o tom hovořila s Michaelem

a zmínila se o faktu, že nikdo nikdy nehovoří o Sonnym, že se o něm vlastně nikdo nezmíní, alespoň ne před

ní. Kdysi se Kay pokusila projevit donovi a jeho manželce soustrast; ti ji vyslechli s málem nezdvořilým

mlčením a vůbec na to nereagovali. Pokusila se proto přimět Connii, aby jí o starším bratru něco pověděla,

ale bez úspěchu.

Ovdovělá Sandra se přestěhovala i s dětmi na Floridu, kde teď žili její rodiče. Byla učiněna jistá finanční

opatření, aby pro ni i děti bylo zabezpečeno pohodlné živobytí, neboť Sonny nezanechal žádný majetek.

Michael jen zdráhavě vysvětlil Kay, co se přihodilo oné noci, kdy zastřelili Sonnyho. Že Carlo zbil

manželku a Connie zavolala do rezidence a Sonny zvedl sluchátko a vzteky bez sebe okamžitě odjel. Carlo a

Connie tonou proto pochopitelně pořád v obavách, že ostatní  členové famiglie ji pokládají za nepřímého

viníka Sonnyho smrti. Nebo že z toho viní jejího manžela. Tak tomu ovšem není. Důkazem je, že Connie a

Carlo dostali dům v rezidenci a Carlo povýšil - dali mu významné místo v odborovém svazu. A Carlo se

napravil, přestal pít, přestal běhat za ženskými, přestal si hrát na chytrého. Famiglia je s jeho prací a

chováním za poslední dva roky spokojena.

„Tak proč je někdy večer k nám nepozveš ? Uklidnil bys tak Connii,“ nadhodila Kay. „Chudinka,

vždycky je tak nervózní, protože neví, co si o jejím muži myslíš. Tak jí to alespoň řekni. A pověz jí, ať si ty

hloupé starosti vyžene z hlavy.“

„To nemůžu,“ odmítl Michael. „V naší rodině o takových věcech nemluvíme.“

„Neměla bych jí to tedy říct já?“ navrhla Kay.

Zmátlo ji, že se na dlouho zamyslel nad něčím, co přece bylo jedině správné. Nakonec řekl: „Raději ne,

Kay. Ostatně pochybuju, že by to nějak pomohlo. Connie si tak jak tak bude dělat starosti. S tím nikdo nic

nezmůže.“

Kay to zarazilo. Uvědomila si, že Michael se ke Connii vlastně neustále chová trochu odměřeněji než ke

všem ostatním, a to přes její lásku k němu. „Přece nekladeš Connii vinu za to, že Sonnyho zabili?“

Michael vzdychl. „To víš, že ne. Je to má sestra a mám ji moc rád. Je mi jí líto. Carlo se sice napravil,

jenže stejně není pro ni nejvhodnější muž. S tím se nedá nic dělat. Ale víc už o tom snad nemluvme!“

Kay neměla v povaze dotírat; nechala toho. Zjistila totiž, že Michael se nedá do ničeho nutit, že pak

dovede být nepříjemně odměřený. Věděla ovšem, že ona je jediným člověkem na světě, který ho dokáže k

něčemu přimět; současně ovšem věděla, že kdyby se o to pokoušela příliš často, připravila by se o tuto moc.

A po dvou letech společného života ho milovala ještě víc.

Milovala ho, protože byl vždycky slušný. Divné. Byl ovšem odjakživa slušný ke každému, s kým se

dostal do styku, a nikdy, ani v nejmenších věcech si nepočínal despoticky. Zjistila, že mezitím se z něho stal

velmi mocný člověk, lidé za ním přicházeli domů a žádali ho o různé služby; chovali se k němu uctivě a s

respektem, ale pro jedno si ho cenila nejvíc.

Hned po návratu ze Sicílie se ho celá rodina pokoušela přimět, aby si dal v nemocnici spravit rozbitou

tvář. Zejména matka na něho neustále dotírala; při jednom nedělním obědě, když se všichni Corleonovci

shromáždili v rezidenci, houkla na něho: „Vypadáš jako filmový gangster! Pro Kristovy rány, už kvůli své

ženě si přece dej tu tvář spravit! Aspoň ti už nepoteče z nosu jako nějakému opilému Irovi!“ Don v čele stolu

všechno sledoval a zeptal se Kay: „Tobě to vadí?“

Kay zavrtěla hlavou. Don  řekl manželce: „Není už v tvých rukou. Nestarej se o to!“ Stará žena ihned

zmlkla. Ne snad že by se bála manžela, ale bylo by projevem neúcty pohádat se s ním kvůli takové věci před

ostatními.

Jenže Connie, donův miláček, vešla z kuchyně, kde vařila nedělní oběd, do jídelny, tvář rozpálenou od

sporáku, a  řekla: „Myslím, že by si ten obličej přece jen měl dát spravit. Než ho zranili, byl nejpěknějším

mužským z rodiny. Miku, prosím, slib mi, že to uděláš!“

Michael na ni bezmyšlenkovitě pohlédl. Jako by snad opravdu nebyl slyšel jediné slovo z toho, co se tu

řeklo. Neodpověděl.

Connie se postavila za otce. „Přiměj ho k tomu!“ řekla donovi. Obě ruce mu láskyplně položila na ramena

a začala mu masírovat šíji. Jediná ze všech se chovala k donovi tak důvěrně. Její láska k otci byla dojemná.

Byla plná důvěry, jako láska malé dívenky. Don ji poplácal po ruce a řekl: „Už tu umíráme hlady. Napřed

postav na stůl špagety a pak si štěbetej!“

Connie se obrátila na manžela: „Carlo, domluv Mikovi, ať si dá tvář spravit. Od tebe si třeba dá říct.“ Její

hlas dával najevo, že vztah mezi Michaelem a Carlem je přátelštější než kterýkoli jiný. Carlo, pěkně opálený, plavé vlasy úhledně otříhané a učesané, usrkával domácí víno.  Řekl: „Nikdo

nemůže Mikovi radit, co má dělat.“ Od přistěhování do rezidence se z Carla Rizziho stal jiný člověk. Znal

své místo ve famiglii a držel se v jeho mezích.

V tom všem bylo něco,  čemu Kay nerozuměla, něco, co nepronikalo ven. Jako ženě jí bylo jasné, že

Connie dělá všechno možné, aby si otce omotala kolem prstu, počínala si ovšem roztomile a jistě upřímně.

Chyběla jí však spontánnost. Carlo jí svou odpovědí jen dal mužsky najevo, že je pošetilá. Michael to

všechno ani nezaregistroval.

Michaelova znetvořená tvář Kay ani trochu nevadila, trápila se jen kvůli bolestem, které mu to

způsobovalo, Chirurgickým zákrokem na tváři by se vyhojil i sinus. Jenom proto si přála, aby si Michael lehl

do nemocnice a podrobil se operaci. Současně však chápala, že z důvodů jemu vlastních si přeje mít tvář

nadále znetvořenou. Byla si jista, že to chápe i don.

Proto ji po narození prvního dítěte překvapila Michaelova otázka: „Chceš, abych si dal spravit tvář?“

Kay přikývla. „Znáš přece děti, tvému synu bude tvá tvář určitě vadit, jen jak bude natolik velký, aby

pochopil, že není normální. Pokud jde o mě, Michaeli, mně to opravdu vůbec nevadí, ale byla bych nerada,

kdyby to mělo vidět naše dítě.“

„Dobrá,“ usmál se na ni. „Provedu to.“

Vyčkal, až se vrátila z porodnice domů, a pak podnikl všechny potřebné kroky. Operace byla úspěšná.

Promáčknutí v tváři téměř úplně zmizelo.

Celá rodina měla radost, ale Connie větší než všichni ostatní. Každý den navštěvovala Michaela v

nemocnici a vždycky přivlekla s sebou Carla. Když se Michael vrátil domů, bouřlivě ho objala a políbila a s

obdivným pohledem prohlásila: „Teď už je z tebe zase můj hezký bratr!“

Jedině don zůstal lhostejný. Pokrčil rameny a poznamenal: „Jaký je v tom rozdíl?“

Vděčná však byla Kay. Věděla, že Michael to učinil proti své vůli. Učinil tak výhradně na její prosbu,

neboť ona je jediným člověkem na světě, který ho dokáže přimět, aby jednal proti vlastní přirozenosti.

 

Onoho odpoledne, kdy měl Michael přiletět zpátky z Las Vegas, přijel Rocco Lampone s limuzínou do

rezidence pro Kay, aby ji odvezl na letiště manželovi naproti. Vždycky mu jezdila naproti, když se vracel z

cest, zejména proto, že se jí bez něho v opevněné rezidenci stýskalo.

Viděla ho, jak vystupuje z letadla s Hagenem a tím novým člověkem, který pro něho pracuje, Albertem

Nerim. Příliš sympatický jí Neri nebyl, svou tichou zavilostí jí připomínal Luku Brasiho. Všimla si, jak

vykročil za Michaelem a držel se krok stranou a jak rychlým pronikavým pohledem přejel po celém okolí.

Neri také první spatřil Kay a dotkl se Michaelova ramene, aby ho upozornil, kterým směrem se má podívat.

Kay vběhla manželovi do náručí a on ji rychle políbil a pustil. Společně s Hagenem a Kay nastoupil do

limuzíny a Albert Neri zmizel. Kay ani nepostřehla, že nasedl do jiného vozu, kde již seděli další dva muži, a

že tento vůz jel těsně za limuzínou až do Long Beache.

Kay se nikdy neptala Michaela, jak pořídil. I taková zdvořilá otázka byla pokládána za nemístnou; určitě

by jí dal stejně zdvořilou odpověď, ale oběma by jim to připomnělo zakázané území, které bylo z jejich

manželství navždy vyčleněno. Kay už to vůbec nevadilo. Když jí však Michael oznámil, že večer musí

strávit s otcem, aby ho informoval o cestě do Las Vegas, nemohla potlačit výraz zklamání.

„Opravdu mě to mrzí,“ ujistil ji Michael. „Zítra večer si vyjedeme do New Yorku, půjdeme do divadla a

pak na večeři.“ Pohladil ji po břiše; byla už skoro v sedmém měsíci. „Až se ti to narodí, budeš zase uvázaná.

K čertu, jsi víc Italka než Američanka! Dvě děti za dva roky!“

Kay mu kousavě odsekla: „A ty jsi víc Američan než Ital! Jsi první večer doma a strávíš ho na obchodní

schůzce.“ Řekla to však s úsměvem. „Ale nepřijdeš domů pozdě?“

„Před půlnocí. Když budeš unavená, nečekej na mě!“

„Počkám na tebe,“ ujistila ho Kay.

 

Toho večera se v rohové kanceláři donova domu sešli don, Michael,  Hagen, Carlo Rizzi a oba

caporegimové, Clemenza i Tessio.

Atmosféra schůzky nebyla zdaleka tak nenucená jako v dřívějších dobách. Od té doby, co don ohlásil, že

odchází na částečný odpočinek a že Michael přebírá vedení všech podniků patřících famiglii, vládlo určité

napětí. Nástupnictví ve vedení takového komerčního kolosu, jako byla famiglie, nemuselo být dědičné. V

kterékoli stejně mocné famiglii mohli vedení po donovi klidně převzít vlivní caporegimové jako Clemenza a

Tessio. Nebo alespoň se jim mohlo dovolit, aby se odtrhli a založili vlastní famiglie.

Kromě toho od uzavření míru s pěti famigliemi moc Corleonovců upadla. Nesporně nejmocnější byla teď

v newyorské oblasti Barziniho famiglia; spojenectví s Tattagliovci jí získalo postavení, které kdysi zaujímala

famiglia Corleonových. Tato aliance navíc rafinovaně omezovala moc Corleonovců tím, že násilně pronikala do jejích hráčských oblastí, zkoušela jejich reakci a když viděla, že se jí neklade odpor, zřizovala tam vlastní

sázkové kanceláře.

Donův odchod na odpočinek Barziniovce a Tattagliovce velmi potěšil. I když z Michaela třeba vyroste

silný soupeř, na dalších deset let se rozhodně nedokáže ve lstivosti a vlivu vyrovnat donovi. Famiglia

Corleonových tedy zcela jasně upadala.

Corleonovci opravdu utrpěli citelné ztráty. Z Freddieho se vyklubal pouhý hospodský a sukničkář, což v

sicilském nářečí znamená chamtivé dítě, neustále sající z matčina prsu - jedním slovem zženštilec. Sonnyho

smrt byla hotovým neštěstím. Jistě, dopustil se omylu, když poslal mladšího Michaela zabít Turka a toho

policejního kapitána. I když se to snad z hlediska taktiky zdálo správným, z hlediska dlouhodobé strategie to

byla hrubá chyba. Nakonec musel don kvůli tomu vstát z postele. Michael tím přišel o dva roky cenných

zkušeností, které mohl nabýt pod otcovým vedením. Jmenování Ira consigliorim bylo snad jedinou

bláhovostí, které se don kdy dopustil. Žádný Ir se nikdy nedokáže ve lstivosti vyrovnat Sicilanu. Takový

názor převládal ve všech famigliích, a proto si vážily více aliance Barzini-Tattaglia než Corleonovců. O

Michaelovi si myslely, že se rázností nevyrovná Sonnymu, i když je jistě inteligentnější, ale přesto ne tak

inteligentní jako otec. Prostě - průměrný nástupce a muž, jehož není třeba se příliš obávat.

Státnické umění, s nímž don uzavřel mír, mu sice vyneslo všeobecné uznání, ale protože nepomstil

Sonnyho vraždu, ztratila famiglia Corleonových na vážnosti. Usuzovalo se, že takové státnické umění

pramení ze slabosti.

Muži, kteří seděli v donově pracovně, tohle všechno věděli, a někteří z nich tomu možná i věřili. Carlo

měl Michaela rád, ale nebál se ho tak jako Sonnyho. Clemenza sice uznával, že způsob, jak Michael zatočil

se Sollozzem a kapitánem McCluskeym, byl bravurní, přesto však se neubránil pocitu, že Michael je příliš

měkký, než aby mohl být donem. Clemenza doufal, že mu bude dovoleno vytvořit svou famiglii, že bude

moci z říše Corleonových odštěpit vlastní říši. Jenže don dal najevo, že tomu tak nebude, a Clemenza si příliš

dona vážil, než aby ho neposlechl. Pokud ovšem se celá situace nestane nezvladatelnou.

Tessio měl o Michaelovi lepší mínění. V tom mladíkovi vytušil něco jiného: moudře utajovanou energii,

muže žárlivě střežícího skutečnou sílu před očima veřejnosti, přísně se držícího donovy zásady, že pro

člověka je lepší, jestliže přítel podceňuje jeho dobré vlastnosti a nepřítel přeceňuje jeho nedostatky.

Don a Hagen ovšem nechovali o Michaelovi falešné představy. Don by nikdy nebyl odešel na odpočinek,

kdyby nebyl bezvýhradně přesvědčen, že Michael dokáže získat famiglii zpět původní postavení. Hagen byl

po uplynulé dva roky Michaelovi učitelem a překvapilo ho, jak rychle Michael pronikl do všech spletitostí

rodinného podniku. Pravý syn svého otce.

Clemenza a Tessio měli Michaelovi za zlé, že snížil počet mužstva jejich regimů a neobnovil Sonnyho

regime. Teď tedy měla famiglia Corleonových pouze dvě bojeschopné divize s menším počtem mužstva než

dříve. Clemenza a Tessio to pokládali zejména vzhledem k útokům Barziniovců a Tattagliovců na jejich říši

za vyslovenou sebevraždu. Proto doufali, že se na dnešní mimořádné schůzce, svolané donem, učiní náprava.

Michael začal zprávou o výsledcích cesty do Las Vegas a o Greenově odmítnutí prodat svůj podíl.

„Uděláme mu ovšem nabídku, kterou nebude moct odmítnout,“  řekl. „Jak všichni víte, zamýšlí famiglia

Corleonových přenést svou  činnost na Západ. Na Stripu nám budou patřit  čtyři hotely s kasiny.

Bezprostředně se to ovšem uskutečnit nedá. Potřebujeme čas, abychom všechno zařídili.“ Nato se obrátil ke

Clemenzovi: „Pete, na tobě a na Tessiovi chci, abyste ještě rok vytrvali při mně, bez otázek a bez výhrad. Po

roce se oba můžete odštěpit od naší famiglie a postavit se na vlastní nohy, založit si své famiglie. Jistě

nemusím zdůrazňovat, že zůstaneme přáteli; ani bych se neodvážil urazit vás a vaši úctu k otci tím, že bych

jen na minutku o tom zapochyboval. Ale do  té doby na vás požaduju, abyste se  řídili mými příkazy a

neznepokojovali se. V běhu jsou určitá jednání, která vyřeší problémy, o kterých si myslíte, že jsou

nevyřešitelné. Mějte tedy ještě chvíli strpení.“

Ozval se Tessio: „Jestli chce Moe Greene mluvit s tvým otcem, proč to nedovolit? Don vždycky dokázal

každýho přesvědčit; není člověka, který by nebyl uznal jeho důvody.“

Odpověděl mu don sám: „Odešel jsem na odpočinek. Michael by ztratil úctu, kdybych zasáhl. A kromě

toho je Greene člověk, s kterým bych raději nemluvil.“

Tessio si vzpomněl na historku, kterou slyšel - že Moe Greene jednou večer zpolíčkoval v lasvegaském

hotelu Freddieho Corleona. Zavětřil zradu. Opřel se v křesle. Moe Greene je mrtvý člověk, usoudil. Famiglia

Corleonových si nepřeje ho přesvědčit.

„Zarazí famiglia Corleonových svou činnost v New Yorku úplně?“ ozval se Carlo Rizzi.

Michael přikývl. „Prodáváme podnik na dovoz  olivového oleje. Všechno, co půjde předat, předáme

Tessiovi a Clemenzovi. Ale Carlo, nechtěl bych, aby sis dělal kvůli svému zaměstnání starosti. Vyrostl jsi v

Nevadě, znáš celý stát, znáš tamní lidi. Počítám, že budeš mou pravou rukou, až se tam přestěhujeme.“

Carlo se pohodlně opřel, obličej zrudlý uspokojením. Jeho čas se blíží, přejde na nejvyšší stupínky moci. Michael pokračoval: „Tom Hagen už není consigliori. Bude naším právním zástupcem v Las Vegas. Asi

za dva měsíce se tam přestěhuje natrvalo i s rodinou. Výhradně jako právní zástupce. Od tohoto okamžiku se

na něho už nikdo nesmí v žádné záležitosti obracet. Je právním zástupcem a tím to končí. Všechny další

spekulace o Tomovi jsou zbytečné. Tak to chci! A pak, budu-li kdy potřebovat radu, kdo by mi poradil líp

než otec?“ Všichni se zasmáli. Ale vzdor žertu pochopili. Hagen je odstaven, nemá už žádnou moc. Každý z

nich letmo pohlédl na Hagena, jak reaguje, ale jeho tvář se ani nepohnula.

Clemenza promluvil sípavým hlasem tlustých lidí: „Takže za rok už budeme moct jet na vlastní pěst, je

tomu tak?“

„Možná dřív,“  řekl mu Michael nadějně. „Můžete pochopitelně zůstat v naší famiglii, to záleží na vás.

Většina naši moci přejde ovšem na Západ, takže by snad přece jen bylo líp, kdybyste měli vlastní

organizaci.“

Tessio klidně nadhodil: „V tomto případě bys nám snad mohl dát souhlas, abychom do svých regimů

přibrali nový lidi. Ti Barziniovi lotři se mi tlačí do rajónu. Třeba by bylo rozumný je tak trochu naučit

dobrým móresům.“

Michael zavrtěl hlavou. „Ne. To by nebylo rozumné. Nevšímejte si toho. O tom všem se bude jednat;

všechno se vyřeší, než se odsud stáhneme.“

Jenže Tessio se nedal tak snadno odradit. Obrátil se přímo na dona s rizikem, že vyvolá Michaelovu

nelibost. „Promiň mi, padrino, ale třeba mě omluví dlouhý léta našeho přátelství. Myslím si totiž, že ty i tvůj

syn se s tou celou nevadskou záležitostí dostanete do pěkný šlamastiky! Jak můžete čekat, že tam budete mít

úspěch, jestli tady nebudete mít silný zázemí, který by vás podporovalo? Jedno je spojený s druhým! A jestli

se odsud stáhnete, budou mít Barziniovci a Tattagliovci nad náma převahu. Budou mně i Petovi pořádně

zatápět a dřív nebo pozdějc budeme muset skákat podle jejich píšťalky! A Barzini není zrovna člověk, který

by mi voněl. Tvrdím, že famiglia Corleonových musí svůj tah uskutečnit s pořádným bouchnutím do stolu,

ne se přitom krčit u země! Měli bysme posílit naše regimy a dobýt zpátky ztracený oblasti na Staten

Islandu!“

Don zavrtěl hlavou. „Uzavřel jsem mír, uvědom si to. Nemůžu zrušit dané slovo.“

Tessio se přesto ještě nechtěl dát umlčet. „Každý ví, že od tý doby nás Barzini pořád provokuje. A kromě

toho je novým šéfem famiglie Corleonových Michael; co jemu tedy může zabránit, aby neudělal to, co uzná

za vhodný? A pak není přece vázanej vaším slovem.“

Michael mu rázně skočil do  řeči. Přímo velitelským tónem mu  řekl: „To, co je teď předmětem

vyjednávání, ti přinese odpověď na tvé otázky a odstraní tvé pochybnosti. Když ti mé slovo nestačí, zeptej se

svého dona!“

Tessio pochopil, že tentokráte zašel příliš daleko. Kdyby se odvážil zeptat se dona, znepřátelil by si

Michaela. Pokrčil rameny a  řekl: „Myslil jsem na dobro famiglie, ne na svý. Já se už o sebe postarat

dovedu.“

Michael se na něho přátelsky usmál. „Tessio, nikdy jsem o tobě ani v nejmenším nezapochyboval. Nikdy.

Jenom mi důvěřuji V těchhle věcech se ovšem nemůžu vyrovnat ani tobě, ani Petovi, ale koneckonců mám

vedle sebe otce. Nebudu si počínat tak zle, všichni z toho vyjdeme dobře.“

Schůzka skončila. Nejdůležitější novinkou bylo, že Clemenza a Tessio budou smět vytvořit ze svých

regimů vlastní famiglie. Tessiovi připadnou hazardní hry a doky v Brooklynu, Clemenzovi hazardní hry na

Manhattanu a kontakty famiglie na longislandských dostihových závodištích.

Oba caporegimové odešli; neuklidnilo je to, nebyli docela ve své kůži. Carlo Rizzi ještě chvíli otálel v

naději, že konečně nastal čas, kdy se s ním bude zacházet jako s rovným, ale rychle postřehl, že Michael na

to ještě nepomýšlí. Ponechal proto dona, Hagena a Michaela o samotě v rohové místnosti. Albert Neri ho

vyprovodil z domu a Carlo si všiml, že zůstal stát ve dveřích a sledoval, jak přechází přes osvětlené

prostranství rezidence.

Don, Hagen a Michael si vydechli, jak to jen dokáží lidé, kteří už dlouhé roky žijí pospolu v jednom

domě a v jedné rodině. Michael přinesl donovi trochu anýzovky a Hagenovi skotskou. Nalil i sobě, což činil

jen zřídka.

První promluvil Hagen: „Miku, proč mě z té akce vypouštíš?“ Michaela to zřejmě překvapilo. „Budeš

mým mužem číslo jedna v Las Vegas! Budeme vyvíjet jen přísně legální činnost a ty budeš mým právním

zástupcem. Může snad být něco důležitějšího?“

Hagen se smutně pousmál. „O tom nemluvím. Mluvím o tom, že Rocco Lampone sestavuje bez mého

vědomí tajný regime. Mluvím o tom, že jednáš přímo s Nerim a nikoli prostřednictvím mým nebo některého

caporegima. Leda že nevíš, co Lampone dělá.“

Michael se ho klidně otázal: „Jak ses dozvěděl o tom Lamponově regimu?“ Hagen pokrčil rameny. „Neboj se, nikdo nic netuší, vím to jen já. Ve svém postavení totiž můžu vidět

všechno, co se děje. Poskytl jsi Lamponovi vlastní zdroj příjmů, dal jsi mu velkou volnost. Proto potřebuje

lidi, aby mu v té jeho malé říši pomáhali. Mně však musí nahlásit každého, koho si najme. A také jsem si

všiml, že každý, koho zařadí na výplatní listinu, je příliš dobrý na přidělenou práci a dostává trochu víc

peněz, než za ni přísluší. Mimochodem sis vybral toho pravého, když sis vybral Lampona. Počíná si

perfektně.“

Michael se ušklíbl. „Ne tak perfektně, abys na to nepřišel. Lampona ostatně vybral don.“

„Prosím,“ řekl Hagen. „Tak proč mě z té akce vypouštíte?“

Michael se mu podíval do očí a bez obalu odpověděl: „Tome, ty nejsi consigliori pro čas války! Při tom,

co chceme podniknout, se mohou semlít všelijaké zlé věci a budeme možná muset bojovat. A navíc nechci,

aby ses náhodou dostal do první palebné linie.“

Hagen zrudl. Kdyby mu totéž pověděl don, pokorně by to přijal. Jak k čertu dospěl Michael k tak ostrému

odsudku?

„Dobře,“ odpověděl, „jenže já náhodou souhlasím s Tessiem. Myslím, že na to všechno jdeš úplně špatně.

Ten krok děláš ze slabosti, nikoli ze síly. To je vždycky zlé. Barzini je jako vlk a až tě začne trhat na kusy,

ostatní famiglie nehnou pro Corleonovce ani prstem.“

Konečně promluvil don. „Tome, tak nerozhodl jen Michael. Při tom všem jsem mu radil já. Jsou věci,

které možná bude třeba udělat, a já za ně rozhodně nechci být odpovědný. To je mé přání, nikoli

Michaelovo. Tebe jsem nikdy nepokládal za špatného consigliorilio, ale Santina, nechť mu je zem lehká,

jsem pokládal za špatného dona. A kdo by si byl pomyslel, že se z Freddieho stane sukničkář? Tak se netrap.

Michael má mou plnou důvěru a ty také! Z důvodů, které nesmíš vědět, je vyloučeno, abys měl jakoukoli

účast na tom, k čemu třeba dojde. Mimochodem, upozornil jsem Michaela, že Lamponův tajný regime tvému

zraku neunikne. To dokazuje, jak ti věřím.“

Michael se zasmál. „Na mou duši jsem nevěřil, že na to přijdeš, Tome.“

Hagen pochopil, že se ho snaží usmířit. „Třeba bych nějak mohl pomoct?“ nadhodil.

Michael rozhodně zavrtěl hlavou. „Jsi ze všeho venku, Tome!“

Hagen dopil. Před odchodem jenom Michaelovi mírně vytkl: „Jsi skoro tak dobrý jako tvůj otec. Jenom

jednomu se ještě musíš naučit!“

„Čemu?“ otázal se vlídně Michael.

„Jak říkat ne.“

Michael vážně přikývl. „Máš pravdu. Zapamatuju si to.“

Po Hagenově odchodu prohodil Michael vesele otci: „Všemu ostatnímu jsi mě tedy už naučil. Teď mi

pověz, jak říct lidem ne, aby se jim to líbilo!“

Don vstal a usedl za velký psací stůl. „Lidem, které máš rád, nemůžeš říct ne, alespoň ne často. V tom je

to tajemství. A když už jim to ne řekneš, tak musí znít jako ano. Nebo je musíš přimět, aby to ne řekli sami.

Musíš tomu obětovat čas a námahu. Ale já jsem ze staré školy, ty jsi nová moderní generace, na mě nedej!“

Michael se zasmál. „Určitě! Ale souhlasíš, aby Tom s tím neměl nic společného, že?“

Don přikývl. „Nesmí být do toho zapleten!“

Michael řekl klidným hlasem: „Myslím, že je načase, abych tě ujistil, že to, co se chystám udělat, není jen

pomsta za Apolloniu a Sonnyho. Je to ta jediná správná věc, která se dá udělat. Tessio a Tom se nemýlí,

pokud jde o Barziniovce.“

Don Corleone přikývl. „Msta je pokrm, který chutná nejlíp, když se sní studený. Nikdy bych ten mír

neuzavřel, kdybych nebyl věděl, že jinak by ses nemohl dostat domů. Ale překvapilo mě, že se Barzini přece

jen ještě pokusil tě dostat. Snad to bylo dohodnuto ještě před mírovým jednáním a už to nemohl zarazit. Víš

určitě, že nešli po donu Tommasinovi?“

„Mělo to tak vypadat. A bylo by jim to báječně vyšlo, ani ty bys nebyl pojal podezření. Jenže vyvázl jsem

z toho živý. Ještě jsem dokonce zahlédl Fabrizzia, jak prochází branou a prchá. A samozřejmě jsem si po

návratu domů všechno ještě dodatečně prověřil.“

„Našli toho pastýře?“ otázal se don.

„Já ho našel. Už před rokem. Má v Bufallu pizzerii. Nové jméno, falešný pas a totožnost. Daří se mu moc

dobře, tomu pastýři Fabrizziovi.“

Don přikývl. „Nemá už tedy smysl déle čekat. Kdy to spustíš?“

„Chci počkat, až Kay porodí. Jenom pro případ, kdyby se něco sepsulo. A chci, aby Tom už byl usazen v

Las Vegas, takže by ho s tím vůbec nemohli uvádět do spojitosti. Myslím asi tak za rok.“

„Připravil ses na všechny eventuality?“ zeptal se don, ale při těchto slovech se na Michaela nepodíval. „Ty v tom nemáš žádnou úlohu,“  řekl Michael laskavě. „Za nic neodpovídáš. Veškerou odpovědnost

přebírám já. Dokonce bych ti upřel právo veta. Kdyby ses o to teď pokusil, opustil bych famiglii a pustil se

vlastní cestou. Za nic neodpovídáš.“

Don se na delší chvíli odmlčel a pak povzdychl: „Budiž tedy. Snad právě proto jsem odešel na odpočinek,

snad právě proto jsem předal všechno tobě. Svůj úkol na světě jsem už splnil, na víc už nemám sílu. A

některé povinnosti nemohou na sebe vzít ani nejlepší z nejlepších. To bychom tedy měli!“

Během onoho roku porodila Kay Adams Corleonová druhé dítě, zase chlapce. Porod proběhl lehce, bez

komplikací, a po návratu ji přivítali v rezidenci jako královskou princeznu. Connie darovala novorozeněti

hedvábnou, v Itálii ručně šitou výbavičku, nesmírně cennou a krásnou. Řekla Kay: „Našel ji Carlo. Prošťáral

všechny newyorské obchody, aby sehnal něco opravdu mimořádného; sama jsem nemohla najít nic, co by se

mi líbilo!“ Kay jí s úsměvem poděkovala a ihned pochopila, že tahle krásná báchorka je určena pro

Michaelovy uši. Byla na nejlepší cestě stát se opravdovou Sicilankou.

Téhož roku také zemřel Nino Valenti na mozkovou mrtvici. Jeho smrt vyvolala tučné titulky v bulvárním

tisku, protože film, který s ním natočil Johnny Fontáne, běžel teprve několik týdnů a měl obrovský úspěch; z

Nina se stala velká hvězda. Noviny se zmínily, že pohřeb organizuje osobně Johnny Fontáne a že bude

soukromý, pouze za účasti příbuzných a blízkých přátel. V jedné senzačně zabarvené zprávě se dokonce

psalo, že v jednom interview si Johnny Fontáne kladl vinu za přítelovu smrt; prý ho měl přinutit, aby se dal

léčit. Ale v reportérově podání to znělo spíš jako obvyklé výčitky svědomí citlivého, ale nevinného svědka

tragédie. Johnny Fontáne učinil ze svého přítele z mládí, Nina Valentiho, filmovou hvězdu, a co víc už může

přítel pro přítele udělat ?

Pohřbu v Kalifornii se kromě Freddieho nezúčastnil žádný člen famiglie Corleonových. Přišli na něj Jules

Segal s Lucy. Don sice chtěl jet do Kalifornie, ale utrpěl slabší srdeční záchvat, který ho na měsíc upoutal na

lože. Poslal místo sebe obrovský věnec. Jako oficiálního zástupce famiglie vyslali na Západ Alberta Neriho.

Dva dny po Ninově pohřbu byl Moe Greene zastřelen v hollywoodském domě své milenky, jakési

filmové hvězdy. Albert Neri se objevil v New Yorku teprve měsíc poté. Strávil dovolenou u Karibského

moře a do služby se vrátil opálen téměř do  černá. Michael Corleone ho přivítal s úsměvem a několika

pochvalnými slovy, jež obsahovala i informaci, že od nynějška bude Neri dostávat „příjem“ navíc, zisky ze

sázkové kanceláře, kterou famiglia vlastní ve Východní  čtvrti a která byla považována za neobyčejně

výnosnou. Neri byl spokojen; těšilo ho, že žije ve světě, který  řádně odměňuje  člověka, když splní svou

povinnost.

 

 

díl VIII

 

 

kapitola 29

 

Michael Corleone se zajistil proti všem nečekaným eventualitám. Jeho plán byl dokonalý, jeho ochranná

hradba neproniknutelná. Trpělivě vyčkával a doufal, že na přípravy bude mít ještě celý rok. Jenže rok, který

potřeboval, mu nebyl dopřán, protože se proti němu postavil osud, a to způsobem zcela nečekaným.

Michaela totiž nechal na holičkách sám padrino, sám velký don.

 

Jednoho slunečního dopoledne, když ženy byly v kostele, oblékl don Vito Corleone svůj zahradnický

úbor: široké šedé kalhoty, vyrudlou modrou košili, obnošený špinavě hnědý plstěný širák se zamaštěnou

šedivou hedvábnou stuhou. Za poslední roky don hodně přibral a pěstování rajčat holdoval podle svého

tvrzení jen proto, že to sloužilo jeho zdraví. Nikoho ovšem neoklamal.

Ve skutečnosti totiž strašně rád zahradničil; strašně rád se časně zrána díval na svou zahradu. Připomínala

mu dětství na Sicílii před šedesáti lety, připomínala mu je bez hrůzy, bez zármutku nad otcovou smrtí. Na

fazolkách, spořádaně vyrovnaných v  řádcích, už vypučely bílé květy; všechno bylo lemováno silnými

zelenými stonky cibulek. Na konci zahrady stál na stráži velký sud, naplněný kravskou močůvkou, nejlepším

zahradním hnojivem. Tam dole také stály  čtvercové dřevěné, vlastnoručně zhotovené rámy, vypletené

pevnými bílými provázky. Po rámech se už plazily úponky rajčat.

Don pospíchal pokropit zahradu. Nesmi přece čekat, až slunce začne příliš hřát a změní vodu v ohnivé

krystalky, které by mohly spálit salátové listy, jako by byly z papíru. Slunce je důležitější než voda, ovšem

voda je také důležitá; jenže oboje neuvážlivě smícháno může způsobit velkou pohromu.

Don chodil po zahradě a hledal mravence. Kdyby je našel, znamenalo by to, že mu zeleninu napadly

mšice a že mravenci po nich jdou a že tedy bude muset použit postřiku. Zahradu pokropil právě včas. Slunce začínalo hřát a don si pomyslel: „Opatrně, opatrně!“ Ale povšiml si,

že zůstalo ještě několik úponků, které je třeba podepřít, a tak se znovu schnul. Jen co tenhle poslední řádek

dodělá, vrátí se do domu. Náhle měl pocit, jako by mu slunce sestoupilo až skoro přímo nad hlavu. Vzduch

se naplnil tančícími zlatými skvrnami. Michaelův starší syn právě přibíhal zahradou k místu, kde don klečel,

a chlapec byl obklopen žlutým oblakem oslňujícího světla. Jenže don se nedal oklamat, na to už byl příliš

starý. Za tímto planoucím žlutým oblakem se ukrývala smrt, připravená vrhnout se na něho, a don varovně

mávl na chlapce, aby se k ní nepřiblížil. Ještě to stihl! Do prsou ho udeřil perlík a zalapal po dechu. Vzápětí

se zhroutil.

Chlapec se obrátil a běžel do domu pro otce. Michael a několik mužů přiběhli od brány rezidence do

zahrady a tam našli dona ležícího obličejem k zemi, křečovitě sevřené dlaně plné hlíny. Zdvihli ho a odnesli

clo stínu vydlážděného patia. Michael poklekl k otci a uchopil ho za ruku. Jeho lidé zatím zatelefonovali pro

sanitku a lékaře.

Don s vypětím posledních sil otevřel oči, aby ještě jednou spatřil syna. Obličej protkaný rudými nitkami

mu od těžkého srdečního záchvatu téměř zmodral. Umíral. Ještě jednou vdechl vůni zahrady, žlutý oblak

světla ho udeřil do očí a don zašeptal: „Život je tak krásný!“

Osud ho ušetřil pohledu na slzy žen; zemřel dřív, než se vrátily z kostela, dřív než přijela sanitka s

lékařem. Zemřel obklopen svými muži, svíraje ruku syna, jehož miloval nejvíc.

Pohřeb byl královský. Všech pět newyorských famiglii vyslalo své dony a caporegimy. Johnny Fontáne

se dostal na první stránku bulvárních plátků, protože se přes Michaelovo varování účastnil pohřbu. Dokonce

dal tisku prohlášení, že Vito Corleone byl jeho kmotrem a nejskvělejším člověkem, jakého kdy poznal; je mu

ctí, že mu bylo umožněno vzdát poslední poctu takovému člověku a houby mu záleží, kdo o tom ví nebo

neví.

Rozloučení se zesnulým se konalo po starém způsobu v jeho domě v rezidenci. Amerigo Bonasera ještě

nikdy neodvedl tak dokonalou práci. Splatil tak všechny závazky; svého starého přítele a padrina upravil se

stejnou láskou, s jakou matka stroji dceru na svatbu. Padaly pochvalné zmínky, že ani smrt nedokázala z

tváře velkého dona smazat ušlechtilost a důstojnost a tyto poznámky plnily Ameriga Bonaseru zaslouženou

pýchou a zvláštním pocitem moci. Jedině on věděl, jak smrt hrůzně zpustošila donovo vzezření.

Dostavili se všichni staří přátelé a přívrženci. Nazorine, jeho manželka, jeho dcera s manželem a dětmi.

Lucy Manciniová s Freddiem z Las Vegas. Tom Hagen s manželkou a dětmi, donové ze San Franciska, Los

Angeles, Bostonu a Clevelandu. Rakev nesli Rocco  Lampone a Albert Neri s Clemenzou a Tessiem a

pochopitelně i s oběma donovými syny. Všechny domy v rezidenci byly plné věnců.

Před branou rezidence byli novináři, fotografové a malý mikrobus; všem bylo jasné, že jsou v něm lidé z

FBI s filmovými kamerami, aby celé to divadlo natočili. Novináři, kteří se pokoušeli proniknout dovnitř k

vlastnímu obřadu, narazili u brány a plotu na stráže, které na nich žádaly průkazy totožnosti a pozvánku.

Ačkoli se s novináři zacházelo s krajní zdvořilostí a dostalo se jim venku i pohoštění, dovnitř vpuštěni

nebyli. A kdykoli se pokusili promluvit s někým z odcházejících, střetli se s kamennými tvářemi a zarytým

mlčením.

Michael strávil většinu dne v rohové kanceláři s Kay, Hagenem a Freddiem. Uváděli k němu ty, kdo mu

chtěli vyslovit soustrast. Michael je přijímal velmi zdvořile, i když ho někteří z nich oslovili jako padrina

nebo dona Michaela; jen Kay si povšimla, že se mu rty zkřivily nevolí.

Clemenza a Tessio se připojili k tomuto vybranému kroužku a Michael jim osobně namíchal drinky.

Chvíli se hovořilo o obchodních záležitostech a Michael oznámil, že rezidence se všemi domy bude prodána

stavební společnosti. S obrovským ziskem - další důkaz donova génia.

Všem bylo jasné, že corleonovská  říše se napříště bude rozkládat na Západě, že famiglia Corleonových

bude likvidovat své newyorské panství. S tímto krokem se vyčkávalo do donova odchodu na odpočinek

anebo do jeho smrti.

Někdo poznamenal, že uplynulo už téměř deset let od doby, kdy se v domě sešlo k slavnostní příležitosti

tolik lidí; opravdu, od svatby Connie Corleonové a Carla Rizziho už uplynulo téměř deset let. Michael

přikročil k oknu a vyhlédl do zahrady. Tehdy seděl v zahradě s Kay a ani v nejmenším se mu nesnilo, že ho

čeká tak nečekaný osud. A jeho umírající otec řekl: „Život je tak krásný!“ Michael si nedokázal vzpomenout,

že by se don kdy jen slůvkem zmínil o smrti, jako by si snad smrti příliš vážil, než aby o ní filosofoval.

Nadešel čas odjet na hřbitov. Nadešel čas pohřbít velkého dona. Michael uchopil Kay pod paží a vyšel do

zahrady k ostatním smutečním hostům. Za ním šli caporegimové se svými vojáky, následováni všemi

prostými lidmi, které padrino zahrnoval po celý život svou přízní - pekařem Nazorinem, vdovou

Colombovou a bezpočtem ostatních z jeho světa, jemuž tak tvrdě, ale spravedlivě vládl. Dokonce i někteří

jeho nepřátelé mu přišli vzdát poslední poctu. Michael na to všechno hleděl se sevřeným, zdvořilým úsměvem. Nijak mu to neimponovalo. Dokáže-li

ovšem v poslední chvilce života i on říci: „Život je tak krásný!“, pomyslel si, pak přece jen je všechno ostatní

podřadné. Dokáže-li i on tolik věřit v sebe sama, pak opravdu už na ničem jiném nezáleží. Půjde v otcových

šlépějích, bude se starat o děti, o rodinu, o svůj svět. Jenže jeho děti budou vyrůstat v jiném světě. Budou z

nich lékaři, umělci, vědci. Guvernéři. Presidenti. Prostě cokoli. Postará se o to, aby se přidružily k velké

rodině ostatních lidí, ale on sám jako mocný a prozíravý otec bude tuto velkou rodinu velmi ostražitě

pozorovat.

 

Den po pohřbu se shromáždili nejvýznamnější členové famiglie Corleonových v rezidenci. Krátce před

polednem byli uvedeni do donova prázdného domu. Přijal je Michael.

Bylo jich tolik, že téměř zaplnili rohovou kancelář. Byli tam oba caporegimové, Clemenza a Tessio;

Rocco Lampone se svým rozvážným, spolehlivým výrazem; Carlo Rizzi, velmi zdrženlivý, dobře si

uvědomující své postavení ve famiglii; Hagen, kterého tato krize přiměla, aby přijel přes svou přísně

zákonnou funkci; Albert Neri, který se snažil být pokud možno stále v Michaelově blízkosti, připaloval

novému donovi cigarety, míchal mu drinky, prostě dělal všechno, aby famiglii Corleonových vzdor neštěstí,

které ji právě postihlo, dával najevo svou neochvějnou věrnost.

Donova smrt byla pro famiglii velkým neštěstím. Bez něj jako by snad ztratila polovinu moci; zdálo se, že

při případných jednáních s aliancí Barzini-Tattaglia jí už nekynou skoro žádné šance. Tohle si každý z

přítomných uvědomoval a  čekalo se na Michaelova slova. V jejich očích ještě nebyl novým donem; toto

postavení či tento titul si dosud ničím nezasloužil. Kdyby byl padrino zůstal naživu, snad by byl Michaelovi

zajistil nástupnictví; teď je ovšem zaručené neměl.

Michael vyčkal, až Neri všem nalil. Pak klidným hlasem prohlásil: „Chci vám všem říci, že vím, jak vám

je. Vím, že jste si všichni mého otce vážili, ale teď si děláte starosti, co bude s vámi, s vašimi rodinami.

Někteří z vás se jistě ptají, jakým způsobem ovlivni to, co se stalo, naše záměry i sliby, které jsem vám

učinil. Nuže, na to vám odpovím: nijak! Všechno půjde dál, jak jsme to naplánovali.“

Clemenza potřásl svou velkou, střapatou býčí hlavou. Vlasy měl popelavě šedé a jeho obličej s rysy

jakoby zalitými silnou vrstvou tuku nebyl na pohled právě hezký. „Teďka se Barziniovci a Tattagliovci na

nás nemilosrdně vrhnou, Miku. Buď se s nimi pustíš do boje, nebo musíš začít vyjednávat.“ Každý v

místnosti postřehl, že Clemenza Michaela nijak formálně neoslovil, tím méně pak titulem don.

„Vyčkejme, a uvidíme, co se stane,“ řekl Michael. „Ať oni poruší mír první.“

„Už to udělali, Miku,“ ozval se Tessio svým tichým hlasem. „Dnes ráno otevřeli v Brooklynu dvě

sázkový kanceláře. Oznámil mi to policejní kapitán, co vede na okrsku seznam chráněných podniku. Za

měsíc už nebudu mít v Brooklynu jediný věšák, kam bych si mohl pověsit klobouk!“

Michael se na něho zamyšleně zahleděl. „Udělal jsi s tím něco?“

Tessio zavrtěl malou, fretčí hlavou. „Ne. Nechtěl jsem ti přidělávat další problémy.“

„Správně. Zatím nic nedělej. No, a tohle platí pro vás pro všechny. Zatím nic nedělejte. Na provokace

nereagujte. Poskytněte mi několik týdnů, abych všechno urovnal, abych si zjistil, odkud vane vítr. Pak

sjednám dohodu tak, aby pro každého z přítomných byla co nejvýhodnější. Potom se naposledy sejdeme a

definitivně se rozhodneme.“

Ignoroval jejich překvapení a Albert Neri je začal vyprovázet ven. Michael ještě úsečně dodal: „Tome, ty

tu ještě chvíli zůstaň!“

Hagen přistoupil k oknu, které vedlo na volné prostranství před domem. Čekal, dokud Neri nevyprovodil

oba caporegimy a Rocca Lampona střeženou branou ven. Pak se otočil k Michaelovi a zeptal se: „Podařilo se

ti už převzít všechna politická spojení?“

Michael zavrtěl smutně hlavou. „Všechna ne. Byl bych ještě potřeboval další čtyři měsíce. Už jsme na

tom s donem pracovali. Ale mám už všechny soudce, to bylo první, co jsme udělali, a některé významnější

členy Kongresu. S politickými předáky tady v New Yorku to šlo pochopitelně jako po másle. Famiglia

Corleonových je mnohem mocnější, než si kdokoli myslí, ale přesto jsem doufal, že se mi podaří všechno

stoprocentně zabezpečit.“ Usmál se na Hagena. „Ty už sis zatím jistě udělal o všem jasný obraz, vid?“

Hagen přikývl. „Ani mi to nedalo moc práce. Až na to, proč sis přál, abych v tom neměl prsty. Ale pak

jsem si nasadil svůj sicilský klobouk a nakonec mi i tohle bylo jasné.“

Michael se zasmál. „Táta  řekl, že to uhodneš. Jenže teďka to je přepych, který si nemůžu dovolit.

Potřebuju tě tady. Alespoň na několik příštích týdnů. Raději zatelefonuj do Las Vegas a promluv si s

manželkou. Jenom jí řekni, že tu musíš zůstat pár týdnů.“

Hagen se zadumaně zeptal: „Jakým způsobem si myslíš, že po tobě půjdou?“

Michael si povzdechl. „Don mě poučil. Prostřednictvím někoho, kdo mi stojí blízko. Barzini mi přichystá

léčku prostřednictvím někoho tak blízkého, že ho podle nich ani nemůžu podezírat.“ Hagen se na něho usmál. „To bych mohl být i já!“

Michael mu úsměv vrátil. „Ty jsi Ir, tobě by nevěřili.“

„Mám německo-americký původ!“ ohradil se Hagen.

„To je pro ně totéž jako Ir,“ ujistil ho Michael. „Neobrátí se na tebe a neobrátí se na Neriho, protože Neri

je bývalý policajt. A navíc stojíte vy oba příliš blízko mě. Tohle riziko na sebe vzít nemohou. A Rocco

Lampone mi zase nestojí dost blízko. Ne, bude to Clemenza, Tessio nebo Carlo Rizzi.“

Hagen tiše prohodil: „Vsadil bych se, že to bude Carlo.“

„Uvidíme. Dlouho čekat nebudeme.“

 

Dozvěděli se to hned druhého dne ráno, právě když spolu seděli u snídaně. Michael zdvihl telefon v

donově kanceláři a když se vrátil do kuchyně, oznámil Hagenovi: „Už to narafičili. Ode dneška za týden se

mám sejít s Barzinim. Uzavřít po donově smrti nový mír.“ Michael se zazubil.

„Kdo ti telefonoval, kdo navázal spojení?“ zeptal se Hagen. Oba věděli, že ten  člen famiglie

Corleonových, který navázal s Barziniovci kontakt, se stal zrádcem.

Michael se na Hagena smutně usmál. „Tessio.“

Po zbytek snídaně mlčeli. Nad kávou potřásl Hagen hlavou. „Byl bych přísahal, že to bude Carlo, nebo

snad i Clemenza. Ale o Tessiovi jsem si to nemyslel! Je z nich nejlepší.“

„Je z nich nejinteligentnější. A udělal, co mu připadalo jako jediné rozumné  řešení. Přivede mě

Barzinimu pod nůž a zdědí famiglii Corleonových. Zůstat při mně znamená podle něj přijít o krk; podle jeho

názoru nemůžu totiž zvítězit.“

„A do jaké míry usuzuje správně?“ zeptal se Hagen váhavě po delší odmlce.

Michael pokrčil rameny. „Vypadá to špatně. Jenže otec byl jediný, kdo pochopil, že politické styky a

politická moc mají stejnou váhu jako deset regimů. Myslím, že teď už mám v rukou většinu otcova

politického vlivu. Jsem ovšem jediný, kdo to ví.“ Povzbudivě se usmál na Hagena. „Však je přiměju, aby mě

nazývali donem. Ale z Tessia mi je nanic.“

„Souhlasil jsi se schůzkou s Barzinim?“

„Ano. Ode dneška za týden, večer. V Brooklynu, na Tessiově území, kde budu bezpečný.“ Michael se

znovu zazubil.

„Do té doby dávej na sebe pozor,“ varoval ho Hagen.

Poprvé ho Michael chladně odbyl. „Consiglioriho, který by mi dával takovéhle rady, nepotřebuju!“

 

V týdnu před mírovou schůzkou mezi famigliemi Corleonových a Barziniů dokázal Michael Hagenovi,

jak dokáže být obezřetný. Nevytáhl paty z rezidence a nikoho nepřijal bez Neriho po boku. Došlo pouze k

jediné mrzuté komplikaci. Conniin nejstarší chlapec měl být biřmován a Kay poprosila Michaela, aby mu šel

za kmotra. Michael odmítl.

„Tak zřídka tě o něco žádám,“ naléhala Kay. „Prosím tě, udělej to k vůli mně. Connie si to strašně moc

přeje. A Carlo taky. Je to pro ně velice důležité. Michaeli, prosím.“

Viděla, že ho její naléhání rozzlobilo, a čekala tedy, že odmítne. Překvapilo ji proto, když přikývl a řekl:

„Tak dobře. Nepřichází ovšem v úvahu, abych opustil rezidenci. Vyřiď jim, ať to zařídí tak, aby kněz toho

kluka biřmoval tady. Všechno zaplatím, ať to stojí co to stojí. Kdyby snad měli potíže s duchovními, tak to

dá Hagen do pořádku.“

V předvečer schůzky s famiglií Barziniů šel tedy Michael za kmotra synovi Carla a Connie Rizziových.

Daroval chlapci velmi drahé náramkové hodinky se zlatým páskem. V Carlově domě se pak pořádala menší

oslava, na niž byli pozváni caporegimové, Hagen, Lampone a všichni, kdo bydleli v rezidenci, pochopitelně i

donova vdova. Connie byla tak dojata, že celý večer objímala a líbala bratra a Kay. Dokonce Carlo se stal

sentimentálním, při každé příležitosti tiskl po zvyku staré vlasti Michaelovi ruku a nazýval ho padrinem.

Michael byl neobvykle vlídný a srdečný. Connie pošeptala Kay: „Teď už snad budou z Carla a Michaela

opravdoví přátelé. Takováhle příležitost lidi vždycky sblíží.“

Kay stiskla švagrové paži. „Mám z toho takovou radost!“ řekla.

 

 

kapitola 30

 

Albert Neri seděl ve svém bronxském bytě a pečlivě čistil si starou modrou policejní uniformu. Odznak

odepnul a položil na stůl, aby ho později vycídil. Služební pistole s pouzdrem ležely na křesle. Tahle stará

policejní mechanická práce ho kupodivu těšila; od doby, co ho žena před dvěma lety opustila, se cítil zase

jednou šťastný. Bylo tomu jen málokdy. Oženil se s Ritou, když ještě studovala na střední škole a sám byl policejní bažant. Rita byla plachá,

tmavovlasá dívka z přísné italské rodiny - nikdy nesměla zůstat mimo dům déle než do desíti hodin večer.

Neri byl do ní hluboce zamilován, do její nevinnosti, cudnosti a temné krásy.

Ze začátku se Rita v manželu jen viděla. Byl neobyčejně silný a Rita poznala, že se ho lidé bojí právě pro

tuto sílu i pro jeho nezlomné přesvědčení o tom, co je správné a co nesprávné. Zřídkakdy dovedl být taktní.

Když nesouhlasil s postojem nějaké skupiny  či názory jednotlivce, mlčel nebo bez okolků vyjádřil své

mínění. Nikdy nevyslovil zdvořilý souhlas. Povahou byl pravý Sicilan a uměl se zle rozzuřit; na svou ženu

však nikdy.

Během pěti let se Neri stal jedním z nejobávanějších policistů newyorského policejního sboru. A rovněž

jedním z nejpoctivějších. Zákon však uplatňoval poněkud osobitými metodami. Nenáviděl chuligány a

kdykoli zahlédl tlupu mladých výtržníků, jak v noci ruší veřejný pořádek na rohu ulice a obtěžují

kolemjdoucí, rychle a tvrdě zasáhl. Používal k tomu své opravdu mimořádné tělesné síly, jejíž dosah si ani

sám pořádně neuvědomoval.

Jedné noci vyskočil v Centrálním parku z hlídkového vozu a postavil si do řady šest chuligánů v černých

hedvábných bundách. Jeho kolega zůstal sedět za volantem, a protože znal Neriho, nechtěl s tím mít nic

společného. Mládenci - nebylo jim ještě dvacet - zastavovali chodce a žádali je o cigarety; počínali si s

mladistvou výhrůžností, ale nikoho se ani nedotkli. A také dotírali na kolemjdoucí dívky oplzlými posunky

spíše francouzskými než americkými.

Neri je seřadil podél kamenné zídky, oddělující Centrální park od Osmé třídy. Byl teprve soumrak, ale

Neri držel v ruce svou oblíbenou zbraň, velkou baterku. Nikdy se nenamáhal vytáhnout pistoli, nikdy toho

nebylo třeba. Zlost mu pokaždé zkřivila tvář do tak brutálně hrozivého výrazu, že pohled na ni a jeho

uniformu vyvolal vždycky u chuligánů malou dušičku. A tihle netvořili žádnou výjimku.

Neri se zeptal prvního z nich: „Jak se jmenuješ ?“ Chlapec udal irské jméno. Neri na něj houkl: „Zmizni

odsud! Jestli tě dnes večer ještě uvidím venku, tak tě ukřižuju.“ Kývl baterkou a chlapec rychle odešel. Totéž

se opakovalo u dvou dalších mládenců. Neri je nechal odejít. Jenže čtvrtý chlapec udal italské jméno a usmál

se na Neriho, jako by se dovolával nějakého příbuzenství. Neriho italský původ byl na první pohled zřejmý.

Neri se na okamžik na chlapce zahleděl a zeptal se ho zcela zbytečně. „Ty jsi Ital?“ Chlapec se sebevědomě

zazubil.

Neri ho baterkou prudce udeřil do  čela. Chlapec klesl na kolena. Z rány mu stékala po obličeji krev.

Zraněni bylo ovšem jen povrchové. Neri se na chlapce osopil: „Všiváku, děláš ostudu všem Italům. Všem

nám kazíš dobrý jméno. Postav se.“ A kopl ho do boku, ne zrovna mírně, ale ne moc tvrdě. „Běž domů a

neukazuj se na ulici. Ať už tě v téhle bundě nikdy nepřistihnu! Nebo tě pošlu do nemocnice. A teď maž

domů! Máš štěstí, že nejsem tvůj táta!“

S oběma zbylými chuligány se Neri nepáral. Jen je nakopl do zadku a řekl jim, že je tuhle noc už nechce

na ulici vidět.

Všechny podobné výjevy se odehrávaly tak rychle, že lidé ani neměli čas se shluknout nebo něco namítat

proti jeho postupu. Neri vždycky vzápětí nasedl do hlídkového vozu a  řidič ihned odjel. Čas od  času ale

narazil na nějakého tvrdšího chlápka, který se chtěl rvát a dokonce i vytáhl nůž. Takovíhle chlápci ovšem

měli smůlu. Neri je se zběsilou, pohotovou zavilostí zbil do krve a vhodil do hlídkového vozu. Pak je zatkli a

obvinili z napadení příslušníka policejního sboru. Obvykle se však s projednáním jejich případu muselo

posečkat, až je propustí z nemocnice.

Později přeložili Neriho do rajónu, v němž byly budovy Organizace spojených národů. Hlavním důvodem

byla skutečnost, že svému okrskovému seržantu neprojevoval náležitou úctu. Na novém působišti parkovali

pracovníci OSN se svými vozy po všech ulicích bez ohledu na policejní předpisy, využívajíce diplomatické

imunity. Neri si stěžoval na okrsku a bylo mu řečeno, aby nedělal rozruch a prostě si toho nevšímal. Jenže

jedné noci se nedalo jakousi postranní ulicí vůbec projet, tak bezohledně tam byly vozy zaparkovány. Bylo

už po půlnoci a Neri vytáhl z hlídkového vozu baterku a rozbil přední skla všech aut na padrť. Ani vysoce

postaveným diplomatům se nepodařilo dát si přední skla opravit dřív než za několik dní. Na policejní okrsek

se hrnuly protesty a požadavky na ochranu proti  takovému vandalismu. Teprve po celém týdnu dalšího

rozbíjení předních skel zjistil konečně kdosi, co se vlastně děje, a Alberta Neriho přeložili do Harlemu.

Jednou v neděli krátce nato navštívil Neri s manželkou svou ovdovělou sestru v Brooklynu. Neri, jako

ostatně každý Sicilan, k ní choval jakousi dravou protektorskou lásku a chodil k ní alespoň jednou za dva

měsíce, aby se ujistil, že se jí daří dobře. Byla mnohem starší než on a měla dvacetiletého syna. Thomas,

jemuž chyběla pevná otcovská ruka, jí dělal starosti. Měl několik menších škraloupů a trochu zdivočel. Neri

už jednou využil styků na policii, aby chlapce nezatkli pro krádež. Tehdy udržel hněv na uzdě, ale chlapce

varoval: „Tommy, jestli bude sestra ještě jednou kvůli tobě plakat, tak tě srovnám sám!“ Bylo to míněno jako kamarádská strýčkovská výstraha, nikoli jako hrozba. Přestože Tommy patřil k nejtvrdším klukům v oné

tvrdé brooklynské čtvrti, strýce Ala se bál.

V sobotu před zmíněnou návštěvou se Tommy vrátil domů velmi pozdě v noci a ještě spal. Matka ho šla

do pokoje probudit, aby se oblékl k nedělnímu obědu se strýcem a tetou. Až do kuchyně proniklo otevřenými

dveřmi chlapcovo hrubé odmítnutí: „Na to seru, nech mě spát!“ A matka se vrátila s omluvným úsměvem.

Museli tedy jíst bez něho. Neri se zeptal sestry, zda jí chlapec dělá nějaké vážnější starosti, ale zavrtěla

hlavou.

Neri s manželkou se chystali k odchodu, když Tommy konečně vstal. Jen bručivě pozdravil a šel do

kuchyně. Za chvíli houkl na matku: „Hele, mámo, že bys mi už konečně něco uvařila?“ Jenže to nebyla

prosba, nýbrž dotčená výtka zpovykaného děcka.

Matka zaječela: „Kdybys vstal včas k obědu, mohl ses najíst! Kvůli tobě se znovu k plotně nepostavím!“

Byl to nepěkný výstup, pravděpodobně celkem obvyklý, ale Tommy, dosud ještě trochu mrzutý z

nevyspání, se dopustil chyby. „Jdi do hajzlu s tím svým rejpáním! Najím se venku!“ Sotva to vyřkl, už toho

litoval.

Strýc Al se na něho vrhl jako kočka na myš. Ani ne proto, že právě urazil jeho sestru, ale bylo zřejmé, že

takhle mluví s matkou  často, jsou-li doma samí. Něco takového se jí před strýcem dosud neodvážil  říci.

Tuhle neděli si prostě nedal pozor. Jeho smůla.

Před vystrašeným zrakem obou žen uštědřil Neri synovci nemilosrdný, ale opatrný výprask. Zpočátku se

mladík pokoušel bránit, ale brzy ustal a prosil o milost. Neri ho fackoval, až mu rty opuchly a zalily se krví.

Pak mu zvrátil hlavu a tloukl jí o stěnu. Nato ho udeřil do žaludku, donutil ho lehnout si břichem na podlahu

a bouchal mu obličejem o koberec. Oběma ženám potom přikázal, aby na něho počkaly, a odvedl si

Tommyho dolů do vozu. Tam si ho vzal na paškál. „Jestli mi sestra ještě někdy poví, žes na ni mluvil tak

jako dneska, tak ti tenhle výprask bude připadat jako ženské polibky!“ varoval Tommyho. „Chuligán z tebe

nebude, za to ručím. A teď běž nahoru a řekni mé ženě, že na ni čekáni.“

Dva měsíce nato se Neri vrátil z noční služby domů a zjistil, že ho manželka opustila. Sbalila si věci a

vrátila se k rodičům. Otec mu  řekl, že se ho Rita bojí, že se bojí s ním žít, kvůli jeho vznětlivosti. Neri

zkoprněl úžasem. Nikdy ženu neuhodil, nikdy jí ani slůvkem nevyhrožoval, nikdy k ní necítil nic jiného než

lásku. Její krok ho tak vyvedl z míry, že se rozhodl vyčkat několik dnů, než za ní zajde, aby si s ní pohovořil.

Jenže na neštěstí se příštího večera dostal ve službě do maléru. Jeho hlídkový vůz obdržel hlášení z

Harlemu, že tam došlo k pokusu o vraždu. Vůz ještě nezastavil a Neri jako obvykle už z něj vyskočil. Bylo

po půlnoci a Neri držel v ruce svou velkou baterku. Nebylo nijak těžké najít místo zločinu. Před vchodem do

jednoho činžáku se kupil houf lidí. Jakási černoška mu řekla: „Ňákej chlap tam podřezal dvě ženský!“

Neri vešel do chodby. Na protějším konci byly otevřené dveře, z nichž proudilo světlo. Neri slyšel

sténání. S baterkou v ruce prošel chodbou a vešel do dveří. Jen tak tak že neupadl přes dvě těla ležící na

podlaze - asi pětadvacetiletou  černošku a  černošské děvčátko, snad ani ne dvanáctileté. Silně krvácely z

řezných ran na obličeji a těle. V obývacím pokoji našel Neri pachatele. Znal ho dobře.

Byl to Wax Baines, známý pasák, prodavač narkotik a rváč. Oči měl vyboulené účinkem drog, v třesoucí

se ruce držel zakrvácený nůž. Neri ho zatkl před dvěma týdny, protože na ulici vážně ublížil jedné ze svých

prostitutek. Baines mu tehdy řekl: „Pozor, kamaráde, do toho se nepleťte.“ A Neriho kolega povídal také cosi

o tom, že má ty negry nechat, ať se třeba navzájem rozřezají, když se jim chce, ale Neri dopravil Bainese na

policejní stanici. Hned příštího dne byl Baines propuštěn na kauci.

Neri nikdy neměl černochy v lásce a služba v Harlemu mu je ještě víc znechutila. Jenom berou drogy a

ožírají se, zatímco své ženské nechávají pracovat nebo se kurvit. Takovíhle parchanti přece nejsou na světě k

ničemu! Proto Bainesovo zcela zřejmé porušení zákona Neriho rozzuřilo. A z pohledu na pořezané děvčátko

se mu udělalo na nic. Chladnokrevně se tedy rozhodl, že tentokráte už Bainese na policejní stanici nedovede.

Jenže za ním už vnikali do bytu svědkové - nájemníci z domu a kolega z hlídkového vozu. Neri nařídil

Bainesovi: „Odhoď ten nůž, jsi zatčen!“

Baines se zachechtal. „Kamaráde, bez bouchačky se vám to nepodaří!“ A zdvihl nůž. „Nebo se vám

zachtělo tohohle?“

Neri se na něho rychle vrhl, aby kolega neměl čas vytáhnout revolver. Černoch po něm máchl nožem, ale

Neriho reflexy byly tak neobyčejně rychlé, že levou dlaní zadržel Bainesův výpad, a současně opsala pravice

s baterkou malý, ale zlověstný oblouk. Rána dopadla Bainesovi na levý spánek a  černochovi se směšně

podlomila kolena jako opilci. Nůž mu vypadl z ruky. Teď už byl docela bezbranný, takže druhý Neriho úder

byl neomluvitelný, jak ostatně dokázali svědkové i policejní kolegové při kárném  řízení na policejním

ředitelství a při následném líčení před trestním soudem. Neri zasadil Bainesovi tak neuvěřitelně prudkou ránu

na temeno lebky, že se roztříštilo sklo na baterce, smaltovaný  kryt a žárovka vypadly a rozlétly se po

místnosti. Bytelný aluminiový obal baterky se promáčkl a jen baterie vevnitř zabránily, že se nerozlomil. Jeden z vyděšených diváků, černoch žijící v domě a později svědčící proti Nerimu, prohlásil: „Kamaráde, ten

negr ale má tvrdou škécu!“

Jenže Bainesova hlava přece jen nebyla dost tvrdá. Úder mu rozrazil lebku a Baines dvě hodiny nato

zemřel v harlemské nemocnici.

Albert Neri byl jediný, koho překvapilo, když ho při kárném  řízení na policejním  ředitelství obvinili z

použití nepřiměřené síly. Byl suspendován a bylo proti němu zavedeno trestní  řízení. Byl obžalován ze

zabití, usvědčen a odsouzen do vězení na dobu jednoho až deseti let. V té době už byl tak zklamaný,

navztekaný a pln nenávisti k celé společnosti, že mu to bylo úplně lhostejné. Jak jen se mohli opovážit

postavit ho před soud jako nějakého zločince ? Jak jen se mohli opovážit poslat ho do vězení proto, že zabil

takovou bestii, jako byl ten negerský pasák? Jak to, že se ani trochu nezajímali o tu ženu a holčičku, které

jsou ještě v nemocnici a které Baines pořezal a nadosmrti znetvořil ?

Vězení se nebál. Byl přesvědčen, že se s ním jako s bývalým policistou a zejména vzhledem k druhu

provinění bude velmi dobře zacházet. Řada kamarádů z policejního sboru ho ujistila, že se za něj přimluví.

Jedině tchán, mazaný Ital starého ražení, majitel rybí tržnice v Bronxu, si uvědomil, že člověk jako Albert

Neri nemá velkou naději přežít ve vězení první rok. Může ho zabít kterýkoli spoluvězeň, a nezabije-li, pak

on téměř určitě zabije některého z nich. Z pocitu viny, že dcera opustila skvělého manžela pro nějaký ženský

rozmar, využil svých styků s famiglií Corleonových (platil za ochranu jednomu z jejích zástupců a donovi

posílal darem nejlepší ryby) a požádal, aby zakročila.

Famiglia Corleonových věděla o Albertu Nerim. Stal se už legendárním jako nepodplatitelný a tvrdý

policajt; získal si pověst člověka, jehož nelze brát na lehkou váhu, člověka, který dokáže nahnat strach i bez

stejnokroje a úřední pistole. O takovéhle lidi jevila famiglia Corleonových vždycky zájem. Skutečnost, že

byl policistou, byla zanedbatelná. Mnozí mladí lidé vykročili na nesprávnou cestu a teprve čas či štěstěna je

přivedla na tu, která vedla k jejich pravému údělu.

Na Neriho záležitost upozornil Hagena Clemenza, který měl dobrý nos na lidi. Hagen si prostudoval kopii

úředního policejního spisu a vyslechl Clemenzu. „Třeba v něm najdeme druhého Luku Brasiho!“

Clemenza rázně přikývl. I když byl velice tlustý, nenesla jeho tvář obvyklý dobrosrdečný výraz tlusťochů.

„Taky si to myslím. Na tohle by se měl podívat Mike.“

A než tedy stačili převézt Neriho z dočasného vězení na místo stálého pobytu v káznici na severu státu,

bylo mu sděleno, že soudce na základě nových informací a záruk, poskytnutých vysokými policejními

důstojníky, jeho případ znovu přešetřil, rozsudek změnil na podmínečný a dal příkaz k jeho propuštění.

Albert Neri nebyl žádný hlupák a jeho tchán žádný milosrdný samaritán. Neri se dozvěděl, co se stalo, a

dluh tchánovi vyrovnal tím, že dal souhlas k rozvodu s Ritou. Pak si vyjel do Long Beache, aby poděkoval

svému dobrodinci. Návštěva byla pochopitelně předem dohodnuta. Michael ho přijal v knihovně.

Neri vyjádřil dík formálním tónem a byl překvapen a potěšen, jak srdečně ho Michael přijal.

„K čertu, přece jsem nemohl připustit, aby se takhle zacházelo s krajanem ze Sicílie,“ řekl Michael. „Měli

vám za to dát metál! Jenže tihle zatracení politici kašlou na všechno, jenom ne na nátlakové skupiny! Nebyl

bych ovšem do toho šlápl, kdybych si nebyl napřed všechno neověřil a nezjistil, jak sprostě s vámi naložili.

Jeden z mých lidí mluvil s vaší sestrou a ta nám pověděla, že jste si kvůli ní a jejímu klukovi pořád dělal

starosti a že jste klukovi napravil hlavu a dbal na to, aby nezludračil. A váš tchán  říká, že jste ten

nejbáječnější chlap na světě. Tohle člověk slyší zřídka.“ Michael taktně pomlčel o tom, že Neriho opustila

žena.

Chvíli rozprávěli. Neri byl odjakživa málomluvný, ale Michaelovi vylil srdce. Michael byl sice jen o pět

let starší, ale Neri s ním mluvil, jako by byl mnohem starší, jako by mu mohl být otcem.

Nakonec Michael  řekl: „Nemá ovšem význam dostat vás z vězení a pak vás nechat plavat. Můžu vám

opatřit nějakou práci. Mám investice v Las Vegas, s vašimi zkušenostmi by z vás mohl být hotelový detektiv.

Anebo kdybyste si sám chtěl zařídit nějaký menší podnik, můžu se přimluvit v bance, aby vám dali půjčku

na základní kapitál.“

Neri vděčností zrozpačitěl. Hrdě odmítl a pak dodal: „Mám podmíněný trest, musím zůstat pod dohledem

soudu.“

Michael ho stroze odbyl: „To je maličkost, tohle zařídím. Na ten soudní dohled zapomeňte. No, a aby

banka neměla moc řečí, dám nahradit váš žlutý list jiným.“

Žlutý list je policejní rejstřík trestných  činů spáchaných každým jednotlivcem. Obvykle se předkládá

soudu, když se uvažuje o výši trestu, který má být vyměřen usvědčenému provinilci. Neri sloužil už dost

dlouho u policie, aby věděl, že s mnoha lumpy, předvedenými před soud, zacházel soudce shovívavě jen

proto, že podplacené oddělení policejních trestních rejstříků mu předložilo  čistý žlutý list. Nebyl tedy ani

příliš překvapen, že Michael Corleone může něco takového udělat; překvapilo ho však, že stojí famiglii za

takovou námahu. „Budu-li potřebovat pomoc, ozvu se,“ řekl Neri.

„Tak dobře,“ souhlasil Michael a podíval se na hodinky. Neri to pokládal za pokyn k odchodu. Vstal. Ale

čekalo ho další překvapení.

„Čas na obětí,“ konstatoval Michael. „Pojďte se naobědvat se mnou a s mou rodinou. Otec by se s vámi

rád seznámil. Půjdeme k němu, Matka určitě připravila nějaké pravé sicilské jídlo - pečené papriky a vajíčka

a salám.“

Tohle odpoledne bylo nejkrásnější, jaké Neri zažil od dětství, kdy ještě žili rodiče a jemu nebylo patnáct.

Don Corleone se choval neobyčejně mile a byl potěšen, když shledal, že Neriho rodiče pocházejí z malé

vesnice, vzdálené jen několik minut od jeho rodiště. Rozhovor byl příjemný, jídlo vynikající, červené víno

těžké. Neriho napadlo, že se konečně octl mezi svými. Uvědomil si sice, že je jen náhodným hostem, ale

pochopil, že by v tomhle světě mohl nalézt stálé místo a být šťasten.

Michael a don ho vyprovodili k vozu. Don mu potřásl rukou a řekl: „Jste skvělý chlap. Tady svého syna

Michaela zaučuj u do obchodu s olivovým olejem, stárnu a rád bych odešel na odpočinek. A on ke mně

přijde a řekne mi, že chce něco podniknout kvůli tomu vašemu maléru. Tak mu říkám, ať se raději zaučuje

do kšeftu s olivovým olejem. Ale on mi nedá pokoj! Říká, podívej, tady je takový skvělý chlap, Sicilan, a oni

mu udělají takové svinstvo. A dotírá, nedá mi pokoj, až se o to začnu zajímat sám. Povídám vám to proto,

abych vám řekl, že měl pravdu. Teď, když jsme se poznali, jsem rád, že jsme se do toho pustili. Jestli tedy

pro vás můžeme ještě něco udělat, stačí jen říct. Rozumíte? Jsme vám k službám.“ (Když si Neri vzpomněl

na donovu laskavost, zalitoval, Se se don nedožil tohoto dne, aby viděl, jakou službu mu prokáže.)

Nerimu netrvalo ani tři dny, aby se rozhodl. Pochopil, že se o něho ucházejí, ale současně pochopil i víc:

famiglia Corleonových schvaluje jeho čin, za který ho společnost potrestala. Famiglia Corleonových si ho

váží, společnost nikoli. Pochopil, že bude šťastnějším ve světě, který stvořili Corleonové, než v onom

druhém světě. A pochopil, že větší mocí vládne famiglia Corleonových, i když dosah této moci je poněkud

omezenější.

Znovu navštívil Michaela a vyložil karty na stůl. Nerad by pracoval v Las Vegas, ale rád by přijal místo u

famiglie v New Yorku. Dal najevo, že bude sloužit věrně. Michael byl potěšen, to Neri viděl. Dohodli se.

Ale Michael trval na tom, aby Neri šel napřed na dovolenou do hotelu famiglie v Miami, kde bude mít

hrazeny všechny výlohy. Také mu dal předem vyplatit jednoměsíční plat, aby měl dostatek peněz a mohl si

to tam pěkně užít.

Na téhle dovolené okusil Neri poprvé přepych. Zaměstnanci v hotelu ho uvítali se slovy: „Ach tak, vy jste

ten přítel Michaela Corleona!“ a věnovali mu mimořádnou péči. Jeho příjezd jim byl předem ohlášen. Dostal

jedno z nejpřepychovějších apartmá, žádný ubohý pokojíček, jakým se leckdy odbývají chudí příbuzní.

Vedoucí hotelového baru ho seznámil s několika krásnými dívkami. Když se Neri vrátil do New Yorku,

díval se na život už trochu jinak.

Zařadili ho do Clemenzova regima a tenhle vynikající znalec lidí ho důkladně prověřil. Určitá opatrnost

byla na místě. Byl přece jen kdysi policistou. Ale Neriho vrozená zavilost přemohla všechny vnitřní zábrany,

které by mohly plynout z faktu, že kdysi stál na druhé straně fronty. Za necelý rok si vysloužil ostruhy. Cestu

zpět měl zatarasenou.

Clemenza o něm pěl chválu. Neri je zázrak, nový Luca Brasi. Bude lepší než Braši, vychloubal se; a on

ho objevil! Z fyzického hlediska byl Neri schopen fantastických výkonů. Jeho reflexy a koordinace pohybů

byly bez konkurence. Clemenza také pochopil, že Neri není člověkem, kterého by mohl řídit někdo, jako je

on sám. Proto podřídili Neriho přímo Michaelovi, s Hagenem jako nezbytným mezičlánkem. Tím získal Neri

výsadní postavení, za které pobíral vysoký plat; neměl však vlastní zdroj příjmů, jako sázkovou kancelář

nebo siť obchodů platících výpalné. O jeho. obrovské úctě k Michaelovi nemohly byt nejmenší pochyby a

jednoho dne poznamenal Hagen žertovně Michaelovi: „Tak, teď máš i ty svého Luku!“

Michael přikývl. Byla to jeho zásluha. Albert Neri by za něho položil život. Michael toho dosáhl pomocí

triku, s nímž ho seznámil sám don. V době, kdy se zaučoval a trávil dlouhé dny pod otcovým vedením,

zeptal se ho jednou: „Jak jsi vůbec mohl používat chlapa, jako byl Luca Brasi? Takového zvířete?“

Don ho tedy poučil: „Na tomhle světě jsou lidé, kteří si přímo říkají o to, aby je někdo zabil. Jistě sis jich

už všiml. Vyvolávají hádky v hernách, vztekle vyskakují z aut, když jim někdo třeba jen škrábne o blatník,

ponižují a zastrašují lidi, o kterých ani nevědí, čeho jsou schopni. Sám jsem viděl chlápka, úplného blázna,

který schválně rozzuřil skupinku nebezpečných mužů a sám se ani neměl čím bránit. Takoví lidé chodí po

světě a vykřikují: ‚Zabte mě! Zabte mě!’ A vždycky se najde někdo, kdo jim rád vyhoví. Každodenně o tom

čteme v novinách. Tihle lidé ale také dokáží pořádně ublížit i jiným. Takovým člověkem byl Luca Braši. Byl

ovšem tak vynikající, že ho dlouho nikdo nedokázal zabít. Pro většinu těchhle lidí nemáme uplatnění, ale

takový Braši je mocná zbraň, jaké je třeba využít. Protože sám se smrti nebojí a dokonce ji vyhledává,

spočívá celý trik v tom, stát se pro něho tím jediným člověkem na světě, od kterého by opravdu nechtěl být zabit. Pak už se bude bát pouze jednoho - ne snad smrti, ale toho, že ty bys mohl být tím, kdo ho zabije. A v

tu chvíli je tvůj.“

Tohle bylo jedno z nejcennějších poučení, kterých se Michaelovi dostalo před donovou smrtí, a Michael

je využil k tomu, aby z Neriho učinil svého Luku Brasiho.

 

A teď se Albert Neri ve svém bronxském bytě chystal, že si opět obleče policejní stejnokroj. Pečlivě ho

kartáčoval. Pak vycídí pouzdro na revolver. A také musí oprášit policejní  čepici a štítek a vyleštit pevné

černé boty. Neri pracoval s chutí. Našel své místo ve světě, Michael Corleone v něho skládá absolutní důvěru

a on dnes tu důvěru nezklame.

 

 

kapitola 31

 

Téhož dne zaparkovaly před longbeachskou rezidencí dvě limuzíny. Jeden z velkých vozů měl odvézt na

letiště Connii s matkou a oběma dětmi. Rodina Carla Rizziho měla namířeno do Las Vegas, aby tam strávila

prázdniny a současně si všechno připravila na trvalý pobyt v tomto městě. Michael to Carlovi nařídil, i když

Connie protestovala. Rozhodně neuznal za vhodné oznámit, že do schůzky famiglií Corleonových a Barziniů

nechce mít v rezidenci nikoho z příbuzných. Schůzka byla totiž přísně tajná a věděli o ní pouze

caporegimové.

Druhá limuzína čekala na Kay a děti, aby je odvezla do New Hampshiru na návštěvu matčiných rodičů.

Michael musí zůstat v rezidenci; má příliš mnoho naléhavé práce, než aby mohl odjet.

Večer předtím nečekaně vzkázal Michael Carlovi, že ho ještě několik dní bude potřebovat v rezidenci, ale

že hned koncem týdne bude moci odjet za ženou a dětmi. Connie byla zlostí bez sebe. Pokusila se

zatelefonovat Michaelovi, ale prý odjel do města, Teď bloudila pohledem po volném prostranství před

domem, zda ho neuvidí, ale byl v kanceláři s Hagenem a nikdo ho nesměl rušit. Když Carlo usadil Connii do

limuzíny, políbila ho na rozloučenou a pohrozila mu: „Jak tam do dvou dnů nepřijedeš, vrátím se pro tebe!“

Carlo jí odpověděl zdvořilým úsměvem manželské sexuální spolčenosti. „Přijedu,“ ujistil ji.

Connie se vyklonila z okna. „Co myslíš, proč tě Michael potřebuje?“ Ustaraný obličej ji dělal starší a

nepůvabnou.

Carlo pokrčil rameny. „Už dlouho mi slibuje nějaký skvělý kšeft. Třeba si chce o tom promluvit. Alespoň

to naznačil.“ Ani Carlo nevěděl, že na dnešní večer je stanovena schůzka s famiglií Barziniů.

„Opravdu, Carlo?“ vyhrkla dychtivě Connie.

Carlo jí povzbudivě přikývl. Limuzína se rozjela a projela branou rezidence.

Teprve po jejím odjezdu vyšel Michael ven, aby se rozloučil s Kay a dětmi. Přistoupil k nim i Carlo a

popřál Kay šťastnou cestu a příjemné prázdniny. Konečně vyjela i druhá limuzína z brány.

„Mrzí mě, že jsem tě tu musel zdržet, Carlo,“ řekl Michael, „Nebude to trvat déle než dva dny.“

„Vůbec mi to nevadí,“ pospíšil si ho Carlo ujistit.

„To jsem rád. Zůstaň u telefonu a jakmile budu mít na tebe čas, zavolám tě. Musím předtím ještě vyřídit

nějaké jiné věcičky. Ano?“

„Jistě, Miku, jistě,“ souhlasil Carlo a odešel do domu, aby zatelefonoval milence, kterou si diskrétně

vydržoval ve Westbury; slíbil jí, že se pokusí k ní ještě později v noci přijet. Pak si sedl s lahvi režné a čekal.

Čekal dlouho. Krátce po poledni začaly branou projíždět vozy. Z jednoho spatřil vystoupit Clemenzu a

krátce nato z druhého Tessiu. Oba z nich vpustila do Michaelova domu osobní stráž. Clemenza vyšel za

několik hodin, ale Tessio se už neobjevil.

Carlo vyšel ven trochu se nadýchat  čerstvého vzduchu, ale ne déle než na deset minut. Znal všechny

strážce, kteří se střídali ve službě v rezidenci, a s některými byl dokonce spřátelen. Doufal, že si s nimi bude

moci trochu poklábosit, aby mu rychleji utekl čas. K jeho překvapení však dnes mezi nimi nebyl ani jeden,

koho by znal. Všichni mu byli docela cizí. Ještě překvapivější bylo, že službu v bráně měl Rocco Lampone, a

jak Carlo věděl, zastával Rocco příliš vysoké postavení ve famiglii, než aby vykonával takovou podřadnou

práci, pokud ovšem se nechystalo něco vážného.

Rocco se na něho přátelsky usmál a pozdravil ho. Carlo zostražitěl. Rocco se podivil: „Myslel jsem, že

jste odjel na dovolenou?“

Carlo pokrčil rameny. „Mike chtěl, abych tu ještě dva dny zůstal. Má pro mě nějakou práci.“

„Jo tak. Pro mě taky. A pak mi nařídí, abych hlídal bránu! No, co se dá dělat, on je šéf!“ Jeho tón, tak

trochu znevažující, naznačoval, že Michael není takový, jaký byl jeho otec.

Carlo to ignoroval. „Mike ví, co dělá,“ řekl. Rocco přijal výtku mlčky. Carlo se rozloučil a kráčel zpátky

k domu. Něco je ve vzduchu, ale Rocco neví, co. 

Michael stál u okna obývacího pokoje a pozoroval Carla, jak se venku prochází. Hagen mu přinesl

sklenku silné pálenky. Michael vděčně usrkoval. Hagen, stojící za ním, mu mírně připomněl: „Miku, už to

musíš rozjet. Je načase!“

Michael vzdychl. „Škoda, že k tomu muselo dojít tak brzy. Škoda, že tu táta nezůstal ještě trochu déle.“

„Půjde to jako po másle,“ ujistil ho Hagen. „Pokud jsem něco nezkazil já, tak jiný to zkazit nemohl.

Připravils to jak se patří.“

Michael se odvrátil od okna. „Většinu toho naplánoval táta. Nikdy jsem si neuvědomoval, jak byl chytrý.

Ale to ty přece víš, ne?“

„Byl jedinečný. Ale tohle je nádhera. Tohle je vrchol. Takže ani ty nejsi žádný břídil.“

„No, uvidíme, jak to dopadne. Jsou Tessio a Clemenza v rezidenci?“

Hagen přikývl. Michael dopil. „Pošli mi sem Clemenzu. Dám mu instrukce osobně. Tessia nechci ani

vidět! Jenom mu řekni, že asi za půl hodiny budu připraven odjet s ním na schůzku s Barzinim. Potom si ho

už vezmou na starost Clemenzovi lidé.“

Hagen se neutrálním hlasem zeptal: „Nebylo by možné Tessia z toho vynechat?“

„Ne,“ odmítl Michael.

 

Na severu státu v městě Buffalo byla malá pizzeria v jedné postranní ulici plná zákazníků. Po obědě nával

polevil a prodavač vytáhl z výkladní skříně kulatý plechový podnos s několika zbylými kousky pizzy a

postavil ho na polici nad velkou cihlovou pecí. Pohlédl dovnitř na koláč, který se tam právě pekl; sýr se ještě

nezačal rozpouštět. Když se vrátil k pultu, od kterého mohl obsluhovat i zákazníky na ulici, stál tam mladý

chlápek, vypadající jako ostrý hoch. „Dejte mi jednu porci,“ vyzval ho.

Prodavač vzal dřevěnou lopatku a vložil jeden z vystydlých kousků do pece, aby ho ohřál. Zákazník,

místo aby čekal venku, rozhodl se zajít dovnitř a dát se obsloužit tam. Krám už byl úplně prázdný. Prodavač

otevřel dvířka pece, vytáhl horkou pizzu a podal mu ji na papírovém tácku. Jenže zákazník, místo aby

zaplatil, na něho upřeně pohlédl. „Máte prý na prsou velké tetování,“ řekl. „Dokonce vám kousek vyčuhuje z

košile. Co kdybyste mi je ukázal celé?“

Prodavač ztuhl. Jako by do něho udeřil blesk.

„Rozepněte si košili!“ vyzval ho zákazník.

Prodavač zavrtěl hlavou. „Nemám žádný tetování,“ prohlásil anglicky se silným cizím přízvukem. „To

má kolega, co dělá v noci.“

Zákazník se zasmál. Byl to nepříjemný, drsný, nepřirozený smích. „Nepovídejte, rozepněte si košili,

ukažte mi to!“

Prodavač začal couvat, chtěl uskočit za velkou pec. Ale zákazník zdvihl ruku nad pult. Měl v ní revolver.

Vystřelil. Kulka zasáhla prodavače do prsou a porazila ho na pec. Zákazník do něho vpálil další kulku a

prodavač se zhroutil na podlahu. Zákazník přešel za servírovací pult, sehnul se a prudce trhl košilí, až ulétly

knoflíky. Prodavačovu hruď zalila krev, ale tetování bylo vidět, milence v objetí a nůž, který je probodává.

Prodavač chabě nadzdvihl paži, jako by se chtěl chránit. Pistolník  řekl: „Fabrizzio, pozdravuje tě Michael

Corleone.“ Pak natáhl paži s revolverem, až bylo ústí jen několik centimetrů od prodavačovy hlavy, a stiskl

spoušť. Potom vyšel z krámu. Na rohu na něho čekal vůz s otevřenými dvířky. Muž do něj naskočil a auto se

rozjelo.

 

Rocco Lampone zdvihl sluchátko telefonu umístěného na jednom z železných sloupků brány. Zaslechl,

jak někdo hlásí: „Balík máš připraven,“ a vzápětí to cvaklo, jak volající zavěsil. Rocco nastoupil do vozu a

vyjel z rezidence. Překřížil Jonesbeachskou dálnici, tu dálnici, na které byl zavražděn Sonny, a jel dál k

nádraží ve Wantaghu. Tam zaparkoval. Další vůz s dvěma muži už na něho čekal. Jeli k motelu u Sunriské

silnice, vzdálenému odtud asi deset minut, a tam zabočili na nádvoří. Rocco nechal oba muže ve voze a šel k

jedné z chatiček vystavěných ve švýcarském stylu. Kopnutím vyrazil dveře ze závěsů a skočil dovnitř.

Phillip Tattaglia, sedmdesátiletý a nahý jako nemluvně, stál nad postelí, kde leželo mladé děvče. Měl

husté, jako havran  černé vlasy, ale chlupy na hrudi byly ocelově šedé. Tělo měl měkce buclaté jako

načechraný holub. Rocco do něho vpálil  čtyři kulky, všechny do břicha. Nato se otočil a vyběhl zpátky k

autu. Oba muži ho vysadili u wantaghského nádraží. Tam nasedl do svého vozu a vrátil se do rezidence. Na

chvilku zaskočil k Michaelovi a pak vyšel ven a zaujal místo u brány.

 

Albert Neri, sám v bytě, už měl uniformu v pořádku. Pomalu si ji oblékal, kalhoty, košili, kravatu a sako,

opasek a pouzdro s revolverem. Když  ho suspendovali, musel odevzdat zbraň, ale z jakéhosi

administrativního přehlédnutí mu neodňali odznak. Clemenza mu opatřil novou pistoli, policejní osmatřicítku, jejíž původ se nedal zjistit. Neri ji rozebral, naolejoval, přezkoušel pojistku, znovu zbraň složil

a stiskl spoušť. Pistoli nabil a byl připraven k odchodu.

Policejní čepici vložil do velkého papírového sáčku a přes stejnokroj si oblékl civilní převlečník, aby ho

nebylo vidět. Pohlédl na hodinky. Ještě patnáct minut, než pro něho přijede vůz před dům. Těch patnáct

minut strávil tím, že bedlivě studoval svůj obraz v zrcadle. Žádný strach. Vypadá jako opravdový policajt.

V autě, které už na něho čekalo, seděli vpředu dva Lamponovi muži. Neri si sedl dozadu. Když se vůz

rozjel směrem do středu města a opustil čtvrť, kde bydlel, shodil Neri ze sebe civilní převlečník a nechal ho

ležet na podlaze. Vytáhl z papírového sáčku policejní čepici a nasadil si ji.

Na rohu Pětapadesáté ulice a Páté třídy zastavil vůz při chodníku a Neri vystoupil. Vykročil po Páté třídě.

Byl to zvláštní pocit být znovu v uniformě a hlídkovat po ulicích tak, jako to kdysi často dělával. Došel až

před Rockfellerovo středisko proti katedrále svatého Patricka. Na své straně ulice spatřil limuzínu, kterou

hledal. Stála nápadně sama mezi celou řadou červených značek ZÁKAZ PARKOVÁNÍ a ZÁKAZ STÁNÍ.

Neri zpomalil krok. Přišel předčasně. Zastavil se, naoko něco zapisoval do pokutového bloku a pak zase

vykročil. Přistoupil k limuzíně. Obuškem zaklepal na blatník.  Řidič překvapeně vzhlédl. Neri ukázal

obuškem na značku ZÁKAZ STÁNÍ a pokynul řidičovi, aby poodjel. Řidič odvrátil hlavu.

Neri sestoupil z chodníku do vozovky a obešel vůz k  řidičovu otevřenému oknu.  Řidič byl surově

vypadající vazoun, jaké Neri s chutí krotil. Naschvál urážlivě mu Neri řekl: „Tak co, chytráku, chcete snad,

abych vám strčil předvolání do zadnice, nebo ráčíte popojet?“

Řidič ho odbyl nevzrušeným hlasem: „Raději si to překontrolujte na okrsku. A jestli vám to udělá radost,

tak mi ten pokutový lístek klidně dejte!“

„Zmizte mi odsud,“ houkl na něho Neri, „nebo vás vytáhnu z vozu a nakopu vás do zadku!“

Řidič odněkud vykouzlil desetidolarovou bankovku, složil ji do malého čtverce, aby se vešla do dlaně, a

pokusil se ji strčit Nerimu do saka. Neri ustoupil na chodník a prstem zakýval na  řidiče. Ten vystoupil z

vozu.

„Ukažte mi řidičský průkaz a další doklady!“ vyzval ho Neri Původně doufal, že se mu podaří ho přimět,

aby zajel s autem za roh, jenže teď to už nepřicházelo v úvahu. Koutkem oka zahlédl, jak po schodech Plazy

sestupují dolů na chodník tři pomenší zavalití muži. Byl to Barzini a jeho dva tělesní strážci. Šli na schůzku s

Michaelem Corleonem. Jeden ze strážců postřehl, že se cosi děje, a přiběhl se podívat, do jakého maléru se

dostal Barziniho vůz. Zeptal se řidiče: „Co je?“

Řidič ho odbyl: „Chce mi dát pokutový lístek, jen klid. Zřejmí je tady nováček.“

V tu chvíli tam dorazil Barzini s druhým tělesným strážcem. Barzini se nabručeně otázal: „Co se tu k

čertu zase děje?“

Neri dopsal záznam do pokutového bloku a vrátil řidičovi řidičský průkaz a ostatní doklady. Pak vsunul

blok zpátky do kapsy kalhot a zpětným pohybem ruky tasil pistoli.

Vpálil tři kulky do Barziniho mohutného hrudníku dřív, než se jeho tři společníci natolik vzpamatovali,

aby se rychle někam ukryli. Mezitím už vběhl Neri do davu a za roh, kde na něho čekal vůz. Vůz proletěl

Devátou třídou a zabočil do středu města. Blízko Chelseaského parku přestoupil Neri, který mezitím sundal

čepici, převlékl se a oblékl si převlečník, do dalšího auta, které na něho čekalo. Pistoli a policejní uniformu

nechal v prvním voze. Ty už někdo odstraní. Za hodinu již byl v bezpečí longbeachské rezidence a hovořil s

Michaelem Corleonem.

 

Tessio čekal v domě zemřelého dona a právě popíjel v kuchyni kávu, když pro něho přišel Hagen. „Mike

už na vás čeká,“ oznámil. „Snad abyste zavolal Barzinimu a řekl mu, ať taky vyrazí.“

Tessio vstal a přistoupil k telefonu na stěně. Vytočil  číslo Barziniho newyorské kanceláře a úsečně

oznámil: „Vyjíždíme do Brooklynu.“ Zavěsil a usmál se na Hagena. „Doufám, že Mike to dneska večer pro

nás dobře sfoukne!“

„O tom jsem přesvědčen,“ přisvědčil Hagen vážně. Vyprovodil Tessia z kuchyně na volné prostranství a

šel s ním k Michaelovu domu. U dveří je zarazil jeden ze strážných. „Šéf vzkazuje, že pojede jiným vozem.

Vy dva máte jet napřed.“

Tessio se zamračil a obrátil se na Hagena. „Sakra, to přece nemůže udělat! Tím je celá má dohoda v

hajzlu!“

V tu chvíli je obstoupili další tři strážci. Hagen prohlásil mírným hlasem: „Ani já s vámi nemůžu jet,

Tessio.“

Hubený caporegimo ve zlomku vteřiny všechno pochopil. A smířil se s tím. Na okamžik ho přemohla

fyzická slabost, ale vzpamatoval se. Řekl Hagenovi: „Povězte Mikovi, že obchod je obchod. Měl jsem ho

vždycky rád.“

Hagen přikývl. „To on ví.“ Tessio se na chvíli odmlčel a pak se tiše otázal: „Torné, nemůžete mě z toho dostat? S ohledem na starý

časy?“

Hagen zavrtěl hlavou. „Nemůžu.“

Hleděl za Tessiem, jak uprostřed strážců je odváděn do  čekajícího auta. Bylo mu z toho trochu nanic.

Tessio byl nejlepším vojákem famiglie Corleonových; starý don se na něho spoléhal víc než na kohokoli

jiného, s výjimkou Luky Brasiho. Jaká škoda, že člověk tak inteligentní se tak pozdě v životě musel dopustit

tak osudně mylného odhadu.

 

Carla Rizziho, stále ještě  čekajícího na rozhovor s Michaelem, začaly neustálé příjezdy a odjezdy

znervózňovat. Zřejmě je v běhu něco velkého a zdá se, že ho z toho vynechali. Netrpělivě zatelefonoval

Michaelovi. Sluchátko zvedl jeden z tělesných strážců, šel pro Michaela a vrátil se se vzkazem, že si Michael

přeje, aby čekal dál, že už brzy na něho dojde řada.

Carlo tedy znovu zavolal milenku a oznámil jí, že určitě ji bude moci vzít později na večeři a strávit u ní

noc. Michael řekl, že už ho brzy zavolá; ať už si naplánoval cokoli, déle než hodinu nebo dvě to přece trvat

nemůže. Autem potom může být ve Westbury za takových čtyřicet minut. Půjde to. Slíbil jí, že přijede, a

sladkými  řečičkami ji uchlácholil. Když zavěsil, rozhodl se, že se rovnou převleče, aby pak neztrácel čas.

Právě když si navlékal  čistou košili, ozvalo se zaklepání. Usoudil, že se ho Michael pokoušel stihnout po

telefonu, jenže bylo stále obsazeno, a proto tedy pro něj někoho poslal. Šel ke dveřím a otevřel. A celé tělo

mu roztřásl úděsný, zmrazující strach. Ve dveřích stál Michael Corleone s tváří jako anděl smrti, jak ho

Carlo tak často ve snech vídával.

Za Michaelem stáli Hagen a Rocco Lampone. Tvářili se vážně, jako lidé, kteří přišli jen velmi neradi, aby

oznámili příteli zlou zprávu. Všichni tři vešli do domu a Carlo je zavedl do obývacího pokoje. Už se

vzpamatoval z prvního otřesu a v duchu se zlobil, že mu zřejmě povolily nervy. Jenže Michaelova slova ho

tak ohromila, že se mu udělalo zle a bylo mu na zvracení.

„Musíš se zodpovídat za Santina!“ prohlásil Michael.

Carlo neodpověděl; tvářil se, jako by nebyl porozuměl. Hagen a Lampone se opřeli každý o jednu stěnu

pokoje. Carlo a Michael stáli proti sobě.

„Tys nahrál Sonnyho Barziniovcům,“  řekl Michael dutým hlasem. „Namluvil ti snad Barzini, že na tu

komedii, cos zahrál s mou sestrou, nějaký Corleone naletí?“

Carlo, zmrtvělý příšerným strachem, vykoktal bez jediné stopy důstojnosti, bez jakékoli hrdosti:

„Přísahám, že jsem nevinný Miku, tohle mi, prosím tě, nedělej, Miku, tohle mi, prosím tě, nedělej.“

„Barzini je mrtev,“ pokračoval Michael klidně. „Také Phillip Tattaglia. Dnes večer chci vyrovnat všechny

rodinné účty. Tak mi nevykládej, že jsi nevinný. Bylo by pro tebe lepší, kdyby ses přiznal k tomu, co jsi

udělal!“

Hagen i Lampone užasle pohlédli na Michaela. Tak Michael přece jenom ještě nedosáhl úrovně svého

otce! Proč jinak by se pokoušel přimět tohoto zrádce, aby přiznal svou vinu? Ta se už stejně prokázala do té

míry, do jaké se něco takového vůbec dá prokázat. Odpověď byla jasná. Michael si stále ještě není jist svými

právy, stále se obává, aby se nedopustil nespravedlnosti, stále ho trápí ta špetka nejistoty, kterou dokáže

odstranit jen Carlovo přiznání.

Odpověď nepřicházela. Michael mu téměř laskavě domlouval: „Nebuď tak vystrašený. Myslíš si snad, že

bych ze své sestry udělal vdovu? Myslíš si snad, že bych své synovce připravil o otce? Jednomu z nich jsem

přece šel za kmotra! Ne, ty prostě za trest nebudeš smět žádným způsobem pracovat pro famiglii. Teď tě

posadím do letadla do Las Vegas a přeju si, abys tam až na další zůstal. Connii budu posílat peníze. To je

všechno. Ale nenamlouvej mi, že jsi nevinný. Neurážej mou inteligenci a nevyvolávej můj hněv! Tak kdo s

tebou navázal kontakt, Tattaglia nebo Barzini?“

V zoufalé naději, že vyvázne životem, ve sladkém pocitu úlevy, že ho nezabijí, zašeptal Carlo: „Barzini.“

„Dobře, dobře,“ konejšil ho Michael. Kývl pravou rukou. „A teď musíš odjet. Venku čeká vůz a odveze

tě na letiště.“

Carlo vyšel z domu první, ti tři těsně za ním. Byla už noc, ale celá rezidence tonula jako obvykle v

záplavě reflektorů. Předjelo auto. Carlo viděl, že je to jeho vůz. Řidiče nepoznal. Kdosi seděl na zadním

sedadle, ale na opačné straně. Lampone otevřel přední dvířka a pokynul Carlovi, aby nastoupil. Michael řekl:

„Zavolám Connii a povím jí, že už jsi na cestě za ní.“ Carlo nasedl. Hedvábnou košili měl zmáčenou potem.

Vůz vyrazil a rychle projel branou. Carlo právě začal otáčet hlavou, aby zjistil, zda zná toho, kdo sedí

vzadu. Ale vtom mu Clemenza přehodil přes hlavu svou vražednou smyčku, obratně a elegantně jako

děvčátko navlékající kočičce na krk hedvábnou stužku. Prudce zatáhl, hladká šňůra se Carlovi zařízla do

kůže, tělo mu povyskočilo do vzduchu jako ryba na udici, ale Clemenza ho pevně přidržoval a utahoval smyčku, až tělo přestalo odporovat. Náhle se vozem rozšířil nepříjemný zápach - blížící se smrt vyprázdnila

močový měchýř a střeva.

Clemenza pro jistotu ještě několik minut držel smyčku přitaženou, pak šňůru uvolnil a uložil ji do kapsy.

Pohodlně se opřel o polštáře sedadla a Carlova mrtvola se sesula na dvířka. Za několik okamžiků vytočil

Clemenza dolů okno, aby se zbavil zápachu.

 

Vítězství famiglie Corleonových bylo dokonalé. V oněch čtyřiadvaceti hodinách vyslali také Clemenza a

Lampone své regimy proti těm, kdo vnikli na corleonovská území, a tvrdě je potrestali. Neriho poslali, aby

převzal velení nad Tessiovým regimem. Barziniho bookmakeři byli zbaveni obživy a dva z jeho hlavních

nadháněčů byli zastřeleni právě ve chvíli, kdy se v italské restauraci v Mulberry Street při večeři pokojně

šťourali v zubech. Corleonovci také zabili známého  podvodníka, specializovaného na klusácké závody,

zrovna když se ze závodiště vracel domů, kapsy plné výher. Z newyorských doků zmizeli dva nejznámější

lichváři; našli je teprve po mnoha měsících v newjerseyských bažinách.

Michael Corleone si tímto jediným zavilým útokem získal všeobecnou úctu a famiglii Corleonových

dobyl zpět její výsadní postavení mezi newyorskými famigliemi. Vážnost mu vynesla nejen jeho vynikající

taktika, ale i skutečnost, že většina nejvýznamnějších caporegimů Tattagliovců i Barziniovců přešla vzápětí

na jeho stranu.

Pro Michaela to mohl být dokonalý triumf, nebýt Conniina hysterického záchvatu.

Connie přiletěla domů s matkou; děti nechala v Las Vegas. Vdovské dekorum udržela až do okamžiku,

kdy limuzína vjela do rezidence. Pak, než jí v tom matka stačila zabránit, se rozeběhla po kamenné dlažbě k

Michaelově domu. Vrazila do dveří a Michaela s Kay zastihla v obývacím pokoji. Kay jí vykročila vstříc,

aby jí dodala útěchu a sestersky ji objala, ale zarazila se, když se Connie rozkřičela na bratra a s jekem mu

metala do tváře nadávky a výčitky. „Ty parchante, ty všiváku, tys mi zabil manžela! Čekal jsi, až nám zemře

otec a nikdo ti v tom už nebude moct bránit a tak jsi ho zabil! Tys ho zabil! Vinil jsi ho ze Sonnyho smrti,

odjakživa jsi ho z toho vinil, každý ho vinil. Ale po mně jsi ani nevzdechl. Na mně ti stejně nikdy nezáleželo.

Co si teď počnu, co si jen počnu?“ Rozvzlykala se. Dva Michaelovi tělesní strážci se za ni postavili a čekali

na rozkaz. Ale Michael stál nehnutě a čekal, až se sestra vyzuří.

Kay řekla pohoršeně: „Ale Connie, jsi rozrušená, takovéhle věci neříkej!“

Connii už hysterický záchvat přešel. Do hlasu se jí vloudila vražedná zášť: „Proč myslíš, že byl ke mně

vždycky tak chladný? Proč myslíš, že držel Carla tady v rezidenci? Celý čas s tím počítal, že mého manžela

zabije. Dokud byl otec naživu, tak se ovšem neodvážil. Otec by mu v tom byl zabránil. Toho si byl vědom.

Tak vyčkával. Dokonce šel za kmotra našemu dítěti, jen aby nás oklamal. Bezcitný všivák! A ty si myslíš, že

opravdu znáš svého manžela? Víš vůbec, kolik lidí dal spolu s mým Carlem zabit? Jen si přečti noviny!

Barziniho a Tattagliu a další. Můj bratr je dal zabít!“

Znovu se vybičovala do hysterie. Pokusila se plivnout Michaelovi do tváře, ale neměla slin.

„Odveďte ji domů a zavolejte k ní lékaře,“ nařídil Michael. Oba strážci ji okamžitě uchopili za paže a

vyvlékli z domu.

Kay stála jako solný sloup, úplně vyděšená. Zeptala se manžela: „Proč tohle řekla, Michaeli, proč tomu

věří?“

Michael pokrčil rameny. „Je hysterka.“

Kay mu pohlédla do očí. „Michaeli, že to není pravda, prosím té, řekni, že to není pravda!“

Michael unaveně zavrtěl hlavou. „Ovšemže ne. Můžeš mi věřit. Vidíš, dovoluju ti, aby ses mě zeptala na

mé věci, a odpovídám ti. Není to pravda.“ Ještě nikdy mu nezněl hlas přesvědčivěji. Pohlédl jí přímo do očí.

Aby ji přesvědčil, vzal na pomoc všechnu vzájemnou důvěru, kterou si v manželství za celou dobu

vybudovali. A ona už nemohla dál pochybovat. Kajícné se na něho usmála, objala ho a pozdvihla k němu rty.

„Oba se potřebujeme napít,“ prohlásila a odešla do kuchyně pro led. V kuchyni zaslechla, jak se otevřely

domovní dveře. Vyšla na chodbu a spatřila, jak do pokoje vcházejí Clemenza, Neri a Rocco Lampone se

svými tělesnými strážci. Michael k ní stál zády a Kay proto poodstoupila, aby ho viděla z profilu. Vtom

Clemenza pozdravil jejího manžela a přitom použil formálního oslovení: „Done Michaeli.“

Kay přihlížela, jak Michael stojí a přijímá jejich hold. Připomínal jí sochy v  Římě, antické sochy

římských císařů, kteří na podkladě práva daného bohy vykonávali moc nad životem a smrtí ostatních lidí.

Jednu ruku měl opřenou v bok, z profilu tváře mu  čišel výraz chladné, povýšené moci, stál pohodlně, až

nedbale arogantně a váha těla mu spočívala na mírně rozkročených nohou. Caporegimové stáli před ním. V

ten okamžik Kay pochopila, že všechno, z čeho Connie obvinila Michaela, je pravda. Vrátila se do kuchyně a

rozplakala se.

 

 

díl IX

 

 

kapitola 32

 

Krvavé vítězství famiglie Corleonových se však dovršilo teprve po roce opatrného politického

manévrování, kterým se Michael Corleone stal hlavou nejmocnější famiglie ve Spojených státech. Dvanáct

měsíců dělil Michael rovnoměrně všechen čas mezi hlavni stan v longbeachské rezidenci a nový domov v

Las Vegas. Ke konci tohoto ročního období se konečně rozhodl zastavit veškerou činnost v New Yorku a

prodat rezidenci se všemi domy. Proto ještě naposledy přivezl celou rodinu na Východ k poslednímu pobytu.

Zůstanou v rezidenci měsíc, sám zlikviduje všechny obchody, Kay se postará o sbalení a odeslání osobních

věcí, nábytku a ostatního zařízení. Bude třeba zařídit ještě spoustu jiných drobností.

Ted, když famiglia Corleonových se stala nenapadnutelnou, založil si Clemenza vlastní famiglii. Rocco

Lampone se stal caporegimem Corleonovců. Albert Neri byl pověřen dozorem nad bezpečností všech

nevadských hotelů patřících famiglii. Také Hagen patřil do Michaelovy Západní famiglie.

Čas pomohl zhojit staré rány. Connie se usmířila s bratrem. Dokonce už necelý týden po oněch strašných

obviněních se Michaelovi za svá slova omluvila a ujistila Kay, že v nich nebylo ani zbla pravdy, že to byl jen

hysterický výbuch mladé vdovy.

Connie si snadno našla nového manžela; dokonce ani nepočkala rok povinného vdovství a vzala si do

postele milého mladého muže, který přišel pracovat do famiglie Corleonových jako tajemník. Byl to mladík

ze spolehlivé italské rodiny, ale přitom absolvent nejlepší vysoké školy obchodní ve Spojených státech.

Manželství s donovou sestrou mu pochopitelně zajistilo budoucnost.

Kay Adams Corleonová potěšila příbuzenstvo z manželovy strany tím, že začala chodit na katechismus a

nakonec přijala katolickou víru. Oba chlapci byli pochopitelně, jak se to vyžadovalo, vychováváni v této

víře, ale Michael nebyl právě nadšen. Byl by dal přednost tomu, aby jeho děti zůstaly protestanty; bylo by to

američtější.

Život v Nevadě se Kay kupodivu zalíbil. Zamilovala si tamní krajinu, kopce a kaňony se sytě červenými

skálami, žhavou poušť, neočekávaná a osvěživě půvabná jezera, dokonce i horké podnebí. Oba chlapci

jezdili na vlastních ponících. Měla skutečné služebnictvo, žádné tělesné strážce. A Michael žil normálním

životem. Vlastnil stavební firmu, stal se členem podnikatelských klubů a občanských komisí; živě se zajímal

o místní politiku, ale veřejně nezasahoval. Byl to příjemný život. Kay byla šťastna, že likvidují newyorský

dům a že napříště bude Las Vegas jejich trvalým domovem. Nerada K vracela do New Yorku. Proto při této

poslední návštěvě dala všechno co nejrychleji a nejúčelněji sbalit a odeslat a teď, poslední den, cítila stejně

naléhavou touhu po odchodu, jakou mívají pacienti v nemocnici, když už je mají po delším pobytu propustit.

Onoho posledního dne se Kay probudila již za svítání. Slyšela, jak venku před domem hučí motory

nákladních aut, která měla odvézt ze všech domů nábytek. Rodina včetně staré paní Corleonové odletí do

Las Vegas odpoledne.

Když Kay vyšla z koupelny, seděl Michael na posteli opřený o polštář a kouřil. „Proč k čertu musíš chodit

do kostela každé ráno?“ zeptal se. „V neděli prosím, ale proč k čertu během týdne ? Jsi ještě horší svíčková

bába než matka!“ Zatápal ve tmě rukou a rozsvítil lampičku na nočním stolku.

Kay usedla na pelest a začala si natahovat punčochy. „Jako bys nevěděl, jak to u takových konvertitů

chodí! Berou to vážněji.“

Michael se naklonil a dotkl se teplé pokožky na stehně, tam, kde končila nylonová punčocha. „Nech

toho,“ řekla. „Jdu dnes ráno k přijímání.“

Ani se ji nepokusil zadržet, když vstala z postele. S lehkým pousmáním prohodil: „Když už jsi tak přísná

katolička, proč dovoluješ dětem, aby tak často chodily za kostel?“

To jí bylo nemilé a zbystřila pozornost. Michael na ni hleděl svým „donovským“ pohledem, jak tomu v

duchu říkala. „Mají zbytečně moc volna,“ pravila. „Až se vrátíme domů, dohlédnu, aby chodily častěji.“

Před odchodem ho políbila na rozloučenou. Venku se už vzduch pomalu oteploval. Letní slunce

vycházející na východě bylo rudé. Kay šla k svému vozu, který byl zaparkován u brány do rezidence. Mama

Corleonová, oblečená do vdovské černě, v něm už seděla a čekala. Stalo se vžitým zvykem, že takhle spolu

jezdily každé ráno na jitřní.

Kay políbila stařenu na vrásčitou tvář a usedla za volant. Mama Corleonová se jí podezíravě zeptala:

„Snídala?“

„Ne,“ ujistila ji Kay. Stařena pochvalně pokývala hlavou. Jednou Kay zapomněla, že se před přijímáním nesmí od půlnoci nic

jíst. Bylo to už dávno, ale od té doby jí stařena nedůvěřovala a pokaždé si to ověřovala.

„Cítí se dobře ?“ zeptala se stařena.

„Ano.“

Kostelík byl prázdný, zalitý ranním  sluncem. Barevná okna chránila vnitřek před horkem; bude tu

chladno, příjemný oddych. Kay pomohla tchyni vystoupit po kamenných schodech a nechala ji vejít první.

Stařena seděla nejraději v první lavici, blízko oltáře. Kay postála ještě další minutku na schodech. V tuhle

poslední chvíli vždycky zaváhala, vždycky se trochu bála.

Konečně vešla do chladného přítmí. Konečky prstů smočila ve svěcené vodě, pokřižovala se a vlhkými

prsty se lehce dotkla vyprahlých rtů. Před soškami světců, před Kristem na kříži, rudě blikala věčná světla.

Kay se sklonila, než vešla do řady, a pak klekla na tvrdou dřevěnou podlážku lavice, aby tam počkala, až dají

znamení k přijímání. Sklopila hlavu, jako by se modlila, ale ještě nebyla připravena.

 

Jen tady, pod zšeřelými kostelními klenbami si dovolila přemýšlet o druhém životě svého manžela. O té

hrozné noci před rokem, kdy záměrně zneužil jejich důvěry a vzájemné lásky, aby uvěřila v jeho lež, že

nezabil manžela své sestry. Opustila ho; ne kvůli tomu činu, ale kvůli té lži. Příštího dne ráno vzala děti a

odjela s nimi k rodičům do New Hampshiru. Aniž komu co řekla, aniž vůbec věděla, co hodlá podniknout.

Michael okamžitě pochopil. Hned první den jí zatelefonoval a  pak ji nechal na pokoji. Týden nato

zastavila před jejich domem newyorská limuzína. Seděl v ní Tom Hagen.

S Hagenem strávila dlouhé, hrozné odpoledne, nejhroznější odpoledne svého života. Šli na procházku do

lesa za městečkem a Hagen k ní nebyl právě ohleduplný.

Kay se dopustila chyby - pokusila se být krutě ironická, a tahle role jí neseděla. „Poslal tě sem Mike, abys

mi vyhrožoval?“ zeptala se. „Čekala jsem, že z auta vystoupí několik ‚chlapců’ s kulomety, aby mě přinutili

k návratu.“

Poprvé od doby, co se znali, viděla Hagena rozzlobeného. „Tohle jsou nejpitomější dětské kecy, co jsem

kdy slyšel,“ osopil se na ni. „Od ženy, jako jsi ty, jsem něco takového nečekal. Nech toho, Kay!“

„Máš pravdu,“ uznala.

Šli travnatou venkovskou cestou. „Proč jsi utekla?“ otázal se Hagen věcně.

„Protože mě Michael obelhal. Protože mě zesměšnil, když šel Conniimu chlapci za kmotra. Zradil mě.

Takového muže nemohu milovat. S touhle myšlenkou nemohu žít. Nemůžu připustit, aby mé děti měly

takového otce.“

„Nechápu, o čem mluvíš.“

Obrátila se k němu, sršíc spravedlivým hněvem: „Mluvím o tom, že zabil muže své sestry. Už to chápeš?“

Na chvíli se odmlčela. „A obelhal mě.“

Šli dál a dlouho mlčeli. Nakonec Hagen řekl: „Ty přece ani nemůžeš vědět, zda to všechno je pravda. Ale

předpokládejme, že to pravda je. Uvědom si ovšem, že to netvrdím. Ale co kdybych ti pověděl něco, čím by

se snad dalo ospravedlnit to, co udělal? Nebo co by se alespoň dalo pokládat za ospravedlnění?“

Kay na něho vrhla zlostný pohled. „Poprvé vidím tvou právnickou tvář, Tome. A nesluší ti zrovna

nejlíp!“

Hagen se zazubil. „Prosím. Ale vyslechni mě. Co jestli Carlo Sonnyho zradil, jestli celou tu situaci

navodil? Co jestli ten výprask, který tehdy uštědřil Connii, byl záměrný uskok, aby Sonnyho vylákali ven,

protože věděli, že pojede Jonesbeachskou dálnicí? Co jestli Carlo dostal zaplaceno, aby přivedl Sonnyho pod

nůž? Co potom?“

Kay neodpověděla. Hagen pokračoval: „A co jestli don, ten velký člověk, nedokázal sám sebe přinutit,

aby udělal, co měl udělat - pomstít synovu smrt tím, že dceři zabije manžela? Co jestli tedy tohle bylo pro

něho příliš těžké a učinil svým nástupcem Michaela, protože věděl, že Michael mu tohle břemeno sejme z

beder, že tu vinu vezme na sebe?“

„Tohle všechno už bylo přece za námi,“ hlesla Kay a slzy jí vytryskly z očí. „Všichni byli šťastní. Proč se

nedalo Carlovi odpustit ? Proč se nemohlo nechat všechno při starém, proč nemohli všichni zapomenout?“

Vedla ho přes louku k potůčku lemovanému stromy. Hagen klesl na trávu a povzdychl si. Rozhlédl se,

znovu vzdychl a řekl: „V tomhle světě by to šlo.“

„Michael už není ten člověk, za kterého jsem se provdala,“ řekla Kay.

Hagen se krátce zasmál. „Kdyby byl, už by nežil. Byla bys vdova. Neměla bys žádný problém.“

Kay na něho vyjela: „Co k  čertu má tohle znamenat? No tak, Tome, alespoň jednou v životě mluv

otevřeně! Já vím, že Michael to nedokáže, ale ty nejsi Sicilan, ty můžeš  říct ženské pravdu, ty s ní můžeš

jednat jako s rovnocennou lidskou bytostí!“ Znovu se rozhostilo mlčení. Po delší chvíli potřásl Hagen hlavou. „Máš na Mika nesprávný názor. Jsi bez

sebe zlostí, protože ti lhal. Jenže on tě varoval, aby ses ho nikdy neptala na to, co dělá. Jsi bez sebe zlostí,

protože šel Carlovu chlapci za kmotra. Jenže k tomu jsi ho donutila ty. Nakonec to ovšem byl pro něho

správný krok, když hodlal proti Carlovi něco podniknout. Klasický taktický krok na získání důvěry oběti.“

Hagen se na ni křivě pousmál. „Mluvím pro tebe dost otevřeně?“ Ale Kay sklopila hlavu.

Hagen pokračoval. „Budu ještě otevřenější. Po donově smrti nachystali na Mika past, aby ho zabili. A víš,

kdo jim ho měl přivést pod nůž? Tessio. Proto bylo třeba zabít Tessia. Bylo třeba zabít Carla. Protože zradu

nelze odpustit. Michael by jim byl mohl odpustit, ale zrádci neodpouštějí sami sobě a jsou proto pořád

nebezpeční. Michael měl Tessia upřímně rád. Svou sestru miluje. Ale byl by zanedbal svou povinnost vůči

tobě a svým dětem, vůči celé své rodině, vůči mně a mé rodině, kdyby byl nechal Tessia a Carla naživu. Byli

by nebezpečím pro nás všechny, pro celý náš život.“

Kay mu naslouchala a po tvářích jí stékaly slzy. „To tě sem poslal Michael, abys mi tohle všechno

pověděl ?“

Hagen na ni pohlédl s nelíčeným údivem. „Ne. Řekl mi, že můžeš mít všechno, co si budeš přát, a dělat

všechno, co budeš chtít, jen když se budeš dobře starat o děti.“ Hagen se usmál. „Mám ti od něj vyřídit, že jsi

jeho donem. To jen tak zažertoval.“

Kay mu položila ruku na paži. „A nenařídil ti, abys mi řekl i to ostatní?“

Hagen chvíli váhal, jako by se rozhodoval, zda jí má vyjevit celou pravdu. „Stále ještě nechápeš. Kdybys

řekla Michaelovi, co jsem ti dnes pověděl, je ze mě mrtvola.“ Znovu se odmlčel. „Ty a děti jste jedinými

lidmi na celém světě, kterým nedokáže ublížit.“

Uplynulo dlouhých pět minut. Kay vstala z trávy a oba vykročili zpátky k domu. Když už tam téměř

došli, zeptala se Kay: „Můžeš mě a děti vzít po večeři autem zpátky do New Yorku?“

„Proto jsem přijel,“ odvětil Hagen.

Týden po návratu k Michaelovi zašla za knězem, aby ji připravil k přestupu na katolickou víru.

 

Od oltáře se ozval zvonek, vyzývající k projevu úcty a pokory. Kay, jak ji naučili, se lehce bila sevřenou

pěstí v hrud, na výraz pokory. Zvonek se ozval znovu a kostelem se rozlehlo šoupání nohou, jak se věřící

zdvihli z míst a přistupovali k zábradlí před oltářem. Kay vstala a připojila se k nim. Před oltářem poklekla a

když se opět ozval zvonek, sevřenou pěstí se znovu udeřila do prsou. Kněz stanul před ní. Kay zvrátila hlavu

a otevřela ústa, aby přijala oplatku tenkou jako papír. Tohle byla nejhorší chvíle ze všech. Než se oplatka

rozpustila a ona mohla polknout a udělat to, kvůli čemu sem vlastně přišla.

Omilostněná prosebnice, očištěná od hříchu, sklonila hlavu a sepjala ruce nad zábradlím oltáře. Trochu

pohnula tělem, aby ji tak netlačila kolena.

Z mysli vypudila všechny myšlenky na sebe, na děti, na všechen hněv, všechnu vzpouru, všechny otázky.

Pak s hlubokou a z hloubi duše pramenící touhou uvěřit, být vyslyšena, odříkávala příslušné modlitby za

spásu duše Michaela Corleona, jak činila každý den od zavraždění Carla Rizziho.

 

 

doslov

Puzův román Kmotr, jehož české vydání rozmnožuje počet již více než dvacítky cizojazyčných vydání,

patří k nejlépe prodávaným románům dosavadní historie beletrie ve Spojených státech. Rok a čtvrt zde byl

na seznamu bestsellerů, z toho téměř půl roku na prvním místě tohoto seznamu. Tento čtenářský zájem byl

dále podpořen filmovým přepisem románu, takže se do roku 1972 prodalo kolem jedenácti miliónů výtisků.

Obdobně o filmovém přepisu prohlásila společnost Paramount, že to bude zřejmě dosud nejvýnosnější film v

historii filmu. (Na základě tohoto prohlášení tvůrci filmu, producent Al Rudy, režisér Francis Coppola a

autor scénáře Puzo prosadili provedení revize knih společnosti Paramount koncesovanými účetními znalci,

aby snad nebyli ošizeni o část svého právně kodifikovaného podílu na tak výnosném obchodě.) První Puzův

román Temná aréna (1955) přes výborné kritiky mu vynesl jen 3500 dolarů. Druhý, Čestný poutník (1965),

byl označen listem New York Times za malou klasiku, ale vynesl jen 2000 dolarů. Kmotr (1968), o kterém

Puzo soudí, že je literárně horší než oba jeho předchozí romány, mu však vynesl již nedlouho po napsání

přes milión dolarů a nadto další vysoké příjmy z podílu na filmu. Tyto finanční rekordy nejsou tedy

měřítkem kvality, literární úrovně románu, i když v něm autor nesporně dokázal uplatnit svůj vypravěčský

talent. Byl to především výběr tématu, jemuž autor vděčí za to, že se jeho román v jistém smyslu vepíše do

literární historie dvacátého století.

Živnou půdou, z níž Puzův Kmotr  čerpá, je totiž objektivní, mimořádně závažný proces gigantického

růstu a koncentrace moci, zdokonalování organizace rozšíření operační sféry podsvětí zločinu v soudobém

světě kapitálu, zejména ve Spojených státech. Ohlas románu byl zejména ovlivněn společenskou závažností tématu ve vývoji soudobé civilizace, prudkým rozmachem hospodářské a politické moci organizací, které

operují ve Spojených státech mimo rámec právního  řádu, které hluboce prorostly do hospodářského a

politického systému této společnosti, které kontrolují nebo ovlivňují vlivné skupiny jejího státního a s ním i

policejního aparátu; a přitom se jedná o společnost nejmocnějšího kapitalistického státu. Román je ilustrací

vysoce zneklidňujícího faktu podstatné funkce násilí v americké společnosti, v níž takové jevy jako

zavraždění obou  členů rodiny Kennedyovy jakožto prostředku k zabránění případným reformám jsou jen

nápadnými výhonky procesu, který prorůstá celou společnost a kde legální administrativa na různých

úrovních je namnoze zdvojována stínovou vládou syndikátu zločinu s vlastními cíly a specifickými, ale

účinnými prostředky k jejich dosažení. Okolnost, že problém organizovaného zločinu se stal vedle války ve

Vietnamu a s ní spjatým problémem vojenskoprůmyslového komplexu a vedle  černošské otázky

celonárodním problémem prvního řádu, se odrazila i v tom, že program boje proti organizovanému zločinu

se stal i jednou z páteří obou Nixonových předvolebních programů. (Přičemž výsledky jeho realizace nejsou

kvalitativně odlišné od výsledků jeho předchůdců.) Vzhledem k tomu všemu obdobně jako vzestup moci

hitlerovského fašismu v Německu naprosto nebyl pouze vnitroněmeckou záležitostí, obdobně rozmach

organizované moci amerického syndikátu zločinu není jen vnitroamerickou záležitostí.

Rozvoj zločinnosti procházel ve Spojených státech několika etapami. V období před první světovou

válkou převládal tzv. konvenční zločin, charakterizovaný individuální trestní  činností, kdy převládaly

zločiny proti majetku a kdy násilí bylo relativně druhořadým prostředkem zločinu. Pro druhou etapu,

začínající první světovou válkou, byl příznačný přesun k násilným prostředkům, k násilné loupeži,

fyzickému zastrašování a vraždám a dále rychlý růst organizovaných zločineckých syndikátů, zejména

vytvoření celostátně organizované tajné společnosti Cosa Nostra, lidově nazývané mafie. (Dokonce i jméno

organizace zůstalo utajeno státním orgánům po několik desítek let.) Ve vývoji organizovaného zločinu ve

Spojených státech lze dosud rozeznávat přibližně tři fáze, kdy v každé moc a operační sféra se kvalitativně

rozrůstala. Ve všech fázích patřily k hlavním sférám působnosti syndikátu hazardní hry a černý trh žádaného

zboží nedostupného legálně. V první fázi v období mezi dvěma světovými válkami to byl v éře prohibice

zejména  černý trh alkoholu, ve druhé fázi za druhé světové války  černý trh benzínem (podle oficiálních

údajů bylo odčerpáváno mafií prodejem lístků na benzín a černém trhu každý den druhé světové války deset

miliónů litrů), po druhé světové válce postupně zaujal rozhodující postavení  černý trh drogami, zejména

heroinem. (O rentabilitě tohoto podnikání si lze učinit představu z údaje, že počátkem padesátých let byl

kilogram heroinu nakupován ve Francii za 2.500 dolarů a prodáván na velkoobchodním  černém trhu

Spojených států za 11.000 dolarů.)2

Podstatným rysem operování Cosa Nostry a jiných organizací zločineckého podsvětí je prolínání

protizákonné a zákonné  činnosti. Podsvětí zločinu přerostlo přímo ve svérázné a nejmohutnější

hospodářskopolitické odvětví, schopné poskytovat klientům zboží a služby, nedostupné obvyklou cestou:

dodávky zakázaných drog i nedostupných informací průmyslově špionážního charakteru, poskytování

krátkodobých úvěrů a půjček za příslušný lichvářský úrok, dodávky prostitutek všech cenových kategorií na

večírky, uvolňování dodávek zboží zablokovaného stávkou, vraždy odborových předáků nebo jejich

zastrašování, prosazení klienta do různých vlivných funkcí státního aparátu i prosazení umělce do

exponované role v připravovaném filmu atd.3 Zisky Cosa Nostra používá k modernizaci a rozšiřování svých

organizací, investuje je do obrovského konglomerátu legálně fungujících hospodářských podniků a konečně

a zejména do korupce a kupování politiků, soudců, advokátů a celých policejních sborů.

Podle údajů amerického ministerstva spravedlnosti dosahují roční příjmy 40 miliard dolarů, což se rovná

příjmům devíti největších amerických společností dohromady. I kdyby byly zisky poloviční, přesto by

znamenaly zisky daleko největšího hospodářského odvětví. Z těchto zisků mafie neplatí daně, zato však

jinými cestami platí vlivnou  část státního aparátu, a korupce je vedle fyzické likvidace, vydírání a

zastrašování hlavní metodou mafie. Politické zázemí je jedním ze základních rysů operování mafie. Na tom,

že její předáci jsou jen výjimečně odsouzeni, nemá podíl jen metoda fyzické likvidace očitých svědků, např.

vraždy, nýbrž právě i toto politické zázemí. Např. starosta San Franciska bral od mafie ročně 200 000 dolarů;

mafie ovládala klíčové přístavní město východního pobřeží Newark, hlavní město státu New Jersey; jen v

New Yorku má Cosa Nostra mnoho tisíc příslušníků a její vliv sahá až do nejvyšších politických institucí a

ovládá newyorská centra Brooklyn a Long Island; dosud bylo postaveno před soud za spolupráci s mafií

kolem půl tisíce starostů a 23 tisíc policistů, což jsou jen zlomky těch, kteří skutečně s mafií spolupracuji.

Syndikát zločinu infiltroval i do odborů a také zde aplikuje své vlastní etické normy.

Třebaže Cosa Nostra nezahrnuje veškerý organizovaný zločin, je přesto jeho dominující silou, jakýmsi

státem ve státě. Uveďme hlavni rysy její vnitřní organizace. Je přesně hierarchicky organizována a

strukturována na celém území Spojených států, přičemž je spojována mystickým rituálem, kde za jakékoli

prozrazení jakékoli informace o organizaci je jediný trest: trest smrti, poprava „zrádce“. Území Spojených států je rozděleno mezi 25-30 Rodin, „famiglií“, jakýchsi moderních hrabství, kde šéf Rodiny (boss neboli

don) vykonává ve své oblasti spolu se  členy Rodiny neomezenou moc. Mezi takové oblasti patří Boston,

Buffalo, Chicago, Cleveland, Detroit, Kansas City, Los Angeles, Newark, New York City, Filadelfie,

Pittsburgh a San Francisco. Jiné oblasti, jako Miami a Las Vegas, jsou „otevřené“, což znamená, že zde

může mít své  členy a operovat zde kterákoli Rodina bez ohledu na svou základnu.  Členy Cosa Nostry

spojuje jediná zásada, že musí být italského původu; tito členové tvořící tuto uzavřenou tajnou společnost

(kam např. od třicátých let do roku 1954 bylo přijímání nových  členů zcela zastaveno)4 spolupracovali s

širokým zázemím vnějšího podzemí tvořeného již nejrůznějšími etnickými skupinami. Kolem třetiny členů

Cosa Nostry je ve státě New York, který jako jediná výjimka z pravidla je rozdělen mezi pět Rodin. Rodině

vládne boss, šéf, který má k dispozici větší počet „poručíků“, z nichž každý je předákem svého praporu.

Prapor je složen z „vojáků“, jejichž osobní status závisí do značné míry na jejich osobních zkušenostech,

schopnostech a na kontaktech. Někteří vojáci pracují přímo pro své poručíky, jiní  řídí své vlastní podniky

(nazývané „rackets“). Tak obrovský podnik jako Cosa Nostra fungoval po desítky let v podmínkách zcela

nepatrné pozornosti FBI zcela skrytě. Paradoxnost celé situace ilustruje fakt, že oficiálně vševědoucí ředitel

FBI Edgar Hoover popíral ještě koncem padesátých let existenci takového celostátně fungujícího syndikátu.

Nová situace nastala teprve v roce 1962, kdy shodou řady okolností voják Cosa Nostry Joe Valachi, zatčený

Úřadem pro potírání obchodu drogami (Narcotics Bureau) a současně odsouzený šéfem jedné z newyorských

Rodin donem Vitém Genovesem k popravě, se pod vlivem mnoha okolností rozhodl jako první člen Cosa

Nostry v dějinách promluvit.5 A tak se teprve v roce 1962 FBI dozvěděla jména hlavních bosů Cosa Nostry,

v tom i pěti donů newyorských Rodin. Nejobávanější byl don Vito Genovese, který jako zcela netypický

případ byl odsouzen začátkem šedesátých let do žaláře pro pašování drog; Josef Bonanno, oficiálně

podnikatel v realitách; Carlo Gambiano, oficiálně konzultant v otázkách pracovních vztahů; Josef Profacci,

oficiálně dovozce olivového oleje, který  řídil svou Rodinu v Brooklynu po více než třicet let a jehož

přepychový pohřeb se konal podle nejlepších tradic podsvětí; Thomas Lucchese, majitel továrny na oděvy,

naposledy odsouzený v roce 1923. Cosa Nostra nemá šéfa v celostátním měřítku, přestože o tuto funkci

usiloval (všemi prostředky typickými pro Cosa Nostru) Vito Genovese před svým odchodem do vězení. Je

řízena komisí složenou z devíti až dvanácti nejvýznamnějších donů. Hlavním posláním komise je udržovat

spojení Rodin a být nejvyšší instancí ve sporech a konfliktech mezi nimi. Zemře-li don nebo je kterýmkoli

způsobem odstraněn, určuje komise muže, který zaujme jeho místo.

To, že Valachi promluvil, otevřelo novou vlnu diskuse o organizovaném zločinu. Byl to vážný úder Cosa

Nostře v tom smyslu, že byl podlomen onen zdroj její  síly, spjatý s mýtem tajností a mystiky a tím i

všemocnosti. Z této nové vlny zájmu veřejnosti o organizovaný zločin také vzešel Puzův Kmotr. Jeho

uveřejnění má nesporně své pozitivní stránky. Svým způsobem zpracování román připomíná jakožto „příběh

z vnitřku“ příběh Bonnie a Clyde (ve své filmové verzi) a je v mnoha směrech ilustrací cesty, kterou

americká společnost ušla od třicátých let: ve srovnaní s vylíčením života a zápasu dvou osamělých

gangsterů, pronásledovaných ve třicátých letech americkou policií a nakonec dostižených a zabitých, je

vylíčena soudobá moderní mafie, skvěle organizovaná, kdy vůdcové gangu jsou současně váženými šéfy

vlivných obchodních firem, na něž je zákon současných Spojených států krátký, kteří tomuto zákonu

předhazují pouze malé, případně nepotřebné  členy gangu, ale kteří sami naopak tomuto zákonu v mnoha

směrech vládnou prostřednictvím silných pozic ve státním aparáte (ve vládách, v soudech, v policii atd.). I

když autor nedosahuje záběru Galsworthyho Ságy rodu Forsythů, v jistém směru vylíčením ságy rodu

Corleonů umožňuje pochopit rozdíl mezi celou řadou aspektů fyziognomie vládnoucích tříd imperialistické

mocnosti devatenáctého století a mezi řadou aspektů fyziognomie vládnoucích tříd nejbohatší a nejmocnější

imperialistické mocnosti současnosti. Autorovi se podařilo ilustrovat tímto románem motto v záhlaví celé

knihy, motto z Balzaca, že „za každým velkým majetkem je zločin“, že brutalita, násilí a zločin jako produkt

americké společnosti se staly součástí amerického života. V románu vyrůstá prakticky  řada aspektů

společnosti, v níž hranice mezi zákonnou a mimozákonnou stránkou obchodu a hospodářského systému je

mnohdy velmi pofidérní a která je ve své podstatě založena na vyhroceném násilí, k němuž ideologický

podklad dává ideologie individualismu. Na některých místech románu se objevuje i výrazný ateistický tón:

náboženství je ukázáno jako opium, které má přehlušit svědomí při vraždění i jiném násilí.

Na druhé straně však je třeba vidět, že Puzův Kmotr má celou  řadu vážných slabin a že mnohé jeho

ideologické a politické aspekty jsou pro nás nepřijatelné. Puzo psal román z pozic spisovatele vrostlého do

společnosti, v níž koneckonců měřítkem všech hodnot je zisk. V jeho románu zaniká  řada podstatných

stránek této problematiky organizovaného zločinu, především ty stránky, související tak či onak s politickým

systémem. V románu nejsou adekvátně zobrazeny příčiny růstu moci organizovaného zločinu tkvící v tom,

že tyto organizace fakticky operují podle stejných  zásad jako jsou zásady kapitálu, že zisk je koneckonců

kritériem, v němž relativně zaniká význam prostředků k jeho dosažení. Současně však vládnoucí kapitál v té či oné míře využívá syndikátu ke zlomení nebo oslabení organizací dělnické třídy a jejího odporu proti své

politice. Jednou z typických služeb, kterou organizovaný zločin prodává kapitálu, je ovládnutí určitého svazu

zaměstnanců, např, tím, že tajně předává vůdcům svazu peníze zaměstnavatelů za to, že např. znemožní

připravovanou stávku, atd. Podstatnou roli hrají syndikáty zločinu ve volebním a vůbec politickém boji, kdy

zprostředkovávají naprosto diskrétně a zamaskovaně určitou  část politické korupce kterémukoli klientu,

který si tyto služby zaplatí. Tvoří rovněž významnou  část politického lobbyingu,  čili organizování

politického nátlaku na řešení určitých problémů v zájmu konkrétních finančních nebo politických skupin.

Puzo také přehlíží fakticky tak podstatnou příčinu růstu organizovaného zločinu, jakou byla do konce

padesátých let nepatrná a pak relativně slabá pozornost FBI otázkám boje proti syndikátu zločinu. Ostří FBI

bylo tradičně namířeno proti bojovníkům za mír a proti jiným demokratickým hnutím. To lze ilustrovat

jedním údajem: v roce 1959 pracovali v newyorské pobočce jen  čtyři agenti, vyčlenění pro otázky

organizovaného zločinu a jejich práce spočívala prakticky jen v registraci informací o známých předácích

podniků podsvětí; v téže době pracovalo v téže pobočce čtyři sta agentů, čili stokrát více, na úkolu sledování

činnosti newyorských komunistů.6 J. E. Hoover, ředitel FBI, pracoval formálně podle instrukcí generálního

návladního, ale prakticky pracoval tak, jako by tato funkce neexistovala. Robertu Kennedymu se podařilo

některé nejkřiklavější nedostatky po příchodu do funkce generálního návladního zmírnit, ale to mohlo být

vše. Proporce se poněkud změnily, ale nikoli zásadně. Tento podstatný rys problematiky Puzo nemá zájem

vzít na vědomí.

Puzo se nesnaží vidět východisko z této situace; černošské hnutí jakožto součást demokratického hnutí v

jeho románu prakticky neexistuje. Není jasně ukázána spojitost brutálnosti metod syndikátu zločinu a

krutosti používané státní autoritou proti černochům a tzv. příslušníkům podřadných národů nebo proti části

studentského hnutí. Není odsouzen vyhrocený individualismus a morálka a lhostejnost k osudu  člověka

jakožto podstatná součást americké ideologie.

Tím již je  řečeno, že Puzo se nepokusil o pohled na organizovaný zločin z hlediska srovnání se

socialistickou společností jako společností s jinými zákonitostmi v tomto směru. To je shodné se základními

tendencemi buržoazních  kriminologických výzkumů, kde hlavni proud hledá příčiny růstu zločinnosti v

biologických a psychologických faktorech; a rovněž velká  část amerických sociologů podléhá plochému

empirismu a obchází teoretické problémy, obchází rozbor sil, které v kapitalistické společnosti determinují

tento růst zločinnosti, obchází podstatné determinanty, spočívající v základech a zákonitostech fungování

společenského systému. Rozbor kontrastu mezi prudkým růstem organizované zločinnosti v kapitalistických

zemích a zejména Spojených státech na jedné straně a podstatně odlišnými trendy kriminality v

socialistických zemích, kde přes výkyvné tendence je dlouhodobý trend zločinnosti daleko příznivější,7 to

jsou otázky, které důsledně nestavějí ani takové organizace jako Mezinárodni středisko srovnávací

kriminologie.

Závěr, že organizovaný zločin lze likvidovat jen likvidací kapitalismu, ale že i v rámci kapitalismu lze

projektovat hluboké sociální reformy  k omezeni moci organizovaného zločinu pod tlakem zdravých sil

dělnického hnutí, je pochopitelně nad síly a ochotu Puza: nevidí jinou perspektivu než modernizaci a další

růst moci mafie, v jejímž štábu převezmou vedení modernější bossové z mladé a namnoze universitně

vzdělané generace, posouvající těžiště spíše k hospodářským metodám.

Přes tato vážná omezení autorových ideových východisek románu má toto dílo již zmíněné pozitivní

stránky, pro něž je vydáváno. Vyjádřil je lapidárně Marlon Brando, filmový představitel dona Corleona:

„Jsem rád, že jsem tu roli dostal. Film má co říci o těsném sepětí zájmů finančních společností, hospodářství

a politiky. Kdyby byl Corleone černoch nebo žil v socialistické společnosti, byl by už na hřbitově nebo ve

vězení. Šéfu mafie se nic nestalo, Cosa Nostra vzkvétá, protože se úspěšně vetřel do vysokých finančních a

politických kruhů. Mafie je tak zatraceně americká. Vystihuje to jedna z klíčových vět ve filmu. Než vrah

někoho oddělá, řekne mu: ‚Osobně proti tobě nic nemám, je to čistě obchodní záležitost.’ Kdykoli to slyším,

vidím před sebou McNamaru, Johnsona a Ruska.“ Cíl je tedy získat peníze, nikoli zabít. Vražda je jen

incident v programu.

Corleone nežil v socialistické společnosti. Proto mohla vzniknout tato sága rodu Corleonů jako jedna z

vizitek kapitalismu druhé poloviny dvacátého století.

 

Miroslav Soukup

 

1 Synek (angl., pozn. překl.)

2 Viz Peter Maas, The Valachi Papers, Panther Books, Londýn 1971, str. 216. 3 Ve své další knize The Godfather Papers se Puzo zmiňuje o svém ostrém rozhovoru s Frankem

Sinatrou, který ho prý zahrnul nejošklivějšími nadávkami, protože viděl v postavě Johnyho Fontány svou

osobu.

4 Právo navrhovat nové členy měli dosavadní členové. Za prosazení za člena bylo dáváno dosavadnímu

členovi v konkrétních případech 50 000 dolarů; to ovšem bylo proti „stanovám“ a tam, kde to bylo odhaleno,

byl člen, který se takto nechal uplácet, popraven.

5 Mezi hlavní motivy přiznání Valachiho patřila z největší části touha pomstít se donu Vitu Genovesemu

za to, že ho podle jeho názoru nespravedlivě odsoudil k smrti jako domnělou „krysu“, a současně chladně

kalkulovaná touha po přežití, protože jinak mu hrozila smrt na popravišti za zavraždění nevinněho člověka

ve věznici, který shodou okolností byl fyzicky podoben  členu Cosa Nostry, kterého Valachi měl zabít.

Valachi postupně sepsal paměti, nikoli ovšem jako kajícný hříšník, nýbrž jako profesionální zabíječ, schopný

jakéhokoli násilí, ale shodou okolnosti též jako člověk s mimořádnou paměti. Rozhodl se manévrovat teprve

poté, když selhaly všechny jeho pokusy navázat spojení s předáky syndikátu jemu přátelskými: odřízla jej od

světa a znemožnila naději na záchranu správa věznice zřejmě v souladu s bossem Cosa Nostry Genovesem.

Na pozitivním výsledku měl zásluhu i agent FBI Flynn, agent s velkou představivostí a iniciativou, který žil

ve vězení s Valachim osm měsíců, dokázal získat důvěru Valachiho, který ho nakonec považoval snad za

svého jediného skutečného přítele. Valachi, na jehož hlavu vypsala Cosa Nostra 100 000 dolarů odměny,

zemřel přirozenou smrtí v roce 1971 v pohodlném vězení speciálně hlídaném před proniknutím mafie.

O vydání jeho pamětí, které zpracoval novinář Peter Maas v roce 1966, se však rozpoutal tak ostrý

politický zápas, že sám president Johnson zvrátil pod tlakem „italsko-americké společnosti pro lidská práva“

původní rozhodnutí pamětí vydat a vydání fakticky zablokoval. Teprve po úporném zápase před soudem byla

nakonec ponechána Maasovi možnost vydat paměti v roce 1969 pod názvem The Valachi Papers. I tato

kniha, první svého druhu, která prolomila oponu mlčení kolem Cosa Nostry, se stala bestsellerem.

6 P. Maas, tamtéž, str. 32.

7 Organizovaný zločin podobný organizaci typu Cosa Nostra zde přirozeně neexistuje. V Sovětském

svazu v roce 1967 počet pachatelů trestných  činů na jednotku obyvatel ve srovnáni s rokem 1946 byl

poloviční a k podobnému sníženi došlo v jiných socialistických zemích. To pochopitelně neznamená hlásat

automatismus při řešení těchto problémů za socialismu ani podceňování budoucích možných nebezpečí, ale

přesto jde o problém kvalitativně jiného druhu

 

 

 

#halas (Taken with Instagram at Náměstí Svobody)

#halas (Taken with Instagram at Náměstí Svobody)

Tags: halas
Taken with Instagram at Zuberec

Taken with Instagram at Zuberec

Taken with Instagram at Zuberec

Taken with Instagram at Zuberec

Taken with Instagram at Zuberec

Taken with Instagram at Zuberec

Taken with Instagram at Zuberec

Taken with Instagram at Zuberec

Taken with Instagram at Zuberec

Taken with Instagram at Zuberec

Taken with Instagram at Zuberec

Taken with Instagram at Zuberec